KOMENTÁŘ. Když se v květnu Tomio Okamura rozhádal s partnerskou AfD kvůli sudetoněmeckým dnům v Brně, mohlo to vypadat jako ojedinělá bouřka na údajně bezmračném evropském „vlasteneckém“ nebi. Jenže teď si Alternativa pro Německo začala vyřizovat účty i s polskými nacionalisty, kteří Němcům znovu přijeli přímo do Berlína provokativně připomenout oběti Varšavského povstání.

„Poláci jsou Afroameričané Evropy,“ napsal loni na síti X mladý člen AfD Fabian Keubel a způsobil menší mezinárodní roztržku. Polákům vyčetl, že se údajně neustále stylizují do role obětí a že je to součást jejich národní identity.

Před pár dny, kdy příznivci polské krajní pravice přijeli už podruhé do Berlína, aby se světlicemi a v duchu fotbalových hooligans přímo před Braniborskou bránou připomněli Němcům nacistické oběti Varšavského povstání z roku 1944, se Keubel na adresu Poláků ozval znovu:

Samozřejmě se nabízí otázka – jak je německé národní sebevědomí slučitelné třeba s tím českým ve chvíli, kdy na obou stranách hranice budou u moci nacionalisté, kteří se řídí výhradně heslem Česko (respektive Německo) na prvním místě?

„Kdo si v dnešní době ještě myslí, že může pro svůj národ získat nějakou výhodu na úkor evropského souseda, je blázen. Jen silná, mírumilovná a relativně jednotná evropská pravice s jasným zaměřením na budoucnost může zachránit Evropu jako společenství nás všech – suverénních národů.“

Nacionalisté v pasti nacionalismu

Zní to rozumně. Kdyby ovšem sám Keubel nepatřil k radikálnímu křídlu AfD, které má pestrou historii extremistických přešlapů, kvůli kterým stranu sleduje – a za extremistickou označuje – i německá kontrarozvědka.

Mimo jiné šlo o nesčetné výroky politiků AfD koketující s rétorikou nacistického režimu nebo třeba o kauzu skupiny takzvaných „Saských separatistů“, rovněž z řad AfD, jejíž členy dnes v Drážďanech soudí kvůli přípravě ozbrojeného převratu podle nacistického vzoru včetně etnických čistek na východě Německa.

Okamuru jako šovinistu kritizovali i lidé, které ještě předloni osobně prováděl českou sněmovnou coby vzácné hosty z Německa – třeba ideolog německé krajní pravice Benedikt Kaiser.

Kromě toho se AfD snaží relativizovat odpovědnost Německa za válečné zločiny nacismu. V loňském volebním programu do Bundestagu to vyjádřila touto větou:

„Německé dějiny je třeba ctít v celé jejich úplnosti. Oficiální kultura paměti se nesmí zaměřovat jen na propady našich dějin, ale musí zohledňovat i jejich vrcholy. Národ bez národního sebevědomí nemůže trvale existovat.“

Při čtení těchto slov se samozřejmě nabízí otázka – jak je německé národní sebevědomí slučitelné třeba s tím českým ve chvíli, kdy na obou stranách hranice budou u moci nacionalisté, kteří se řídí výhradně heslem Česko (respektive Německo) na prvním místě.

Takovou vládu už Česká republika má, v Německu na ni AfD dominující aktuálním průzkumům přinejmenším aspiruje.

Jenže zatímco AfD a její hlasy jako Fabian Keubel mluví o „jednotné evropské pravici s jasným zaměřením na budoucnost“, vyhovuje jejím českým a polským partnerům spíš pohled do minulosti – a ukazování prstem právě na Německo. Přináší to spolehlivé, byť krátkodobé a třeba i nevelké zisky v preferencích. Voliče je ale třeba držet v provozní teplotě.

Zdivočelí spojenci

Exemplárním příkladem byl historicky první sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu na českém území letos v květnu v Brně. Hnutí SPD Tomia Okamury a jeho spojenci akci využili k antikampani nejen proti sudetským Němcům, ale mezi řádky i proti Němcům obecně. A radikálové v AfD si toho nemohli nevšimnout.

Okamuru jako šovinistu kritizovali i lidé, které ještě předloni osobně prováděl českou sněmovnou coby vzácné hosty z Německa – třeba ideolog německé krajní pravice Benedikt Kaiser. A zástupci mládežníků AfD zjevně na truc Okamurovi jeli rovnou s kyticí na pietu za oběti brněnského pochodu smrti do Pohořelic.

Uvnitř AfD v červnu měla prý proběhnout vypjatá diskuse, jestli Okamuru pozvat společně s Václavem Klausem na stranickou konferenci do Berlína. Část straníků ho tam právě kvůli protisudetským výpadům nechtěla. Nakonec v Berlíně šéf české sněmovny vystoupil, ovace ale nesklidil a vypadal spíš jako trpěný host.

V Polsku se zase AfD opírá o spolupráci s Konfederací, svazkem krajně pravicových uskupení. Jenže právě jedno z nich, Nová naděje v čele se Sławomirem Mentzenem, provokuje německou krajní pravici zmíněným připomínáním obětí Varšavského povstání v Berlíně.

„Provokace pro pár lajků“

A tak krajně pravicový a výrazně proruský magazín Compact, blízký AfD, který ještě letos a loni pořizoval pochvalné rozhovory i s Tomio Okamurou, nedávno poněkud zahořkle konstatoval:

„V pravicovém táboře na východ od Německa vzniká nebezpečná situace. Místo porozumění mezi národy a sbližování zažíváme znovuzažehnutí šovinistických nálad.“ A aby jiskřičku těchto nálad rozfoukal, připomněl rovnou polské krajní pravici poválečné vyhnání Němců z území dnešního Polska.

Německá krajní pravice tak zažívá nepříjemné rozčarování – i přes roky trvající utvrzování o jednotě takzvaných „vlasteneckých“ (ve skutečnosti však často extremistických nebo extremismu velmi blízkých) stran.

Europoslanec AfD Tomasz Froelich, který má sám polské kořeny, si po akci polských radikálů před Braniborskou bránou v Berlíně postěžoval, že jde jen o „provokaci bez přidané hodnoty jen pro pár kliků a lajků“.

Lepší popis toho, jak fungují rádoby vlastenecké strany všech zeměpisných šířek, bychom hledali těžko. Je s podivem, že to AfD – která sama patří do stejného tábora – zjišťuje až teď.