Podmínka pro Michala Kesudise, který na facebooku schvaloval atentát na české vojáky. Vyloučení Daniela Kalendy ze strany lidové za to, že mrtvé uprchlíky nazval lůzou. Nebo snaha odsoudit poslankyni Semelovou za její výroky o Miladě Horákové aspoň k omluvě, když to nejde v trestním řízení. Tři aktuální příklady, které otevírají otázku mezí svobody slova. „Každého bych z čistě preventivních důvodů nechal hlásat jeho názory a jen bděl nad pravdivostí skutkových tvrzení,“ píše pro HlídacíPes.org advokát Tomáš Sokol.

Pokud jde o svobodu slova, mám občas pocit, že do této země nebo právní kultury moc nepatřím. Snaze kultivovat společnost cenzurou veřejně publikovaných osobních názorů nerozumím. Ale musíme si ujasnit, o čem je řeč.

Svoboda slova aneb Stíhat, či nestíhat?

Redakce HlídacíPes.org oslovila několik osobností s žádostí o komentář, zda by měli být stíháni lidé za výše zmíněné kontroverzní výroky. A pokud ano, podle jakých kritérií.

Dnes publikujeme text advokáta Tomáše Sokola.

Následovat budou poslanci Jiří Dolejš (KSČM), Jana Černochová (ODS), zástupce ombudsmana Stanislav Křeček a advokát Aleš Rozehnal.

Co je skutek, a co hodnocení?

Civilní právo, zejména pro účely ochrany osobnosti, rozlišuje výroky skutkové a hodnotící. Podobně i právo trestní. S tím se ztotožňuji.

Skutkové výroky spočívají v tvrzení, že se něco stalo, někdo něco udělal. Tedy pokud o někom budu tvrdit, že včera vykradl banku, je to skutkové tvrzení. A musím je, dojde-li na lámání chleba, dokázat. Jinak jsem lhář a prohraji civilní spor. Případně mne odsoudí pro trestný čin pomluvy. Což je asi OK.

Není dost dobře možné nechat rozličné psychopaty, aby uráželi kdekoho tím, že o jeho skutcích budou lhát. Skutky jsou to, co nás navenek charakterizuje a representuje. To, podle čeho nás soudí naše okolí. Myslím samozřejmě komunitu, na jejímž mínění nám záleží.

Řeknu-li ale o komsi, že je hlupák, je to mé soukromé přesvědčení, na které mám právo stejně jako na to je vyjádřit nahlas. Netvrdím, že dotyčný něco udělal či neudělal, řekl nebo neřekl, nedomáhám se jeho veřejného odsudku, toliko se vůči němu vymezuji a dávám na vědomí pouze to, co si já o něm myslím.

Tady není co prokazovat, a jde-li o názor silně kritický, lze pouze žádat, aby byl měl nějaké opodstatnění, byť zajisté subjektivní co do své podstaty. Každý máme pro hlupáka či hlupství jiná kritéria. A každý si také může udělat svůj názor, je-li kdo hlupákem. Tedy zda se s takovým označením ztotožní.

Jak zajisté známo, člověk může být současně v něčích očích idiotem a v jiných geniem, aniž by se to nějak svářilo anebo aniž by mu to nějak mělo vadit. Maximálně bych měl být schopen, je-li mé hodnocení poněkud drsnější a bude-li to nutné, dostatečně doložit, kdeže jsem k němu přišel. Co mne tak pudí k expresivním výrazům. To aby bylo patrno , že mé výroky nežene jen touha napadat a urážet jiné. Že to není jen kapric, ale výsledek hodnocení informací, kterých se mi dostalo.

Fígl zvaný osvětimská lež

Uvedu příklady. Když zde napíšu, že Semelová je stará komunistická megera, která se intelektuálně pohybuje v pásmu debility, byť medicína tuto kategorii opustila, měl bych dodat, oč svůj vyhraněně kritický komentář opírám. V tomto případě to nečiní problém.

Dotyčná veřejně adoruje masové vrahy, jako jsou Stalin nebo Gottwald. A taky se pokouší, v rozporu se vším co bylo objektivně zjištěno tvrdit, že to s Horákovou byl férový proces, a ne obyčejná zabijačka pobolševicku. Osvětimská lež se tuším tomuhle fíglu říká.

V kompletu je to mé hodnocení, jehož základ jsem vysvětlil. Pročež jde o legální realizaci mého práva na svobodu projevu. Podobně – když toho otrapu, co se radoval nahlas ze smrti našich vojáků, označím za zmindrákovaného zmetka, který na sebe nemůže upozornit jinak než tím, že něco rozbije nebo někoho urazí či raní, hovím tak svému právu říkat nahlas své hodnotící úsudky, jež vycházejí z informace o tom, že se tak vyjádřil, a dokonce za to dostal podmínku.

A do třetice: Když člověka, který troubí do světa, jak ho potěšilo, že se pár desítek nešťastníků udusilo v náklaďáku, označím za ožralého blba, též provozuji hodnotící tvrzení v situaci, kdy přiléhavějšími výrazy prostě nedisponuji. A dotyčný se ostatně doznal. Tedy jen k tomu ožralství, pokud vím. Ale i to stačí.

I blb má právo vyjadřovat své myšlenky

Víc bych od života nežádal. Pitomé výroky jsou prostě pitomé a samy o sobě nezajímavé. Jakýsi nádech přitažlivosti jim může dodat právě a jen pokus o jejich proskripci, přesněji proskripci jejich hlasatelů.

Najdu-li v Praze na chodníku psí exkrement, neseberu ho a nepoběžím na radnici, abych tam dokazoval špatnou práci městských metařů. Prostě ho obejdu. Tak proč tahat k soudu Semelovou? Navíc v situaci, kdy celkem snadno prokáže, že i blb má právo vyjadřovat své myšlenky, a jak jinak než blbé.

Pravda, trochu složitější je to s těmi, co své hrdinství provozují na mrtvých, případně ve vztahu k evidentním trestným činům. Takže dokážu pochopit, že ti mrtví vojáci měli příbuzné, kteří tyhle nestoudnosti špatně nesou. Příbuzné ostatně měla i paní Horáková a zřejmě i ti nešťastníci v tom chladírenském voze. A že podpora trestného činu může být i verbální.

Přesto si ale myslím, že silná svobodná společnost by měla být do té míry rezistentní, že ji výroky nějakých pomatenců neohrozí do té míry, aby k jejich umlčení musela nasadit soudní donucení. Prostě si lůza povídá s lůzou, na což by měla mít právo. Být lůzou je smutné, tak proč jejím příslušníkům brát právo nahlas komunikovat.

Když se situace obrátí…

Čímž se dostávám k základu problému. Jednou věcí je lůza jaksi přirozeně vzešlá z prostředí a zcela jinou věcí je nálepka „lůza“, přišitá někomu na mantl spolu se zákazem svobodně se vyjadřovat. To přeci už také známe a víme, jak snadno se lůza může stát tím, kdo bude jinému říkat, že je lůza, a brát mu á to konto jeho práva.

A jsme u svobody slova v jeho elementární podstatě. Svobodu, kterou buď má každý, anebo to není svoboda, ale jen privilegium vyvolených. Pročež bych každého z čistě preventivních důvodů nechal hlásat jeho názory a jen bděl nad pravdivostí skutkových tvrzení, jakož nad situacemi, kdy to už vypadá, že myšlenky se mění v činy.

Což u těch tří idiotů věru nehrozí.