To, že politik přímo nevlastní média, ještě neznamená, že si jejich obsah nemůže koupit. Ukazuje to takzvaná inzerátová aféra, která nedávno smetla rakouského kancléře Sebastiana Kurze a jež zůstala tak trochu ve stínu českých voleb. Kurzova snaha o totální marketing stojí za bližší rozbor i proto, že ji v Česku – i s využitím vlastní mediální sítě – do značné míry kopíroval končící premiér Andrej Babiš.

Základní obrysy „inzerátové aféry“ do tuzemských médií pronikly i přes český povolební cvrkot: rakouský, dnes už bývalý kancléř Sebastian Kurz ještě coby ministr zahraničí měl před pěti lety zadávat v bulvárním deníku Österreich zveřejnění upravených průzkumů preferencí, které favorizovaly jeho Lidovou stranu. Deník měl být také ve svém zpravodajství ke Kurzovi a lidovcům za úplatu „shovívavější“.

Bylo to v době, kdy už se Kurz chystal na převzetí Lidové strany, s níž pak o rok později vyhrál volby. Nechtěl ale poutat pozornost tím, že by vybíral prostředky od dárců, a vlastní finance na mocenský převrat tehdy neměl. Zdroj peněz se nakonec našel ve veřejných rozpočtech. Vše šlo však ve prospěch strany a Kurze, nikoli veřejnosti.

Podobnost s Orbánem nikoli náhodná

Nejprve musely vzniknout samotné zmanipulované průzkumy – za ně platilo ministerstvo financí pod maskovanými fakturami jako za „výzkumné studie“, například na téma „boje proti podvodům“.

Pak bylo třeba dostat zmanipulovaný obsah nahrávající Kurzovi a lidovcům do bulvárního deníku Österreich. Aby ho noviny otiskly, zadalo si u nich ministerstvo financí státní inzerci ve výši přes milion eur. To samo o sobě v Rakousku není nic neobvyklého, naopak, zbytnělý systém státní inzerce je natolik běžnou součástí rakouské politické a mediální scény, že celou kauzu de facto umožnil.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Dodejme, že jak exkancléř Kurz, který vzápětí po vypuknutí aféry odstoupil, tak deník Österreich zmíněná obvinění protikorupčního státního zastupitelství odmítají.

Pozorovatelům středoevropského dění musí být ale na první pohled nápadná podobnost s Maďarskem Viktora Orbána. Obě země sice dělí na žebříčku svobody tisku desítky míst (podle Reportérů bez hranic je Rakousko ve svobodě médií momentálně celosvětově na 17. místě, Maďarsku patří 92. příčka), státní inzerce jako nátlakový prostředek na média ale posloužila rakouskému exkancléři i maďarskému premiérovi úplně stejně.

Orbán už dlouho používá platby za státní inzerci jako odměnu pro „poslušná“, provládní média. Ke kritickým, nezávislým médiím, která v Maďarsku ještě zbyla, míří jen zlomek těchto peněz. HlídacíPes.org tuto praxi podrobně popsal například zde.

V Rakousku velká část státního inzertního koláče putuje do bulvárních deníků – především do silné trojky Kronen Zeitung, Heute a zmiňovaného deníku Österreich (u posledních dvou jde mimochodem o deníky, které jsou k dispozici zdarma).

Mít bulvár na své straně, či alespoň nemít ho proti sobě, patří k základním kamenům úspěchu v nejvyšších patrech rakouské politiky. Kancléř Kurz ale vysoké platby za inzerci v bulvárních novinách ještě letos vysvětloval tím, že mají zkrátka největší náklad a čtenost.

Státní inzeráty jako odměna redakcím za mediální „laskavost“ přitom v Rakousku nejsou nic nového. Už v roce 2012 čelil tehdejší kancléř Werner Faymann vyšetřování kvůli podezření, že si ještě coby ministr dopravy kupoval přízeň bulváru přes inzeráty od státních firem ÖBB a Asfinag. Vyšetřování bylo zastaveno, po aféře však zůstal „zákon o mediální transparentnosti“.

Každého čtvrt roku podle něj musí na pět tisíc rakouských veřejných institucí hlásit své reklamní výdaje. Loni to dohromady bylo 47,5 milionu eur, nejvíc za posledních deset let. V desetkrát větším Německu vláda na reklamu podle deníku Der Standard poslala jen třikrát tolik, zhruba 150 milionů eur.

Jak to v Rakousku se státní inzercí chodí, naznačuje i kauza z letošního června. Vydavatel a spolumajitel mediální skupiny VGN, pod kterou patří i zavedené magazíny jako News nebo Trend, Horst Pirker, tehdy veřejně prohlásil, že ministerstvo financí zastavilo veškerou inzerci v médiích VGN kvůli tomu, že v časopise News vyšel materiál kritický k lidovcům Sebastiana Kurze. Šlo prý o kontrakt v hodnotě 200 tisíc eur. Ministerstvo financí následně vše popřelo.

Jako chicagská mafie…

Systémová korupce, kterou teď státní zástupce vidí u exkancléře Sebastiana Kurze a dalších obviněných, však má dvě strany, kromě politické i tu novinářskou. Zmiňovaný deník Österreich a celá stejnojmenná mediální skupina Wolfganga Fellnera v tomhle ohledu nejsou zdaleka nepopsaný list. Že jsou „zdi mezi redakcí a inzertním oddělením až příliš tenké“ ukazuje nejen poslední aféra s inzeráty Sebastiana Kurze, ale i další kauzy z minulých let.

V roce 2019 investigativní redakce Dossier zveřejnila svědectví tří bývalých špičkových politiků – exministryně zahraničí Karin Kneisslové, exkancléře Christiana Kerna a exministra hospodářství Reinholda Mitterlehnera. Shodují se v tom, že je deník Österreich de facto vydíral, že pokud jejich resorty nezvýší podíl inzerce v bulvárním deníku, odrazí se to na negativním zpravodajství o jejich osobě. Podle Kneisslové to připomínalo „mafiánské praktiky Chicaga z 30. let“.

Na tento systém podle státního zastupitelství několik let spoléhal i kancléř Kurz. Jeho snaha o totální kontrolu vlastního mediálního obrazu se však neomezovala jen na privátní média, ale mířila i k veřejnoprávní televizi s rozhlasem ORF, která kromě tradičně silné pozice v éteru provozuje i nejčtenější zpravodajský portál v zemi.

Letos v srpnu byl zvolen nový ředitel ORF Roland Weißmann, o němž se dlouho dopředu vědělo, že je právě Kurzovým favoritem. Snaha kancléře protlačit svého kandidáta šla dokonce tak daleko, že se Kurzův mediální pověřenec před několika měsíci zúčastnil schůzek pozdějšího ředitele Weißmanna s radními ORF blízkými Lidové straně, kteří ho posléze do funkce zvolili.

Nefalšovaná lidskost Babiše

Rakouský politický tlak na nezávislost médií má hodně společného i s vývojem v Česku, třeba zmiňovanou volbu šéfa veřejnoprávních médií. Od srpna má staronového ředitele i Český rozhlas, oproti desítkám kandidátů v minulosti však zůstal letos ve finále volby coby jediný uchazeč René Zavoral a celá volba připomínala spíš předem nalinkovaný scénář než výběrové řízení a souboj různých vizí.

Také Česká televize byla od loňska až do říjnových voleb a porážce vládního hnutí ANO pod tlakem. Výměně dalších televizních radních za figury bez relevantních mediálních zkušeností, zato s jasným cílem odvolat generálního ředitele Petra Dvořáka, zabránily jen opoziční obstrukce ve sněmovně.

A do třetice je tu mediální impérium premiéra Andreje Babiše. Tomu patří zhruba třetina tuzemských médií, která také aktivně využil i v předvolební kampani; příkladem jsou volnočasové časopisy z portfolia vydavatelství Mafra.

Například časopis Čas pro hvězdy v září v oslavném textu o premiérovi napsal, že z Babiše „sálá nefalšovaná lidskost a zájem o veškeré dění v naší zemi, kvůli kterému musí často ke své bolesti zanedbávat i svou milovanou rodinu“.

Rozdíl je v tom, že zatímco Sebastian Kurz se k podobné, byť méně okaté reklamě musel dopracovávat přes milionovou státní inzerci v bulváru placenou z veřejných peněz, Andrej Babiš si mohl podobné marketingové služby obstarat u firem z vlastního holdingu.

K úspěchu to ani v jednom případě nevedlo: Babiš prohrál volby a míří do opozice a Kurze prakticky ve stejný den donutil k rezignaci zmiňovaný inzertní skandál. „Orbanizace“ médií v Česku a Rakousku tím sice nekončí, ale prozatím alespoň viditelně zpomalila.