Jako filmový kritik a publicista se Vladimír Bystrov pravidelně setkával se slavnými herci, režiséry a umělci své doby. I s odstupem rovných šedesáti let přinášejí jeho texty – tehdy psané k 60. výročí tuzemské kinematografie – zajímavá svědectví a postřehy.

Jde o třetí ukázku z rozsáhlé a obsahově pestré publikace „Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova“. Přinášíme je se souhlasem autorů i nakladatelství Galén Z dochovaných rukopisů, publikovaných článků a jiných dokumentů vybral a sestavil Michal Bystrov za přispění Marty Bystrovové a Vladimíra Bystrova ml. (titulek je redakční, pozn. red.).

Martin Frič, Svobodné slovo, 28. ledna 1958

Šedesát let naší kinematografie – to je dlouhá řada filmů a jmen, z nichž mnohá už upadla v zapomenutí, ale jiná zase neztrácejí svůj dobrý zvuk. K takovým nestárnoucím umělcům patří Martin Frič, nositel Řádu republiky a laureát státní ceny, který je představitelem nejlepších tradic českého filmu a jemuž proto s obzvláštní radostí dáváme slovo v jubilejní anketě.

Jaké byly vaše začátky u filmu?

Kolem filmu jsem se potuloval už v roce 1919, kdy jsem současně studoval UMPRUM. A v dalším roce už jsem se zapojil do skutečné filmové práce jako malíř, herec, scenárista a architekt. V roce 1921 jsem pracoval na prvním filmu s Emanem Fialou, jmenoval se Proč se nesměješ? a kritika ho přijala docela dobře, dokonce nás přirovnávali k bratrům Čapkům ve filmu. Pak jsem se učil poznávat film ze všech stránek – v laboratoři, v malírně dekorací, u kamery, hrál jsem divadlo a až v roce 1928 jsem režíroval svůj první film Páter Vojtěch. Potom to byl Varhaník u sv. Víta, Chudá holka a první moravský film Vše pro lásku. V roce 1930 přišel zvukový film a já jsem se znovu začal učit, pracoval jsem se známými v Ondra–Lamač Filmu. Můj první zvukový film byl Dobrý voják Švejk se Sašou Rašilovem. Teď dokončuji svůj 75. zvukový film Povodeň.

Je to pěkná řádka filmů. A opravňuje mě, myslím, k otázce, v čem spatřujete tradici českého filmu.

V českosti. Nás na světové fórum dostal němý film. Zvukový film je báječný vynález, ale mluvený film nemám rád. Mluvený film je prostě spojení filmu s divadlem. My bychom dnes už konečně měli právo neučit se z cizích vzorů a vytvářet české filmové filmy. Filmových pracovníků máme dost, autorů zase strašně málo. Potřebujeme filmové náměty, nesmí se v nich moc mluvit, musíme hledat vlastní filmové vyjádření. Někdo to musí chtít napsat, na objednávku to nikdo neudělá.

Co byste si přál pro zlepšení práce naší kinematografie?

Přál bych si, aby o filmech rozhodovali lidé, kteří mají film rádi a filmu rozumějí.

Vlasta Burian, Svobodné slovo, 4. března 1958

V anketě k 60. výročí naší kinematografie hovoříme tentokrát s hercem, kterého nemusíme nikomu představovat – s Vlastou Burianem. Ve filmu hrál od samého počátku a hraje dodnes, rozdávaje štědře smích a dobrou pohodu.

Jaké byly vaše začátky u filmu?

Každý začátek je těžký, a dnes po tak dlouhé době je těžko o tom hovořit. K filmu jsem se dostal snad pro svůj herecký i mimický talent, tenkrát už jsem měl za sebou delší divadelní praxi. V prvním svém filmu jsem vystupoval jako zločinec Balabán, na jehož dopadení byla vypsána odměna 10 000 Kč. Oznamovaly to plakáty na všech pražských rozích s podotknutím, že jde o první film Vlasty Buriana podle románu J. Skružného Milenky starého kriminálníka. To byl ještě film němý. Prvním mým zvukovým filmem byl C. a k. polní maršálek, který měl v režii Karla Lamače podle scenária Longenova a Wassermanova ohromný úspěch. Hrál se v kinu Fénix při vyprodaných domech nepřetržitě 42 týdnů. Ještě větší úspěch měl v německé verzi, která měla premiéru v největším berlínském kinu Atrium. Roli polního maršálka hrál se mnou známý německý humoristický spisovatel Roda-Roda. (Další rolí, kritikou velmi uznávanou, byla úloha Bormana ve veselohře Katakomby.) A pak následovala řada zvukových filmů: On a jeho sestra, Anton Špelec – ostrostřelec, Lelíček atd. Vzpomínek je tolik, že je hodlám vydat v blízké době též knižně.

Který z té řady filmů jste měl nejraději?

Mým nejmilejším filmem je U snědeného krámu, v němž jsem hrál rytmistra Kylliana.

A dnes?

Z posledních mých úspěšných filmů byl Nejlepší člověk v režii Wassermanově, který zhlédlo jen v SSSR přes 4 miliony diváků. Doufám, že to nebude můj poslední úspěch ve filmu.

Mohl byste jako veseloherní herec odpovědět na otázku, proč naše veselohry jsou většinou smutné?

Smutné jsou proto, že našemu filmu scházejí veseloherní libretisté.

Hana Vítová, Svobodné slovo, 11. března 1958

V naší anketě dnes hovoříme s populární filmovou herečkou Hanou Vítovou. Tato hezká, drobná tmavovláska byla oblíbena pro svůj civilní vzhled, odlišující se od vyzývavé svůdnosti většiny hvězd českého filmu před válkou. Hana Vítová hrála skoro v šedesáti filmech, většinou hlavní ženské role.

V době, kdy jste začala pracovat u filmu, byla jste členkou Osvobozeného divadla. Má vaše divadelní činnost nějakou spojitost s vašimi filmovými začátky?

Tehdy někdo přišel na nápad končit každý filmový týdeník novou ilustrovanou písní, ovšem, vyšly jenom dva takové pokusy. Byla jsem tenkrát první rok v Osvobozeném divadle (1932) a hudební skladatel John Gollwell mě pozval, abych mu zahrála Španělku pro ilustraci písně Já miluji jen vás a vaše oči šedé – to byl pokus č. 1. Tuto ohnivou španělskou dívku z horké Granady jsem hrála v AB ateliéru na Vinohradech, v pivovarské zahradě, kde bylo přes metr sněhu! Tam mě viděl jeden režisér a pak jsem dostala roli ve skutečném filmu, a to Děvčátko, neříkej ne! Druhý byl s Machatým a Haasem Načeradec, král kibiců a třetí Dům na předměstí, který natáčel režisér Cikán podle románu Karla Poláčka.

Myslím, že těch vašich šedesát filmů mě opravňuje k otázce, co soudíte o naší dnešní kinematografii.

Před válkou se točily filmy za 5–6 ateliérových dní, dnes těch dnů je i desetkrát tolik, čili by to mělo být i kvalitativně lepší. Například Filosofskou historii natáčel režisér Vávra jedenáct dní, a už se někteří lidé pozastavovali, kolik toho prý spotřeboval! Nedovedu si vysvětlit, jak to je, že ačkoliv je na natáčení tolik času, kvalita tomu neodpovídá. Potom mi většinou v našich filmech chybí lidé, kteří by žili, mluvili a jednali tak, jak tomu skutečně je.

Proč podle vašeho názoru dnes nemůžeme nalézt pro film dostatek přesvědčivých a půvabných ženských tváří?

Máme herečky, mladé, hezké i nadané. Jen se podívejte po divadlech! Ale filmy jsou mužskou záležitostí, je více mužských rolí než ženských. Řekněte mi, v kolika našich současných filmech má žena rovnocennou dramatickou úlohu jako muž?

Co byste přála sobě i naší kinematografii do dalších let?

Samozřejmě, že bych chtěla ještě ve filmu hrát, a to role věkově mi přiměřené. A naší kinematografii bych přála hodně dobrých námětů a hodně dobrých scenáristů, protože to ostatní tu už je – režiséři i herci.

Jaroslav Marvan, Svobodné slovo, 25. března 1958

V anketě k 60. výročí naší kinematografie dáváme dnes slovo nejpopulárnějšímu veselohernímu filmovému herci ve střední Evropě. Jaroslav Marvan hrál ještě v němém filmu a dosud vytvořil přes 170 rolí.

„Prosím vás, vždyť už toho o té minulosti bylo napsáno tolik, že to nemá smysl opakovat,“ brání se Jaroslav Marvan dřív, nežli jsem vyslovil první otázku. „No, ale když to mermomocí chcete vědět – já jsem totiž dříve nebyl hercem.“

Před třiceti čtyřmi lety přišli do divadélka Vlasty Buriana dva muži, že prý by si rádi přivydělali hraním, že je totiž hrát divadlo baví. Byl to Jindřich Plachta a Jaroslav Marvan. Marvanův plat státního úředníčka potřeboval nějakou posilu, a tak zatímco jeho kolegové si brali práci domů nebo dávali hodiny, on chodil po večerech do divadla. Burian v něm brzy objevil neocenitelného partnera, který skvěle reagoval na improvizační komiku hlavního herce a ředitele v jedné osobě. A Jaroslav Marvan nechal kancelář kanceláří a šel nadobro k divadlu. A hned v roce 1926 si ho všiml režisér Svatopluk Innemann a svěřil mu malou úložku v němém filmu Falešná kočička.

„Potom už to šlo ráz na ráz. Němých filmů jsem udělal celkem pět, zvukových dodnes 176. Většinou to byly role kladné, hlavně v detektivkách: bodří inspektoři a po válce ve veselohrách obyčejný český člověk. Když jsem nedávno dělal negativní postavu ve filmu Jestřáb kontra Hrdlička, říkali mi lidé, že mi to neslušelo. To je tedy rub mé herecké slávy.“

Na otázku, co se mu našem filmu dnes líbí nebo nelíbí, se Jaroslav Marvan dlouho rozmýšlel. Potom mávnul rukou a skoro rezignovaně povídá: „Vždyť je to jasné: jako by se dobří spisovatelé báli psát pro film. Snad jim film dá víc práce za míň peněz. Bez dobrého libreta neudělá nikdo dobrý film. V námětu, ve scénáři už musí mít všechny figury logický charakter a vlastní vývoj. Režisér a herci už nic nenapraví. Dokud nebudeme mít dobré autory, dotud nebudeme mít dobré filmy.“

Největší popularitu si Jaroslav Marvan získal svými veselohrami po roce 1945. Hovoříme proto i o problému komedie. „Ježíšmarjá, veselohra. To máte tak, každý autor veselohry musí vycházet z veselého nápadu, nemůže jakýkoliv nápad vesele filmovat. Veselohra je v nápadu, a těch bohužel mnoho nemáme.“

Karel Höger, Svobodné slovo, 13. května 1958

Z jeviště Národního divadla i z filmu zná obecenstvo vynikajícího představitele psychologických postav Karla Högera. Je proto zcela pochopitelné, že jsme na něho nemohli zapomenout ani v této anketě k 60. výročí naší kinematografie.

Obvyklá první otázka zní: jak jste začínal u filmu?

V roce 1938 jsem hrál ve Vávrově propagačním baťovském snímku Na sto procent pedikéra a dělal jsem lidem nohy, což mi v pozdějším životě hereckém i jiném mnohonásobně oplatili. V roce 1940 jsem přišel z Brna do Prahy, kde se na mne hned v příští sezóně role jen sypaly – Za tichých nocí, Modrý závoj, Paličova dcera a Turbína. Byl to asi nejbohatší rok v mém filmovém herectví.

Kterých rolí si nejvíc ceníte?

Odpovím jako všichni herci. Té poslední… Je to role inženýra Štěrby v Krškově filmu Zde jsou lvi. Na podobnou dokonale psychologickou úlohu čeká každý herec, protože uspokojuje po všech stránkách touhu ukázat, co umí. Podobně jsem si pochutnal i na učiteli Pelikánovi ze Školy otců, a z dlouhé řady ostatních svých rolí bych snad ještě připomněl Smetanu pro krásu postavy samé i pracnost, kterou vyžadovalo její ztělesnění.

Jaký je váš názor na filmové herectví?

Filmová postava je víc než divadelní syntézou režijního záměru a herecké intuice, k tomu přistupuje jako závažná složka také kamera, jež silně ovlivňuje výsledný dojem z hereckého výkonu a z filmu vůbec. S úspěchem se v poslední době u nás sáhlo po nehercích, třebaže toto řešení nepokládám za samospasitelné. Mezi profesionálními herci nám chybí hlavně střední generace.

V čem je podle vás dobrá tradice českého filmu?

V dobré souhře tří složek: herecké, režisérské a technické. Rovnováha mezi nimi je zárukou dobré budoucnosti našeho filmu.

Co soudíte o naší současné filmové tvorbě?

Líbí se mi nástup nové režisérské generace. Byl bych rád, kdybychom i dál měli hodně nových režisérů, kteří by měli hodně odvahy. Pro ty starší a zkušené je to užitečná konkurence, kterou si sami jistě už dávno přáli.

Vladimír Bystrov se narodil 7. srpna 1935 v Praze (dětství a mládí prožil na Hanspaulce). Zemřel 1. června 2010. Jeho otec Nikolaj Bystrov (1899–1967) žil od roku 1921 v Československu, v roce 1936 získal čs. státní občanství. Přesto byl odtud v květnu 1945 nezákonně odvlečen sovětskou tajnou policií a poslán na deset let do sibiřského GULAGu. Vladimír Bystrov pracoval jako filmový kritik a publicista, později i jako překladatel. Působil mimo jiné jako tiskový tajemník Filmového studia Barrandov v Praze, v letech 1964–1968 například spoluvytvářel Festivalový deník MFF Karlovy Vary. Od srpna 1970 do dubna 1971 pracoval v podniku Fortuna, mezi jehož nejvýraznější projekty patří kompletní edice Foglarových komiksů Rychlé šípy a výroba hlavolamu „ježek v kleci“. Po listopadu 1989 se stal spoluzakladatelem a prvním zástupcem syndika Syndikátu novinářů ČR, byl šéfredaktorem týdeníku PRO a deníku Noviny. Od roku 1993 předseda rady občanského sdružení Oni byli první, shromažďujícího svědectví o osobách zavlečených po druhé světové válce z Československa do sovětských koncentračních táborů. V roce 2007 mu bylo „za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva“ propůjčeno státní vyznamenání Řád T. G. Masaryka II. třídy.