Maďarsko 60 let poté: Ve městě Mosonmagyaróvár zůstaly na ulici desítky mrtvých. Stříleli vlastní

Napsal/a Kristián Chalupa 6. listopadu 2016
FacebookTwitterPocketE-mail

REPORTÁŽ. Za nečinného přihlížení svobodného světa vrcholilo před šedesáti lety maďarské drama. Sovětské tanky drtily v Budapešti i jinde statečný odpor nedostatečně ozbrojených povstalců. Ale nebyly to jen „velké“ události: Maďarsko dnes vzpomímá třeba střelbu příslušníků tajné policie ÁVH do neozbrojeného davu, která vyvolala odvetnou reakci ze strany protestujících. Jeden z takových masakrů se odehrál 26. října 1956 v tehdy pětadvacetitisícovém okresním městě Mosonmagyaróvár.

Koncem letošního října proběhly pietní vzpomínky na tyto dramatické okamžiky. Město, které kvůli zdejším termálním lázním navštěvuje pravidelně také mnoho Čechů, bylo vyzdobeno vlajkami, u pomníčků padlým hořely svíčky. Hlavním místem vzpomínek se stalo místo masakru před bývalými kasárnami pohraniční stráže, které leží ve východní části města.

Během několika minut zde 26. října 1956 zahynulo v jednu chvíli minimálně padesát lidí.

Stojím společně s místním podnikatelem Bélou Babosem u pomníku padlým. Několik desítek metrů od něj je poslední zachovaná budova kasáren, z nichž příslušníci pohraniční policie, kteří spadali podle Babose pod neblaze proslulou tajnou policii ÁVH, zahájili bez varování střelbu do neozbrojeného davu.

Béla se narodil až šestnáct let po revoluci, a není tedy pamětníkem. Přesto svou návštěvu prostranství před kasárenskou budovou emotivně prožívá. Protikomunistické demonstrace se 26. října zúčastnil jeho dědeček, který za první světové války bojoval na ruské frontě. Když zazněla palba z kasárenských oken, instinktivně ihned padl na zem. To mu pravděpodobně zachránilo život. Takové štěstí ale nemělo pět až šest desítek lidí, kteří na místě během pár minut zahynuli. Dalších několik desítek účastníků shromáždění bylo palbou z automatických zbraní a hozenými granáty zraněno.

Oficiální údaje uvádějí 52 mrtvých a 86 zraněných. Některé moderní maďarské zdroje ovšem mluví až o stovce.


Psali jsme: Pasivita Západu v roce 1956 byla pro nás velkým zklamáním, vzpomíná na maďarskou “kontrarevoluci” Josef Mašín


Béla ukazuje, že do prostoru před kasárnami přišly toho dne dvě téměř stejně velké skupiny demonstrantů. Jednu tvořili studenti zdejší Zemědělské akademie a dalších škol a druhou dělníci z továrny na zpracování hliníku a z dalších podniků. Celkem šlo o tisíc až dva tisíce osob.

037

Dav hlučně požadoval odstranění velké rudé hvězdy z průčelí budovy. Již předtím byl totiž tento komunistický symbol stržen z radnice.

Lidé, kteří přežili, po střelbě ve zmatku opustili místo krvavé lázně. O den později bylo pak několik důstojníků pohraniční stráže lynčováno. Béla Babos ví o dvou případech. Jeden důstojník pohraniční stráže byl pověšen za nohy a rozlícenými lidmi ubit, dalšího policistu pak dav vyhodil z okna radnice. Velitel kasáren Istvan Dudas druhý den po masakru utekl do Bratislavy, která je od Mosonmagyaróváru vzdálena nějakých dvacet kilometrů. Na československém území se zdržoval až do porážky povstání.

Pomsta komunistů byla krutá

Béla Babos, který vystudoval střední hotelovou školu v Györu a je majitelem penzionu, zdůrazňuje, že přes řadu problémů žijeme ve svobodné společnosti s možností soukromého podnikání, volného cestování a beze strachu před tajnou policií.

Dnes zhruba čtyřicetitisícový Mosonmagyaróvár je kromě velmi kvalitní termální vody ve zdejších lázních pověstný množstvím zubních klinik, orientovaných zejména na rakouskou klientelu. Podle Babose jich je ve městě minimálně sto dvacet.

Návštěvníka Maďarska zaujmou v těchto jubilejních dnech kromě státních vlajek a ozdobených pomníčků také billboardy s vyobrazením autentických bojovníků revoluce z roku 1956.

Na jednom z nich, který jsem viděl v pohraniční obci Rajka, jsou dvě ozbrojené ženy. Byly to kamarádky a obě se zúčastnily bojů v Budapešti. Po porážce povstání byly obě odsouzeny k trestu smrti. Mária Wittner byla po dvouletém čekání v cele smrti omilostněna a absolutní trest jí změnili na doživotní vězení, z něhož byla propuštěna v roce 1970.

Její spolubojovnice Belané Havrila takové „štěstí“ neměla. Po potlačení revolty se jí podařilo přes Rakousko uprchnout do Švýcarska. Na naléhání snoubence a pod dojmem slíbené amnestie se ale v roce 1957 vrátila do Maďarska, kde byla zatčena a v roce 1959 ve svých sedmadvaceti letech popravena.

044

Trestu smrti se nevyhnul ani devětatřicetiletý evangelický pastor Lajos Gulyás, který byl během protestů v Mosonamagyaróváru svědkem lynčování policisty. Podle Bély Babose se snažil rozlícený dav uklidňovat, a přesto byl tento otec tří malých dětí v roce 1957 obviněn z podněcování ke kontrarevoluci a odsouzen k trestu smrti oběšením a popraven.

Foto: Kristián Chalupa

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)