Policie po požáru Říšského sněmu v roce 1933 během jednoho dne stihla pozatýkat na 150 vysokých komunistických funkcionářů, poslanců říšského a pruského sněmu, a to jen na území Pruska. Byly zastaveny veškeré komunistické a sociálně demokratické noviny. Telefonáty do zahraničí policie začala odposlouchávat. Pošta nepřijala k odeslání žádný telegram, který by byl obsahem v rozporu s nacistickou propagandou.

Vědom si neviny své i strany jako takové vydal se dobrovolně poslanec a předseda parlamentní komunistické frakce Togler policii a hodlal nevinu obhájit.

„Současně jménem komunistické strany vydal prohlášení. Co nejostřeji jako nízké osočení odmítl tvrzení, že to byla komunistická strana, která založila požár. Podtrhl, že všechny znaky naznačují, že tento útok je vítaným útokem protivnou stranou, a jí byl nepochybně i podnícen.“ Tak ve středu 1. března uzavřeli svoji zprávu z Berlína vídeňští komunisté v listu Rote Fahne.

Pochybnosti o komunistickém spiknutí

Skepse k nacistickému vysvětlení události zaznívala i ze středečního vydání pražského německého deníku Prager Tagblatt. Sdílel silnou pochybnost o politické identitě Holanďana zadrženého na požářišti a o údajné možnosti komunistického spiknutí. Stojí za to poněkud rozsáhleji citovat z redakčního úvodníku:

„Dějiny se neodehrávají jen jako vážné vyprávění. Často nabývají kýčovité podoby. Pokud se kronikář chce vyvarovat ohmatané metafory o pochodni rozpoutávající občanskou válku a přiměje se vnořit do skutečnosti, dospěje v tom okamžiku k poznání, co opravdu znamená požár budovy německého Říšského sněmu.“

Text je druhou částí pětidílné minisérie Ivana Šterna. Přibližuje události po požáru Říšského sněmu pohledem čtenáře dobového tisku. V příštím díle se dočtete, jak nacistům nevycházela hra na právní stát.

Symbolický obsah události lze podle novin odvodit z faktu, že požár byl založen v nejvíce známé německé stavbě.

„Pokud těmi žháři měli být komunisté, jak zní úřední zpráva, a budovu zapálili, pak věru bezradně stojí nad následujícím symbolickým významem svého činu a neví si s ním rady. Proč by se totiž právě tato budova měla stát cílem jejich revolučního konání? Smysl pro ně má přece jen tehdy, pokud se jedná o pevnost nepřátelské moci. Když Francouzská revoluce dobyla Bastilu, zničila tak symbol absolutistického násilí. Jaké ale násilí v sobě ztělesňuje rozvážná budova Říšského sněmu, která stylem odpovídá maloburžoasnímu pojetí vlády a která se současně těšila zatupováním lidu už v časech, kdy k ní císařský kancléř přistupoval s despektem? Jeho se obtížně zbavovala i v době republiky. Tento dům totiž držitele moci neskrývá…“

Pochybnost o komunistickém spiknutí redakce podpořila poukazem na bolševickou revoluci v roce 1917. Tehdy tou pevností, již bylo třeba dobýt, nebyl parlament (ten stačil rozehnat jeden žvaněním znuděný rudoarmějec), ale Zimní palác, sídlo prozatímní vlády.

„Gigantický podvod pana Hitlera“

Arbeiter Zeitung z úterý 7. března, dva dny po volbách, přinesl překvapivé odhalení. Pas van der Lubbeho byl falešný! Podle názorů znalců holandštiny pas nemohl být vystaven holandskými úřady. Vše mluví pro to, že jej vystavily úřady německé. Na jeho nepravost poukázala chyba vystavujícího úředníka, neznajícího dobře holandský jazyk, pokud jej vůbec znal.

„Psaná holandština nezná hlásku ü, stejně jako ji nezná francouzština nebo angličtina. Jméno van der Lubbe se sice holandsky vyslovuje stejně jako v němčině, s přehlasovaným u, ale píše se van der Lubbe.“

Nyní má konečně parlament většinu, jejíž tragika tkví v tom, že se dostali k veslu nepřátelé demokracie a mohou tak ten nejdůležitější nástroj demokracie, parlament, donutit, aby skákal, jak oni pískají

Německý úředník, který pro potřeby Lubbeho falšoval holandský pas a dopustil se této školácké chyby, když jej vystavil na jméno „van der Lübbe Marinus, Marinus“, ji ještě nechtěně zdůraznil. Podpis na pasu, vlastnoručně vyhotovený Lubbem, je jediný opravdu holandský. Lubbe se podepsal jako M. v. d. Lubbe (a ne Lübbe).

„Jedno je jisté,“ píše v závěru vídeňský sociálně demokratický list, „jestliže pas Marinuse van der Lübbe je nepravý, falešný, pak nepravé, falešné je i celé to divadlo kolem požáru Říšského sněmu. Máme tak v ruce důkaz, že nacisté – vláda pana říšského kancléře Hitlera – ubohého, zřejmě méněcenného člověka uplatila, vybavila ho falešnými dokumenty a zneužila jej jako záminku pro neslýchaný a gigantický podvod.“

Připomeňme si, že tentýž list v bezprostřední reakci na požár v úterním ranním vydání 28. února napsal, že „u zatčeného pachatele byly nalezeny holandský pas a průkaz holandské komunistické strany“ a že „se jmenuje van der Lübbe“. K tomu list ironicky dodal: „To, že si někdo k páchání žhářství bere sebou stranickou legitimaci, je neuvěřitelnou pitomostí. Okolnosti tak svědčí o tom, že tu šlo o záměr.“ O jaký záměr šlo, bylo čtenáři více než jasné.

O několik dnů později ve zpravodajství list zaznamenal, že prvotní protokol výslechu s van der Lubbem musel být následně přepsán a musela být dodatečně vyfabrikována Lubbeho stranická knížka. V okamžiku zadržení u sebe měl nejspíš jen holandský pas.

Nedělní vydání deníku Prager Tagblatt cituje jiný pražský, rovněž německy psaný list názvem Sozialdemokrat. Psalo se v něm, že sociálně demokratičtí poslanci saského zemského sněmu interpelovali saského ministra vnitra Richtera. Zjistili totiž, že „žhář říšského sněmu Marinus van der Lubbe podle záznamu hotelové knihy obce Sörnewitz, nacházející se na předměstí Míšně, zde 1. června 1932 přenocoval“.

Poslanci odhalili, že se Lubbe setkal vůdčími nacisty obce Brockwitz, konkrétně s obecními zmocněnci, Albertem Sommerem a majitelem zahradnictví Schumannem. Oba byli členy NSDAP. Lubbe se jim představil jako člen nacistické strany. Zmocněnec Sommer o něho dva dny pečoval. Lubbe se měl v rozhovoru se Sommerem vyjádřit „že Německu v říjnu vypukne občanská válka a že NSDAP je na ni velmi dobře připravena“. Saští sociální demokraté dospěli proto k přesvědčení, že van der Lubbe není komunistou, ale naopak nacistou.

Nejednoznačný triumf nacistů

Jasnými vítězi nedělních voleb se podle očekávání stali nacisté. Získali 288 mandátů, tedy o 92 mandátů více než v předchozích volbách v listopadu 1932. Hitler s výsledky voleb přesto mohl být sotva spokojený, jestliže jeho strana proti 33 procentům voličských hlasů v listopadu v předchozím roce získala „pouze“ necelých 44 procent. Žádnou spolehlivou nadpoloviční většinu.

Té se nacisté i tentokrát budou muset domoci v koalici s buržoasními nacionalisty von Papena. Nevyšel ani pokus zlikvidovat s konečnou platností levicovou opozici, složenou z komunistů a sociálních demokratů.

Zatímco Mussolini se chová už jako čistokrevný diktátor, Hitler, ač rozbíjí stávající vládnoucí systém, „se myšlenku svrchovanosti lidu v rámci jím nově tvořeného způsobu vládnutí neodvážil zatím popírat“.

Ačkoli poslanci obou stran byli drženi v takzvané ochranné vazbě, ačkoli byla násilně zastavena jejich periodika, ačkoli připravené letáky a plakáty pro předvolební agitaci byly do posledního zabaveny, ačkoli byly úředně zakázány jakékoli jejich předvolební schůze a shromáždění, ačkoli v den voleb významnými německými městy výhrůžně pochodovali ordneři SA, nyní z rozhodnutí ministra vnitra „legitimní“ součást policie, ačkoli komunisté byli úředně vedeni jako pučisté a sociální demokraté jako jejich obhájci, získaly obě strany ve volbách souhrnně více než 30 procent hlasů.

Spolu s hlasy křesťanských sociálů, sdružených ve straně Centrum, jimž představa spolupráce s nacisty byla více než proti srsti, daly dohromady bezmála 50 procent hlasujících voličů. Redakce pražského Prager Tagblattu v úvodníku z úterý 7. března ocenila protinacistickou opozici, která „navzdory bezpříkladnému nátlaku … se držela překvapivě dobře“.

Současně zhodnotila i postoj Němců, neboť „se stále ještě bezmála polovina německého národa nachází na této straně, odmítá Hitlera a Papena a je ve svém odmítání jednotná“. Velké naděje z toho pro německý národ redakce nevyvozuje. Je si vědoma, že protinacistická opozice jinak společnou řeč nenajde. Rozpory, jež jí rozdělují, se zdají nepřekonatelné. Dokazuje to její rozporná politika, „jíž byla stižena už v předchozích parlamentech a díky níž umožnila bezpříkladný vzestup hákového kříže“.

Očekávání jsou proto více než chmurná, neb „nyní má konečně parlament většinu, jejíž tragika tkví v tom, že se dostali k veslu nepřátelé demokracie a mohou tak ten nejdůležitější nástroj demokracie, parlament, donutit, aby skákal, jak oni pískají“.

Teror v zájmu demokracie?

Týž den, v úterý 7. března, pražská Bohemie ve svém úvodníku komentujícím nedělní volby v Německu, jež jasnozřivě označuje za poslední vůbec, zjišťuje, že si nacisté svoji moc potvrdili zvláštním způsobem.

„Postupovali, držíce se křečovitě litery výmarské ústavy, avšak přehlíželi zcela jejího ducha. Věrni její liteře, jejímu duchu nepodlehli, a to je ten největší jejich volební zisk.“ List čtenáře upozorňuje, že „se neodvážili odvodit svoji moc z toho, že by nebrali v potaz výsostnost lidu, naopak usilovali o to, ať už sáhli po dobrých, anebo naopak po násilných prostředcích, aby za každých okolností vzbudili zdání legality jejich vlády“.

Hitler se tak podle listu značně liší od svého vzoru, Mussoliniho, „který se ve své moci potvrzuje jinými formami projevené vůle lidu“. Bohemie tak dává najevo, že zatímco Mussolini se chová už jako čistokrevný diktátor, Hitler, ač rozbíjí stávající vládnoucí systém, „se myšlenku svrchovanosti lidu v rámci jím nově tvořeného způsobu vládnutí neodvážil zatím popírat“.

Bohemie si v té souvislosti posloužila historickou paralelou, kdy se „nanejvýš pravé demokratické vlády – například francouzští Jakobíni – nestaraly o abstraktní občanské svobody jednotlivce, a naopak ze svého učení odvodily, že se i demokracie, má-li být vítězná, nesmí zříkat jistého teroru, chce-li se vypořádat s extremismem“.

Což nelze vyložit jinak než tak, že uplatňování liberálních postupů, „jak o to usilují němečtí stoupenci liberalismu a demokracie, sice přechodně, ale skončilo“. O 90 let později bychom řekli, že jsme se stali svědky konce liberální demokracie a nástupu demokracie neliberální. V ní rozhoduje výlučně síla většinového postoje ve formě tyranie většiny. Bohemie proto oprávněně pochybuje, zda i takto oktrojovaná demokracie má pod Hitlerovou vládou šanci na přežití, protože „v dané chvíli nic nemluví pro to, že Hitler s nynějším vnitřním politickým úspěchem bude zacházet rozumně a uměřeně“.

Poslední volby a kdo je tu skutečný zločinec

Svůj úvodník Bohemie z toho důvodu nadepsala „Poslední volby“. Vyjádřila tak skepsi k dalšímu vývoji v Německu. Rozhodně nebude připomínat znaky demokracie, spíš vykáže znaky teroru.

Toho samého dne se list vídeňských sociálních demokratů Arbeiter Zeitung ptá, kdo „vlastně nacistům vyhrál nedělní volby?“

Sám si odpovídá, že je to spíš „van der Lübbe“, neboť „jím vymyšlený plán rozlítit německý národ obrovským, ukrutným a současně symbolickým zločinem, jehož se měli dopustit protivníci nynější vlády, a národ v tomto duchu hnát k volebním urnám, se bohužel více než zdařil“.

List nepochybuje, že „to byl chytrý plán, dobře promyšlený do poslední podrobnosti, jak ten zločin spáchat“. Má jen jednu slabinu, totiž, že „ne onen mladý, ducha prostšího zednický učeň van der Lübbe, který ještě předevčírem byl komunistou a včera už nacistou, tento chlapec není tím zločincem, ty je třeba hledat úplně jinde“.

Zmíněné zjištění, s kterým až v úterý 7. března přišel pražský list Prager Tagblatt, že před rokem, 1. června se van der Lubbe představil v saské obci Brockwitz místním nacistům jako jejich stranický soudruh (Parteigenosse), našel vídeňský čtenář na stránkách Arbeiter Zeitung už v neděli 5. března.

Z výslechového protokolu s van der Lubbem sice mělo plynout, že se hlásil ke komunistické straně, zmínka o tom, že by u sebe měl stranickou legitimaci, tu ale chybí. Nejspíš proto, že proti původním informacím žádnou stranickou legitimaci u sebe neměl, ani mít nemohl. Holandská komunistická strana se ho před dvěma roky nejen zbavila jako odhaleného policejního špicla, ale navíc všechny evropské komunistické strany před ním varovala.

Čtenář se dozvídá, že zpravodaji holandského Telegraaf bylo povoleno účastnit se Lubbeho výslechu a mít možnost mu položit pár otázek. Určitě ho zaujala Lubbeho odpověď na otázku, ke které politické straně se hlásí:

„Už roky nepatřím do žádné politické strany,“ zněla odpověď. „Nejsem žádným přesvědčeným komunistou. Jsem jen názoru, že je mou povinností škodit kapitalismu, jak se jen vůbec dá.“

Politicky vzdělaný sociálně demokraticky orientovaný čtenář si na tomto místě nejspíš uvědomil, že tak mohla znít odpověď i z úst nacisty. I oni přece jsou zarytými odpůrci kapitalismu. I oni se snaží, seč mohou, „škodit kapitalismu, jak se jen vůbec dá“. Úvahu tak mohl uzavřít konstatováním, že jeho list má nejspíš pravdu, tvrdí-li, že van der Lubbe je ve skutečnosti nacista.