Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Foto: Profimedia
,

Duševní nemoci jsou v Česku pořád tabu. Lidi s psychickými problémy diskriminují i zdravotníci

Lidé s psychickými onemocněními čelí kromě nemoci i společenským předsudkům. Ty se v Česku projevují jejich diskriminací v zaměstnání, školství, a dokonce i zdravotnictví. Duševně nemocným jsou poskytovány menší objemy zdravotní péče a podstupují méně preventivních vyšetření. V Česku přitom duševním onemocněním trpí celá pětina populace.

Autoři knihy o duševním zdraví Normální šílenství. Foto: se souhlasem Adély Plechaté a Jiřího Pasze

„Myslíte si, že jste nějací cvoci? Ne, nejste. Nejste ani o chlup větší cvoci než ti zoufalci, co chodí volně po ulicích,“ říká svým spolupacientům v psychiatrické nemocnici Randle McMurphy, hlavní postava filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Dává jim tak najevo, že i lidé s duševním onemocněním mohou vést hodnotný život i mimo zdi psychiatrických léčeben.

Citace z filmu ze 70. let je aktuální i po půl století. Psychické nemoci jsou nadále tabu a lidé, kteří jim čelí, jsou stigmatizováni. Problémy s duševním zdravím jsou spojovány s neodpovídajícími představami o agresivních lidech s nízkou inteligenci, neschopnými aktivního a pracovního života. Psychická nemoc tak v Česku stále zavání blázincem a svěrací kazajkou.

Realita je však zcela odlišná. Psycholožka Adéla Plechatá s novinářem Jiřím Paszem ji přibližují ve své knize Normální šílenství. Z rozhovorů s odborníky i nemocnými vytvořili atlas duševního zdraví, který pomáhá lépe pochopit jednotlivá duševní onemocnění a s nimi i tenkou hranici mezi duševním zdraví a nemocí. Popisují v ní klady a zápory české terapeutické praxe a uvádějí na pravou míru falešné představy o psychiatrii.

Když meduňkový čaj nestačí

Předsudky a nepravdivé představy o lidech s duševními nemocemi způsobují, že většina z těch, co to potřebují, nevyhledává odbornou pomoc. Neřešení psychických problémů přitom může skončit a mnohdy i končí fatálně – lidé se závažným duševním onemocněním umírají v průměru o deset až dvacet let dříve než lidé duševně zdraví.

Každoročně navíc stovky tisíc lidí z celého světa i kvůli psychickým problémům spáchají sebevraždu. V Česku jde v průměru o čtyři lidi denně, což je pro představu více než je obětí dopravních nehod. Těmto problémům přitom lze v mnoha případech předcházet efektivní psychologickou a psychiatrickou péčí a osvětou v oblasti duševního zdraví.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Společenské nepochopení psychických nemocí totiž vytváří tlak na duševně nemocné a vede k jejich vlastní sebestigmatizaci, neboli ke ztotožnění s předsudky. Začnou se považovat za méněcenné či neschopné a stydí se za sebe.

„Člověk se uzavře do sebe, nemá chuť se zapojovat do života, studovat či pracovat. Je to smutné, že člověk bojuje se závažnou nemocí, a ještě si o sobě myslí, že je špatný, protože ho tak vidí jeho okolí,“ říká v knize socioložka Miroslava Janoušková.

To vede k tomu, že si lidé, kteří nejsou duševně zdraví, tuto skutečnost těžko přiznávají. Podvědomě tuší, že lidé s duševním onemocněním jsou ve společnosti vnímáni negativně, a tak tuto nálepku dostat nechtějí. Proto ani nenavštíví psychiatra či terapeuta, vnímali by to totiž za přijetí oné nálepky.

Jde o realitu světa, ve které stále řada lidí věří, že deprese je jen lenost, na kterou postačí meduňkový čaj nebo běh na čerstvém vzduchu. „Mnoho lidí si myslí, že duševní onemocnění jsou způsobena slabou vůlí a že lidé s duševním onemocněním by měli být zavření mimo společnost,“ dodává Janoušková.

Cejch, který ničí životy

Nálepkování má blízko k diskriminaci a sociálnímu vyloučení. Jde o jeho přímé důsledky. Lidé s duševním onemocněním bývají omezováni nerovným přístupem ke vzdělávání, bydlení, práci, ve vztazích, nebo dokonce ve zdravotnictví.

Z výzkumu Národního ústavu duševního zdraví vyplývá, že více než třetina Čechů by nechtěla bydlet vedle někoho, kdo má duševní nemoc. Podobná část populace si myslí, že by člověk, který takovou nemocí prošel, neměl zastávat žádnou veřejnou funkci a vykonávat práci, ve které je nutná zodpovědnost. Středoškoláci zase tvrdí, že by se nikdy nezamilovali do člověka s duševní nemocí.

Kniha o duševním zdraví Normální šílenství autorů Adély Plechaté a Jiřího Pasze. Foto: se souhlasem autora, Dita Havranková

Janoušková připomíná, že diskriminace je nejčastější mezi přáteli, u lékařů, v partnerských vztazích nebo rodině. „Z našeho dřívějšího výzkumu vyplynulo, že by se u nás jen 8 % lidí přátelilo s někým, kdo má duševní onemocnění,“ říká. Pro srovnání, v Anglii je to více než polovina lidí.

„Děje se to i během studia, neboť ne všichni učitelé jsou shovívaví k odlišnostem a ‚nenormálnímu‘ chování. Ne všechny školy umožňují individuální plán při případné delší absenci,“ říká s tím, že častá je i diskriminace v zaměstnání. Ta se projevuje buď rovnou odmítnutím při pohovoru, nebo po návratu z neschopenky.

Neznamená to přitom, že by lidé s psychickými problémy nemohli nebo neměli pracovat. Ve většině případů naopak mohou a chtějí. „Ano, možná někdy z důvodu třeba vlivu léků nemohou dělat práci, kde je důležitá pozornost a dlouhý výkon, nebo musí kvůli onemocnění změnit povolání. Často však stačí třeba zkrátit úvazek, upravit přestávky a podobně,“ vysvětluje manažer poradenského centra Ledovec Petr Moravec.

Navzdory Hippokratovi

Silnou zakořeněnost předsudků o duševním zdraví ilustruje i fakt, že jim podléhají také zdravotníci. Častý je neprofesionální nebo necitlivý přístup zdravotníka k pacientovi s duševním onemocněním, ale také menší ochota poskytovat jim plnohodnotnou lékařskou péči.

„Jedna žena například popisovala situaci u gynekologa, který ji přesvědčoval k potratu právě z důvodu jejího duševního onemocnění. Další zkušenost byla s odmítnutím ošetření u zubaře z důvodu psychiatrické medikace,“ dává za příklady Janoušková.

Profesorka Lucie Bankovská Motlová z 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy pak připomíná studii praktických lékařů z Anglie. Ta potvrdila, že tamní lékaři byli méně ochotni zaregistrovat do své ordinace duševně nemocné:

 

 

„Třicetiletá vdaná žena v domácnosti s pětiletým dítětem se chtěla zaregistrovat u lékaře, protože trpí nespavostí, únavou a nevolností. Dopisy se lišily v informaci, že buď neměla závažné onemocnění, nebo v minulosti trpěla schizofrenií, depresí či diabetem. Bylo uvedeno, že příslušná nemoc dobře reaguje na ordinované léky. Ochota zaregistrovat pacientku se schizofrenií byla výrazně nižší,“ popisuje.

Podle Motlové je potřeba bořit předsudky již při studiu medicíny. Zdravotníci se musí naučit lépe komunikovat a překonávat strach z lidí se závažnými duševními nemocemi založený na mýtech. V rámci výuky by proto podle ní měli být budoucí lékaři v sociálním kontaktu s lidmi s duševními onemocněními a o tématu by se měli více vzdělávat z první ruky.

V opačném případě bude diskriminace lidí s psychickou nemocí ve zdravotnictví i nadále pokračovat, přestože má výrazný vliv na jejich zdraví i léčbu. „Duševně nemocným jsou poskytovány menší objemy péče o tělesné zdraví a podstupují méně preventivních vyšetření. Vezmete-li v úvahu, že pětina populace v Česku trpí duševním onemocněním, jde o velký problém,“ říká Bankovská Motlová.

Lví podíl médií

Když lidé nemají s duševní nemocí osobní zkušenost nebo ani neví o nikom, kdo by takovému onemocnění čelil, čerpají informace z médií – především z filmů nebo od novinářů. Média však v současnosti většinou stigma sama utvářejí a pak i masově šíří.

Podle socioložky Miroslavy Janouškové novináři často neukazují objektivní informace, ale prahnou po senzacích. Snaží se útočit na city, což je právě i podstata předsudků. „Novináři si nejspíše neuvědomují, že svým počínáním a stylem psaní nebo natáčení mohou ovlivňovat životy mnoha lidí,“ konstatuje. Sama je autorkou mediálního manuálu, jak psát o duševním zdraví.

„Klasickým mýtem, který je často posilován v médiích, je vyobrazení lidí s duševním onemocněním, a především se schizofrenií, jako nevypočitatelných jedinců se sklonem k agresivitě,“ vysvětluje Petr Moravec s tím, že to je spíše naopak. Lidé s duševním onemocněním jsou oproti běžné populaci častěji oběťmi agrese a jejich agresivita je v normě běžné populace.

Janoušková ale upozorňuje, že situaci komplikuje i přemíra informací na internetu v kombinaci s nízkou mediální gramotností.

„Existují bizarní mýty, že k vyléčení závažné duševní nemoci stačí modlitba, kontakt s anděly nebo vyčistění čaker či domu od zbloudilých duší. Schizofrenie či deprese jsou totiž údajně způsobeny posedlými dušemi nebo zanesenými čakrami,“ popisuje fake news, hoaxy nebo ezoterické směry, kterým část Čechů důvěřuje na úkor klasické medicíny.


Knihu Normální šílenství: Rozhovory o duševním zdraví léčbě a přístupu k lidem s psychickým onemocněním můžete objednat na stránkách nakladatelství Host – ZDE

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

2 komentáře

  1. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Při čtení některých komentářů, „zaručených zpráv“ od novinářů všeho druhu, sledování jednání v obou komorách parlamentu ČR, nabývám dojem, že se svět zbláznil, jen nevím, jestli bláznovství je duševní choroba, spíše to vypadá, že jde o běžný stav mysli většiny české populace.

  2. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Oprava: …nabývám dojmu, …

Přidávání komentářů není povoleno