Vojmír Srdečný
Post Bellum,

Demonstroval s Opletalem, skončil v Sachsenhausenu. Vzpomínky posledního ze studentů uvězněných nacisty

Napsal/a Post Bellum 14. září 2019

Vojmír Srdečný byl posledním českým pamětníkem koncentračního tábora Sachsenhausen. Posledním žijícím ze studentů, které nacisté uvěznili 17. listopadu 1939. Zemřel ve věku 99 let. Jeho vzpomínky přinesly Příběhy 20. století.

Vojmír Srdečný se narodil roku 1919 ve východních Čechách v Albrechticích nad Orlicí. Jeho otec, zaměstnanec pojišťovny, zakladatel místní sokolské jednoty, vodil syna na cvičení do hospody U Krbu, kde dvakrát týdně cvičili. Syna vybičoval k vynikající fyzické kondici, která mu pravděpodobně v koncentráku zachránila život.

Studenti, zpívali, Němci stříleli

V roce 1939 se Vojmír Srdečný přihlásil do Ústavu pro vzdělání profesorů tělesné výchovy. V Praze bydlel na Švehlově koleji. Během studentských protinacistických nepokojů 28. října 1939 v ulicích Prahy protestoval, na klopě trikoloru, zpíval hymnu, Hej Slované, provolával hesla „Ať žije Beneš“, ale držel se zpátky, aby se nedostal do žádné ostré šarvátky. Během těchto protestů byl smrtelně raněn student Jan Opletal.

Vojmír Srdečný na návštěvě u prezidenta E. Beneše v roce 1946 spolu s delegací studentů postižených represemi 17. 11. 1939 (druhý zprava). Foto: Post Bellum

Smuteční průvod z Albertova na nádraží, odkud se 15. listopadu odvážela rakev s Opletalem, se proměnil v prudké demonstrace. Ozbrojené složky studenty tloukly, zatýkaly. Za dva dny, 17. listopadu, německá policie vtrhla na koleje.

Vojmíra vyvedli spolu s ostatními v pyžamu na chodbu, se slovy „Hände hoch“ je zatkli a odvezli v nákladních autech do ruzyňské jízdárny – stejně jako studenty z Hlávkovy a Masarykovy koleje.

„Přivítání v Ruzyni nebylo zrovna příjemný, byl to sychravý den, po cestě hodně bláta. Občas některé skupině řekli „Hinlegen!“, to znamenalo, že si člověk musel lehnout, a pak se prošli po našich zádech. Vím, že ten dlouhý kabát, co jsem měl, byl celý zablácený a mokrý,“ vypráví Vojmír Srdečný pro Paměť národa.

Studenti leželi v pilinách v ruzyňské jízdárně, dostali na provázku číslo. Z Ruzyně mohli odejít jen zahraniční studenti, Slováci (jakožto příslušníci Slovenského štátu) a mladí studenti do dvaceti let.

V kupé do koncentráku

Následující den je transportovali do koncentračního tábora. Nejeli v „hytlákách“, seděli v kupé, den a noc, až za Berlín do zastávky Sachsenhausen – Oranienburg. Ten den překročilo brány tábora 1083 českých vysokoškolských studentů. Druhá várka sto třiceti osmi brněnských studentů, kteří jeli přes Vídeň, dorazila až 11. ledna 1940.

Vystrašení studenti prošli administrativou. Znovu je očíslovali, všechno civilní jim sebrali, ponechali jim jen kapesník a řemen. Po sprchách vyfasovali pruhované oblečení s červeným trojúhelníkem, kterým v táboře označovali politické vězně.

 

 

Nahnali je do ohromných dřevěných baráků určených pro sto padesát lidí, vězňů se tam tísnilo až sedm set. Narozdíl od ostatních vězňů v táboře neměli studenti palandy, ale jen slamníky na zemi – na dva takové „štruzuky“ si lehlo pět lidí a jeden to vždy „vyhrál“, protože spal uprostřed, popisuje Srdečný. Na barácích se netopilo:

„Topení nepamatuju. Ale vím, že někdy, jak se potila z okna voda a jak jsme byli přikrytí dekou, tak to zamrzlo, takže tu deku s ledem jsme strhávali přimrzlou k podlaze,“ vypráví Srdečný.

Češi obsadili celkem tři baráky s čísly 51, 52 a 53. Na třiapadesátce bydlel Vojmír Srdečný.

Kromě studentů třiapadesátku obývali i takzvaní rukojmí z března roku 1939, čeští legionáři a starostové. Vojmír se spřátelil s bývalým starostou Poděbrad Josefem Sáňkařem a Karlem Štanclem, který v táboře založil pěvecký sbor Sing sing boys, na baráku pro ostatní vězně vícehlasně zpívali písně Jaroslava Ježka.

Drazí rodiče, pište rukou

Jednou za měsíc dostávali studenti balíček od rodičů, a přijímali a odesílali jeden dopis: „První korespondenční lístek byl nadiktovaný. ‚Liebe Eltern, ich bin gesund, es geht mir gut,‘ a tak dále, asi tři věty takhle to bylo. Ty další nebyly nadiktované, ale samozřejmě nás upozornili, abychom tam psali jen věci, které projdou,“ říká Srdečný.

V pozůstalosti se některé jeho dopisy zachovaly. Jsou napsané kostrbatou němčinou, v překladu:

„Drazí rodiče. Dne 19.6. nastává další milník v mém životě. Můj pobyt zde trvá přesně půl roku. Myšlenka na to, jak dlouho tu jsem, mi nesmí vzít dobrou náladu. Snažím se to všechno při celotýdenní práci zapomenout a občas se mi to podaří. Minulý týden jsem dostal od vás pohled, což mě překvapilo, očekával jsem dopis. Moc mě potěší, když mi všichni budete psát dopisy ručně nikoliv na stroji,“ psal Vojmír Srdečný opatrně, aby text prošel táborovou cenzurou.

„Vojtěch mi psal o nemoci mojí matky. Napište mi prosím přesně, co jí chybí a jak jí je, doufám, že to bude jen lehké onemocnění. Červnový balík mi pošlete, aby přišel mezi 1. až 5. červencem. Přeji mnoho zdraví a štěstí v našem rodinném okruhu i mezi známými,“ pokračoval.

Písek sem, písek tam

Zpočátku nesměli studenti v lágru pracovat. Aby ale nezaháleli, příslušníci SS s nimi v zimních měsících cvičili – pochodovali sem a tam, váleli se ve sněhu. Pět nebo šest měsíců přes den do úmoru pochodovali po apelplacu – dopoledne i odpoledne.

Na jaře roku 1940 se dostali na Arbeitskommando (pracovní komando). Pracovali v přístavu – vždycky ve třísetčlenné skupině, ráno vyšli a večer se vraceli zpátky. Několik studentů, kteří uměli jazyk, pracovalo v kancelářích, ale většina dělala těžkou a často zbytečnou práci:

„Většinou se pracovalo na tom Klinkerwerku (továrna na cihly, pozn red.) mimo tábor u přístavu. Tam byla ta těžká práce a někdy zbytečná práce. Stáli jsme na ohromné hromadě písku a házeli písek zleva doprava a za hodinu zase zprava doleva. Zpátky jsme šli několik kilometrů po silnici. Znám víc případů, že tam někdo z těch starších neodolal a vykročil z řad pro cigaretu, nedopalek u příkopu a odnes’ to zastřelením přímo na místě. A mnoho také nedošlo do práce nebo z práce, takže se museli dostat mezi dva, takže se prakticky nesli nebo polonesli. Tak to byly ty otřesnější případy, a nebyly ojedinělé,“ vypráví Srdečný.

Za propuštění prosil i Hácha

Uvěznění studentů zoufale prožívali jejich rodiče, kteří psali dopisy do kanceláře prezidenta Emila Háchy. Žádali ho, aby znovu jednal ve prospěch studentů s protektorem Konstantinem von Neurathem. Hácha tak opravdu činil. Přimlouval se, žádal, zaručoval se. Němci toho využili a vydírali ho.

Například za blahopřejný telegram Hitlerovi k jeho narozeninám propustili v dubnu 1940 sto osmdesát studentů. Poslední student – medik Vojtěch Schnurpfeil – se vrátil v březnu 1943. Vojmíra Srdečného propustili s nejpočetnější skupinou před Vánoci 1940. Odjel domů do Albrechtic.

Každý první den v měsíci musel hlásit na gestapu v Pardubicích. Po dvou letech obdržel obsílku na nucené nasazení, ale nakonec nemusel do Říše. Díky svému známému z lágru – Vaškovi Vojtěchů se dostal do Holic do fabriky GMG (Guss-und Metalgesellschaft), německé letecké firmy. Jako pomocný dělník pracoval Srdečný za šest korun a třicet haléřů na hodinu až do konce války.

Na seznamu StB

Po válce začal s přítelem Vojtou Janečkem, předsedou historické skupiny „17. listopad“, tvořit úplnou evidenci deportovaných studentů. Což se mu podařilo. Díky němu známe jména všech zadržených. Vězněných, i těch, kteří nepřežili. Z 1200 jich zahynulo pětatřicet.

Mezitím také Vojmír Srdečný pokračoval ve studiu tělesné výchovy v Praze. Později pracoval jako cvičitel, pečovatel o tělesně postižené v ústavu Kladrubech, Velkých Losinách, učil na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze.

Na závěr nutno dodat, že Vojmír Srdečný byl v době normalizace v osmdesátých letech registrován jako agent StB s krycím jménem Chalupa. Vyjadřovat se k tomu odmítal.


Autoři textu Mikuláš Kroupa a Michal Hroza působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

3 komentáře

  1. tonda napsal:

    Tehdy studenti demonstrovali za proti německému nacismu, rušení českých škol,atd.. a za to byli krutě potrestáni a naši prarodiče s nimi. Dnešní studenti demonstrují ani neví za co, nezkoumají podstatu problémů, neznají mnohdy ani historii, ale hulákají v Praze o stošest. Takovám Emma Smetana, vždyť pro nenávist k Rusku si nevidí do pusy, a ono těchto křiklounů je víc. Může snad dnešní generarace ruských lidí za to, co upekl Stalin s Gottwaldem s požehnáním Jaltské smlouvy a politiky západních mocností? V tom případě bychom měli mít nenávist vůči dnešním Němcům za Hitlera a Angličany s Francouzi za Mnichovskou zradu. Kam to vede, se ptám??? Copak je nenajde někdo normální a odvážný, kdo vysvětlí Pražanům a zmanipulovaným studentům, jak se věci mají ve skutečnosti, že nenávist není řešení, ale zlo plodí jen další zlo ???

    • Martin napsal:

      Vždyť ten režim co sem zavlekli Rusové byl ještě horší než nacismus. To by se takový studentík, který demonstroval proti režimu nevrátil domů za tři roky, ale tak za patnáct. A pokud jde o Mnichovskou dohodu a její důsledky, tak musíme vycházet z toho, že to byl logický krok, protože i kdyby byla válka, tak by se obrana ČSR zhroutila ještě dřív, než by vůbec Francouzi nastoupili proti Německu. A jestli si bereš strejdo do huby Francii a Británii, tak nezapomínej, že bez jejich souhlasu by Češi žádnej stát neměli. Kromě toho po vpádu bolševiků na Slovensko v létě 1919 to byli opět Francouzi, kteří ČSR uchránili před bolševickou revolucí.

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      „Copak je nenajde někdo normální a odvážný, kdo vysvětlí Pražanům a zmanipulovaným studentům, jak se věci mají ve skutečnosti, …“ Nejde o odvahu, ale je tady to úsloví o házení perel sviním …

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama