Chtělo by se napsat, že britskému expremiérovi Borisu Johnsonovi zlomila politickou páteř nakonec staletím prověřená parlamentní tradice a jemné předivo ustálených, nepsaných a džentlmenských pravidel ostrovního parlamentarismu sahajícího do středověku. I s jejich pomocí je Dolní sněmovna odolná vůči politickým intrikám, lžím či rovnou pohrdání parlamentem.

Skutečnost je však prozaičtější. Ztrátu poslaneckého mandátu totiž zavedl do jednacího řádu konzervativní ex-premiér David Cameron teprve nedávno – v roce 2015.

Ustanovení praví, že je-li zákonodárci pozastavena účast na jednání pléna na deset a více dní v řadě, verdikt automaticky odstartuje nové (doplňovací) volby. Suspendovaný poslanec má však právo v takových volbách kandidovat a voličům nikdo nebrání, aby mu dali znovu hlas. S novým mandátem se do parlamentu může vrátit.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost

Není zcela jasné, co ke zpřísnění postihu před osmi lety tehdy koaliční vládu vedlo. Možná snaha práci parlamentu modernizovat a zvýšit kontrolu veřejnosti nad volenými zástupci. Snad i upadající morálka poslaneckého sboru.

Poslanci na trestné lavici

V letech 2000–2015 bylo z pléna za různé prohřešky vyloučeno dvanáct poslanců. Zapomněli uvést do příslušného registru své poslanecké zájmy (například labourista a pozdější generální tajemník Severoatlantické aliance Geoffrey Robinson neuvedl vedlejší příjem 200 000 liber). Jeden z jeho kolegů zas organizoval pro zájemce prohlídky parlamentu jako součást podnikání v cestovním ruchu.

Enfant terrible v poslaneckém sboru, Dennis Skinner, obvinil nepravdivě tehdejšího ministra financí George Osborna, že šňupal kokain, jeden z jeho kolegů zaměstnával v rozporu s předpisy člena své rodiny.

Nejčastějším přestupkem pak bylo „použití neparlamentního (rozuměj neslušného) jazyka na adresu kolegů“. Již jmenovaný Dennis Skinner si vysloužil distanc za to, když označil v debatě tehdejšího ministerského předsedu za „prolhaného Davea”. Odmítl svou výtku stáhnout a omluvit se.

Ve všech těchto a dalších případech museli poslanci Dolní sněmovnu na pár dní opustit – ovšem bez dalších následků.

Klub osamělých mandátů

Novou legislativu otestoval natvrdo až v roce 2018 labourista Keith Vaz. Nešlo zrovna o maličkost. Při schůzce, na které vystupoval jako obchodní cestující nabízející průmyslové pračky, zaplatil rumunskému mužskému prostitutovi za sex. Navíc mu nabídl, že mu opatří tvrdé drogy.

Když aféra propukla, nechal se poslanec za volební obvod v anglickém Leicesteru zapsat na psychiatrickou kliniku s tím, že se potřebuje léčit. Kolegové s ním však neměli slitování, vyloučili ho z jednání Dolní sněmovny rovnou na šest měsíců. Rezignoval a doplňovacích voleb se už raději neúčastnil.

„Klub” suspendovaných členů parlamentu nově rozšířil Boris Johnson, za lhaní parlamentu ho chtěli poslanci vyloučit na 90 dní, což by automaticky spustilo doplňovací volby v Johnsonově obvodu Uxibridge a Jižní Ruislip na severozápadním předměstí Londýna, které přiléhá k dálničnímu okruhu kole Londýna, známé M25.

Expremiér neunesl buď s trestem spojené veřejné ponížení nebo hrozbu prohry v nových volbách. Loď veřejné služby a vrcholné politiky opustil s předstihem o pár dní dříve, než ho posádka stačila hodit přes palubu.

Po Johnsonově v podstatě vynuceném odchodu z vysoké politiky zůstává v Británii pachuť z dědictví, které po sobě jeden z nejtalentovanějších veřejných operátorů posledních desetiletí zanechává. A Británii to vedlo k hlubokému zpytování svědomí.

Londýnské Timesy v redakčním komentáři nadepsaném Řecká tragédie napsaly, že Johnson si za svůj pád může výlučně sám. Británie a Konzervativní strana zaplatily za jeho minulé prohřešky vysokou morální i politickou cenu, píše list obvykle stranící vládnoucím Toryům a pokračuje:

„Když se v listopadu 2021 objevily zprávy o nelegálních dýcháncích v Downing Street č. 10, Johnson měl na výběr. Mohl přiznat, že došlo k pochybení a přehmatům, bez výhrad se omluvit a celý skandál utlumit. Nebo mlžit, zapírat a lhát. Jako už předtím v životě tolikrát, zvolil to druhé A jako už tolikrát v politice, se mu právě snaha kamuflovat stala osudnou.”

Neotesanec bez úcty k parlamentu

Renomovaný historik a komentátor Simon Jenkins v Guardianu píše: „Sbohem Borisi Johnsone. Británii nebude tvá snaha hrát si na místního Trumpa jakkoliv chybět.”

Johnson patřil podle Jenkinse k tomu druhu populistických neotesanců, kterým nevoní klíčové instituce britské parlamentní demokracie. Británie přitom není populistickou, ale parlamentní demokracií. A největších pochybení se dopustil expremiér právě ve vztahu k parlamentu.

„Samotný skandál s porušováním zákona přímo v Downing Street by patrně přežil,” soudí Jenkins. „Mohl se omluvit veřejnosti, mohl se omluvit i monarchovi. Ale lhaní parlamentu se rovnalo lhaní lidem na výlučném místě, kde moc výkonná skládá účty jejím zástupcům. Problém tedy nespočívá v obsahu lži samotné. Problém spočívá v tom, že Johnson vůbec lhal,” poznamenává Jenkins.

Podle Jenkinsova kolegy z Timesů Matthewa Parrise je v jistém smyslu slova Johnson nevinný. Viníky jsou ti, kteří ho vybrali, aby vedl Konzervativní stranu, hlasovali pro něj ve volbách, dosadili ho do premiérského křesla a stáli na jeho straně, kdykoliv vyšlo najevo, že je vlastně pouhou politickou skořápkou bez obsahu.

„Byl produktem britského stavu mysli v 21. století. Více než substance si ceníme divadla kolem. Oslněni postavou celebrity, jsme hledali spíše maskota než lodivoda. A navíc, což jen násobí naše provinění, jsme od počátku věděli, že se na funkci premiéra nehodí a že na ni nemá,“ píše krom jiného Matthew Parris.

Autor textu, Ivan Kytka, je novinář, žije ve Velké Británii, mimo jiné byl dlouholetým redaktorem české redakce BBC World Service