dno1967b via Foter.com, Dilema

Viceguvernér ČNB Hampl: Dilema, trilema a populismus

Napsal/a Mojmír Hampl 24. července 2016

Když si máte vybrat mezi dvěma možnostmi, které se částečně či zcela vylučují, máte dilema. Jít večer na pivo s kamarády, nebo být s rodinou doma? Na dovolenou k moři, nebo do hor? Dopsat to dnes hodně pozdě v noci, nebo si ráno přivstat?

Dilema nás učí, že nemůžeme mít všechno. Je praktickou školou ekonomického myšlení, uvažování o vzácnosti a omezenosti všech zdrojů, včetně času. Za každou volbu platíme, za každou musíme něco obětovat.

Ekonomové tomu říkají náklady obětované příležitosti a dle mého soudu je přijetí tohoto principu vzácnosti a pravidla, že vše něco stojí, jedním ze základů uvažování odpovědných a rovných lidí. „Nechtít zaplatit, tam začíná nemravnost,“ říkal kdysi můj milovaný herec Miloš Kopecký.

Kdo chce mít všechno?

Vyšším stupněm tohoto zdravého myšlení je pak trilema. Nejčastěji jím vyjadřujeme obtížnost i nemožnost současného dosažení tří cílů, principů či výsledků, z nichž každý sám o sobě jednotlivě může být rozumný nebo žádoucí. Dobře vystavěné trilema obnaží často ve zkratce víc než hutných sto stran koženého odborného textu.

O zdravotnictví tak víme, že nikdy nemůže být zároveň levné, kvalitní a všem bez omezení dostupné. Když se budeme perfektně snažit dosáhnout jakýkoli dvou z těchto principů, obětujeme zcela ten třetí. Podobně já pochopil, že bankovní systém nemůže být nikdy zároveň zcela bezpečný, dokonale efektivní a přitom bez morálního hazardu.

Světoznámý ekonom Dani Rodrik popisuje obtíže globalizace skrze provokativní trilema: nelze prohlubovat globalizaci, mít plnou suverenitu jednotlivých zemí, a k tomu udržet demokracii. A kolegové z centrálních bank zase znají dobře trilema měnové. Nelze mít zároveň zcela fixní kurz, plně uvolněné toky kapitálu a k tomu autonomní měnovou politiku. I my v Česku bychom mohli v první polovině 90. let bolestně vyprávět o marnosti snahy porazit toto trilema, které skončilo zhroucením režimu fixního kurzu.

Jistý problém je, že občas mohou být všechny tři takové principy i žádoucí stavy světa pro lidi jednotlivě atraktivní. A nemusí jim být zřejmé, že je třeba principy vyvažovat, hledat kompromisy a přijatelnou rovnováhu mezi nimi. Tomuto procesu „vyvažování“ u věcí veřejných se říká politika.

Umění oběti

Z neschopnosti přijmout tento fakt vzniká často frustrace, zejména u nás voličů. Ve veřejném prostoru totiž, jak pozoruji, na rozdíl od soukromých životů a našich vlastních peněženek, máme zhusta pocit, že přece věci musí fungovat dokonale ve všech směrech, že není třeba jednu věc druhé částečně obětovat.

Společná kapsa k tomuto myšlení svádí. Chci se koupat ve společném bazénu, neplatit za jeho údržbu a pak se divím, že totéž chtějí i ostatní a bazén podle toho vypadá. Chci stoprocentní svobodu a stoprocentní bezpečnost. Zcela bezplatné zdravotnictví nejvyšší úrovně a přitom bez korupce. Dokonalou sociální síť a přitom žádné zneužívání dávek. Rozsáhlý stát řešící vše, který nás zároveň nebude nijak obtěžovat.

Ten, kdo nám toto vše rád nabídne, je populista. To je jeho definice. Není ale větším problémem ten, kdo ho volí?


Text ve slovenské verzi vyšel v časopise Týždeň, HlídacíPes.org jej publikuje se svolením autora i redakce Týždně 

7 komentářů

  1. petrph napsal:

    Dalo by se o tom uvažovat, pokud by tedy bylo jasně formulováno, kdo je ten „my“ a v čí prospěch (Cui bono) jsou ty dopady – jak pozitivní, tak negativní jednotlivých řešení.
    Protože, to už třeba pan Hampl nedořekne, že polovinu našich podniků vlastní zahraniční investoři. A ty velké (včetně bank) v podstatě všechny. A tito zahraniční vlastníci si pak tedy odebírají zisk z produkce těchto podniků (tedy včetně oné výhody levného exportu na západní trhy). Pro stát, ani pro jeho občany to zase moc velké výhody nepřináší, platy zůstávají v poměru k Západu malé, a stát se i v době své největší konjunktury těžce zadlužuje.
    Podobně i v tom zdravotnictví, totiž vůbec není pravda že „by bylo bez omezení dostupné“, jak doufám pan Hampl ví,všechna zdravotní zařízení mají ve smlouvách se zdravotními pojišťovnami kritická omezení svých zdravotních úkonů. Kam se ztratily (a v čím kapsách) mizí ohromné prostředky které stát (nejen skrze povinné zdravotní pojištění) na zdravotnictví dává, to by taky spoustu lidí zajímalo…

    • Petys napsal:

      Za tohle přece zahraniční vlastníci nemohou ač je tak snadné a krásně jednoduché je obviňovat z lecčehos. V podnicích zahraničních vlastníků jsou převážně větší platy než v těch českých – viz např. Škoda VW kde je průměrný plat už přes 40 tis.Kč.
      A proč u nás máme stejné mobilní operátory dražší než na Slovensku nebo v Polsku nemluvě o Rakousku či Německu? Vysvětlení českých nenažerů těchto zahraničních podniků jsou ryzí bláboly.
      A proč máme u nás bankovní poplatky ze stejných světových bank které nejsou nikde na světě?
      V Rusku také může za vše špatné Západ, proboha, kam jsme se to dostali.

      • Petys napsal:

        Anebo proč naše Česká národní banka manipuluje měnu a uměle sráží kurz o 10% čímž de facto posiluje exportéry a ožebračuje importéry a všechny nás co platíme českou korunou. Za tohle můžou snad podle Vás zahraniční vlastíci?
        Těch příkladů, kdy si sami mršíme vlastní stát jsou tisíce, ale neumíme to asi jinak.

      • petrph napsal:

        Jak jsem již napsal (a jak zde i na HP publikovali) tak těch českých podniků které vlastní cizí investoři je zhruba polovina, tudiž tvrzení že „v podnicích zahraničních vlastníků jsou převážně větší platy než v těch českých – viz např. Škoda VW „. je směšné. Osobně znám pár lidí kteří pracují v některých takových podnicích za minimální mzdu, a taky pár co načerno ještě za míň.
        Mimochodem doporučuji si zde na HP dohledat tabulku těch zahraničních investorů dle států, pochopíte mnohé
        No a k tomu co píšete dál, jistě. máte pravdu. Já jen konstatoval (cui bono) v čí prospěch je to zmíněné umění oběti o kterém pan Hampl píše. Jak se to stalo a jak se to dá řešit je už další složitá otázka, na kterou neznám odpověď. Minule jsem tu hypoteticky nastínil jakousi save money totalitu,tohle by musela být nějaká její verze 2 get rich totalita (rozuměno ve prospěch státu a jeho občanů)

  2. sony napsal:

    Určitě ty peníze nemizí v kapsách doktorů a sestřiček, na
    úplatky a tringelty tu bývala jiná doba a ta už dávno není. Pokud by nemizely v kapsách nepoctivých a všeho schopných manažerů, kterých je tu jak nas.áno, pak by se konečně platy zdravotníků trochu přiblížily platům jejich kolegů na Západě.

  3. Taoiseach napsal:

    Obecně vzato je to poněkud banální.

    Věta „bankovní systém nemůže být nikdy zároveň zcela bezpečný, dokonale efektivní a přitom bez morálního hazardu“ je ovšem i tak divná – „bezpečný“ a „bez hazardu“ jsou do značné míry synonyma.

  4. Reader64 napsal:

    stále dumám nad tím,jaká je váha toho ,že již neplatí “ bankovka je kryta zlatem a ostatními aktivy banky “ ?
    Peníze nejsou už ani „ty barevné papírky“ jak tvrdil jeden můj středoškolský profesor. Jsou to jen čísla na displeji zobrazující velikost bankovního konta.
    Docházím k závěru ,že významným činitelem je n e r o v n o v á h a v dělení vytvořené hodnoty.
    Jen lx jsem v tisku zaznamenal stav, kdy uspěšný australský podnikatel po zajištění sebe a rodiny po prodeji firmy rozdělil částku podle odsloužených roků také svým zaměstnancům.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies