Českoslovenští civilisté čelili v roce 1968 větší přesile než maďarští povstalci
Když před šedesáti lety, 4. listopadu 1956 po čtvrté hodině ranní, zahájilo pět divizí Rudé armády v rámci operace Vichr generální útok na Budapešť, byl si tehdejší sovětský vůdce Nikita Chruščov prakticky jistý, že svobodný svět neposkytne Maďarsku žádnou ozbrojenou pomoc. Kromě jiných faktorů byla totiž pozornost světové veřejnosti od 29. října upřena na Blízký východ, kde se Izrael za vojenské podpory Velké Británie a Francie snažil porazit Egypt. Dvanáct let po porážce maďarského povstání za svobodu nasadil agresor na likvidaci Pražského jara podstatně více vojáků a techniky.
V Československu v srpnu 1968 přitom na rozdíl od Budapešti k žádným ozbrojeným střetům mezi „kontrarevolucionáři“ a okupanty, vedenými Brežněvovým Sovětským svazem, nedošlo.
Československá armáda představovala reálnou hrozbu
Pokud jde o nasazení velmi rozdílného počtu sovětských vojáků a techniky při potlačení povstání v Maďarsku a při intervenci armád Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, jde o neprosto nesrovnatelné události. Podle vojenského historika Františka Hanzlíka z Univerzity obrany v Brně bylo v Maďarsku hlavní centrum povstání v Budapešti a některých dalších větších městech.
„Maďarská armáda, i kdyby byla jednotná, což nebyla, v té době početně, výzbrojí ani výcvikem nepředstavovala vojenskou sílu, schopnou odolat intervenci Sovětské armády, jejíž velitelé měli obrovské zkušenosti z doby války,“ říká profesor Hanzlík.
Připomíná zároveň, že na maďarském území byla navíc od roku 1945 rozmístěna sovětská vojska.
Maďarsko 60 let poté: Ve městě Mosonmagyaróvár zůstaly na ulici desítky mrtvých. Stříleli vlastní
Situace v Československu v roce 1968 byla zcela jiná. Téměř dvěstětisícová československá armáda byla moderně vyzbrojená a dobře vycvičená, disponovala na tu dobu nejmodernějšími zbraněmi včetně protiletadlových raket, raketového dělostřelectva a moderního letectva. Byla vybavena více než 4000 tanky (Bundeswehr, který tvořilo 550 000 vojáků, měl pouze 2500 tanků).
Na československém území nebyla do roku 1968 rozmístěna sovětská vojska. „Odpor naší armády nebo i jiných ozbrojených složek nebylo možno zcela vyloučit. Pokud by však byl vydán armádě rozkaz k odporu, lze předpokládat, že by došlo ke katastrofě s nedozírnými následky,“ zdůrazňuje Hanzlík.
Šest tisíc tanků mělo zlomit případný odpor
Podobný pohled na dramatické události v Maďarsku a v roce 1968 v Československu má i Jaroslav Láník z Vojenského historického ústavu v Praze. Počet vojáků, zasahujících v srpnu osmašedesátého, měl podle jeho slov zajistit převahu proti Československé lidové armádě v poměru přibližně dva ku jedné, i když pro útočnou operaci by měl podle jeho názoru poměr činit až tři ku jedné.
„Překvapivost a rychlost zásahu v rámci operace Dunaj měla samozřejmě podlomit akceschopnost ČSLA a převaha zajistit rychlé potlačení odporu,“ konstatuje doktor Láník.
Podle dostupných informací nasadil Sovětský svaz v Maďarsku v roce 1956 přibližně 3800 tanků, zatímco u nás v roce 1968 to bylo dokonce přes 6000 tanků. Počet sovětských vojáků, zasahujících proti maďarským bojovníkům za svobodu, je udáván v počtu 150 až 200 tisíc. Srpnové agrese proti Československu, která byla největší vojenskou operací na území Evropy od skončení druhé světové války, se zúčastnilo kolem půl milionu vojáků. V některých pramenech se objevují ale i vyšší počty, které dosahují až 700 tisíc mužů.
V každém případě šlo o masivní nasazení vojáků a techniky. Na rozdíl od Maďarů v roce 1956, Češi a Slováci v roce 1968 proti cizím vetřelcům nestříleli a omezili se „jen“ na nenásilný a přitom v daném okamžiku velmi účinný odpor, který zmařil vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády a donutil dočasně zaskočené Brežněvovo vedení zasednout za jednací stůl s unesenými československými politiky.
Sféry vlivu existovaly, ale ne na papíře
Jak události v Maďarsku, tak i okupace Československa v roce 1968 byly zásadně ovlivněny jedním faktorem, který si neuvědomili Maďaři v roce 1956, ani Čechoslováci o dvanáct let později. Od roku 1948 až do roku 1989 byly rozděleny sféry vlivu mezi SSSR a USA, což podle profesora Hanzlíka „nebylo nikde na papíře, ale bylo to respektováno oběma stranami“.
Malcolm Byrne, někdejší šéf archivu ve Washingtonu, k tomu v Praze v roce 1998 zveřejnil nezvratné důkazy v průběhu konference, pořádané k výročí února 1948.
„V archivu v Chicagu jsem našel dokumenty jak k maďarským událostem, tak i k působení našeho vojenského exilu v padesátých letech. Maďaři a ani naši nechápali tehdejší situaci. Američané a Západ iniciovali vnitřní odpor proti režimům v Maďarsku, u nás i jinde, ale když došlo k povstání v Maďarsku a událostem v Československu, dali ruce pryč. Pouze otevřeli hranice a přijali exulanty,“ říká František Hanzlík.
Dodává, že jak maďarští exulanti, tak i československý vojenský exil představoval pro oficiální americkou administrativu problém. Bylo potřeba je využít v jejich zemích, ale v USA byli přítěží a oficiální místa s nimi nechtěla mít nic společného. Například mezi československými exulanty byla řada specialistů – parašutistů a dalších, kteří nabízeli služby přes Svaz čs. důstojníků v exilu v USA. Mnohokrát se obrátili na americkou administrativu – prezidenta, ministry zahraničí a obrany, na členy kongresu. V drtivé většině zůstaly ale jejich náměty podle profesora Hanzlíka bez povšimnutí a odpovědi.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Vašku, nepodepisuj to, radil Havlovi. František Lízna šel za vším vytrvale
Básníci ve vězení, básně mizely z čítanek. „Museli jsme číst Wolkera a Neumanna…“
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
10 komentářů
Srozumitelné, pravdu říkajíc, ale obrázek se k článku moc nehodí pokud to není reklama…
V roce 1939 jsme byli jednotný stát s velmi dobrou armádou se schopností bránit se. V roce 1968 jsme byli zase jednotný stát s velmi dobrou armádou ale už nalomenou schopností se vojensky bránit. V roce 2016 jsme nejednotný stát bez schopnosti armády se bránit navíc prošpikovaný domácími kolaboranty a oslabený svévolným jednáním prezidenta Zemana na což mu jeho zvolení nedávalo právo. Naše současná vláda s ministrem obrany a jeho generály nestačí kulhat za hradní politikou.
Vy to máte v hlavě velmi,velmi pomotané. Ale vřeštět proti Zemanovi, to vám jde. Ale je to to jediné co umíte. Ubohost.
Tak samozřejmě, jak známo, sovětská armáda uskutečnila invazi do ČSSR spolu s armádami čtyř dalších států Varšavské smlouvy (Polsko, Maďarsko, Bulharsko, NDR). A může být zajímavé připomenout, že, aby se dokázalo, že skutečně tato vojska nepřichází jako invazoři a okupanti a nevyvolávaly se nějaké reminiscence na německou okupaci a druhou světovou válku, tehdy teprve 23 let starou minulost, tak to „odnesli“ pochopitelně právě východní Němci (německy mluvící vojáci v uniformách té jejich národní lidové armády, které se až tolik nelišily od uniforem Wehrmachtu, by asi vzbuzovali velice negativní efekt mezi českým obyvatelstvem). Takže jeden z takových psychologických tahů okupace 1968. Ačkoliv NDR v čele s W. Ulbrichtem byla propagandisticky velice aktivní proti kurzu Pražského jara (a z jejího území také vysílala známá propagandistická rozhl. stanice „Vltava“), její vojenská účast na tzv. operaci „Dunaj“ byla nuceně dost limitována.
V Maďarsku to vyřídili Sověti sami, bylo jich tam dost, protože Maďarsko bylo za 2. sv, války spojencem Německa. Narukoval jsem na vojnu 1.listopadu 1956, měli jsme pohotovost, ale zůstali jsme doma. Naštěstí. Na nás v roce vtrhli i všichni naši spojenci z Wašavské smouvy, tedy kromě Sovětů, Němci z NDR, Poláci, Maďaři, ba i Bulhaři přijeli. Je dobré, občas si připomenout za krátkých pošmourných podzimních odpolední, kdo s námi tvoří Višegradskou čtyřku.
V Maďarsku to vyřídili Sověti sami, bylo jich tam dost, protože Maďarsko bylo za 2. sv. války spojencem Německa. Narukoval jsem na vojnu 1.listopadu 1956, měli jsme pohotovost, ale zůstali jsme doma. Naštěstí. Na nás v roce vtrhli i všichni naši spojenci z Wašavské smouvy, tedy kromě Sovětů, Němci z NDR, Poláci, Maďaři, ba i Bulhaři přijeli. Je dobré, občas si připomenout za krátkých pošmourných podzimních odpolední, kdo s námi tvoří Višegradskou čtyřku.
Oprava : … Sovětů, to byli Němci, …
Nešikovností se staly srpnové události.Trpělivě jsme se mohli dostat na tehdy mezinárodně ceněnou úroveň Maďarska.Chtěli jsme všechno a hned.Tak nám Varšavská smlouva v tom pnutí pomohla.Ale nikdy mě nenapadlo srovnávat vojenskou sílu ČSSR a SSSR.To bych asi přišel o život já a tím i moji vnuci.Proto jsem tomu vývoji rád,ale Rusku nepřestávám vystavovat červenou kartu.Za současné chování,nezapomenutelně pak za Krym a východní Ukrajinu.
Domnívám se, že „červená karta“ je příliš předčasná, protože je třeba si ujasnit co tzv.Krymu a Vých. Ukrajině předcházelo. To, že Janukovyč nepodepsal tzv. přístupové smlouvy k EU bylo v podstatě logické a předvídatelné mj. i proto, že tyto smlouvy kategoricky „zakazovaly“ cenové subvence k maloobchodním cenám a pro běžného občana Ukrajiny by to znamenalo mnohonásobné zvýšení cen, zejména pak u energií (bylo by zajímavé, zda Porošenko podepsal k EU identickou smlouvu, která byla vnucována Janukovyčovi). Pak následný „Majdan“ sice dospěl až k tomu, Janukovyč souhlasil s předčasnými obojími volbami za stvrzené dohody min.zahraničí Francie, SRN a Polska. Tato dohoda platila asi 3 hodiny, protože poté co ji přečetl Kličko (nyní primátor Kyjeva), tak mladý Parubij (syn také opozičníka vůči Janukovyčovi) přece oznámil, že nestávkovali kvůli tomu, aby se dohodli s Janukovyčem (výše uvedení ministři zahr. věcí,ale tuto dohodu dál nijak nevynucovali…). A teprve pak nastává „odklon“ vých. Ukrajiny a Krymu. Ještě k tomu dodám, že Ukrajina(spolu s Polskem)pořádala ME ve fotbale v r.2012, tehdy nijaké žádné viditelné rozpory nebyly…
Úplně drobná poznámka na okraj, když se hned v úvodu článku píše o „divizích Rudé armády“ v souvislosti s událostmi roku 1956… Rudá armáda (Krasnaja Armija v přepisu z ruského originálu) nebyl od roku 1946 oficiální název armády SSSR. Neviděl bych v tom úvodu žádnou chybu, tohoto termínu se i ve spojitosti s pozdějšími lety používá běžněji; stejně jako u řady jiných termínů prostě třeba jen ze setrvačnosti (a zvlášť v tomto konkrétním případě se kromě názvu asi jinak moc nezměnilo). Ale zkrátka, drobná poznámka na okraj…