Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Vladimír Hradec v roce 2016
Post Bellum,

Zemřel „zbrojíř“ skupiny Mašínů: „Buď jste kolaborant a lezete násilníkovi do… Nebo mu násilí vrátíte,“ říkal

Ve věku 88 let zemřel Vladimír Hradec, známý jako „zbrojíř“ bratří Mašínů. S odbojovou skupinou v 50. letech skutečně spolupracoval, do plánů skupiny ale zasvěcen nebyl a do přímé akce se nezapojil. Život a osud Vladimíra Hradce zaznamenaly a připomněly Příběhy 20. století.

Narozdíl od bratří Mašínů Vladimír Hradec na Západ neutekl. Byl zatčen, vyslýchán a odsouzen na 22 let, ze kterých si půlku odseděl. „Skuteční vrazi byli komunisté,“ říkal na adresu kontroverzí kolem odbojové ozbrojené činnosti Mašínů.

Vladimír Hradec se narodil 30. května 1931 v Poděbradech jako druhý syn v rodině někdejšího legionáře. Jeho otec učil na zemědělské škole, matka byla v domácnosti, o tři roky starší Vladimírův bratr se jmenoval Jiří.

S bratry Mašínovými se znal Vladimír Hradec od dětství, se starším Ctiradem se pak spřátelil během cest do nymburského gymnázia. Naproti Hradcovým bydlela rodina Zbyňka Janaty (později dalšího člena skupiny): „S kluky Janatovými jsme se stýkali, dovádění s nimi bylo součástí našeho každodenního života.“

„Zbrojíř“ Mašínů

Vladimír Hradec bývá obvykle zmiňován jako „zbrojíř“ skupiny. Ke zbraním „přičichnul“ už jako čtrnáctiletý, v roce 1945. Tehdy dorazila do Poděbrad Rudá armáda: „Všichni jsme ty vojáky náramně vítali, já samozřejmě taky. Ve městě měli sídlo, a když jsme tam s ostatními kluky přišli, viděli jsme, že mají pod autem hozené německé samopaly…“

Kluci zbraně sebrali a nenápadně je propašovali přes blízkou zeď: „Byli jsme tedy ozbrojeni a měli jsme strašnou radost, že jsme taky vojáci. Potom jsme chodili střílet za město, dokud nedošly náboje… Byla to klukovská vášeň. Zpaměti jsem uměl plány, návody, náčrtky, jak se která zbraň rozebírá a skládá…“

Po válce byl Vladimír Hradec skaut a muzikant. Politika ho začala zajímat už kolem voleb v roce 1946, ve chvíli, kdy se i školní mládež začala dělit na komunisty a na ty ostatní: „Bylo patrné, že se to začíná rozdělovat – to je syn sedláka, to je syn kapitalisty… Zatím bez toho, že by nesměl do školy chodit nebo něco takového.“

Odjeli s kufrem, vrátili se s náklaďákem

Vzpomíná si také, že s nelibostí sledoval, jak poděbradští členové komunistické strany odjížděli po vyhnání Němců „obsazovat pohraničí“ a jak se jich většina brzy vrátila: „Odjeli s kufrem a vrátili se s nákladním autem. Takže bylo vidět, že tam nejeli z důvodu vlasteneckého. Potom to byli neuvěřitelně velcí komunisté.“

Když přišel únor 1948, měl už Hradec jasno, nemusel čekat na politické procesy a nebyl překvapený tím, že KSČ porušuje jeden svůj předpřevratový slib za druhým:

„Ráno, některý den převratu, jsme šli do školy. A potkávali jsme milicionáře, kteří byli určitě připraveni – věděli jsme, že ty flinty museli mít nachystané, když jich měli takové množství… Ihned začalo rozdělování studentů natvrdo a nucení ke vstupu do svazu mládeže podle hesla kdo nejde s námi, jde proti nám.“

Počátkem 50. let se bratři Mašínové pustili do odbojových akcí a Ctirad se na svého nekomunistického kamaráda Vladimíra Hradce přirozeně obrátil. Začali spolu potají vyrábět součástky k zápalným bombám, později Hradec s rodiči ukrýval na rodinném pozemku zbraně (i ty, které Mašínové získali po přepadení stanice SNB).

O to, co přesně skupina dělá, se moc nestaral, podrobnosti neznal. Mašínům věřil a Ctirad mu prý řekl: „Když nic nevíš, nikomu nemůžeš nic povědět – to bylo pravidlo mého otce: Tak se na nic neptej. No, tak jsem se na nic neptal.“

Až moc zvídavý soused

V říjnu 1953 uteklo pět členů skupiny za hranice: bratři Ctirad a Josef Mašinovi se spolu s Milanem Paumerem po dramatickém útěku východním Německem dostali do amerického sektoru Berlína, Zbyňka Janatu a Václava Švédu policie dopadla.

Tehdejší student chemie Vladimír Hradec zůstal doma: „Jediné, co mi řekli, bylo, že jdou přes východní Německo. Během vyšetřovací vazby jsem dospěl k názoru, že museli být sledováni už nejméně jeden nebo dva měsíce, a že utekli v poslední chvíli. Jednou jsem jel za svou dívkou do České Lípy a ve vlaku si ke mně přisedl muž, který se ptal, kam jedu, a byl neuvěřitelně zvědavý, vzpomínal na příhodu ze září 1953.

„Ubytoval jsem se v hotelu a v noci přišla policejní prohlídka. Druhý den jsem se s tou dívenkou pohádal a odjel jsem vlakem zpět. Krátce na to, asi po deseti minutách, opět přišla policie, legitimovali mě a chtěli vědět, kam jedu. A zase krátce poté přijelo k nám domů nákladní auto a ukázalo se, že rozhodnutím městského úřadu byl jednomu cizímu muži přidělen v patře nad námi pokoj.“

Nový soused se pak začal na Vladimíra Hradce vyptávat tak nápadně, že jej na to přišli lidé upozornit.

O zatčení Švédy a Janaty ve východním Německu se Hradec dozvěděl ze zahraničního rozhlasového vysílání a tušil, že si pro něj estébáci brzy přijdou. Sebrali ho na tramvajové zastávce v Praze na Letné 25. listopadu 1953 a souběžně odvedli do vazby i jeho bratra a rodiče.

Vladimír Hradec nebyl fyzicky mučen, ale kupříkladu týrán tím, že nesměl spát: „Po výslechu mě vždycky strčili do cely, dali na kobku, za dveřmi seděl někdo, kdo měl za úkol zajistit, abych neusnul. Musel jsem chodit, a přestávka v chození po cele během dne znamenala hlasité kopnutí do dveří a příkaz Chodit! Po týdnu či čtrnácti dnech pak kudy chodíte, tudy spíte“.

Skuteční vrazi byli komunisté

Vyčerpaný a dezorientovaný vězeň pak kladl menší odpor, vyšetřovatele prý zajímala „jména, jména, jména“. Tehdy se prý ukázal význam výše zmiňovaného pravidla Ctirada Mašína: o činnosti a plánech skupiny nic nevěděl, nemohl tedy nic prozradit.

Na konci vyšetřování mu byl předložen „scénář“ k procesu, který se musel naučit zpaměti. Zkušený spoluvězeň ho varoval, že na „scénáři“ nesmí změnit ani slovo: „Soud, to bylo divadelní představení. Dva lidé tam opravdu mluvili zbytečnosti mimo stanovený program a myslím, že jim to dost uškodilo.“

V pečlivě řízeném procesu pak dostal Vladimír Hradec 22 let, jeho matka i otec 18 let a bratr 15 (padlo i několik rozsudků smrti). Vladimír byl vězněn na Pankráci, v Leopoldově, v uranových lágrech Nikolaj a Rovnost a ve věznici v Plzni. Na svobodu se dostal po 11 letech. Až do konce komunismu žil jako „státně nespolehlivý“ občan.

O činnosti skupiny Vladimír Hradec dodnes nemá pochybnosti – a výroky, podle nichž byli Mašínové a spol. „vrazi“ považuje za absurdní. Skuteční vrazi byli podle něj komunisté:

„Klement Gottwald osobně podepisoval rozsudky smrti nad nevinnými. V době, kdy se Mašínové a spol. pustili do odboje, skončily už v kriminálech tisíce lidí. A násilník nerozumí ničemu jinému než násilí. Buď jste kolaborant a lezete mu do zadku – nebo se ozvete a připravíte se na to, že mu to násilí vrátíte.“


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře