Čínské zahraniční policejní stanice po odhalení z roku 2022 formálně skončily. Bezpečnostní experti a výpovědi členů diaspory ale ukazují, že mechanismy, jimiž Peking monitoruje a zastrašuje kritiky v Evropě, nezmizely – jen se hůře dokazují a častěji fungují pod civilním či digitálním krytím.

I přesto, že Čína v roce 2022 formálně uzavřela své „policejní stanice“ v Evropě, mechanismy kontroly a zastrašování čínské diaspory fungují dál.

„Čínské policejní stanice ve světě stále fungují. Je úplně jedno, jak se to jmenuje, podstatné je, co dělají. Třeba v New Yorku se schovávají pod jakési sdružení, které čínským migrantům pomáhá se sháněním řidičského oprávnění,“ říká pod podmínkou anonymity zahraniční expert na Čínu působící v bezpečnostní oblasti v Česku.

„Podobné je to v Česku. Ty policejní jednotky nejsou přímo při ambasádě, ale v nějaké k tomu připravené entitě, která se k tomu, co reálně dělá, pochopitelně nehlásí,“ dodává.

Náhodou se ozval čínský student

Projekt Sinopsis už v roce 2019 upozornil na existenci dvou čínských policejních stanic v Praze.

Čínské zdroje se jejich existencí ostatně nijak netajily, odkazy na ně začaly mizet z internetu až poté, co se téma provalilo v roce 2022 prakticky po celé Evropě.

Tehdejší ministr zahraničí Jan Lipavský si kvůli tomu předvolal čínského velvyslance. Čínská strana nakonec sdělila, že – přestože existenci stanic původně popírala – „v Česku došlo k jejich uzavření“.

Peking otevřeně trvá na tom, že má právo i mimo své hranice stíhat osoby které „porušují její nový zákon o etnické jednotě“.

Zkušenosti samotných členů čínské diaspory v Česku i v Evropě ale dokazují, že praxe policejního dohledu pokračuje.

Nově jen Čína volí jiný slovník – policejní stanice prezentuje například jako právní poradny a místa pro pomoc čínským migrantům, údajně provozované dobrovolníky.

„Co se týče čínské policie, prezentuje se to tak, že nejde o žádný státem řízený útvar, ale o pobočky, které pomáhají čínským občanům zorientovat se v nové zemi,“ říká Ivana Karásková, která má v českém think-tanku Asociace pro mezinárodní otázky na starosti čínské projekty.

„Pokud by český stát chtěl tuto závislost oslabit, může to udělat například tím, že bude poskytovat informace v čínštině, aby diaspora nebyla odkázána na čínský stát jako na jediného prostředníka,“ dodává.

AMO poslední tři roky spolupracuje s partnery v EU na projektu, který se zabývá právě monitoringem represí Číny vůči čínské diaspoře v Evropě.

„Jde o málo prozkoumané téma, neexistuje k němu jednotná statistika a dostupná data jsou velmi roztříštěná. Proto jsme se zaměřili především na kvalitativní zhodnocení situace čínské diaspory,“ vysvětluje Karásková.

Odpovědi respondentů prý AMO nechce ani nemůže zveřejňovat v plném rozsahu.

„Když jsme to jednou udělali, ,náhodou‘ se nám pak ozval jakýsi čínský student s tím, že by se na projektu rád podílel. I proto nezveřejňujeme všechno, co děláme.“

Chceme se jen zeptat…

Čína má od roku 2017 zákon o zpravodajských službách, který velmi široce ukládá každému čínskému občanovi povinnost s těmito složkami spolupracovat.

Novinářka a bývalá analytička pro Čínu ve společnosti AMO Čchu Jang nedávno publikovala sérii textů, v nichž vychází z přímých rozhovorů s čínskými migranti v Evropě.

Ti v nich mimo jiné popisují, jak jsou oni a další Číňané v zemích EU každodenně pod čínským digitálním dohledem.

Bezpečnostní agenti jdou za rodinou disidenta v Číně se zdánlivě přátelskými informacemi, že vaše dítě zveřejnilo něco znepokojivého a chceme ověřit, zda je vše v pořádku.

Hlavní komunikační platforma čínské diaspory mezi sebou i směrem k příbuzným doma je síť WeChat.
Vyžaduje registraci na čínský průkaz totožnosti nebo telefonní číslo, takže každý účet je identifikován. Zprávy, skupinové chaty i platby proudí přes servery přístupné čínské vládě.

Jak dále popisuje Čchu Jang, běžným postupem je tlak přes příbuzné žijící v Číně:

„Bezpečnostní agenti jdou za rodinou disidenta v Číně se zdánlivě přátelskými informacemi, že vaše dítě zveřejnilo něco znepokojivého a chceme ověřit, zda je vše v pořádku. Výsledek je brutálně efektivní: rodič pod tlakem zpravidla zavolá dítěti a požádá ho, aby přestalo.“

To ze své zkušenosti potvrzuje i Ivana Karásková:

„Už dříve jsme řešili případ čínské doktorandky, která o situaci v Číně mluvila velmi otevřeně. Pak ale přišla za svým školitelem s tím, že jejím rodičům někdo volal a dal jim najevo, že ví, co tady říká. Její matka ji potom prosila, aby už nic neříkala a nic nedělala. Když se pak vrátila do Číny, už jsme o ní neslyšeli.“

Zákon platný od 1. července

Čína přitom nemá pevně daný seznam toho, k čemu se smí či nesmí lidé vyjadřovat.

„Je to velmi proměnlivé. Když se bavíme s touto komunitou, říkají, že sami často nevědí, co je zrovna zakázané, protože se to mění. Nejdřív je možné mluvit o tom, že covid nebyl v Číně zvládnutý, ale za měsíc už to říct nesmíte,“ vysvětluje Karásková.

Novinářka Čchu Jang připomíná, že Čína uplatňuje etnický princip svrchovanosti – „své lidi“ sleduje bez ohledu na jejich občanství nebo místo narození: „I děti čínských migrantů již narozené v Evropě mohou být sledovány, pokud se zapojí do témat, která Peking vnímá citlivě.“

Peking navíc otevřeně trvá na tom, že má právo i mimo své hranice stíhat osoby které „porušují její nový zákon o etnické jednotě“.

Zákon je účinný od 1. července. Obsahuje ustanovení, podle něhož mohou být lidé a skupiny mimo území Čínské lidové republiky právně odpovědní za podrývání „etnické jednoty a pokroku“ nebo za podněcování „etnického separatismu“.