Ve středu 29. 10. oslavilo Turecko 102 let od založení moderní republiky. Od vize svého sekulárního „otce zakladatele“ Mustafy Kemala Atatürka se ale pod vedením Recepa Tayyipa Erdoğana čím dál víc vzdaluje. Jeho snem je vrátit Turecku slávu Osmanské říše. Rostoucí geopolitický vliv mu ale nemusí nutně přinášet body na domácí půdě. Jeho popularita slábne, a i když se mluví o možných nástupcích, osobnost Erdoğanova typu mezi nimi není.

„Tento pán z místa zvaného Turecko je jedním z nejmocnějších na světě. Je to spolehlivý spojenec. Kdykoli ho potřebuji, je tam,“ řekl nedávno na adresu tureckého prezidenta Recepa Tayyipova Erdoğana jeho americký protějšek Donald Trump.

Pravdou je, že na geopolitické scéně v poslední době Erdoğanova hvězda září jasně. Podporou Asadovy opozice v podstatě „vyhrál“ válku v Sýrii, jako neutrální článek se aktivně zapojoval do vyjednávání o míru na Ukrajině a v posledních měsících se díky jeho vlivu na představitele Hamásu povedlo uzavřít Trumpův mírový plán konfliktu v Gaze.

Nakolik bude funkční, je sice jiná otázka, nicméně Erdoganův diplomatický vliv je v něm neoddiskutovatelný.

Turecký prezident teď sklízí plody svého postavení až frenetickým posilováním tureckého vojenského aparátu. Jen za posledních několik dní uzavřel dohody o nákupu 20 stíhaček Eurofighter Typhoon z Británie za 8 miliard liber a taktéž použitých Eurofighterů z Kataru. Jejich dodání a nasazení do provozu bude rychlejší.

Turci v posledních letech přišli o zhruba 30 stíhaček typu F-16 z 270. Podle bezpečnostních analytiků potřebují naléhavě doplnit svou leteckou flotilu, aby si udrželi současnou výsadní pozici nejen důležitého bezpečnostního hráče na Blízkém východě, ale i jako nepostradatelného a vlivného člena Severoatlantické aliance.

Jakkoliv jsou tyto snahy pochopitelné, jiná otázka je, jak se bude s velkými armádními nákupy srovnávat turecká ekonomika, která stále není v dobré kondici a v konečném důsledku je to právě ekonomická situace a míra inflace, která většinu obyvatel Turecka zajímá víc než obnova slávy Osmanské říše.

Kdo vypadne z kola ven

I když se prezidentu Erdoğanovi podařilo během posledních tří let snížit inflaci o zhruba 39 %, stále se pohybuje kolem 33 % a živobytí v Turecku je drahé. To se zpětně odráží i ve významném ekonomickém segmentu turistického ruchu, kde ubývá turistů, jimž se Turecko při zohlednění poměru cen a nepředvídatelné úrovně služeb přestává vyplácet.

Turci také mají čím dál výraznější pocit, že nežijí v zemi, která by byla demokratická. Důvěra v nezávislost médií nebo například soudnictví za posledních několik let mizí, což dokazuje i narůstající podpora kandidátů opozice během všech typů voleb, jak komunálních, tak potažmo prezidentských, které se mají konat za tři roky.

Podle politologů loňské průzkumy ukázaly významný nárůst popularity Erdoğanova soupeře o úřad prezidenta v osobě istanbulského starosty Ekrema Immamoglua. Ten byl posléze zatčen a obviněn z korupce a podpory terorismu, což v podstatě kopírovalo scénář uvěznění podobně charismatického vůdce a spolupředsedy prokurdské Lidovědemokratické strany HDP Selahatina Demirtaše, který chtěl také s Erdoğanem soupeřit o prezidentský úřad ve volbách v roce 2018.

Kampaň už ale vedl zpoza mříží, neboť ho dva roky před volbami zatkli kvůli obvinění z podpory terorismu. Až vloni mu byl udělen trest 42 let vězení.

Immamoglu je zatím ve vazbě od března a jeho obvinění byla tento týden rozšířena o „podezření z politické špionáže“. Dokud není odsouzen, „kandidovat“ zpoza mříží zatím může. Podle právničky Barış Altıntaşové, spoluředitelky Asociace mediálních a právních studií, která v Turecku hájí lidská práva, je i pravděpodobné, že to udělá, jakkoliv se na svobodu hned tak nedostane.

„Pravděpodobně bude odsouzen. Vláda ale není spokojená, že se z jeho kauzy stává ,nepřiměřeně důležité téma‘, vlastně bych řekla, že litují, že z něj zatčením udělali hrdinu. Doufali, že se na něj zapomene, ale to se nestalo,“ říká Altıntaşová.

Podle ní by se v případě odsouzení Immamoglua a jeho vyřazení z klání o prezidentský úřad mohly opakovat velké demonstrace, které provázely jeho loňské zatčení. Ve velkých městech po celé zemi vyšly do ulic statisíce lidí. Demonstrace byly potlačeny vodními děly a slzným plynem.

„Myslím, že Immamogluovo zatčení v podstatě ukázalo, že vládě už opravdu nezáleží na tom, co si voliči myslí, protože ty protesty byly opravdu velké. Především mezi mládeží ale přetrvává odhodlání znovu vyjít do ulic, takže sitauce rozhodně není taková, že by byl Immamoglu zapomenut,“ odhaduje šance opozičního kandidáta Barış Altıntaşová.

Navíc opozice je navzdory mohutnému zatýkání a potlačování svobody médií poměrně v kondici. I kdyby Immamoglu nemohl z důvodu odsouzení pokračovat v kampani, zastoupit ho na úrovni může i jeho spolustraník a předseda republikánské strany CHP jednapadesátiletý Özgur Özel, který nabývá pověsti schopného politika a vůdce.

Recep Tayyip Erdoğan, kterému bude v únoru 72 let, svého potenciálního nástupce naopak hledá složitěji. Někteří analytici do „následnické“ role stavějí současného ministra zahraničí Hakana Fidana, který má zkušenosti nejen na geopolitické scéně, ale z pozice bývalého šéfa tajných služeb i na té domácí.

Podle Buraka Bilgehana Özpeka, docenta katedry politologie a mezinárodních vztahů na ankarské Univerzitě ekonomie a technologií TOBB, by ale sám Erdoğan jako svého nástupce raději viděl vlastního syna Bilála Erdoğana, jehož případnému zvolení by ale kvůli jeho neoblíbenosti musela předcházet naprostá likvidace zbytků svobodných médií.

Erdoğanovy šachy

„Domnívám se, že to, co v současné chvíli v Turecku zažíváme, je příprava na posterdoğanovskou éru. Turecko mnozí označují za diktaturu, jenže tady je velký rozdíl mezi klasickou diktaturou a jakýmsi novým, nepřímým despotismem,“ popisuje Burak Özpek.

Podle něj hraje Recep Tayyip Erdoğan s tureckou společností svého druhu šachovou partii.

„Je jako šachový mistr, který si pohrává s občanskou společností. Většinou na rivala neútočí přímo. Naopak se domnívám, že jeho případnou strategií bude zanést svár mezi opozici, mezi případné opoziční kandidáty,“ říká ankarský politolog.

Podle něj je současný prezident v rámci vládního bloku jedinou osobou, která je respektovaná napříč koaličními partnery a která může vyhrát volby. Pokud by ale zcela „vymazal“ opozici, tuto výsadní pozici může ztratit.

„Turecký systém je stále konkurenceschopný. Autokratický, ale pořád založený na soutěži. A Erdoğan je jediná osoba, která může tuto soutěž vyhrát. Partneři v koalici si ho proto váží. Úplné zničení opozice by s největší pravděpodobností vedlo k destabilizaci vládní koalice. A druhým aspektem je velice křehká turecká ekonomika. Země si teď v žádném případě nemůže dovolit pád do chaosu.“

Podle odborníků tedy bude turecký prezident zatím hrát partii nejen na domácí scéně, ale i na té mezinárodní, jak je zvyklý. Nepředvídatelně a tak, aby udržel u moci stávající aparát.

Evropskou unii drží v šachu nejen důležitými obchodními vazbami, ale také mezinárodní dohodou o migraci, která od evropských hranic „drží stranou uprchlíky“. Dosahuje tím minimálně ztlumení evropské pozornosti upřené na dodržování lidských práv v Turecku.

Ta se místo případných reálných sankcí omezuje na pouhé výzvy nebo doporučení, jež Erdoğana nijak zásadně „nebolí“. V případě Spojených států zas v jeho prospěch hrají nejen dobré vztahy se současným prezidentem Donaldem Trumpem, ale především strategická geopolitická pozice Turecka a jeho druhé nejsilnější armády v rámci Severoatlantické aliance.

Turecko má neoddiskutovatelný vliv na udržení stability především v Sýrii, ale i v dalších částech blízkovýchodního regionu.

Sen o sultánovi sice může Erdoağn dál snít, jeho vnitropolitická pozice mu ho v reálných podmínkách prožít zatím neumožňuje a zřejmě ani neumožní. Na druhou stranu je třeba uznat, že 102 let od založení republiky je současné Turecko více Erdoğanovo než Atatürkovo, a to se před ním žádnému tureckému vůdci nepovedlo.

Barış Altıntaşová a Burak Bilgehan Özpek byli hosty debaty o současném Turecku pořádané Knihovnou Václava Havla.