Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Pater Antonín Huvar. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

Za sto let se najdeš v učebnicích, národ bude pyšný, řekl kněz generálu Píkovi před popravou

„Kde má růst srdce, musí tvrdnout dlaně!“ říkával pater Antonín Huvar. Statečný skaut, horník, teolog, vězeň svědomí, který si v 50. letech odseděl deset let. Bachaři mu při jednom výslechu drtili palce u nohou. Farář kvílel bolestí, ale ve skutečnosti se vyšetřovatelům v duchu smál, protože mu dali ve vězení příliš velké boty a on prsty pokrčil. Antonín Huvar by letos v létě oslavil sto let. Jeho příběh je součástí nově otevřeného olomouckého Institutu Paměti národa.

Antonín Huvar zemřel v roce 2009. Dva roky před tím přijal na faře ve Vražném redaktora Paměti národa Ondřeje Bratinku, kterému nabídl buchty, nechal ho přespat a přes tři hodiny mu vyprávěl, co prožil ve věznici Uherském Hradišti a na Borech. Vzpomínal například na popraveného generála Heliodora Píku, na pavouky na své samotce, na laskavého bachaře strážmistra Čeňka Petelíka, kterého soudruzi v roce 1950 popravili.

Popsal metody mučení, které provozovalo tzv. borské „bicí komando“ – sadisté Václav Brabec a jeho kumpán Václav Valm, kteří mu bejčákem rozšvihali hýždě do masa. Bolest vězněný 27letý kněz nevydržel a omdlel.

Grebeníček? Nebyl z nejhorších

Antonín Huvar se narodil 23. července 1922 v Albrechtičkách v katolické rodině, tatínek pracoval jako dílovedoucí v Tatře Kopřivnice, maminka zůstávala se sedmi dětmi v domácnosti: „Bývali jsme taková starobylá rodina, kde o náboženských věcech nebylo třeba debatit. Náboženská praxe byla samozřejmostí,“ vypráví Huvar, který se na gymnáziu rozhodl pro kněžskou cestu a po maturitě nastoupil jako bohoslovec do semináře ve Vidnavě.

Na kněze ho vysvětil v roce 1947 olomoucký biskup Stanislav Zela, který měl za sebou nacistický koncentrační tábor. V roce 1950 ho komunisté poslali na 25 let do vězení. Ve chvíli slavnostního svěcení Huvar ani Zela nemohli tušit, že se jednou budou moci potkat v zapáchajících vězeňských mundůrech v komunistických věznicích.

Kněz Huvar organizoval ve Vizovicích výlety pro skauty, přednášel, a organizoval tisk protikomunistických letáků: „To bylo barvy, co jsme spotřebovali. Pojmenovávali jsme je různě. Třeba Ráj na zemi nebo Ať žije cirkus, lecjaké lehké fráze, ale na rozesmátí dobré. U soudu jsem potom říkal: ,Nám šlo jen o to, udržet náladu.‘ Ale bylo to konspirační, byli jsme pořád sledováni,“ vypráví Huvar.

Populárního kněze Huvara zatkli 26. září 1948. V Uherském Hradišti se na jeho vyšetřování podílel i mladičký horlivý komunista Alois Grebeníček:

V cele bylo naprosté ticho. Slyšel jste, jak se myš drbe za uchem. Pavouci mlaskali jako děti. Myslel jsem při tom, jak jsme jako děti jedli z jednoho lavoru. To mě oživilo

„Nebyl z těch nejhorších, ale byl velmi zavilý, taková šedá eminence. Od něj jsem dostal jenom přes držku, nic víc. Byl ze Slovácka, byli jsme stejný ročník. Jak viděl pátera v kolárku, nedovolil si mu jen tak nakopat zadek. Takže v Hradišti jsem ještě tolik nezkusil. Díky tomu jsem si držel dobrou náladu a zpíval z cely na dvůr. To bachaři nesnášeli. Někteří kluci z naší party ale vypadali už jako indiáni, jak byli zmlácení pendrekama. Pamatuji si Grebeníčkův výrok: ,Sviňáci, teď vám předvedeme, co nás Němci naučili,‘ a to přitom nebyl z těch nejhorších,“ popisuje Huvar, kterého soud v listopadu 1948, po pětidenním přelíčení v Uherském Hradišti, poslal na deset let do vězení za zločin úkladů o republiku.

Nezešílel. Povídal si s pavouky

Na začátku roku 1949 byl 26letý kněz Huvar přezdívaný vězni „Otecko“ přemístěn do věznice na Borech. Prožil tu řadu měsíců v malé samovazbě. Říká, že aby se člověk nezbláznil, musel si den mentálně rozdělit: „Samotky vydrží jen ten, kdo má myšlenkový postup na celý den,“ vysvětluje Huvar.

Samotky si můžeme představit jako dva krát tři metry stísněnou kobku, holé stěny, někdy s malým zamřížovaným okénkem u stropu, kterým proudil vzduch i zima, u stěny dřevěná nebo kovová pryčna s dekou, plechový kýbl nebo díra v zemi jako toaleta. Přes den byli vězni nuceni chodit. Pakliže vyšetřovatel nařídil nespaní, museli vězni na celách pochodovat i v noci.

Vězni propadali zoufalství a šílenství, pokoušeli se o sebevraždy. „Vyli jako vlci. Člověk se soustředil na čichový smysl, kdy mu přinesou žrádlo,“ popisuje Huvar, který si na cele našel přátele – šváby a pavouky. Podle něj se švábi umí smát. Bavil se tím, že poslouchal, jak prý pavouci mlaskali: „Když to vyprávím, lidé se smějí, a nevěří, myslí si, že je valím. Ale je to tak! V cele bylo naprosté ticho. Slyšel jste, jak se myš drbe za uchem. Pavouci mlaskali jako děti. Myslel jsem při tom, jak jsme jako děti jedli z jednoho lavoru. To mě oživilo,“ vypráví Huvar. Pavouků měl prý na cele sedm druhů, věděl to prý přesně, protože každý den za pět minut tři čtvrtě na dvě odpoledne dírou po suku padal do cely paprsek slunce a pavouci se přišli ohřát. Antonín si s nimi hrál: „Jejich nitky jsem splétal do vánočky a povídal jsem s nimi jako by to byli lidé.“

Vězni na samotkách slýchávali tlučení do dveří, strašidelné zvuky z vedlejších cel – křik mučených, pláč, prosby, vzdychání zraněných a umírajících. Dodnes některé bývalé politické vězně pronásleduje bezmoc, že nemohli pomoct zraněným. Huvar se stal svědkem vraždy. Vypráví, co zaslechl z vedlejší cely. Devatenáctiletý vězeň hleděl skrz zamřížované okénko na bouřku a blesky: „Viděl v nich tatínka. Křičel: ´Tatínku, tatínku! Tady je tvůj Zdeněk! Ty mě nevidíš?! Už jsi mě našel!´ A vyskočil na okenici, která se vylomila. Bachaři tam vpadli a synka ubili,“ vypráví Huvar.

Za sto let se najdeš v učebnicích

Na Borech čekal na popravu i generál Heliodor Píka. Mladičký kněz Huvar býval využíván některými dozorci, aby duchovně povzbuzoval vězně, kteří se pokusili o sebevraždu. Povolili mu tedy donášet jídlo i na samovazbu Heliodora Píky.

Generál Heliodor Píka na fotografii ze spisu StB. Foto: se souhlasem Post Bellum

Jaké byly poslední generálovy hodiny? „Ponuré. Věděl, že jeho žádost o milost byla zamítnuta. Byl jsem s ním v šest hodin večer, ještě jsem mu tam přinesl čtyři brambůrky ve ,fraku‘ a podmáslí, tomu říkám večeře pro hrdiny. On byl ze všech těch generálů inteligencí nejvýš. Měl takový osobní šarm a zachovával jemnost, i když věděl, jak je na tom. Jako kdyby měl k vám úctu.“

„Poslední jeho věta, když jsem odcházel, zněla: ,Otecko, jak to, že tenhle národ, kterému jsem věnoval i své soukromí a snahu zachovat české jméno na vrchu … jak to, že tenhle národ mi bere život?‘ Říkal jsem mu: ,Heleď, kdyby všichni, co tehdy na Hradě poslouchali Gottwalda, se postavili na svědectví proti tobě, tak nesvedou nic… Tohle je kloaka, která vyhřezla na Prahu. Národ bude jednou pyšný, že byl někdo statečný jako ty, a za sto let se v učebnicích ještě najdeš.‘ V noci se tam za ním dostal už jen jeho syn a ráno, 21. června (1949, pozn. autora), ho pověsili na smetišti pod naším oknem,“ vypráví Antonín Huvar na nahrávce pro Paměť národa.

Když se ale do toho Pánu Bohu nekecá, tak vám všechno nahrává. Už nevěděli, jak mě mají mlátit, tak mi šlapali po prstech

Ke dni 1. lednu 1948 bylo v borské věznici trvale umístěno 1212 vězňů. V této době vězně hlídalo celkem 247 bachařů. Počet vězňů v průběhu roku narůstal. Na konci osmačtyřicátého roku bylo ve věznici včetně zhruba patnácti odloučených pracovišť drženo 2867 vězňů. Následující rok znamenal pro Plzeň-Bory zásadní zvrat. Na místo náčelníka věznice nastoupil kapitán František Šafarčík. Období jeho „vlády“ mezi lety 1949-1952 je bývalými politickými vězni považováno za nejhorší. Právě za Šafarčíka vzniklo izolované politické oddělení D1, tzv. Kreml, kde panoval zvlášť přísný režim. V tzv. „kárném“ oddělení – v korekcích vládlo tzv. bicí komando v čele s ani ne 30letým strážmistrem Václavem Brabcem.

Sadistická suita bachařů

Necelý rok po popravě generála Heliodora Píky zažila borská věznice další justiční vraždu – byli pověšeni tři údajní spiklenci, kteří měli připravovat ozbrojené povstání vězňů. Obětními beránky se stali vězni – lidovecký poslanec Stanislav Broj, major československé armády a hrdina druhého odboje René Černý a borský bachař Čeněk Petelík. Ten býval mezi vězni oblíbený. Vynášel motáky, přinášel cigarety a od rodin vězněných za to inkasoval peníze: „To dělali skoro všichni ti slušnější bachaři, že za to brali peníze,“ vysvětluje Huvar.

Čeněk Petelík. Foto: se souhlasem Post Bellum

Velitel věznice kapitán František Šafarčík se svou sadistickou suitou bachařů – Brabec, Stroin, Ladman, Trepka, Valm, kterým vězni říkali „bicí komando“, vytipovali některé odsouzené a snažili se z nich vytlouct doznání k přípravě povstání.

Mezi týranými byl i kněz Huvar: „Na sv. Vojtěcha mě mlátili asi pět hodin. Šafarčík, Stroin a Ladman, to byli nejvyšší persony na Borech. Když se ale do toho Pánu Bohu nekecá, tak vám všechno nahrává. Už nevěděli, jak mě mají mlátit, tak mi šlapali po prstech. Jenomže starý bachař Vileta si ze mě udělal psinu a dal mi osmapadesátky boty. To byly na mě lyže. A s tím tihle tři hajzlíci nepočítali. Cvokatými botami mi dupali na boty a urvali mi špičky. Ale já si prsty pokrčil. Když jsem se vrátil na společnou světnici, tak jsem oficírům ukazoval, co mi udělali. Chladili mi záda, měl jsem je rozbité, a smáli se, jak je člověk zlý, tak je blbý,“ vypráví Antonín Huvar, který se dostal na svobodu po deseti letech vězení v roce 1958.

Svoboda je v tom, co nemusím mít

Antonín Huvar opustil brány věznice v září 1958. V uvolněnějších 60. letech získal státní souhlas k duchovní službě. Nastoupil jako farář do Fulneku, později působil ve Velké Bystřici, Hlubočkách, administroval farnosti v Břidličné, Velké Štáhle a Václavově. Opravoval fary, kostely a místní kaple.

Za normalizace Huvar opět o státní souhlas přišel. Zaměstnali ho v Dopravních stavbách Olomouc a pak ve mlýně v Jeseníku nad Odrou. V roce 1982 byl Antonínu Huvarovi státní souhlas znovu vrácen. Do roku 1990 se také krátce zdržel v Rychvaldu a Petřvaldu. V těchto dobách mimo jiné začal znovu organizovat skauty. Jako farář působil opět ve Velké Bystřici a Hlubočkách. Znovu opravoval kostely, podílel se na stavbě kaple v Bukovanech a vyučoval na bohoslovecké fakultě v Olomouci. V roce 1998 obdržel Řád Tomáše Garrigue Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

Na nahrávce z roku 2007 pro Paměť národa vzkazuje: „Svoboda spočívá v tom, co nemusím mít! A ne v tom, co si mohu dovolit. Věci, co si na sebe navěsím, že je musím mít, tak ty ze mě dělají otroka.“

Od ledna 2005 byl Antonín Huvar v důchodu. Bydlel ve Vražném a pomáhal ve farnostech. Zemřel 22. září 2009 v nemocnici v Novém Jičíně. Pochován je v rodných Albrechtičkách.

Patří mezi takřka 13 tisíc zdokumentovaných pamětníků. Několik desítek příběhů z Paměti národa včetně Antonína Huvara představuje nová projekční expozice v Institutu Paměti národa v Olomouci. Výstava v bývalém krytu v Bezručových sadech potrvá do 30. června 2022.


Autoři textu Mikuláš Kroupa a Ondřej Bratinka působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

8 komentářů

  1. skeptik napsal:

    Co asi tak řekne patriarcha Kiril Putinovi?

    • Petr napsal:

      Kiril? „Maladjec, Vladimír.“
      S Bohem tenhle šejdíř nemá nic společného, ale kdyby náhodou dostal zjevení, řekl by: „Durák, balšój durák, Vladimír!“

    • vlad napsal:

      Dá mu požehnání, že bojuje proti prohnilému Západu, říši zla USA a zachovává jako jedna z mála zemí na světě křesťanské hodnoty.

      • Pavel napsal:

        Tak, tak, kiril je produktem stejné vražedné krvavé ideologie jako covidový strašpytel puťka, vládíku.

      • skeptik napsal:

        Ty křesťanské hodnoty, za které údajně podle vás Rusko bojuje, vidíme jednak každý den v televizi a jednak jsem je při návštěvě Ruska viděl na vlastní oči.

    • Pavel napsal:

      Otázka je, kdo bude popravován.

      • skeptik napsal:

        Přivedl jste mně do rozpaků. Tuto otázku jsem si původně položit zapomněl.

  2. Zdenál napsal:

    Vždy v Československu platilo a bude i v Česku platit. Chceš se mít v životě dobře, vstup ke komunistům. Za vlády bolševiků Babiše a Zemana tohle platí dvojnásob. Kvalitní důchody, možnost dotací atd. Evropě to zřejmě vůbec nevadí, když tam trpí Jourovou, která tohle svinstvo podporuje.

Přidávání komentářů není povoleno