KOMENTÁŘ. Ruská opozice v exilu (v Británii pobývá podle odhadů 150 tisíc – 300 tisíc Rusů, v Německu další více než milion) trpí roztříštěností a neakceschopností. Nemá jednoho lídra a navenek nehovoří ani stejným jazykem.

Při štrasburském  Parlamentním shromáždění Rady Evropy existuje Platforma pro dialog s ruskými demokratickými silami, ale odpůrci v Kremlu v zahraničí nedokázali zatím zformovat ani stínovou exilovou vládu nebo stínový parlament.

Jeden z neoficiálních mluvčích exilové opozice Michail Chodorkovskij přičítá stav zčásti tomu, že ruský exil je málo početný.

V této souvislosti vyzývá Evropskou unii, aby nabídla vstřícnější vízový režim ruským špičkovým vědcům a akademikům. Západ by získal jejich expertízu a Putinova válečná mašinérie utrpěla jejich odchodem trhliny, argumentuje Chodorkovskij.

V Británii uprostřed léta tak rozčeřil jinak poněkud ospalou veřejnou debatu.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Vždyť jsou to Rusové

Bývalý britský diplomat v Moskvě Nigel Gould-Davies (60) otevřel komentář pro konzervativní týdeník The Spectator provokativní otázkou, zda se cíle současné ruské opozice v exilu vlastně shodují s tím, co je nejlepší pro Evropu.

Polemizuje v něm Chodorkovského hlavním argumentem, že „odliv mozků” poškodí Putinův režim a Evropa jejich příchodem naopak získá.

Britský exdiplomat poukazuje také na to, že se mnozí ruští političtí exulanti vyhraňují proti široce založeným ekonomickým sankcím a odmítají převod ruských finančních aktiv zmrazených v zahraničí ve prospěch Ukrajiny.

Gould-Davies připomíná, že během studené války Západ vítal opravdové politické disidenty a měl by v tom pokračovat i teď. Vstřícnější vízový režim pro ruské emigranty by však podle něj představoval okamžitou a vážnou bezpečnostní hrozbu.

„Aktivní nábor občanů ze země, která považuje Evropu za existenční hrozbu, by vytvořil obrovský problém pro (západní) kontrarozvědku. Ruské zpravodajské služby by získaly historickou příležitost rozmístit v zahraničí své příslušníky v roli falešných emigrantů,” upozorňuje autor.

Britský exdiplomat poukazuje také na to, že se mnozí ruští političtí exulanti vyhraňují proti široce založeným ekonomickým sankcím a odmítají převod ruských finančních aktiv zmrazených v zahraničí (cca 300 miliard USD deponované u centrálních bank) ve prospěch Ukrajiny.

Peníze agresora by tak pomohly obětem, aby se dokázaly bránit, argumentuje Gould-Davies a svou úvahu uzavírá poněkud generalizujícím odsudkem: „Přes všechnu svou antipatii vůči Putinovi dává velká část ruského exilu přednost ochraně vlastních obyvatel a majetku Ruska. A to v naději, že jednoho dne bude zemi vládnout. Evropská priorita je odlišná: ukončit válku za podmínek, které zabrání tomu, aby Rusko představovalo do budoucna hrozbu.”

Profesor Mark Galeotti (sám pracoval v 90. letech krátký čas v britských diplomatických službách) označil Gould-Daviesovu stať za „zdrcující úder” ruské opozici v exilu.

Nelze se prý vůbec divit, že lidé jako Michail Chodorkovskij nebo Julia Navalná jsou „nepřátelštější k Putinovi než k Rusku samotnému”. „Nechápu, proč by to mělo být šokující, vezme-li se v úvahu, že jsou to Rusové,“ napsal Galeotti na svém twitterovém účtu a dodal:

„Spectator zastává v podstatě názor, že samotná opozice vůči Putinovi není pro uspokojení britských zájmů dostatečná. Ruští liberálové musí podporovat politiku oslabující Rusko jako stát. Což by ovšem znamenalo, že jejich téměř nulová šance převzít kdy v Moskvě moc se stane absolutně nulovou. A popře samotný účel účasti na (jakékoliv) politické aktivitě.”

Výjimka pro sobolí kožešiny

Do debaty se na exilové platformě Moscow Times zapojil také komentátor Ilja Jašin. Píše, že mnozí považují izolaci Ruska za jednoduchou odpověď na obtížnou otázku. Čím méně kontaktů bude mít Evropa s Ruskem, tím budou Evropané bezpečnější.

Není žádné tajemství, že sabotáže v Evropě podnikají Evropané nebo dokonce Ukrajinci, které rekrutují a platí ruské zpravodajské služby.

„Jde však pouze o iluzorní bezpečnost. Evropské bezpečnostní problémy nelze řešit pouze zákazy, sankcemi a migračními restrikcemi,” píše Jašin a dodává:

„Plot oddělující Rusko od Evropy patrně nezabrání zpravodajským službám Kremlu v tom, aby pokračovaly na kontinentu ve svých aktivitách. Profesionální agenti budou mít k dispozici falešné dokumenty a další zdroje, které jim poskytne stát, aby překonali jakékoliv bariéry, které jim postaví Brusel do cesty. Navíc Putinovi agenti nemusí být nutně ruské národnosti. Není žádné tajemství, že sabotáže v Evropě podnikají Evropané nebo dokonce Ukrajinci, které rekrutují a platí ruské zpravodajské služby.”

Názor bývalého britského diplomata s osobními zkušenostmi z mise v Moskvě má však i své zastánce. Podle Keira Gilese z londýnského think tanku Chatham House je zcela namístě klást si otázku, proti čemu se přesně „ruská opozice vlastně staví”.

„Existuje obrovský rozdíl mezi názorem, že v čele Ruska by měl být někdo jiný než Vladimir Putin, a názorem, že Rusko nemá právo podmaňovat si své sousedy, včetně Ukrajiny,” píše Giles na svém profilu na platformě LinkedIn a dodává: „Chránit obyvatele Ruska před následky genocidních válek vedených snahou o obnovu koloniální nadvlády neodkloní zemi od agrese a imperialismu.”

Zatímco bývalí britští diplomaté se přou ohledně síly či ambicí ruské opozice v exilu, ostrovní komentátoři spekulují, kdy a za jakých okolností vyhlásí Vladimir Putin (veden snahou dobýt zbývající území Donbasu) všeobecnou mobilizaci. Zda vůbec, zda ještě před zářijovými volbami, případně po nich. Či zda kvůli mobilizaci volby raději nezruší.

A jen tak jaksi na okraj se v londýnském Daily Telegraphu jeden z nominálních mluvčích ruské opozice v exilu Garry Kasparov rozhorlil minulý týden nad bezzubostí nejnovějšího balíčku protiruských sankcí Evropské unie:

„Čte se to jako série přetahování o každou korunu – výjimka pro sobolí kožešiny na žádost Řecka a Itálie a výjimka pro Řecko, aby mohlo i nadále distribuovat ruský zkapalněný plyn do zemí mimo Evropské unie. Evropská byrokracie se i nadále snaží maximalizovat své ziskové marže a minimalizovat hrozby. Takhle to dělá chytrá firma, které se snaží zajistit co nejvyšší čtvrtletní výsledky pro své akcionáře. Nikoliv však společenství zemí, které se ocitne ve válce,” píše Kasparov v komentáři nadepsaném „Putin nebere Evropu vážně. Kdo ho z toho může vinit?”