Prezident Miloš Zeman po propuštění z Vojenské nemocnice. Foto: Ladislav Křivan/ MAFRA / Profimedia

Zemanovo dědictví: lísání se k Číně a Rusku a deset let morální bídy

Napsal/a Robert Břešťan 12. ledna 2023
FacebookTwitterPocketE-mail

Už zítra česká společnost v prvním kole prezidentské volby nakročí směrem ke zvolení v pořadí čtvrtého prezidenta samostatné České republiky. Důvod poohlédnout se znovu za tím třetím. Koncem roku ve svém „vánočním poselství“ prezident Miloš Zeman prohlásil, že považuje za „svoji samozřejmou povinnost, abych vám složil účty“. A samozřejmě to neudělal.

Když se autor tohoto textu před časem sešel s nejmenovaným blízkým spolupracovníkem prezidenta Miloše Zemana, přišla řeč na to, co – a zda vůbec – tady po končícím prezidentovi a jeho desetiletí panování nad Pražským hradem vlastně pozitivního zůstane. Následoval hluboký nádech, zamyšlení, výdech a odpověď ve stylu: „Na něco přijdeme.“ Jak to tak vypadá, na Hradě na nic nepřišli.

Ostatně už počátkem loňského prosince HlídacíPes.org požádal o výčet toho pozitivního, co po prezidentu Zemanovi zůstane, prostřednictvím hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka samu hlavu státu:

„Co konkrétně, jaké činy a události pan prezident považuje za klíčové za dobu svého prezidentského působení? Co pozitivního podle jeho vlastního mínění po jeho dvou funkčních obdobích zůstane, například z pohledu diplomacie či jeho vkladu/ odkazu do stavu české společnosti?“ zněly dotazy.

Otázky zůstaly bez odpovědi. Neodpověděl na ně ani sám Zeman ve svém zmíněném desátém a posledním prezidentském poselství.

Řekl sice, že jako prezident republiky se v první řadě snažil hájit české národní zájmy, že podnikl celou řadu zahraničních cest za doprovodu podnikatelských delegací a že se „kromě toho snažil, aby si Česká republika uchovala svoji suverenitu a nepodlehla jakémukoliv vnějšímu tlaku“. Ale to podstatné, hlavně ve svém jednání ve vztahu k Číně a Rusku, vytěsnil

Realita zůstala zemanovsky zastřená, tak si ji (s využitím textu, který na HlídacíPes.org vyšel 8.12. ku příležitosti tří měsíců do konce Zemanova mandátu) znovu připomeňme.

Remek zůstane za dveřmi

Zeman se vždy ve své kariéře spojoval hlavně s těmi, kdo mu pochlebovali a podlézali, obvykle pro svůj vlastní prospěch. A byli to zejména Rusové a Číňané, kdo s pomocí svých českých kontaktů dokázali skvěle využít jeho ješitnosti, samolibosti a úspěšně hráli na strunu pocitu vlivu a vlastní důležitosti.

A tak byla ruská okupace Krymu pro Zemana fait accompli – hotová věc, o jedu novičok, jímž ruští agenti chtěli zavraždit v Británii bývalého ruského špiona Sergeje Skripala k radosti ruské propagandy prohlásil, že v Česku se „v malém množství vyráběl a testoval“, zlehčoval i podíl ruských tajných služeb u výbuchu ve Vrběticích, když v rozporu s realitou tvrdil, že existuje více vyšetřovacích verzí.

Po BIS chtěl konkrétní seznamy ruských špionů v Česku a doložení operací ruských tajných služeb v ČR. Jen malou ukázkou Zemanovy pomstychtivosti je zatvrzelé odmítání povýšení šéfa BIS Michala Koudelky do generálského stavu – navzdory opakovaným návrhům vlády.

Zeman se opíjel na oslavách na ruské ambasádě, jako jeden z mála evropských státníků odjel po okupaci Krymu v roce 2015 do Moskvy a účastnil se oslav 70 let od konce druhé světové války – i když, jak Hrad zdůrazňoval – na přehlídce na Rudém náměstí nebyl.

Osobně se ale tehdy v Kremlu sešel s Vladimirem Putinem. Opět příznačné je, že do jednací místnosti jej provázel jeho neplacený poradce Martin Nejedlý a nikoli tehdejší český velvyslanec Vladimír Remek (jehož do této pozice instaloval právě Zeman). Ten zůstal nedůstojně sedět v předsálí.

Když se pak Zeman s Putinem v Moskvě viděl znovu o dva roky později, televizní kamery zachytily českého prezidenta, jak vládci Kremlu šeptá, že novinářů je mnoho a že by se měli likvidovat. Načež dnešní válečný zločinec Putin na záznamu kontruje, že „likvidovat netřeba, stačí je redukovat“.

Zeman patřil i mezi velké a otevřené kritiky sankcí proti Rusku. Označoval je za nesmysl, který by se měl zrušit.

Do dějin diplomacie vstoupil i jeho požadavek na summitu NATO ve Walesu v roce 2014, kdy se dožadoval jasných důkazů ruské vojenské přítomnosti na Ukrajině. „Nevím, jestli existuje česká tajná služba. Máte ji? Mohl by se zeptat jí,“ prohlásil tehdy frustrovaný švédský ministr zahraničí Carl Bildt před českými novináři.

Známé jsou také Zemanovy cesty na konference Dialog civilizací na ostrově Rhodos pořádané ruským oligarchou – někdejším šéfem ruských železnic a ve své době blízkým spolupracovníkem Putina – Vladimirem Jakuninem.

Pro Zemana byly tak důležité, že dal v roce 2016 konferenci přednost před účastí na pohřbu izraelského prezidenta Šimona Perese. A to se Zeman celoživotně tváří jako obdivovatel a jestřábí zastánce Izraele – snažil se například neúspěšné prosadit přesun české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma.

Ale zpět k Rusku: důkazů o proruském smýšlení i aktivitách Miloše Zemana i lidí v jeho blízkém okolí je nespočet. Jeho obrat po 24. únoru 2022 a ruském útoku na Ukrajinu lze proto spíše chápat jako výraz osobní zhrzenosti, pocitu toho, že ho partner zradil.

Nyní Zeman vystupuje jako velký kritik Vladimira Putina a říká, že by měl skončit před válečným soudem. Nicméně své otevřeně proruské blízké spolupracovníky, zejména pak Martina Nejedlého, si po svém boku ponechal.

Krteček, CEFC a PPF

Podobný výčet lze sepsat i k Zemanovu vztahu k Číně. Ať už jde o výstup s krtečkem v čínské televizi, výroky tamtéž o tom, že „přijel do Číny, aby se se tam učil, jak zvýšit hospodářský růst a stabilizovat společnost“.

Českou republiku Zeman ve vztahu k Pekingu označoval i za „nepotopitelnou letadlovou loď“ čínské investiční expanze do Evropy. Přičemž se ve skutečnosti alespoň ve vztahu k Česku prakticky žádné velké investice nekonaly, natož aby byly v řádech stovek miliard korun, jak Zeman rád a často prohlašoval.

Výsledkem expanze byl jen podivný nástup ještě podivnější čínské firmy CEFC, která skončila neslavným bankrotem. Nejviditelnější čínskou přítomností je tak tradiční český fotbalový klub Slavia Praha. Nejméně viditelným je pak čestný Zemanův poradce Jie Ťie-ming, který v Číně prostě zmizel a dosud se neobjevil navzdory tomu, že Zeman vyslal do Pekingu „pátrací duo“ Tvrdík – Mynář.

Nezapomenutelným okamžikem novodobých českých dějin je historická návštěva prezidenta Si Ťin-Pchinga v Praze. Šlo o festival servility dílem v režii Hradu, dílem dalších politických představitelů a firmy PPF.

Rudé vlajky a oslavné nápisy lemovaly Evropskou třídu na cestě z letiště, najatí demonstranti a příslušníci čínské tajné policie se za přihlížení policie prali s českými demonstranty. Policisté též v rozporu se zákonem – jak později potvrdil soud – donutili dva české občany, aby z oken své kanceláře v místech, kde se čínská delegace pohybovala, sundali „provokativní“ tibetskou vlajku.

Vrcholem snahy vetřít se Číně do přízně bylo ostudné prohlášení čtyř ústavních činitelů omlouvajících se Číně za to, že se tehdejší ministr kultury Daniel Herman opovážil v rámci konference Forum 2000 setkat s dalajlámou.

Zeman vždy rád mluvil o ekonomické diplomacii, o otvírání dveří byznysu. A je fakt, že směrem do Číny pomohl byznys otevřít – už zmíněné PPF a jejímu Home Creditu. Ten má však nyní ze svého čínského působení spíše bolehlav, časy hojnosti, úspěchu spotřebitelských půjček a deklarovaných fantastických česko-čínských vztahů jsou pryč.

Svého času Zeman prohlašoval, že „udělat si nepřátele dokáže každý idiot, udělat si přátele je ale těžká diplomatická záležitost“ a pochvaloval si, jak ve vztahu k čínskému i ruskému prezidentovi „zafungovala osobní chemie“. Dopadlo to asi tak, jako když se lije voda do kyseliny.

Před prahem Bílého domu

Jedna z hlavních rolí prezidenta je, že zastupuje zemi navenek. Například Václav Klaus se za deset let ve funkci mohl pochlubit 278 zahraničními cestami.

Ne vždy ale kvantita znamená i kvalitu – drtivou většinu jeho cest tvořily cesty pracovní (nešlo tedy o oficiální ani státní návštěvy, což je v diplomacii svým obsahem a protokolárními pravidly podle významu jasně odstupňováno) a soukromé.

Takový Václav Havel stihl za deset let v čele samostatné České republiky „jen“ 141 zahraničních návštěv, jejich stopa byla ale obvykle velmi silná.

Miloš Zeman je s přehledem na posledním třetím místě. Podle statistik hradního zahraničního odboru absolvoval v prvním funkčním období 61 cest, v druhém 23 – do toho se promítl Zemanův zhoršený zdravotní stav . „Celkem 13 návštěv bylo státních, 13 oficiálních a ostatní pracovní,“ shrnuje dokument, v němž se Hrad snažil vyvrátit teze o diplomatické izolaci českého prezidenta.

I když Zeman jako prezident čtyřikrát navštívil USA, přijetí v Bílém domě se nedočkal. Po zvolení Donalda Trumpa sice Hrad rozhlašoval, že nový americký prezident pozval Miloše Zemana na návštěvu Bílého domu, skončilo to ale neslavně.

Této diplomatické pocty se zatím v roli prezidenta dostalo zatím jen Václavu Havlovi a není tajemství, že o přijetí v oválné pracovně Zeman opravdu silně usiloval. „Byl jsem skutečně jediná evropská hlava státu, která ho veřejně před prezidentskými volbami podpořila,“ hlásil se o zásluhy u Trumpa Zeman.

Jako svého emisara pro tuto záležitost proto i na post velvyslance ve Washingtonu prosadil šéfa svého zahraničního odboru Hynka Kmoníčka. Když se ukázalo, že pozvání vlastně nikdy oficiálně nepadlo a žádná cesta se konat nebude, Kmoníček upadl u Zemana v nemilost.

Úspěšné rozdmýchávání nenávisti

Jde i o celkovou atmosféru, která na Hradě vznikla a nadále panuje. Veletočů navíc Zeman předvedl celou řadu. Ať už jde o jeho přístup k prezidentským milostem (lakmusovým papírkem toho, že si může dovolit cokoli, byla milost pro dvojnásobného vraha Kajínka), bezpečnostní prověrku kancléře Mynáře, popření vlastního výroku, že „u politika neplatí presumpce neviny, nýbrž presumpce viny“, tvrzení, že chce být „prezidentem dolních deseti milionů lidí“, přičemž systematicky pracoval na štěpení a rozdělování společnosti.

Směrem do domácí politiky se Zeman aktivně podílel na marginalizaci kdysi své ČSSD, tvrdě šel po premiéru Sobotkovi, vetoval jeho návrhy ministrů, i když sám jako premiér tvrdil, že tohle prezident (tehdy Havel) dělat nesmí. Naopak nepokrytě fandil Andreji Babišovi.

Aktivně zejména během své kampaně za znovuzvolení rozdmýchával hysterii a strach z uprchlíků, podařilo se mu obnovit nechuť až nenávist venkova k Pražákům a „nemakačenkům“ z „pražské kavárny“, prohloubila se jeho averze k médiím, v čele s Českou televizí, kterou si za svou postupně vzala nemalá část české společnosti.

V posledních letech (i v důsledku chatrného zdraví) s sebou Zeman nechává manipulovat – jak fyzicky, tak ve věcech svého rozhodování. A tak zatímco prezident relaxoval v Lánech, v kancelářích Hradu pilně úřadovali pánové Mynář a Nejedlý. Podstatné tedy bude, co na závěr prezidentského působení ještě stihne zobchodovat zejména tato dvojice. Jménem Miloše Zemana.

Tento text si nedělá nároky na kompletní výčet Zemanovy politické kariéry, jisté ale je, že jako prezident za sebou Zeman nechává prachbídný politický a morální odkaz. Vydržet jsme to museli deset let. Již brzy zjistíme, kdo a co přijde po něm.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)