Printscreen: YouTube,

Češi a Němci stále v zajetí stereotypů. Uchovat si nezaujatý pohled a názor vyžaduje odvahu

Napsal/a -pes- 14. června 2019

Německo nejsou jen uprchlíci a Angela Merkelová, i když by to tak ze zpravodajství hlavních českých médií v posledních letech mohlo vypadat. Česko zase nežije jenom Andrejem Babišem, jakkoli právě tento dojem naopak získávají čtenáři německých novin a diváci tamních televizí.

„Realita v Německu má samozřejmě mnoho odstínů, stejně jako české zpravodajství o Německu. A každý jednotlivý článek, který tu vyjde, ty různé odstíny přirozeně nemůže vystihnout všechny,“ připustil nedávno v rozhovoru pro HlídacíPes.org i německý velvyslanec v Praze Christoph Israng.

Oboustranně pestřejší zpravodajství o Češích a Němcích podporuje i Česko-německá novinářská cena pro výjimečné novinářské počiny z obou zemí. V každé kategorii se vyhlašuje vždy jeden český a jeden německý vítěz. Letos se cena bude udělovat už počtvrté.

První ročník se na české straně tematicky jednoznačně točil hlavně kolem tématu migrace, v dalších letech přišly jiné příběhy, třeba o minulosti i současném soužití Čechů a Němců na hranicích.

Uprchlíci ze Sýrie i Sudet

„Tady v Česku poměrně často píšeme o tom, že Němci přijali tolik a tolik uprchlíků, Němci to nedokážou, Němci se s tím perou, neumí tohle to, umí tamto…Ale kdo jsou ‚ti Němci‘? Kdo jsou ti lidé, kteří naráží denně na úplně běžné problémy, které s přijetím takového množství uprchlíků souvisí? Na to jsem se chtěla podívat,“ popisovala v roce 2016 během prvního ročníku Česko-německé novinářské ceny vítězka v kategorii text Lucie Suchá.


Přihlašovat příspěvky do Česko-německé novinářské ceny je možné přes on-line formulář. Více k podmínkám účasti zde. Konečným termínem podání přihlášky je 30. 6. 2019


Loni v kategorii multimédia zvítězil na české straně film Stíny nad Libavou popisující historii regionu postiženého odsunem německého obyvatelstva a vytvořením vojenského újezdu. Dokument ukazuje i snahu části současných obyvatel vrátit některé tamní památky do původního stavu.

Na německé straně zvítězil film Doma na pomezí (Im Dazwischen daheim), který mapuje současný život na hranici obou států pohledem různých generací.

Mezi neznámé či méně známé příběhy, které v Česku získaly i díky tomuto ocenění větší publicitu, patří například ta část života bratří Mannů spojená s Československem. V kategorii audio v roce 2017 vyhrála mezi německými příspěvky audioreportáž „Praha nás přijala jako své příbuzné. Jak se z Thomase a Heinricha Manna stali Češi“.

„Příspěvek vyvolává hluboké emoce a je nanejvýš aktuální na pozadí současné uprchlické krize a českého postoje k ní,“ řekl při předávání ceny jeden z porotců František Černý.

Najít skryté poklady

Historické téma zabodovalo předloni i na české straně. V rozhlasové kategorii vyhrála reportáž Tajemný kořistní fond popisující dosud neznámé německé archiválie ve sbírkách Českého rozhlasu.

„Archivní poklady se tu jeví i jako metafora vztahů mezi Čechy a Němci. Stále je ještě zapotřebí nějaké ty poklady vyzdvihovat,“ okomentovala téma další členka poroty Bogna Koreng.

„Konkrétně v Německu si musíme přiznat, že lidé ještě nevědí o sousedech z Česka dost,“ potvrzuje německý velvyslanec v Praze Christoph Israng.

Podle ředitelů Česko-německého Fondu budoucnosti Petry Ernstberger a Tomáše Jelínka je právě v tom smysl Česko-německé novinářské ceny, kterou fond vyhlašuje: „Uchovat si v dnešní době čerstvý, nezaujatý pohled a názor vyžaduje odvahu a zaslouží si podporu. Podmínky pro nezávislou žurnalistiku v Evropě i v obou našich zemích jsou bohužel stále drsnější.“

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

3 komentáře

  1. Julius Thrax napsal:

    Pokud je mi známo,tak Thomas Mann byl Žid a tudíž nebyl Němec.Že ho Praha přijala za svého tudíž znamená,že pro Čechy byl jako Žid přijatelný .Naopak z toho nelze vyvozovat nic o vztahu mezi Čechy a Němci.

    • ČERT napsal:

      Protože jste mě tímto tvrzením poněkud zaskočil, tak jsem se jen mrknul do české i německé Wikipedie (tak v té německé je k tomu více podrobnějších informací), a… Tak bratři Mannové pocházeli z rodiny obchodníka z Lübecku, a nejspíš tedy byli standardní tzv. Niederdeutsche (Dolnoněmci, dalo by se říci severní Němci), až tedy na to, že jejich matka byla rodilá Brazilka s portugalskými i německými předky. Ale Židovkou prý byla manželka Thomase Manna – ovšem navzdory odrazu židovské tématiky v jeho tvorbě (na německé Wikipedii je k tomu samostatný článek „Thomas Mann und das Judentum“, tedy „Thomas Mann a židovství“), nikde jsem se aspoň nesetkal s tím, že by sám byl aspoň části židovských kořenů…

  2. ČERT napsal:

    Já jenom když se občas připomíná, jak je třeba brát v potaz práva různých menšin, tak přece v Německu žije také etnická menšina, která má velmi blízko k nám, Čechům, a přitom mi přijde, že je to téma u nás docela opomíjené… Tou menšinou myslím samozřejmě Lužické Srby, tedy zbytky někdejších tzv. polabských Slovanů. Tak právě jejich jazyk (oni jsou tedy dva dialekty, hornolužický a dolnolužický) je obvykle označován jako ze všech jazyků hned po slovenštině češtině nejbližší – a ona ta oblast Lužice má s námi i velmi významné historické konexe. Připomněl bych, že ve 14.století postupně připojili Lužici k českému státu Jan Lucemburský a Karel IV., a Horní a Dolní Lužice tak patřily k zemím Koruny české, vedle Čech, Moravy a slezských knížectví. Tak to víceméně přetrvalo až do roku 1635, tzv. pražského míru mezi vídeňskými Habsburky a Saskem (v kontextu třicetileté války). A pak to rezonovalo i ve 20.století, protože když se od roku 1918 formovala nezávislá ČSR, tak se vznášela idea, že by k ní mohly být opět připojeny právě i obě Lužice (což se už ale samozřejmě nestalo). Dnes je to území rozděleno mezi německé spolkové země Sasko (víceméně Horní L.) a Brandenbursko (víceméně Dolní L.)…
    Tak vzhledem k té jazykové, historické i zeměpisné blízkosti (vždyť to jsou i města jako Zhořelec nebo Budyšín, nikoliv daleko od našich hranic), myslím si, že by bylo i dobré, kdyby právě ČR (a taky Polsko) tyhle Lužické Srby trochu třeba i podpořila čistě po kulturní stránce, třeba v udržování svého jazyka, tradic apod. Na německé straně by proti tomu nemohli rozhodně nic namítat ti, kteří se ohání nějakým multikulti… Ale asi je pravda, že kdyby se v tom ČR nějak více angažovala, tak o to více by se z německé strany zase nejspíš vznášely ty otázky, související s vyhnáním sudetských Němců a Benešovými dekrety…

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Reklama