V polovině 50. let se v Leopoldově na jedné cele potkali dva devatenáctiletí nedovzdělaní chlapci, Miroslav Froyda a Jozef Babiak, odsouzení za pokus o ilegální přechod hranic. Po více než deseti letech kriminálu vyšli s vědomostmi vysokoškoláků a s několika důkladně propočítanými vynálezy. Například chtěli zkonstruovat plovoucí motor pro vodní lyžaře. Vynálezy se jim na svobodě zrealizovat nepodařilo, nenašli příležitost, ale jejich velké přátelství trvá dodnes.

Miroslav Froyda (narozený v roce 1933) dostal 15 let vězení za pokus o špionáž a ilegální přechod hranic. Jak k tomu došlo a co všechno předcházelo jeho odchodu do ciziny i nepodařenému návratu, při kterém byl zadržen, popsalo sdružení Post Bellum ve Froydově příběhu podrobněji zde.

Z plzeňských Borů ho převezli do Leopoldova. Na cestu autobusem, kterým ho vezli přes republiku celý den, dodnes vzpomíná. Po skoro roce viděl skrz zamlžené okénko běžný civilní život a přírodu:

„Bylo to silné. Samozřejmě mě v tom věku zajímaly ženy. Sledoval jsem lidi na ulici. Ale jeli jsme i přes místo, kde pohřbili tátu. V duchu jsem se modlil a myslel na něj. Víte, s vírou jsem to měl různě, ale v těch nejtěžších chvílích mi moc pomohla,“ říká Miroslav Froyda, který v Leopoldově potkal stejně starého, nadaného matematika, Slováka ze Žiaru nad Hronom, Jozefa Babiaka.

Fascinován létáním

Jozef Babiak se narodil roku 1934 v rodině původně obchodníka. Rodina měla obchůdek s různým zbožím v obci Lontov u slovensko-maďarských hranic. V roce 1942 mu zemřela maminka: „Dodnes nevím, co se stalo. Udělalo se jí zle, odvezli ji do nemocnice a už se nevrátila,“ vypráví Babiak.

Jeho otec, po tom, co jim těsně po válce vyrabovali rodinný obchůdek, začal hospodařit na 20hektarovém poli. Syn studoval gymnázium, ale školu nedokončil, protože se vrátil domů pomáhat na statek. Otec se znovu oženil a začal pít.

Jozef Babiak. Foto: se souhlasem Post Bellum

Práci nechával na 17letém synovi, který se s ním nakonec pohádal a odešel: „Utekl jsem k sestřenici. On mi všechno to zemědělství, gazdovství, hospodaření tak zhnusil, že jsem s tím už nechtěl nic mít,“ vysvětluje Babiak.

Od války miloval letadla. Jako dítě pozoroval hučící svazky bombardérů směřujících přes kopce na Německo. Fascinovaly ho stroje, které létaly. Lámal si hlavu nad jejich fyzikou. Snil o kariéře vojenského letce. Díky sestřenici se seznámil s jejím nápadníkem, vojákem sloužícím u letectva. Ten mu zajistil místo v Praze v jinonickém Motorletu (dříve Waltrovka), továrně na automobily a letecké motory.

Osud jeho tatínka a rodinného statku se od té chvíle, kdy jej Jozef Babiak opustil, odvíjel ke zkáze. Jeho otec nedokázal plnit předepsané likvidační povinné dodávky masa, mléka a obilovin. Komunistické úřady mu hrozily, že když nedodá požadované kontingenty, bude zatčen a souzen za „znesnadňování kolektivní formy zemědělství“.

Druhou možností bylo, aby „dobrovolně“ s celým hospodářstvím vstoupil do JZD. Odmítl a v termínu dodávky nedodal. Byl zatčen a rok vězněn. Vrátil se s podlomeným psychickým i tělesným zdravím. Úřad ho z jeho vesnice vykázal. Nastěhoval se k dceři. Peníze utápěl ve víně, s dcerou se pohádal a vrátil se do domu, odkud ho zprvu vykázali.

Žil nuzně jako námezdní dělník, sledoval, jak se jeho statek hospodařením JZD rozpadá. Propadl alkoholu a nakonec utrápený zemřel v roce 1962. Se synem Jozefem se neviděl. V době jeho umírání už osmým rokem seděl v komunistickém vězení s trestem 16 let za pokus o přechod hranice. Nedovolili mu zúčastnit se ani pohřbu otce.

Vězeňská univerzita

V Motorletu se Jozef Babiak seznámil s Bohumilem Matějovským, který plánoval útěk přes hranice. Podle vyprávění Jozefa si jeho přítel život bohémsky až výstředně užíval, o svém plánu se nejspíš neopatrně svěřoval kdekomu.

A tak se o těchto plánech dozvěděli konfidenti StB. Matějovský si přechod nakonec rozmyslel, Jozef nikoliv. Po tom, co mu komunisté zavřeli tátu, se v něm cosi zlomilo a rozhodl se, že v této zemi žít nechce a za každou cenu odejde na Západ. Jeho pokus ovšem od začátku monitorovala StB. Údajný převaděč spolupracoval s komunistickou policií, která na něj počkala u hranice za obcí Moravský Svatý Jan.

Miroslav Froyda. Foto: se souhlasem Post Bellum

Miroslav Froyda a Jozef Babiak spolu ve věznicích na celách, vězeňských dílnách, zemědělských pracích, továrnách prožili takřka deset let. Společně studovali matematiku a fyziku. Na celách třeba při draní peří jim přednášeli věznění profesoři, kněží, řeholníci.

V kriminále prošli Froyda a Babiak technickou i humanitní univerzitou. Babiaka si vzal do péče zavřený profesor teoretické fyziky profesor Imrich Staríček, člen tzv. katolické Rodiny, organizátor křesťanských kroužků, odsouzený na 15 let za údajné „odvádění mládeže od budovatelského úsilí, od studia marxismu-leninismu, a za přítulnost k Vatikánu“, jak stálo v rozsudku.

Přátelství dnes skoro devadesátiletých Froydy a Babiaka trvá dodnes. Žijí od sebe stovky kilometrů, ale pravidelně si telefonují.

„Byl to nesmírně nadaný matematik. Hráli jsme spolu šachy i bez šachovnice. Hodnej a charakterní chlap,“ popisuje svého přítele Miroslav Froyda.

„Víte, já si na něm nejvíc cenil, že to nebyl udavač, nikdy by nezradil. Přátelil se výhradně s politickými vězni, nepaktoval se s kriminálními nebo bachaři. Bolševici vězně získávali ke spolupráci za různé výhody, úplatky, ale u něj by nepochodili. Je to čestný člověk,“ říká naopak o Froydovi Jozef Babiak.

Ženy? Raději matematika…

O čem spolu ta leta strávená ve věznicích v Leopoldově, Opavě, na Borech mluvili? Místo řečí o dívkách a o tom, jak si zařídí život na svobodě, se prý věnovali oborným disputacím. Odpoutávali se z vězeňského prostředí studiem technických oborů, vědeckými projekty, řešením matematických rovnic a poměrně zajímavými vynálezy a nápady.

Například Froyda přišel s konceptem plovoucího motoru pro vodní lyžaře. Oba pak vedli dlouhé odborné technické disputace, propočítávali do nejmenších detailů konstrukci.

„To jsme skutečně promýšleli, ale pak už tu věc nějak nemohl po propuštění realizovat, nepracoval v podniku, kde by k tomu měl prostředky. A taky jsme se přeci jen museli starat o rodinu,“ vysvětluje Jozef Babiak, který tvrdí, že vynález pana Froydy měli tenkrát precizně promyšlený.

Babiak vyšel z vězení po 13 letech až v roce 1966 na podmínku. Odmítal podepsat propouštěcí podmínky, býval by jinak odešel z vězení pravděpodobně už v roce 1960 na velkou amnestii politických vězňů.

Krátce po propuštění se zamiloval do bankovní úřednice, členky KSČ. I Mária opětovala jeho city. On však dal podmínku, že si ji vezme jen tehdy, pakliže vystoupí ze strany. V bance se podivovali, že někdejší mukl si klade podmínky, ale Mária se lásky nevzdala: „Vystoupila ze strany a dneska je pečená vařená v kostele,“ směje se Jozef Babiak.

Díky svým matematickým vědomostem, inženýrským dovednostem získaným ve vězení se poměrně rychle vypracoval na dobré místo ve strojírenské továrně. Z místa odešel ze zdravotních důvodů. Kvůli hluku v továrně málem přišel o sluch. Dvanáct let pak pracoval jako údržbář ve zvolenské nemocnici.

Jaroslava Froydu pustili z vězení v roce 1965. Nemohl však najít práci, nastoupil tedy jako pomocný dělník, poté jako závozník a nákupčí náhradních dílů. Až po sametové revoluci se mu splnil jeho sen – díky daru od syna procestoval Spojené státy.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.