Vysoká a stabilní voličská podpora nereformované komunistické strany byla řadu let českou specialitou ve střední Evropě. Poté, co KSČM propadla v říjnových komunálních a senátních volbách, to už zřejmě definitivně neplatí. Ke stému výročí vzniku ČSR a Příběhům 20. století ale patří i vzpomínky těch, kteří se kdysi ke komunistům dali z upřímného přesvědčení, že „bude líp“ a řadu let tomu také věřili.

Jaroslav Grof a Miloš Kocman pocházeli z velmi chudých rodin, stali se komunisty už před válkou. Věřili, že bolševická revoluce zajistí blahobyt, přerozdělí majetek.

Oba za 2. sv. války nasazovali život v odboji. Sovětský svaz si prý nekriticky zamilovali. Grofa ke komunismu přivedl tatínek, ruský legionář. Miloše Kocmana „radikalizovali“ spolužák a učitel na gymnáziu.

Chytla se jen hrstka legionářů

Jaroslav Grof se narodil roku 1921 v Tasovicích na Chrudimsku. Jeho otec, ruský legionář, pracoval jako předák dělníků v kamenolomu. Maminka nosila domů malé peníze za práci u hospodářů na polích a v lese.

„Inklinovali jsme k Rusku. Táta byl bolševik. Vyprávěl, že v Rusku se toho chopili dělníci,“ vzpomíná na tatínka Grof. O osudu jeho otce mnoho nevíme. Jako rakouskouherský voják, tak jako tisíce dalších Čechoslováků, dezertoval a připojil se k legionářské družině v Rusku.

Legionáři sváděli velmi kruté bitvy často s mnohonásobnou přesilou Rudé armády nejčastěji na místech, která spojovala Transsibiřská magistrála. Mezi legionáři neúspěšně agitovali komunisté. Většina legionářů se domů vracela s protikomunistickým přesvědčením. Jen hrstka byla oslovena výzvou ze 14. dubna 1918, kterou vydali čeští komunisté v Moskvě, aby legionáři vstupovali do Rudé armády.

Výzvu podepsal i spisovatel Jaroslav Hašek, a mnoho pozdějších významných členů KSČ – Muna, Synek nebo Hais. V Moskvě v roce 1918 založili Československou komunistickou stranu na Rusi. Tatínek Jaroslava Grofa synovi vyprávěl, že i on patří do společenské třídy dělníků, kteří jednou – tak jako v Rusku – svrhnou boháče a jejich majetek spravedlivě rozdělí. Jaroslav Grof o sobě říká, že se hlásil k tzv. proletariátu:

„Byl jsem „prodělnický kádr“. Do školy chodil jen čtyři roky a spolužáky dělil na sorty: „Byl jsem protikapitalista! Ve třídě jsme měli dceru řezníka, syna hostinského, pekaře. To byla zvláštní sorta. A pak my – obyčejní plebejci,“ vysvětluje Grof.

Od banderovců až do Jáchymova

Po základním vzdělání nastoupil k soustružníkům a montérům do zbrojovky. Za války montoval granáty pro německé jednotky. Se skupinou nuceně nasazených dívek práci sabotovali. Míchali do zásilek určených na frontu poškozené kusy. I když se to vyšetřovalo, nikdo za to nebyl postižen. Po válce dostal povolávací rozkaz k vojenské základní službě.

Jako „kádr“ byl zařazen do zvláštních jednotek, do pohotovostního pluku, který bojoval proti ukrajinským nacionalistům, tzv. banderovcům na východním Slovensku. Po válce utíkali banderovci před represemi Sovětského svazu na Ukrajině, přecházeli hranice a přepadali slovenské vesnice, rabovali a znásilňovali:

„Byl jsem takovým policistou. Udržovali jsme pořádek. Sem tam jsme chytli nějakého banderovce, ale Slováci je zase pustili,“ říká Grof.

V roce 1946 dostal jako příslušník pohotovostního pluku nabídku: buď nastoupit k policejním oddílům SNB, pohraničníkům nebo ke strážní službě do lágrů na Jáchymovsko. Stal se dozorcem. Mělo to své výhody: dostal služební byt a získal lacino motorku.

Hlídal prý zpočátku německé kolaboranty odsouzené podle tzv. retribučních zákonů, po roce 1948 se ale lágry začaly plnit oponenty komunistů. Později Grof budoval kariéru v bezpečnostních složkách, působil u Veřejné bezpečnosti.

Nesnášeli Stalina, imponoval Trockij

Miloš Kocman se narodil v roce 1922 v Praze ve smíšené rodině. Maminka pocházela z židovské rodiny. Jeho otec účetní, Sokol, švec, stižený tuberkulózou, kterou se nakazil ve vojsku během 1. sv. války, ztratil kvůli své nemoci zaměstnání a rodina žila jen z jeho invalidního důchodu:

„Byly doby za první republiky, kdy jsme neměli ani na chleba. Tajně, aniž by to otec věděl, chodily moje sestry žebrat o drobné,“ popisuje Kocman, který v partě mladých gymnaziálních komunistů, se kterými se později pustil do protinacistického odboje, byl s finanční situací rodiny výjimkou.

Jeho přátelé, soudruzi Lederer a Uhlíř, pocházeli z bohatých rodin vlastníků prosperujících firem: „Lederer bydlel ve velké vile na Hanspaulce. Byl to on, kdo mě přivedl do komunistického odboje. Skvělý člověk! Když ho mučilo gestapo, tak o mě necekl ani slovo!“ Lederera popravili v Mauthausenu v roce 1942.

Miloš Kocman se na gymnáziu pouštěl s pravicovými spolužáky do ostrých diskuzí. Razil teorii světové revoluce, která smete bohaté a nastolí nové pořádky:

„Nesnášeli jsme kult Stalina. Imponoval nám Trockij. Věřili jsme, že se doba mění,“ vysvětluje Kocman, kterého podporoval profesor Josef Fišer, učil na gymnáziu filozofii. Mladičkého Kocmana zavedl do Společnosti přátel demokratického Španělska, kde ho seznámil s dalšími soudruhy.

Gestapo chtělo pravdu, StB jen přiznání

Miloš Kocman s přítelem Jaroslavem Uhlířem založil na začátku války komunistickou odbojovou skupinu napojenou přes Lederera na další buňky ilegální KSČ:

„Vzájemně jsme se neznali, ale s řadou skupin jsme se propojili přes jednoho či dva spolupracovníky. Úkoly se k nám dostávaly přes prostředníky z centrály KSČ. Vojenské a politické zprávy o situaci v protektorátu jsme předávali lidem s vysílačkou. Ti je vysílali do Moskvy,“ tvrdí Kocman, který se podílel na distribuci Rudého práva.

Gestapo ho zatklo 3. června 1943: „Svázali mě do kozelce. Mlátili mě, až jsem měl černou prdel. Když se mě ptali, kdo mě zapojil do ilegální činnosti, vydržel jsem řadu ran a pak jsem řekl: No, no, Miloš Lederer! Věděl jsem, že je mrtvý, zřejmě,“ popisuje Kocman, který tímto postupným pouštěním pravdivých informací získával čas.

Podle něj to byla nejlepší strategie: vydržet co možná nejvíce ran a pak přiznat jednu pravdivou, ale zavádějící informaci, kterou si museli ověřovat. „Víte, jaký byl rozdíl mezi gestapem a StB? Gestapo se snažilo zjistit pravdu. StB z vás chtěla vytlouct doznání k něčemu, co jste neudělal,“ vysvětluje Kocman, který se s komunismem rozešel po sovětské okupaci roku 1968.

Mašíni nebo ne – škodili republice

Z Kocmanova personálního svazku zaměstnance federálního Ministerstva vnitra, který najdeme v Archivu bezpečnostních složek, se dozvídáme, že vystupoval s krycím jménem TOMAN.

Pracoval na začátku 50. letech ve Statisticko-evidenčním odboru 3. Správy SNB. Nejednalo se ale jen o jakousi spisovou a archivní službu, jak by se mohlo zdát.

Analyzoval výslechové protokoly a agenturní operativní svazky StB, vyšetřovatele instruoval, kdy vězeň zapírá, kdy je potřeba vězně zmáčknout, k čemuž mu posloužila jeho válečná zkušenost z gestapa.

Kocman po válce vystudoval dvouletá práva. Po únorovém puči v roce 1948 nastoupil k tajné policii. Měl na starosti agendu tzv. agentů chodců, tedy těch, kteří utíkali přes hranice, převáděli uprchlíky, spolupracovali se západními zpravodajskými službami, nejčastěji americkou CIC:

„Je mi jedno, jestli to byli Mašíni. Škodili republice. Někteří měli zbraně. Sledoval jsem z jejich výslechů hlavně, kde mají v zahraničí základny, s kým spolupracovali. K výslechům jsem chodil výjimečně.“

Podle Kocmana za násilím na vězních a vykonstruovanými procesy stáli estébáci rekrutovaní z fabrik, nevzdělaní dělníci, které řídili poradci z SSSR. Odejít od StB prý nebylo možné, jemu se to povedlo v době procesu se Slánským, díky jazykům – hovořil rusky, anglicky, německy a francouzsky a stal se diplomatem.

Působil u OSN, tři roky vedl velvyslanectví v Pekingu. Po roce 1968 pracoval jako podnikový právník v Rakovníku a v Kolíně.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.