KOMENTÁŘ. Portugalsko je země, kterou nejde jen navštívit. Musí se ochutnat. Každé město, každá ulička a každý stůl tu vyprávějí příběh – o moři, víně, slunci a lidech, kteří si umějí život vychutnat do posledního sousta. Pro Portugalce je vedle fotbalu největší vášeň jídlo.

Portugalsko je velmi rozmanitá země, žije tu 10,7 milionu obyvatel (přibližně stejně jako v Česku), rozlohou je o 17 % větší. Počasí je zde většinou slunečné a teplé, Portugalci mají vstřícnou povahu a většinou velmi dobrou znalost angličtiny. Je zde hodně k objevování, od historie, přes přírodní krásy až po gastronomii.

Do Portugalska jsem nepřijel za památkami a historií, chtěl jsem poznat místa, kam chodí místní. Popovídat si s nimi o životě a trochu je poznat. Věci, které Portugalci milují, začínají písmenem F: football (fotbal), food (jídlo), fado (tradiční portugalská hudba), family (rodina), friends (přátelé), Fátima (katolické poutní místo).

„Restauraci s kvalitním jídlem poznáš tak, že má otevřenou kuchyni, je hlučná a je v ní zmatek,“ říká mi André, který mi dělal průvodce v Lisabonu. Taková restaurace je spíše malá, nevýrazná, obvykle v postranních uličkách.

Většinou nepotřebuje výrazný nápis, někdy má rozpadající se židle. Ale právě tak to mají Portugalci rádi a právě tam najdete skvělé autentické jídlo, vařené z čerstvých surovin, lokálně a s láskou.

Lisabon: Sladké ráno a večeře s duší

Lisabon voní po kávě a vanilce. Hodně Portugalců začíná den pastelem de nata – koláčkem z listového těsta, který se rozpadá mezi prsty. Nejlépe chutná čerstvý, posypaný skořicí. Nejlepší prý je v legendární Pastéis de Belém. Mě to příliš nezaujalo, ale André mi poradil, ať si to radši nechám pro sebe, mohlo by se to místních dotknout.

V Lisabonu je na jídlo oblíbená Taberna Casa do Alentejo – za nenápadnou fasádou se ukrývá arabský dvůr a kuchyně, která vás přenese na portugalský venkov, ochutnáte něco tradičního. Důležité pro mě bylo, že zde nebyli turisté, ale jen místní.

Budovu vlastní Asociace regionu Alentejo v Lisabonu, která provozuje i restauraci. Asociace je nezisková, tomu odpovídají i ceny. O tom svědčí espresso za 80 centů, které ale nebylo žádný zázrak. Chuť jsem si spravil espresem za 1 euro a 20 centů v malé kavárně v Alfamě, káva zda chutnala jako v mé oblíbené kavárně v Dejvicích.

Je pro mě překvapivé, že káva v Lisabonu a Portu stojí většinou 1 euro a 20 centů. Podobně jako v Itálii, ale v Portugalsku mi více chutná a je kvalitnější. Když si počítám náklady portugalského majitele kavárny na surovinu, mzdy a nájem, nedokážu pochopit, že zde stojí káva půlku toho co v Praze. Místní by ceny za kávu přes 1 euro 50 centů nepobrali, beru to jako známku toho, jak dobře se v Praze máme.

Brownfield plný života

V cizině často hledám inspiraci pro své podnikání. V Lisabonu mě nejvíce zaujal LX Factory – industriální areál přeměněný na kreativní místo plné zajímavých obchodů, restaurací, stánků s jídlem, barů, kaváren, knihkupectví až po galerie a tetovací studia. Tady se mezi vůní kávy a kouřem z grilu mísí všechno, co dělá Lisabon Lisabonem – nápady, energie, chuť objevovat.

Ale ten největší zážitek přišel večer. Přes platformu „withlocals“ jsem si zarezervoval domácí večeři u paní Isabel, která doma vaří pro cestovatele. Zpočátku jsem byl k této službě dost nedůvěřivý, ale přesvědčila mě spousta kladných recenzí, hlavně od Američanů, Francouzů a Němců. Byl jsem první český host u Isabel.

Paní Isabel vařila v době covidu na tajňačku pro své známé. Věděli to všichni, i pouliční policisti, kteří to tolerovali. Poté, co se uvolnila pravidla, tak Isabel chybělo domácí vaření a rozhodla se otevřít svůj domov pro cizince, kteří hledají opravdový zážitek.

Od té doby už nakrmila několik stovek zahraničních návštěvníků. Isabel dříve pracovala jako HR konsultantka, ráda potkává nové a inspirativní lidi a její nové podnikání ji baví. Pracuje tak, aby jí to přinášelo radost, nikam se už nehoní, obě dcery má dospělé a samostatné.

V útulném bytě s velkým psem a příjemnou atmosférou Isabel servírovala tradiční portugalské předkrmy, rybu zapečenou v bramborové kaši a vepřové. K tomu nalévala víno z rodinného vinařství. Byl to večer, kdy jsem pochopil, že portugalská kuchyně není o receptech, ale o sdílení a příjemné atmosféře.

S Isabel jsme měli spoustu času si popovídat o životě v zemi. Portugalsko je přívětivé na žití pro expaty. Je zde po většinu roku hezké počasí. Expati se dobře domluví anglicky. Speciální program pobytových víz pro občany mimo EU „Golden Visa“ přilákal do země lidi s kapitálem, tito lidé můžou po pěti letech legálního pobytu zažádat o trvalý pobyt nebo občanství.

Podmínka programu byla investovat v Portugalsku určitou částku – nejčastěji do nemovitostí, podnikání nebo investičních fondů. To vyšponovalo ceny nemovitostí. Pro mladé Portugalce je bydlení stejně nedostupné jako pro mladé Čechy. Hodně mladých lidí se dostává brzy do finančních problémů, často si berou půjčku na koupi svého prvního auta. Portugalci se tím ale méně trápí, jsou veselejší a bezstarostnější.

Porto: Víno, trhy a pomalé tempo

Z Lisabonu do Porta jsem autem cestoval tři dny po pobřeží. Městečka a rybářské vesničky u Atlantiku mají skvělý „vibe“. Pro milovníka ryb a seafood to je ráj. Dovedu si představit strávit tu více času a přihlásit se do nějaké z místních škol surfování, jsou zde ideální podmínky.

Na severu, v Portu, má všechno jiný rytmus – pomalejší, zemitější, opravdovější. Musel jsem samozřejmě ochutnat vyhlášené portské dršťky s bílými fazolemi. Na jídlo je oblíbený Mercado do Bolhão, starý městský trh plný života. Prodejci tu křičí, smějí se, nabízejí olivy, ryby, ústřice, víno, sýry i ovoce, které voní po slunci. Je tu barevný chaos, který vás vtáhne. Bohužel to zde ale objevili turisti, i když místní sem stále chodí.

Turisti naštěstí tolik nejsou na Time Out Market vedle nádraží São Bento. Místo je populární mezi mladými. Můžete zde ochutnat burgery, mořské plody a moderní kuchařské experimenty. Nejsem příznivec portského vína. Ale našel jsem si skvělé červené z regionu Douro, při jeho chuti se skvěle vnímá krása mostu Dom Luís I.

Určitě se sem vrátím, Portugalsko se mi dostalo pod kůži. Před 15 lety jsem byl na Madeiře a krátce v Lisabonu, který se za tu dobu změnil, stal se víc turistický. Chtěl bych poznat i Azorské ostrovy a hlavně jih Portugalska.

Lisabon i Porto potvrzují, že nejlepší způsob, jak poznat zemi, je sednout si s někým ke stolu. Portugalská gastronomie je o jednoduchosti, poctivosti a chvílích, kdy se nikam nespěchá. V Portugalsku platí víc než kde jinde: láska prochází žaludkem.

Autor je podnikatel a investor.