Na rubu československé jednokorunové mince, kterou se platilo v letech 1957-1992, byla zobrazena dívka v pokleku, sázející do země lípu. Minci si asi pamatuje každý, komu je přes čtyřicet, každý ji míval v kapse. Dlouho však téměř nikdo nevěděl, že předobrazem dívky na reliéfu se stala politická vězenkyně komunistického režimu Bedřiška Synková. Dnes se jmenuje Frederike Hoffmann.

Bedřiška Synková se narodila 7. března 1935 v Praze v rodině Bedřicha a Jany Synkových. Jméno měla po otci – a říká, že jí vždycky vadilo, jako dítě si na něm prý lámala jazyk (variantu Frederike si zvolila později, po emigraci do Švýcarska).

Frederike Hoffmann (uprostřed) a její dva nevlastní sourozenci. Foto: se souhlasem Post Bellum

Bydlela na Pankráci, po válce studovala gymnázium, které jí komunisté neumožnili dokončit, byla věřící katolička, měla ráda jazz, jezdila na koni a především objevila skauting. Patřila k pražskému středisku Ostříž, měla přezdívku Bejba nebo Bejbina, v oddíle byla nejdřív nejmladší, postupně naopak začala mladé skauty vést.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 byla organizace československých skautů (neboli Junáků) začleněna do Svazu československé mládeže a v roce 1950 zakázána. Někteří skauti se nové moci a jejím příkazům nepřizpůsobili: jedni se rozhodli pro odboj, jiní, jako například Bedřiška Synková, která velmi nesympatizovala se stalinistickým režimem, se alespoň dál scházeli s členy oddílu. Doufali, že komunistická diktatura dlouho nevydrží, snažili se, aby měl skauting jednou na co navázat.

Monstrproces proti skautům

Bedřiška Synková svůj oddíl rozpustila v roce 1953, kdy dosáhla plnoletosti (stejně jako někteří další členové) a byla tedy trestně odpovědná. Kamarádům to oznámila dopisem. Přesto ji v srpnu 1954 jako studentku střední průmyslové školy s elektrotechnickým zaměřením přišli domů zatknout příslušníci Státní bezpečnosti.

Frederike Hoffmann a děvčata z oddílu Sovy, rok 1967. Foto: se souhlasem Post Bellum

Odvezli ji na vyšetřovnu v Bartolomějské ulici, uvrhli ji na samotku, prodělala dlouhé výslechy (podle archivních záznamů celkem sedmnáct hodin) a nakonec ji obvinili z podílu na skautském protikomunistickém spiknutí.

V březnu 1955 projednával krajský soud v Praze zcela vykonstruovaný případ velké skupiny skautů (celkem čtyřicet lidí, přímo žalovaných bylo osmnáct), kteří se měli dopouštět rozsáhlých „zločinů“ proti „lidově demokratickému zřízení“, kupříkladu rozbili nástěnky KSČ ve Všenorech, vypustili pneumatiky jakémusi autobusu, přetrhli telefonní vedení.

Pod vedením Bedřišky Synkové údajně plánovali „vniknutí“ do skladiště vojenských telefonů a založení požáru ve skladišti dřeva. Prokurátor k těmto obviněním konstatoval: „Nezáleží na tom, že k vlastnímu pokusu ještě nepřikročili, neboť stačí již to, že k takovým útokům činili přípravy, respektive se na nich dohodli.“

Zbraně? Nefunkční revolver a kopí z divadla

Obžalovaní skauti měli také shromažďovat zbraně. V MF Dnes vyšel před lety citát z výslechového protokolu Bedřišky Synkové:

„Otázka: Vyšetřování je známo, že vaše ilegální skupina byla ozbrojena. Pro jaký účel tomu tak bylo? Odpověď: O tom nic nevím. Otázka: Nemluvíte pravdu! Kdo kromě vás ještě vlastnil zbraň? Odpověď: Není mi známo, že by někdo vlastnil zbraň. Otázka: Lžete! Dosvědčuje to výpověď M. O. Vyjádřete se k tomu. Odpověď: Trvám na své výpovědi. Odpověď: Vyšetřování má za to, že jste dostatečně usvědčena, že o zbraních vaší ilegální organizace jste věděla a že jste jejich část také ukrývala.“

Frederike Hoffmann. Foto: se souhlasem Post Bellum

Frederike Hoffmann v rozhovoru pro Paměť národa vzpomíná, že obvinění byla zcela absurdní. Pokud jde o shromažďování zbraní, měla doma znehodnocený a tudíž nestřílející dámský revolver, který dostala od kamaráda, dále nůž-ozdobu na zeď a jedno divadelní kopí… Bedřiška nikoho neudala, vyšetřovatelům tvrdila, že nefunkční revolver zahodila do Vltavy.

Soud ji nakonec odsoudil za údajnou velezradu k deseti letům vězení. V rozsudku soudce pravil, že skautské hnutí je „nástrojem buržoazie“, je také „nositelem kosmopolitismu“ a vychovávalo mladé lidi k obdivu vůči Velké Británii a USA, k tomu, aby „uznávali nadřazenost Anglosasů“.

Když fraška skončila, odvezli devatenáctiletou Bedřišku Synkovou do věznice na Pankráci. Po odvolání jí byl trest snížen o dva roky a putovala spolu s dalšími ženami na Slovensko, do tábora nucených prací v Želiezovcích. Po čase se dostala do pardubické ženské věznice.

Všem bolševikům do peněženky

Matka Frederike Hoffmann, někdejší Bedřišky Synkové, se jmenovala Jana Synková. V 50. letech pracovala jako sekretářka v jedné z pražských uměleckých škol a ve chvíli volna psala Bedřišce na stroji dopis do vězení. Při té příležitosti se dala do řeči s akademickou sochařkou a medailérkou Marií Uchytilovou (1924-1989, více zde), které vyprávěla dceřin příběh. Výtvarnici nespravedlnost pobouřila a po čase požádala Janu Synkovou o několik dceřiných fotografií.

V roce 1956 se Marie Uchytilová přihlásila do anonymní soutěže na návrh reliéfu nové koruny. Na jejím návrhu byla dívka s lipovými ratolestmi, jejíž tvář vytvořila podle snímků Bedřišky Synkové. Soutěž vyhrála, paradoxně poté, co definitivně rozhodl jeden z komunistických ministrů (Frederike v pořadu zmiňuje ministra kultury, ale podle jiných zdrojů šlo o ministra financí Júlia Ďuriše).

Korunová mince se začala razit v roce 1957, stala se nejdéle používaným platidlem v dějinách československého mincovnictví, platila až do roku 1992. Paní Hoffmann dnes říká, že se Marii Uchytilové podařil tichý soukromý protest: „Chtěla, aby měl podobu nespravedlivě odsouzené dívky každý bolševik v peněžence.“

Bedřiška Synková se dostala z pardubického kriminálu v roce 1959 – patřila ke skupině statečných žen a dnes již legendárních politických vězenkyň, jako byly Dagmar Šimková, Růžena Vacková, Julie Hrušková, Božena Kuklová-Jíšová, Anna Magdalena Schwarzová, Jitka Malíková. Po propuštění se setkala s Marií Uchytilovou, dozvěděla se, že je zvěčněna na koruně, nicméně příběh, o němž věděly jen sochařka a Jana a Bedřiška Synkovy, zůstal skrytý ještě dlouho po listopadu 1989.

Nutno dodat, že potíže rodiny Synkových s komunistickým aparátem v devětapadesátém roce neskončily: Bedřiščin otec byl v 60. letech nespravedlivě odsouzen k ročnímu vězení. Bedřiška Synková se vdala a po sovětské okupaci Československa emigrovala s manželem a dětmi do Švýcarska.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.