Na prahu 20. století se člověk poprvé v dějinách cítil skutečně svobodný. Věda, technika a rozum mu otevřely dveře do světa, který se zdál být konečně pochopitelný a ovladatelný. Zkrotil elektřinu, přetvářel krajinu, učil se manipulovat se samotnou podstatou života. Místo modliteb přicházely experimenty, místo víry důkazy.

Člověk měl pocit, že už nepotřebuje nic, co by ho přesahovalo – že sám může být smyslem i měřítkem všeho. A právě v tom okamžiku se začal ztrácet. Ztráta víry nebyla náhlým odstřižením od náboženství, ale dlouhým rozpadáním vnitřního obrazu světa, který dříve držel pohromadě.

Osvícenství, věda a racionalita člověku umožnily stát na vlastních nohách – ale tím také rozbily iluzi, že svět má přirozený řád a účel. Když se člověk ocitl v centru vesmíru, zjistil, že kolem něj není nic, co by mu dávalo směr.

Text je ukázkou z knihy Petra Nutila Čas vrahů
Anatomie zla a naděje 20. století (vydalo nakladatelství Grada, 2026).

Dvacáté století přineslo nebývalý vědecký pokrok – i největší hrůzy lidských dějin. Tato kniha je pokusem nahlédnout do psychologických mechanismů, které proměnily obyčejné lidi v pachatele zločinů, a zároveň připomínkou těch, kteří dokázali zůstat lidmi tváří v tvář zlu.

Ukázky zveřejňujeme se souhlasem vydavatele i autora.

Nietzscheho výrok „Bůh je mrtev“ nebyl projevem vítězství, ale popisem stavu: svět přišel o svůj kompas. Tam, kde dříve bývala víra, zůstalo prázdné místo.

Prázdno po smrti Boha

Hlasy humanismu a přesvědčení, že každý člověk má vnitřní hodnotu, která se nedá redukovat na užitek, sílu nebo výkon, zanikaly pod hlasitým skandováním rodících se ideologií.

A to prázdno začalo člověka vtahovat. On totiž nezůstal bez potřeby věřit – jen změnil předmět víry. Začal hledat nové absolutno, které by mu nahradilo ztracený rámec.

Ideologie 20. století – nacismus, komunismus a jejich různé odnože – nebyly jen politické projekty, ale pokusy zaplnit duchovní vakuum. Nabídly jednoduché dělení světa na viníky a vyvolené, na čisté a nečisté, na ty, kdo mají být zachráněni, a ty, kdo mají zmizet. Moderní člověk se stal novým Faustem.

Ne proto, že by toužil po zlu, ale protože věřil, že rozum a poznání postačí ke štěstí. Jenže poznání bez etiky se snadno mění v posedlost kontrolou. Když se rozum oddělí od svědomí – bez vědomí, že lidský život má cenu sám o sobě – vznikne prostor, v němž lze ospravedlnit cokoli, od experimentů na lidech po genocidu.

Ve chvíli, kdy člověk prohlásil, že k pochopení světa už nepotřebuje nic nad sebou, otevřel cestu ideologiím, které slíbily nový řád – tentokrát čistě lidský, a proto i děsivě bezcitný.

Nacismus i komunismus převzaly strukturu víry, ale vyprázdnily její obsah. Místo Boha postavily ideu, místo víry oddanost, místo hříchu jiný národ či třídu. Měly své proroky i inkvizitory, své obřady i svaté texty.

Obě ideologie slibovaly lepší svět – a obě skončily systémem strachu a násilí. Člověk se nestal tvůrcem, ale součástí mechanismu, který ničil ve jménu dobra. Ztráta transcendentního rámce tak nevedla k osvobození, ale k dezorientaci.

Když už neexistovalo „nad námi“, všechno se zúžilo na to, co lze změřit, spočítat a vyrobit. Dobro se změnilo v efektivitu, pravda v užitek, etika v nástroj moci. A z takového světa se zrodila byrokratická racionalita holokaustu – vražda, která se stala administrativním úkonem.

Dvacáté století tak nebylo jen epochou ideologií, bylo i věkem duchovní prázdnoty. Ukázalo, že člověk může rozluštit DNA, ale přitom ztratit smysl existence. Že může ovládnout přírodu, ale ne sebe.

A že svoboda bez rámce hodnot, schopnosti vcítit se, chápat utrpení druhých a spolupracovat se může snadno změnit ve zkázu.

Protože pokud neexistuje nic, co by stálo mimo nás – žádný vyšší princip, žádná hranice, kterou bychom neměli překročit – pak může kdokoli rozhodnout, kdo je člověk a kdo už ne. A v tom okamžiku, kdy člověk uvěří, že může být sám sobě bohem, začíná riskovat, že stvoří ne ráj, ale nové peklo. (…)

Když obyčejnost začne vraždit

I zcela normální lidé se mohou začít podílet na nelidských a nenormálních věcech, budou-li ignorovat změněný situační společenský rámec. A tak činnost, která je sama o sobě neškodná, se rázem může stát vražednou.

V době míru zcela běžné činnosti zasazené do rámce služby totalitnímu státu či jeho bezpečnostních složek mají – jak nám historie ukázala – výrazně rozdílný dopad, přestože se činnost sama o sobě nemění.

Je možné přepravovat v míru cestující coby pilot a za války svrhávat bomby na civilní města. Je možné coby policista dohlížet na veřejný pořádek a nechat se využít coby hlídač v lágru či ghettu. Je možné být dělníkem v továrně, řidičem nákladního vozu, pracovat na dráze a jednoho dne zjistit, že to, co dělám, napomáhá vraždění tisíců lidí.

A přestože v normálních podmínkách běžného civilního života by takové chování bylo považováno za odchylné či přímo nepřijatelné a zločinné, v kontextu dob válečných se může stát normálním a konformním.

Děje se to přesto, že lidé sami o sobě nejsou špatní. Přestože většina z nich věří, že nenávist a vraždy jsou obecně špatné, nenávidět a ničit něco, co jsme si definovali jako zlo, je úplně jiná hra, píše americká psycholožka Carolyn Kaufmanová.

Ničit zlo, potírat ho, bojovat proti němu všemi dostupnými prostředky. Postavit se mu v totální válce. My – anebo oni. To je, oč tu běží. Oni jsou samozřejmě zlí. Jsou to ďáblové, které je třeba bez milosti zadupat do země, a zbavit tak svět zla.

A to, co je zlo, kdo nás ohrožuje a proti komu je třeba bojovat, lidem vždy ochotně vysvětlí propaganda. Jednou jsou to Židé, jindy imperialisté nebo kulaci, muslimové nebo protestanti, uprchlíci a tak podobně. Nepřítelem, tím ztělesněním zla se může stát jakákoli skupina lidí.

Mnozí z těch, kdo si v měnících se situacích odmítli pokládat podstatné otázky, byli nakonec těmi, kdo o tom všem budou – až bude po všem – tvrdit, že to byla „jen práce“, pouhé „uposlechnutí příkazu“ či že to přece „dělali všichni“ a tak podobně.

Válka mění lidský rámec

A je to právě posun referenčního rámce z civilní do válečné roviny, jenž je „rozhodujícím faktorem, mnohem důležitějším než jakýkoliv pohled na svět, dispozice a ideologie. Ty jsou důležité pouze pro to, co vojáci považují za předvídatelné, spravedlivé, dráždivé nebo šokující, ale ne pro to, co dělají.

To se může zdát vzhledem k tomu, co tito vojáci napáchali, příliš lapidární, ale válka utváří kontext událostí a jednání, ve kterém lidé dělají to, co by za jiných podmínek nikdy neudělali. V tomto kontextu vojáci zabíjejí Židy, aniž by byli antisemité, a ‚fanaticky‘ brání svou zemi, aniž by byli nacisté.

Je načase přestat s přeceňováním ideologické roviny; ideologie může být podnětem k válce, nevysvětluje však, proč vojáci zabíjejí či páchají válečné zločiny.

Válka a jednání dělníků a řemeslníků války jsou banální, tak banální, jako je i chování lidí za heteronomních podmínek – tedy v továrně, na úřadě, ve škole nebo na univerzitě.

Tato banalita nicméně rozpoutala to nejextrémnější násilí v lidské historii, zanechala více než 50 milionů mrtvých a kontinent zpustošený na celá desetiletí.