Před 90 lety vrchní soudní rada Bünger u Nejvyššího soudu v Lipsku vyhlásil osvobozující rozsudek nad většinou obžalovaných údajných žhářů Říšského sněmu. Jediný, kdo byl 23. prosince 1933 poslán pod katovu sekyru, byl Holanďan Marinus van der Lubbe, chycený přímo při činu. Ačkoli se soudce Bünger snažil vyjít vstříc politické objednávce nacistů, nezkušenost policie a státního zastupitelství s organizováním inscenovaného procesu mu „žádoucí“ rozsudek nad obžalovanými komunisty vynést neumožnily.

Předseda senátu nejvyššího lipského soudu, říšský soudní rada Bünger v dopoledních hodinách 23. prosince 1933 vynáší rozsudek. Vinným je uznán pouze Holanďan van der Lubbe a odsouzen k trestu a smrti. V okamžiku vypuknutí požáru byl chycen přímo na místě činu a k činu se přiznal. Zbývající obžalovaní, bulharští komunisté Dimitrov, Popov, Tanev a předseda komunistické frakce v německém parlamentu Torgler byli osvobozeni.

V odůvodnění rozsudku soudní rada Bünger nezpochybnil tvrzení žalobce, že pachatele žhářství je třeba hledat v řadách komunistů, jen zalitoval toho, že policie mu na lavici obžalovaných přivedla „nepravé“ komunisty. Svoji práci podle názoru soudu jednoduše odflinkla.

Text je první částí pětidílné minisérie Ivana Šterna. Přibližuje události po požáru Říšského sněmu pohledem čtenáře dobového tisku. V příštím díle se dočtete, jak noviny komentovaly volby následující bezprostředně po požáru

Radovi Büngerovi bylo zadání z řad nacistických pohlavárů zřejmé. Měl usvědčit komunisty. Vinni, nevinní, měli se spiknout proti státu a zapálit Říšský sněm. Pokus o inscenovaný proces, ač se pan říšský soudní rada snažil, seč mohl, selhal pro naprostou neschopnost jeho inscenátorů. Sovětští soudruzi, kteří o dva roky později názorně světu předvedli, jak lze v inscenovaném procesu odsoudit i toho sebenevinnějšího nešťastníka a jak i on sám bude soudcům děkovat za to, že ho poslali na popraviště, se museli nad nacistickým neumětelstvím potměšile usmívat.

Důkazní břemeno na obžalovaném

Na „obhajobu“ nacistů je třeba připomenout, že se v inscenování soudního procesu plácali i čeští soudruzi bezprostředně v roce 1948. Jako školním příkladem si můžeme posloužit procesem s Miroslavem Chocem. Soudruzi ho obvinili z vraždy majora Schramma, záhadami obestřeného příslušníka sovětské a československé tajné služby a údajného vraha Jana Masaryka.

Jako jedno z takových „překvapení“, které by umožnilo zavést mimořádný stav, se v úvahách nacistických pohlavárů rýsoval atentát na Hitlera. Samozřejmě jen naoko a provedený samotnými nacisty.

Choc se k činu opakovaně odmítal přiznat. Během procesu ho nepoznala Schrammova manželka. Vraha svého manžela viděla, když se stala bezděčným svědkem jeho zabití. Přesto soud rozhodl v duchu inscenovaného procesu. Choce uznal vinným a poslal ho na šibenici. Sám Choc do poslední chvíle proto věřil, že ho pro nic a za nic oběsit nemohou. O tom svědčí jeho chování pod šibenicí. Při čtení rozsudku se Choc, než se kat měl „ujmout svého díla“, nevěřícně nahlas smál, čímž, jak zní prokurátorův záznam z průběhu popravy, „narušil vážnost chvíle, jež jinak měla důstojný průběh“.

Teprve když věc vzali do ruky sovětští soudruzi i naši soudruzi pochopili, že důkazní břemeno neleží na soudu, ale samotném obžalovaném. Nakonec tomu napovídá i stará dobrá inkviziční tradice. Korunním důkazem je přiznání obžalovaného. Bez něho je každý pokus o inscenovaný proces předem odsouzen k neúspěchu, anebo k blamáži, kterou česká justice zažila v roce 1948 s procesem s Miroslavem Chocem.

Možná měl toto na mysli i říšský soudní rada Bünger, když si v odůvodnění rozsudku postěžoval na policii. Svoji práci, ač bylo dáno a znělo tak i politické zadání, že jsou žhářstvím a pokusem o státní převrat vinni komunisté, doslova zfušovala.

Zavržený atentát na Hitlera

V neděli 5. března 1933 se měly v Německu konat parlamentní volby. Nacisté, kteří v té době byli už u moci, avšak v rámci koalice, se možná oprávněně domnívali, že volby nemusí dopadnout v jejich prospěch a že voliči po krátké, ale vcelku vypovídající zkušenosti s nimi dají nakonec přednost stále silné levici.

Rakouský sociálně demokratický list Arbeiter Zeitung připomíná v úterý 28. února v souvislosti s požárem Říšského sněmu zprávu svého amsterodamského zpravodaje z předchozího dne. V ní upozorňuje, že nacisté jsou připraveni „buď v den voleb anebo den po nich zaskočit Němce nečekaným překvapením, které nebude brát žádný ohled na skutečné volební výsledky, zejména dopadnou-li pro nacisty špatně“. Nečekané překvapení mělo mít ráz, který legitimuje nacistickou moc, aby bez ohledu na to, jak dopadly volby, suspendovala v zemi demokratické instituce.

Jako jedno z takových „překvapení“, které by umožnilo zavést mimořádný stav, se v úvahách nacistických pohlavárů rýsoval atentát na Hitlera. Samozřejmě jen naoko a provedený samotnými nacisty.

Možná je k tomu nápadu přivedl úspěšný pokus bolševiků v roce 1918, kdy bolševická moc ztrácela půdu pod nohama a vliv levicových eserů (socialistů), jejich hlavní konkurence, sílil. Zinscenovali atentát na Lenina. Jako nástroj jim posloužila radikální eserka Kaplanová, známá svou notorickou nenávistí k bolševikům. Dodnes není vyřešeno, jakou záhadou se jí, šeroslepé, podařilo v tmavém prostředí, v němž sotva rozeznávala jednotlivé postavy, ne však obličeje, zasáhnout Lenina tak, že ho to stálo málem život. Patrně kdosi spolu s ní na Lenina také mířil a na rozdíl od ní se trefil.

Zaskočeného požárem jej ohled na veřejné mínění pohnul k tomu, aby „prvý útok vedl hned po požáru“. Tak se stalo, že zasáhl jen malou část k rozdrcení určených komunistů

V reakci na atentát na Hitlera nacisté plánovali, že Berlín doslova zaplaví masy SA a vynutí si dobrovolnou rezignaci prezidenta Hindenburga, i kdyby on osobně dobrovolně odstoupit nechtěl. Zázračně přeživší Hitler pak nastoupí na jeho místo, volby zruší a vyhlásí mimořádný stav. Umožní tak nacistům se s konečnou platností vypořádat se s politickou opozicí, zejména s komunistickou a sociálně demokratickou.

Příklad ruských bolševiků byl více než poučný. Atentát na Lenina se stal podnětem k rozpoutání neuvěřitelně rozsáhlého teroru. Denně u popravčí zdi v Rusku končilo na dvě stě odpůrců bolševického režimu. Bolševici si tak moc upevnili jako nikdy předtím. Nápad fingovat atentát na Hitlera byl zavrhnut.

Zavrhl jej patrně sám Hitler. Znal své pappenheimské a riziko, že někdo z jeho vnitřních nepřátel situace využije, podobně jako tomu nejspíš bylo v Moskvě roku 1918, a na něho vypálí ne fiktivní, ale skutečně smrtící rány, nebylo nezanedbatelné. Návrh vyvolat „v důsledku atentátu“ mimořádný stav v den voleb nebo den před nimi byl zavrhnut. Nabízelo se totiž spolehlivější, hlavně bezpečnější řešení: Zapálit Říšský sněm.

Göring: Požár mě zaskočil

To, že myšlenka zapálit budovu německého parlamentu, pocházela z nacistické dílny, odmítl Hermann Göring ve své svědecké výpovědi před lipským soudem. Pronesl ji 4. listopadu toho roku. Jedním dechem ale zdůraznil, že klíčovým úkolem, který Göring dostal od Hitlera při jeho jmenování ministrem vnitra, bylo úplné „rozdrcení komunistů“. Sděluje to čtenáři soudní zpravodaj Národních listů v Lipsku v nedělním vydání z 5. listopadu.

Přijme naproti tomu zmocňovací zákony, které fašistické vládě umožní, aby činila po čtyři roky (možná po osm let), co se jí zlíbí, aniž by musela svolat parlament. Tak se rádoby legálním způsobem ustaví v Německu diktatura

„Nebylo …“, tvrdil Göring, „nikterak nutné, abych dal zaniknout říšskému sněmu v plamenech a pak mohl obviniti nevinné beránky komunisty, aby se mohlo proti nim zakročiti.“ Požár parlamentní budovy mu údajně do karet nehrál, „neměl v mé situaci pro mě žádný význam, ba právě naopak byl pro mě nepříjemným, krajně nepříjemným“. Jak z jeho dalšího vyjádření vyplynulo, „prohnaní“ komunisté tím, že zapálili Říšský sněm, nejspíš prohlédli jeho tajné plány, jak s nimi hodlá zatočit, a díky tomu „požárem v říšském sněmu se vyhnula jedna část komunistického vedení šibenici“.

Lze dokonce připustit, že ho požár opravdu zaskočil. Před soudem totiž prohlásil, že čekal na vhodnější chvíli, aby mohl s vůdčími komunisty naložit jako s celkem. Konkrétně na první povolební sezení parlamentu, kdy je z titulu velitele pruské policie mohl po nějakou záminkou (vždy se nějaká najde) vytáhnout z jednací síně, hromadně pozatýkat a zavřít do koncentračního tábora. To měla být ona „rozhodná rána“, již chtěl, jak řekl, „vésti v okamžiku, který (mu) byl příhodný“.

Zaskočeného požárem jej ohled na veřejné mínění pohnul k tomu, aby „prvý útok vedl hned po požáru“. Tak se stalo, že zasáhl jen malou část k rozdrcení určených komunistů.

Rádoby legální diktatura

Tvrzení nacistů, že požár Říšského sněmu neplánovali vzdor tomu, že budovu parlamentu považovali za neužitečnou žvanírnu (Schwatzbude), se nachází podle rakouských sociálních demokratů zcela na vodě. Jejich kroky, které následovaly bezprostředně po tom, co první hasičské vozy v pondělí 27. února v 21,15 vyrazily k budově německého parlamentu, nijak nesvědčily o improvizaci zasvěcených úřadů a nacistických pohlavárů. Byly to kroky předem promyšlené a jistě v předstihu plánované.

Kouzlem nechtěného doplnil Hitlera vedle něho stojící ministr propagandy Josef Goebbels. Stručné Hitlerovo vyjádření zabalil do tvořivě propagandistických vět. Nechtěně tak prozradil, v čí prospěch budovu parlamentu stravuje široce založený požár.

Už ve středečním ranním vydání list rakouských sociálních demokratů Arbeiter Zeitung uvádí, které kroky už za tu krátkou dobu, během níž za normálních okolností nemohla policie dospět k nezvratným závěrům, nacisté uskutečnili a že se vyznačují promyšlenou vnitřní logickou provázaností:

„Většina komunistických poslanců se nachází ve vazbě. Díky tomu, že občanské svobody jsou pozastaveny, může Hitler až do sejití nově zvoleného parlamentu zatýkat sociálních demokratů a komunistů, kolik se mu zlíbí. Může je ponechat ve vazbě i navzdory tomu, že se nově zvolený parlament sejde a zajistí, aby se alespoň většina mohla účastnit zasedání. Tatáž většina následně požadavek, aby se k sezení mohli připojit poslanci nacházející se stále ve vazbě, odmítne. Přijme naproti tomu zmocňovací zákony, které fašistické vládě umožní, aby činila po čtyři roky (možná po osm let), co se jí zlíbí, aniž by musela svolat parlament. Tak se rádoby legálním způsobem ustaví v Německu diktatura.“

Pro zmíněné účely je požár více než vítanou záminkou. Skutečnost, že do dění zasahuje holandský policejní konfident, vydávající se za komunistu, jen celé aranžmá předehry nacistického puče vhodně dokresluje. I fakt, že se během zatýkání údajně prokázal holandským pasem a členskou legitimací holandské komunistické strany. K tomu o den dříve, v ranním úterním vydání list jízlivě poznamenává:

„To, že si někdo sebou, vydav se konat jako žhář, vezme pas a stranickou legitimaci, je neuvěřitelná hloupost a spíš vzbuzuje podezření, že šlo o předem promyšlený záměr.“ A pokračuje, že „důraz kladený na to, že požár způsobil holandský komunista, je jednoduše neuvěřitelný, spíš vše napovídá tomu, že onu žvanírnu podpálili sami nacisté, neb jen oni mohli mít na něčem takovém zájem“.

„Přesně tak nyní jedná pan Hitler“

Středečním vydáním Arbeiter Zeitung vídeňští sociální demokraté připomněli čtenáři, že Hitler rozhodně není průkopník právě probíhajícího vymývání německých mozků, ale že čerpá inspiraci dokonce u samotných Britů. Ve své „autobiografii“ Hitler přiznává, „že vždy obdivoval nelítostnou propagandu Angličanů na počátku války“. Považoval doslova za geniální, kterak „velení anglické armády rozpoutávalo lidovou nenávist k Němcům šířením lží o tom, že němečtí vojáci v Belgii nosili ve svých chlebnících uťaté dětské ruce“.

„Přesně tak nyní jedná pan Hitler“, píší rakouští sociální demokraté a připomínají, že i rakouské úřady v roce 1914 „přišly s historkou, že srbští špióni v zemi otravují studně“ a že „přesně podle tohoto receptu nyní lotři v Berlíně údajně v domě Karla Liebknechta nalezli důkaz o tom, že komunisté zamýšlejí otrávit studně v celém Německu“.

Za směšnou pak považují skutečnost, že se postih dotkl i stranou stojících sociálních demokratů, ač za požárem údajně stojí němečtí komunisté, mající tak dát všem znamení ke státní převratu. Říšský sněm sotva stačil dohořet a do budovy sociálně demokratického vydavatelství Vorwärts na Lindenstrasse už vpadla policie s tím, že se vydávání deníku Vorwärts zastavuje a dvěma nákladními auty odvezla do stoupy právě vytištěné předvolební letáky. Důvod byl více než komický, neb „údajně ke sluchu politické policie dospěla zvěst, že list Vorwärts hodlá podsunout vinu požár Říšského sněmu nacistům, ačkoli už je známá úřední verze, svědčící přesně o pravém opaku“.

Tápající policie

Už v úterý ráno, 28. února, měly konzervativní Národní listy ve věci zcela jasno. Na čtenáře otevíracím titulkem křičely: „Komunisté založili požár v budově německého říšského sněmu!“ O pár hodin dřív měl podobně o věci jasno Adolf Hitler, který se o 22. hodině spolu s Hermannem Göringem, předsedou říšského sněmu, dostavil k budově parlamentu a jasnozřivě prohlásil, že na vině jsou komunisté. Na místě podle středečního vydání Národních listů prohlásil: „Zde vidíte, co může Německo a Evropa očekávati od komunismu. Tento čin však vnukl komunistům nešťastný duch. Naše pěst dopadne teď tvrdě a těžce.“

Z čeho vycházel, že za požárem je skryto protistátní komunistické spiknutí, je otázkou. Policie zatím tápala. To, že zadržený van der Lubbe tvrdil, že je komunistou, ještě o rozsáhlém komunistickém spiknutí sotva svědčilo. Hitler proto ve svém prohlášení mohl nanejvýš vycházet jen z této kusé informace. Tak lze číst i zprávu Národních listů, již přinesly na druhý den ráno. Píší, že „hasičstvo i policie vnikly do sněmovní budovy, kde se jim podařilo zastihnouti jakéhosi muže, který bez zdráhání se přiznal, že požár založil“ a že „prohlásil, že jest členem nizozemské komunistické strany. Poté byl žhář „pod silným policejním průvodem dopraven ihned na policejní strážnici u Braniborské brány“.

Výslech van der Lubbeho, ačkoli trval dvě hodiny, nic nového nepřinesl. Podle policie, ani hasičů požár nemohl sám založit. Údajně se s ním po budově parlamentu pohybovala skupina dalších lidí. Jim se ale zdařilo uniknout. O nich van der Lubbe odmítal říct cokoli konkrétního. Večerní vydání Národních listů z téhož dne doplňuje svoji ranní informaci tvrzením, že „požár parlamentní budovy měl býti znamením k zahájení teroristických akcí“ a proto úřady učinily „rozsáhlá opatření, a zejména byla řada komunistických předáků vzata do zajišťovací vazby“.

Plameny ve prospěch nacistů

Kouzlem nechtěného doplnil Hitlera vedle něho stojící ministr propagandy Josef Goebbels. Stručné Hitlerovo vyjádření zabalil do tvořivě propagandistických vět: „Není již volby. Buď propadne Německo této zhoubě nebo dá národ Hitlerovi možnost, aby rudému strašidlu připravil krátký a tvrdý konec. Plameny, které od kupole říšského sněmu šlehaly vysoko k tmavému nebi, budou pro celé Německo signálem. Nyní nechť se probudí německý národ, nechť povstane a vysloví svůj ortel: Hitler chce jednat! Hitler bude jednat! Dejte k tomu moc!“

Nechtěně tak prozradil, v čí prospěch budovu parlamentu stravuje široce založený požár. A aby nedošlo k mýlce, prohlášení upřesnil ujištěním, jakmile Hitler dostane plnou moc, nelze čekat, že ve chvíli, kdy se poměry opět zklidní, „se v Německu opět vrátí demokratické a parlamentní poměry“. Zmýlená tu neplatí, „nynější vláda zůstane u moci velmi, velmi dlouho a nic není nejnesprávnější, než připisovat jí život jepic“.

Druhý pražský, poněkud liberálnější list Národní politika ve středu 1. března nebyl tak skálopevně přesvědčený, že je třeba v pozadí požáru hledat komunisty: Podle počátečních zjištění zaznamenaných úředníky policie, kteří jako první podrobili přistiženého van der Lubbe výslechu, podle něj není jisté, že domnělý zakladatel požáru je členem komunistické strany. Amsterodamská policie na telefonický dotaz sice připustila, že jeden čas působil jako komunistický agitátor, sama holandská komunistická strana kategoricky odmítla, že by van der Lubbe měl být jejím členem.

Tvrzení tak halasně šířené listy nacistům nakloněnými, že u Lubbeho byla nalezena členská legitimace komunistické strany, bylo do původních policejních hlášení doplněno dodatečně. Ve chvíli zatýkání Lubbe sice mohl prohlašovat, že je komunistou, dokázat to ale nemohl. O to „jasnozřivější“ byl Hitlerův postoj vyslovený o pouhou půlhodinku později.

Národní politika v témže vydání připomíná, že holandská komunistická strana připustila, že Lubbe býval jejím členem, „že však před dvěma roky byl vyloučen, neboť se ukázalo, že je policejním špiclem“. Už v té době „komunistická strana holandská … před ním varovala komunistické strany jiných zemí“. Sotva proto obstojí připravená verze nacistů, že by německá komunistická strana byla tak pošetilá a s Lubbem, takto policejním špiclem se spřáhla, byvši z Amsterodamu před ním už před dvěma lety varována.

List rakouských komunistů Rote Fahne pak ve svém středečním vydání vylíčil teror, který nacisté okamžitě rozpoutali s cílem komunistické a sociální demokracii zabránit anebo alespoň ztížit účast v nedělních parlamentních volbách.