Premiér Andrej Babiš usedne odpoledne v Istanbulu k jednání s novodobým sultánem, jak stále častěji přezdívají světová média tureckému prezidentovi Recepu Tayyipovi Erdoğanovi. Jeho kdysi skvělou pověst v Evropě v posledních letech zásadně pošramotily autoritářské praktiky a brutální potírání opozice, přesto se nedá očekávat, že by český premiér nasadil při vzájemném setkání ostrý tón.

Koneckonců Turecko je jedním z nejdůležitějších obchodních partnerů Česka mimo Evropskou unii a premiér má zájem na smírném řešení kontroverzních otázek jako je uhelná elektrárna Adularya nebo věznění čeští občané, prokurdští aktivisté Markéta Všelichová a Miroslav Farkas.

Jestli totiž existuje něco, co Turka dokáže rozlítit, pak je to výhružný tón. V čem bude mít premiér Babiš v Turecku navrch a kde si musí dávat pozor?

Dojde i na nepříjemná témata

Na úvod jedna osobní historka. Málem mi uletělo letadlo. Nikoliv mojí chybou. Turecká společnost, se kterou jsem letěla z Prahy, měla značné zpoždění a s každou přibývající minutou během letu bylo jasné, že chytit navazující spoj s kočárkem a dvěma malými dětmi bude ve složitém labyrintu istanbulského letiště téměř nemožné. Poprosila jsem tedy letušku, jestli mě někdo z jejich společnosti může na letišti očekávat a navigovat mě rychle ke správnému východu na domácí spoj.

Ačkoliv vše slíbila a já se oné „spojky“ dožadovala nervózně u přepážky po výstupu z letadla, zástupkyně aerolinky zjevně nevěděla, o čem mluvím. Nepomohly prosby. Když došlo na výhrůžky, z mého pohledu zcela oprávněné, hodila na mě pohrdavý výraz, otočila se a přestala jsem pro ni existovat.

Za následující rok života v Turecku se mi pak mnohokrát potvrdilo, že nezávisle na tom, nakolik jste v právu, zvýšený hlas nebo výhružný tón ukončí v Turecku jakoukoliv komunikaci. Prostě nefungují.

Na mysli to bude muset mít i český premiér. A to přesto, že jistě dojde i na nepříjemná témata. Elektrárnu Adularya, zadržené Čechy, možná okrajově i dodržování lidských práv a situaci se syrskými uprchlíky v Turecku. Jaký postup český premiér při vyjednávání asi zvolí?

Kauza Adularya – o co jde?

Záležitost hnědouhelné elektrárny Adularya tíží česko-turecké vztahy už několik let.

Česká exportní banka (ČEB) půjčila v roce 2011 na projekt Adularya 11,7 miliardy korun tureckému holdingu Naksan. Stavby se ujala ostravská společnost Vítkovice Power Engineering Jana Světlíka s tím, že kotel pro elektrárnu vyrobí rakouská společnost Andritz.

Jenže stavba se kvůli problematickému uvolňování finančních prostředků ze strany tureckého investora zpozdila a když v lednu 2016 elektrárna dodala první energii do turecké energetické sítě, ukázalo se, že věci nefungují, jak by měly.

Světlíkovy Vítkovice tvrdily, že za tím stojí špatné uhlí, jež nesplňuje parametry slibované v dokumentaci a liší se i od zaslaných vzorků. Turci zase tvrdili, že jde o špatnou konstrukci kotle od společnosti Andritz a ta zas, že problém způsobilo jeho neodborné zapojení. Elektrárna k nápravě chyb a dostavbě potřebovala další investici zhruba 1,5 miliardy korun.

Jenže dodavatel stavby Vítkovice Power Engineering mezitím zkrachoval a po puči na prezidenta Erdogana v červenci 2016 se dostal do problémů také holding Naksan. Jeho zástupci byli obviněni z podpory neúspěšného puče a skončili buď ve vězení, nebo v exilu. Firmu znárodnila turecká vláda.

Utopené miliardy

České úřady se snaží s tureckou stranou dohodnout na řešení dluhu už tři roky. Sám Andrej Babiš, ještě coby ministr financí, Turkům přes vyjednavače navrhoval, že by nedostavěnou elektrárnu převzala Česká exportní banka, která by ji buď prodala nebo zařídila její dostavbu.

Ukázalo se ale, že to ČEB nedovolí zákon. Turecká vláda se od té doby pokusila elektrárnu třikrát nabídnout v dražbě, o koupi však nikdo neprojevil zájem. Cena, kterou Turci za nedostavěnou elektrárnu chtějí, mezitím klesla na 4,4 miliardy korun, což je pro Českou republiku alarmující. Podle premiéra Babiše na projektu můžeme ztratit až 14 miliard korun.

Jaký vyjednávací plán Andrej Babiš prezidentu Erdoganovi předestře, neprozradil, nicméně se dá předpokládat, že se Češi budou snažit dostat zpět do hry s potenciálním prodejem Adularyi nebo alespoň částečné finanční vyrovnání zkrachovalého projektu spojí český premiér s nabídkami realizací projektů jiných českých firem. Můžou se vyplatit?

Turecko v inflaci

Turecký trh s více než 80 miliony spotřebitelů je pro Českou republiku rozhodně zajímavý. Jenže vývoj politické situace za posledních několik let a postupná proměna „vzoru islámské demokracie“ v autoritativní režim jednoho muže a s ním spřízněných osob mají významný vliv na odliv západních investorů a odchod některých významných bankovních domů. Ty se nechtěly nechat zatlačit do riskantních operací, především půjček na nízký úrok.

Zahraniční investoři se zas obávají dávat peníze do projektů, u nichž si nikdy nemůžou být jisti, že je Erdoganova vláda zčistajasna neznárodní. Jejich ochotu investovat ovlivňuje také vysoká inflace turecké liry, která například v červenci dosáhla 16,65%. Strach z ekonomické recese už vloni způsobil propad akciového trhu o 17%.

Ačkoliv se prezident Erdogan a jeho zeť Berat Albayrak, který je pověřen vedením státní kasy, zaklínají plánem snížit inflaci do příštího roku na 9,8%, střízlivější turečtí ekonomové varují, že to nebude možné, dokud turecká Centrální banka nezvýší úrokové sazby a Turecko nezačne místo dlouhodobých investic do stavebního průmyslu, na nějž bylo napojených plno Erdoganových rodinných přátel, investovat do výroby.

Turecko je také značně závislé na importu, což je ale pro české firmy výhodou.

Češi a turecká chytrá města

Zatímco doposud se vzájemný obchod soustředil především na automobilový průmysl, příslušenství motorových vozidel a zařízení pro automatické zpracování dat, nejúspěšnější české projekty letošního roku naznačují, že Češi můžou uspět i v dalších odvětvích.

Dvě české firmy letos úspěšně dokončily projekt v hodnotě 510 miliónů korun na výstavbu inteligentního dopravního systému v Izmiru. Šlo navíc o projekt referenční, který může pokračovat v dalších městech.

Češi také úspěšně Turkům radí v procesu licencování jaderné elektrárny Akkuyu, kterou na jihu země staví ruská firma Atomstrojexport.

Pokud do vzájemných obchodních vztahů nezasáhne politika, mají české firmy v Turecku dveře otevřené a premiér Babiš je, soudě podle delegace, kterou s sebou do Turecka odvezl, chtít zavírat nebude.

Čímž se dostáváme i k případnému vyjednávání o propuštění dvou Čechů zadržených v Turecku kvůli podpoře kurdských jednotek YPG v Sýrii.

Propuštění Čechů jako obchod?

V českém mediálním prostoru se objevil návrh, aby premiér Babiš spojil odpuštění části tureckého dluhu za projekt Adularya s přesunem vězněných prokurdských aktivistů Všelichové a Farkase do České republiky.

Čeští občané jsou odsouzeni k šestiletému trestu vězení za to, že se (v případě Všelichové podporou slovní, v případě Farkase fyzickou) zapojili do boje kurdských jednotek YPG proti Islámskému státu.

Nebylo by to sice poprvé, kdy by politici dokázali s Turky vyjednat propuštění svých zadržených občanů – v posledních letech propustili například italského dokumentaristu Gabriela del Grande zadrženého v syrsko-tureckém pohraničí u Reyhanli nebo francouzského studenta novinařiny A. Bureaua, u kterého nalezli na irácko-syrské hranici fotografie ze setkání s bojovníky YPG – jenže v obou případech šlo o pracovníky médií a intervenovali za ně nejvyšší političtí představitelé. To se v případě zadržených Čechů zatím nestalo.

O jejich propuštění se snaží české Ministerstvo zahraničí, na evropské úrovni pak někteří bývalí čeští europoslanci. Oproti italskému a francouzskému případu je tu ale zmíněný a poměrně zásadní rozdíl – Všelichová a Farkas nejeli do Sýrie jako novináři, nýbrž s cílem podpořit kurdské jednotky YPG, což opakovaně proklamovali i na svých sociálních sítích.

Vykopat si jámu

Jakkoliv jsou v České republice kurdské milice vnímány pozitivně pro své zapojení do boje proti Islámskému státu, Turci je považují za teroristickou organizaci kvůli propojení s kurdskou Stranou pracujících (PKK).

S tou vedou Turci na svém území desítky let občanskou válku při které zemřelo na 40 000 obětí z řad vojáků i civilistů. Turecko považuje za zásadní uchránit celistvost svého území a kurdské milice podezírá z toho, že jejich dlouhodobým cílem je  (podobně jako u PKK) vytvoření nezávislého kurdského státu, který by zahrnoval i část tureckého území.

Ačkoliv byl prezident Erdogan před lety jedním z prvních tureckých politiků, který se s Kurdy snažil dohodnout na mírovém procesu, válka v Sýrii, postupné sílení pozic syrských Kurdů na mezinárodním poli a Erdoganova upadající popularita na vnitropolitické turecké scéně u něj vyvolaly zásadní obrat.

Boj s Kurdy se stal od roku 2015 jedním z pilířů jeho současné nacionalistické politiky. Otevřenost vůči premiéru Babišovi může být proto pochopitelně v tomto ohledu limitována a dá se předpokládat, že si je toho český premiér dobře vědom.

Pokud ale téma zadržených Čechů zazní a pokud zafunguje „osobní chemie“ mezi oběma politiky, je zde reálná možnost, že se dohodnou na vstřícnějším postoji turecké strany v rámci dalšího vyjednávání českých úřadů.

To by Andrej Babiš mohl v rámci „klouzání po tenkém ledě turecko-kurdských vztahů“ považovat za úspěch.