Česko neumí ukázat na ohrožené děti ve školách. Distanční výuka jim ublížila víc než ostatním
Česká školní inspekce zjistila, že v Česku kvůli distanční výuce vypadlo ze vzdělávacího systému minimálně deset tisíc dětí. Asi dvě procenta škol pak ani do konce února nezahájila online výuku. „Na rozdíl od jiných západních zemí nemáme v České republice systém, jak identifikovat ohrožené děti na školách,“ upozorňuje Zuzana Ramajzlová, vedoucí vzdělávacích služeb organizace Člověk v tísni.
Člověk v tísni byl jednou z prvních organizací, která se problematice distančního vzdělávaní začala věnovat hned zkraje pandemie. Technikou nutnou pro distanční výuku jste podpořili tři sta šedesát dětí. Zároveň váš průzkum zjistil, že poměrně velký počet dětí potřebuje nutně doučování, protože učivu online nerozumí.
Šetření proběhlo v listopadu a prosinci minulého roku mezi 801 klienty neziskových organizací, tedy jednalo se o rodiny, se kterými spolupracujeme, kterým pomáháme. Přesto v průzkumu čtvrtina dětí opakovaně deklarovala, že vůbec nerozumí probírané látce a zhruba třetina rodičů uvedla, že jim neumí pomoc, neví si s látkou rady.
A dokonce i v těchto rodinách, které jsou nějakým způsobem monitorovány, se našly takové, které stále nejsou v kontaktu se školou. Zároveň se ukázalo, že ne všechny školy na začátku září mapovaly, jestli jsou děti připojené, jestli mají počítače, tedy jestli vůbec splňují podmínky k povinné distanční výuce.
Neomluvené hodiny za počítač
Takže ministerstvo školství nekontrolovalo, jestli mají žáci možnost distanční výuku absolvovat? Jestli jsou schopné se připojit?
Ne. Je to skutečně rozpadlé na jednotlivé školy a učitele. Jsou školy, které distanční výuku zvládají dobře, ale jsou školy, které neposkytují online výuku, jedou papírové materiály a nebo online výuku poskytují, ale nezjišťují, jestli rodiny mají k takové výuce podmínky.
Výuka je přitom povinná. Setkáváme se i s tím, že děti mají neomluvené hodiny za to, že se nepřipojí. Ať už k tomu mají podmínky, nebo ne. Takže mají za toto pololetí neomluvené hodiny.
KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG
To znamená, že rodiny, které nemohly dětem zajistit technické zázemí, nedostaly podporu ani od ministerstva, ani od škol? Jak se takové případy řešily po oficiální linii?
Ministerstvo poskytlo počítače školám primárně pro pedagogy s tím, že část počítačů můžou poskytnout žákům. To se dotklo nějakých 10-20% studentů. Tyto notebooky byly odeslány někdy během října, listopadu, což i tak bylo velmi pozdě.
Co se týká vládních nařízení – to, jakým způsobem mají školy pracovat, jde ze strany ministerstva školství převážně formou doporučení. Je tam napsáno, že školy mají zohlednit podmínky dětí, ale to je všechno. Jak to škola zohlední a jak k tomu přistoupí, je na řediteli školy.
Ministr školství Robert Plaga na konferenci Univerzity Karlovy řekl, že odvolá ředitele škol, které ještě nezačaly s online výukou. To se podle šetření České školní inspekce v únoru týkalo 150 škol. Není to ale trochu pozdě, když by se měly školy znovu otevřít po Velikonocích?
Je sice dobré, že se to vůbec řeší, ale hodně nešťastné, že až teď, koncem března. Je to rok, co některé školy stále poskytují svým žákům pouze písemné materiály a zadávají úkoly na domácí práci. Je dost neuvěřitelné, že se doposud některé děti takto vzdělávají a nikdo se tím konstruktivně nezabýval.
Covid prohloubil rozdíly
Pro řadu lidí není problém koupit počítač nebo mobil za tři až pět tisíc. Ve chvíli, kdy mají ale třeba tři děti, tak už je to poměrně velký výdaj. Pak jsou ale i rodiny, kde tři tisíce korun na mobil skutečně nemají. S těmi zřejmě pracujete primárně…
Jsou rodiny, kde je finanční zázemí minimální. Nemají vůbec prostředky na to, aby si mohly koupit notebook nebo si platit připojení. Jsou rodiny, které jsou neúplné. Děti třeba vyrůstají s babičkou a dědečkem, kteří nemají dostatek financí a zázemí, aby zabezpečili distanční výuku.
Jak pak v jejich případě probíhá vzdělávací proces?
Pak to probíhá tak, že dostávají podklady ze školy. Dostávají spoustu úkolů, aniž by jim látku někdo vysvětlil. Nebo se snaží připojit přes telefon, ale to často nefunguje. Nám se potvrdilo, že čím méně škola poskytuje synchronní online výuky a čím méně učitelé dávají zpětnou vazbu, tím méně tráví děti času učením. Je to přímá úměra. Takže u škol, které poskytují pouze papírovou formu distanční výuky, se děti učí výrazně méně.
To se nutně odrazí na zvětšujících se rozdílech ve vzdělání. Jaké to může mít do budoucna důsledky?
My pracujeme s dětmi, které měly problémy už před koronavirovými opatřeními. Ty ale rozdíly zvětšily. Čím déle situace trvá, tím víc to bude mít dopad na děti i v závislosti na věku, kdy se do této situace dostaly.
U prvňáčků například povinný předškolní ročník nedokončili. Pak několik měsíců střídavě do školy docházeli, nedocházeli. U hodně rodin teď vidíme, že děti mají návrh na propadnutí, na opakování ročníku. Dostávají dodatečné odklady, v jejichž rámci se děti vrací i do školky. Je tam propad v dost těžkém období.
Nebo děti, které měly před přijímacími zkouškami v deváté třídě. U nich může mít současné nastavení dopad na celou vzdělávací dráhu, protože je v jistém momentu nikdo nepodpořil a ony nebyly schopné dostát požadavkům a tím pádem ze vzdělávacího procesu odpadnou.
Na základě jakých dat a statistik se vlastně školy v Česku drží tak dlouho zavřené? V Evropě patříme v tomto ohledu mezi země s nejdéle zavřenými školami vůbec.
Za největší chybu celé koronavirové krize považuji, že ministerstvo neudělalo žádný výzkum, jakým způsobem se jednotlivé školy postavily k distanční výuce. Kolik je dětí, které se nepřipojily? Kolik je dětí, které odpadly ze vzdělávacího systému úplně? Jaké jsou ty problémy? Takový průzkum zkrátka nebyl.
Jeden průzkum udělala Česká školní inspekce mezi řediteli škol v květnu, nyní byla zveřejněna tematická zpráva k distančnímu vzdělávání (vzorek 385 škol). Ze strany ministerstva ale ani po roce nemáme žádná data tohoto typu. Tudíž v tomto ohledu stále neexistují přesná data a kvantitativní ukazatele.
Z jakého je to důvodu?
Je to problém decentralizace českého školství. Školy mají své zřizovatele a ministerstvo de facto zřejmě ani nemůže nařídit takový průzkum. Může o něj možná jen požádat? Netuším.
Nic nevíme, jen odhadujeme
Měly by se tedy děti například s problematickým rodinným zázemím nebo děti s výukovým handicapem vrátit do školy dřív? Usiluje o takové řešení někdo?
Určitě by měl existovat nějaký koncepční, ponávratový plán. Já bych velmi apelovala za to, aby se co nejdříve mohly do školy vrátit děti, které jsou na tom opravdu špatně. To znamená, že nemají doma adekvátní podporu, nepřipojují se a velmi selhávají ve vzdělávání. A potom děti, které jsou třeba psychicky nemocné, mají nějaké problémy a kde nelze alternovat učitele v domácím prostředí. Bavíme se třeba o deseti procentech dětí, které by měly dostat individuální podporu za adekvátních bezpečnostních opatření. Měl by se urgentně řešit jejich návrat.
Pak asi děti, které potřebují zabezpečit před přijímacími zkouškami. Ale měl by existovat plán, jakým způsobem je možné vrátit děti do škol, aby to bylo bezpečné a přitom spravedlivé vůči těm, které nemají takové podmínky jako ostatní.
O psychických problémech dětí spojených s distanční výukou se už v médiích mluvilo. Přesto, můžete zmínit, s čím se setkáváte ve své praxi?
U dětí, které už měly nějaké psychické problémy už dříve, tak tam se opět prohlubují. Prohlubují se úzkosti, deprese. Na konci minulého roku vydala Evropská psychiatrická asociace studii, která popisuje nárůst pokusů o sebevraždu u věkové skupiny 13+. Ale situace dopadá samozřejmě i na zdravé děti. Ty se čím dál častěji dostávají do apatie, čelí ztrátě motivace. Jsou v sociální izolaci. Záleží samozřejmě také na věku, ve kterém se nachází, ale žijí teď v umělém světě a to na jejich psychiku dopad má.
Máte nějaké srovnání se zahraničím? Jak tam například řešili situaci dětí s problematickým zázemím?
Například ve Velké Británii a v Německu měly děti z problémových rodin jiný režim. V těchto zemích mají systém, díky němuž jsou schopni podchytit rodiny, kde například dochází k domácímu násilí, nebo které mají špatné sociální zázemí. Pro děti z takových rodin byli schopni zařídit prezenční výuku v menších skupinách nebo individuální výuku. Nikdy tedy nezavřeli školy úplně všem dětem.
Jak se takové děti identifikují u nás?
V České republice, bohužel, nemáme systém identifikace ohrožených dětí ve školách. Je to vlastně na učiteli. Ten ví, kdo se připojí, kdo se nepřipojí. Ten ví, jestli dítě nějakým způsobem zaostává nebo selhává, a má na to upozornit. Identifikace musí přijít ze strany škol. V zemích jako je Velká Británie a Německo věděli už před uzavřením, které děti budou potřebovat podporu. V Česku to víme odhadem, ale nijak se s tím nepracovalo.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Robert Břešťan: Alláhu akbar cézet a kriminalizace blbosti
Jan Urban: „Na péči o Járu teď nemám.“ Chyba v novele bere peníze pěstounům
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
7 komentářů
Jistě. s těmito neradostnými výsledky je nutné souhlasit.
Ovšem, už asi není fér tvrdit, že o těch dětech nemáme informace. . Ty informace samozřejmě ve školství jsou – nezapomínejme že se tady řada let organizovala inkluze, každé takové dítě se evidovalo, psala se na něj spousta elaborátů. Krom toho existují další skupiny dětí, rovněž s problémy, kterým se poskytovala další péče (třeba od placení obědů, k přidávání pomůcek, osobní asistenty, i doučování se pro ně organizovalo předtím , řešily se konflikty přes sociálku, atd..
jenomže asi ty informace
leží ve školách a na MŠ někde na polici (resp. ve složce na serveru) a nepracuje se s nimi.
No a samozřejmě, jak předpokládám, každá učitelka i na distanční výuce si vede „docházku“, takže samozřejmě se na i na školách eviduje kdo se nepřipojuje a proč (jestli nemá techniku, nebo to fĺáká).
Čili. opět opakuji co jsem napsal i jinde, pokud by zájem byl – od ministra školství dolů, aby ta distanční výuka fungovala dlouhodobě kvalitně, i tohle se mohlo a mělo řešit. Jenomže. vzhledem k tomu že se pořád slibovalo a slibuje, už za 14 dní, po svátcích se ty školy otevřou, tak se to systémově neřeší.
Nicméně si neodpustím poznámku, to co se děje nyní je hlavně krach oné nové, nové vzdělávací soustavy, ve které prý se mají „učit“ chápat? spíše vztahy než fakta. Což se ještě před korokrizí zvrhlo v to, že študáci už uměli nadávat politikům a stávkovat, ale báli se matematiky u maturity..
No a teď už se řada z nich neučí a nenaučí už vůbec nic..
Trefil jste pověstný hřebík přímo na hlavu. Problém školství je v nezodpovědném experimentování s výukovými systémy. Je správné , aby žáci a studenti vyučované chápaly, ale stejně důležité je znát fakta, tedy, aby to chápání bylo podložené průkaznými fakty. Ta jsou průkazná fakta, jsou ovšem trnem v oku kde komu, zejména proto, že jsou třeba ekoaktivistům, zástáncům inkluze a vzdělávacích experimentů, ale i ideologům nejrůznějších – „co kdyby to bylo jinak“, že o nich většinou nemají ani tušení. Stále platí, že „opakování je matkou moudrosti“.
Třeba můj nejstarší pravnuk si to distanční vyučování velice chválí a má výrazně lepší známky, než když se občas nudil, kvůli inkluzi, při normálním vyučování a škola ho tím pádem moc nezajímala. ozumím tomu, že je to špatné pro ty děti, co nemají počítač a jejich rodinné prostředí online výuku neumožňuje, ale to je řešitelné,třeba tak, jak jsme to měli my po válce. Chodili jsme si pro úkoly v předem stanovených časových intervalech do školy a měli dva sešity pro každý předmět, jeden s vypracovaným úkolem hodnotili učitelé a do druhého jsme vypracovávali další úkol. Nikdo kolem toho nemudroval a nekecal do toho, jak se to děje dnes.
Je to tak jak píšete. Ono, tedy by zase nebylo ekonomicky nemožné ty tablety nemajetným rodinám rozdat, i jim zařídit internet.. Jen by se musela státní správa dohodnout, kdo to má společně zařizovat. Což asi neumí.
Ale i ta distanční výchova bez internetu je možná. A to že by ty úkoly psali na volné papíry (a ty odevzdávali) a ne do střídajících se sešitů už je maličkost.
I když co jsem slyšel při distanční výuce mého potomka, že někteří spolužáci nemají doma ani ty volné papíry? – že prý se nedají koupit?, natož tedy ty sešity (a vlastně ani pera, či pastelky),…tak si musím s nostalgickou vzpomínkou přiznat, že tak hrozně ani za socíku nebylo..
Nicméně, z čeho mám obavy , zda se mají za té současné nové nové vzdělávací soustavy z čeho doma kvalitně učit. Dříve to byly kvalitní učebnice, ze kterých se dalo učit stejně dobře jako z výkladu učitele (když byl třeba žák nemcný
Ovšem dnes , se učitelé naučili používat různé alternativní zdroje (vesměs odněkud nakopírované z internetu, či jiných knih ) které žákům při výuce prezentují . Což tedy, už při online výuce nemá takový efekt, když se to pokouší různě nastavovat před sebe na kameru.. A offline už to nefunguje vůbec..
Zdravím, můžu se zeptat, proč se váš vnuk občas ve škole nudil kvůli inkluzi? Nerýpám do vás, jen by mě zajímalo, kde je problém. Mám zkušenost s inkluzí na zš úplně jinou. Postižený spolužák má v hodinách svou asistentku, která mu pomáhá a výuku to nijak nebrzdí. Navíc děti z této třídy mají zkušenost s vozíčkářem a byl jsem velmi překvapen, jak jí i v životě mimo školu dovedou pozitivně zužitkovat. Postižený člověk na ulici je nevyvede z rovnováhy, ví jak s ním mluvit, v čem mu případně nabídnout pomoc a neciví na něj jako telata na nová vrata.
Pro upřesnění podotýkám, že onen mnou zmíněný spolužák má nejen fyzický handicap, ale i lehký mentální. Přes to však i díky jeho asistentce tempo výuky nijak nebrzdí.
Nevšiml jsem si, že bych nahoře psal, že by se můj potomek nudil při inkluzi, jen jsem rozporoval tvrzení, že bych o těch problematických dětech neměli ve školách evidenci – která by se dala využít při současné korokrizi.
Nicméně, když se na to ptáte, moje zkušenosti jsou trochu střídmější. Jak totiž sám píšete, záleží na tom zda dítě dostane toho osobního asistenta. Pokud ano – a ten přebírá veškerou potřebnou komunikaci s učitelem,(vlastně to dítě učí zpomaleně sám), situace jistě může být optimální. Jenomže, moje zkušenosti jsou že ho obvykle nedostanou, maximálně je jeden společný asistent pedagoga pro celou třídu. A potom tedy takové dítě (mám na mysli mentálně postižené dítě) tu výuku skutečně často přerušuje a zpomaluje.. A když si uvědomíte, že nyní v korokrizi určtě doma toho asistenta doma nemá, tak tím značně narušuje i tu distanční výuku. Čímž ale netvrdím, že by i tyhle děti tu výuku dostat neměly – jistě že měly, jenže už je to další nápor na učitele i školu, které se musí komplexně řešit a dát na to potřebné zdroje navíc..
Ne, vy jste to nepsal, to byla reakce na Oskarův komentář. A on psal pravnuk, to jsem spletl a napsal vnuk. A i když jsem dal odpověď na jeho příspěvek, tady se to řadí trošku nepřehledně a vypadá to, že šlo o reakci na vás.
Jinak souhlasím s vámi, pokud se jedná o mentální handicap, pak je zapojení osobního asistenta nezbytnou podmínkou pro hladký běh výuky. Pokud se někde tyto děti účastní výuky bez této pomoci, snadno může zátěž učitele přerůst hranici, za kterou se jeho výuka začne stávat neefektivní.
Z mého pohledu tedy inkluze ano, ovšem za splnění této základní podmínky. Vždyť inkluze má řešit především takové situace, kdy se relativně málo handicapovaný žák dostává automaticky do speciální (zvláštní) školy jen proto, že v té takzvaně normální škole na něj prostě nemají čas. A to ho bohužel znevýhodní na celý zbytek života. Jsme natolik vyspělá a bohatá společnost, že bychom neměli připustit takové zbytečné vyloučení jedince z nějaké společenské vrstvy jen proto, že to jednoduše vyjde levněji a stojí to méně úsilí.
Při delším uzavření škol, existuje nebezpečí, že budou zaostávat ti, kteří znalosti nahrazují elitářskými dojmy nebo rétorikou. Tak to bývalo vždy.