Před dvaceti lety Peking jako kandidát na pořádání letních olympijských her sliboval občanské svobody a lidská práva, včetně zlepšení podmínek v Tibetu. Letos na prahu zimní pekingské olympiády jsou však represe v Číně tvrdší než kdy dříve, a to zdaleka nejen v Tibetské autonomní oblasti.

V roce 2001 získala Čína své první olympijské hry pro rok 2008. Mezinárodní olympijský výbor odůvodnil svoje rozhodnutí čínskou politikou otevírání se světu a důvěrou, že pořádání her v Pekingu napomůže jejímu rozvoji směrem k demokracii a kulturní, náboženské a etnické toleranci. Čína se zavazovala zlepšit svobodu tisku a úroveň ochrany lidských práv, stejně jako ochranu životního prostředí.

Wang Wej, tehdejší generální tajemník Výboru pro získání olympijských her v Pekingu, řekl ve svém projevu 12. července v Moskvě, den před rozhodnutím Mezinárodního olympijského výboru: „Myslím, že médiím poskytneme plnou svobodu při vysílání zpravodajství z Číny (…). Za toto jsme se zaručili v kandidátním spise, a tak média z celého světa budou v Číně vítána (…). Jsme přesvědčeni, že příchod her do Číny napomůže nejen ke zlepšení naší ekonomiky, ale také ke zlepšení všech sociálních podmínek včetně vzdělávání, zdravotnictví a lidských práv…“

Kandidátní spis předložený Mezinárodnímu olympijskému výboru se však o lidských právech nezmiňuje, pouze vyzdvihuje ekologický plán a skutečně slibuje i nulová omezení pro novináře pokrývající olympijské hry. Součástí předmluvy kandidátního spisu je také dopis tehdejšího premiéra Ču Žung-ťiho, který uvádí, že čínská vláda se zavazuje jednat v souladu s Olympijskou chartou.

Zmínka o lidských právech chybí i v oficiální zprávě k olympijským hrám z roku 2008. Místo lidských práv se zde vyzdvihuje všeobecná podpora čínského lidu, včetně příslušníků všech etnických menšin, což rezonuje s dlouhodobou snahou Číny navodit jak na národní, tak na mezinárodní úrovni dojem celkové občanské spokojenosti. Skutečná situace však byla a je odlišná. Ilustrovat to může postavení tibetské menšiny.

Místo etnické tolerance vojáci do Tibetu

Před prvními olympijskými hrami v Pekingu by se celková situace v Číně dala označit jako náznak politického uvolnění — a to bylo patrné i v tibetských oblastech. Rok 2008 se v tomto ohledu stal zlomovým, nikoliv však způsobem, který představitelé Číny slibovali, když se snažili pořadatelství olympijských her získat.

Místo očekávané podpory etnické tolerance a uplatnění demokratických principů nastal pravý opak. Zásadně posílily represe vůči jakýmkoli projevům, které neodpovídaly oficiální rétorice zdůrazňující přínosy socialistického zřízení a jednotu národností pod vedením komunistické strany a většinového etnika Chanů.

V březnu 2008 Tibeťané v masivním měřítku projevovali nespokojenost s čínskou správou tibetských oblastí. Z obavy, aby takovéto projevy veřejného mínění v olympijském roce nenarušily dojem harmonické Číny a spokojeného obyvatelstva, tak čínská vláda výrazně zpřísnila kontrolu tibetské populace.

Okamžitě po protestech se do tibetských autonomních regionů i mimo vlastní Tibet přesunul velký počet vojenských jednotek. Velmi rychlý přesun umožnila nová síť infrastruktury v západní Číně, kterou vláda v Pekingu propaguje jako součást „daru rozvoje tibetskému lidu“. Armádní jednotky v tibetských oblastech už zůstaly natrvalo.

Mizející lidé

Následně proběhlo hromadné zatýkání nejen účastníků demonstrací, ale i mnoha veřejně působících intelektuálů a osob z kulturních kruhů, kteří se demonstrací neúčastnili. Důvodem pro zatčení mohl být například jen obrázek tibetské vlajky v počítači, který ani nebyl sdílen. Lidé mizeli bez oficiálního obvinění, nikdo nevěděl kam, a jejich rodiny zůstávaly beze zpráv o tom, zda se ještě vrátí. Tato praxe je běžná dodnes.

Zatčení byli zadržováni mimo oficiální detenční či vazební objekty, na utajených místech. Byli vystaveni opakovaným a dlouhým výslechům, byl jim odpírán spánek a měli zakázáno mluvit mezi sebou tibetsky. Zadržovaní lidé pak byli po několika měsících propouštěni, ale jen za podmínky splacení vysoké kauce, kterou si mnozí nemohli dovolit. Propuštění bylo podmínečné s šestiměsíční lhůtou, během níž měli dokázat změnu svého smýšlení, jinak hrozilo obvinění z vlastizrady.

Volný pohyb osob omezily kontrolní stanice na silnicích vedoucích do tibetských oblastí, na život uvnitř měst pak začal dohlížet komplexní kamerový systém. Tibeťané cestující do Tibetské autonomní oblasti z jiných částí Číny byli zadržováni a při vstupu na její území jim byly dočasně zabavovány doklady. Cizincům byl zakázán přístup do mnoha oblastí obývaných tibetskými komunitami i mimo Tibetskou autonomní oblast.

Tibeťany neubytováváme

Brutální a násilný postoj čínských ozbrojených sil se projevoval i po skončení březnových demonstrací. Například mniši, kteří během dubna 2008 v provincii Čching-chaj žádali propuštění svých nedávno zatčených kolegů, byli zbiti ozbrojenými jednotkami.

V některých tibetských městech ozbrojené síly demonstrovaly autoritu čínského státu výjezdy nákladních vozů obsazených vyzbrojenými vojáky, které se opakovaly každou hodinu. Státní zaměstnanci patřící k tibetskému etniku měli zakázáno vzít si dovolenou a museli být v práci i během víkendů, aby mohli zůstat pod dozorem. Tibetské slavnosti a tradiční shromáždění byly zakázány ještě několik let poté.

Stranické a státní orgány začaly cíleně podněcovat čínskou veřejnost proti Tibeťanům, které nazývají separatisty, nevděčníky a narušiteli čínské sociální a ekonomické harmonie a označují je za brzdu rozvoje a modernizace. Za hlavního vůdce „teroristických operací proti čínskému státu“ čínské úřady označují dalajlámu.

Následkem této kampaně se veřejné mínění po celé Číně obrátilo proti Tibeťanům. Ti se pak začali setkávat s komplikacemi, například při cestování po Číně, kdy je jim odpíráno ubytování v hotelech.

Poučení z roku 2008

Protesty v roce 2008 vedení v Pekingu překvapily a následná tvrdá opatření měla zajistit, aby nic nepokazilo pozitivní obraz Číny během olympijských her. Od té doby uplynulo téměř čtrnáct let, během nichž vedení Čínské lidové republiky vynaložilo mnoho energie, aby podobným „překvapením“ předešlo.

Zpřísněná kontrola tibetské populace spočívá v absolutním dohledu nad pohybem obyvatel, kontrole přísunu finančních zdrojů do oblastí, kde žijí tibetské komunity, a v regulaci vzdělání a náboženské praxe. Výrazné zpřísnění můžeme pozorovat od roku 2017, kdy čínský prezident Si Ťin-pching vyhlásil, že budoucnost Číny patří rozvoji společnosti s „čínskými rysy“. „Počínštit“ se tak má i náboženská praxe a každodenní život.

Náboženské instituce jako centra autority se i mimo tibetské oblasti staly jedním z terčů cíleného počínšťování. Všechna náboženství praktikovaná v Číně musí být podle oficiálních míst „více čínská a sloužit zájmům socialismu“.

Před každým tibetským klášterem nyní vlaje rudá vlajka. Představení klášterů se musí účastnit kurzů takzvané vlastenecké výchovy, vstup do mnišského řádu je omezován. Některé kláštery jsou bořeny a celkově je patrná snaha o sekularizaci buddhistických institucí. Vláda také omezuje náboženské svátky a nabádá Tibeťany, aby přestali dávat peněžní dary klášterům. Oficiálně jsou tyto požadavky označeny za součást celostátního boje s chudobou.

Dlouhodobou snahou čínské vlády je také získat kontrolu nad volbou nového dalajlámy a reinkarnací vysokých lamů, jejichž tradiční autoritu mezi tibetskou populací chce omezit. Jako součást počínšťování se zavádí také praxe označování příslušníků etnických menšin nikoliv jejich vlastním etnonymem, ale jako „občané Číny“. Toto pravidlo je prosazováno především v komunikaci se zahraničím.

Státem podporovaná protitibetská nálada mezi čínskou veřejností částečně napomáhá ospravedlnit také další kroky omezující projevy tibetské kultury a omezování základních občanských práv a svobod Tibeťanů na území Číny. Je to například odpírání práva na vlastnictví cestovního pasu, dokonce omezování práva cestovat po Číně — při nákupu jízdenky je třeba předložit občanský průkaz, na němž se ověřuje „sociální skóre“ — a je-li nevyhovující, žadatel jízdenku nedostane.

Dalším problémem je masové usazování převážně nomádské populace. Je to i jeden z důvodů, které vedly v poslední době k zoufalému vyjádření nespokojenosti s upíráním práva rozhodnout o vlastním způsobu života, a to drastickou formou sebeupálení. Od roku 2009 takto zemřelo nejméně sto padesát lidí. Jiný projev nesouhlasu v současnosti prakticky není možný v důsledku systematické kontroly pohybu a komunikace tibetského obyvatelstva a strachu z možných následků.

Z Pekingu do Pekingu

Peking byl přesto znovu vybrán jako organizátor zimních olympijských her pro rok 2022. Pořadatelství mu bylo přiděleno už v roce 2015, kdy již bylo naprosto zřejmé, že konání letních olympijských her v roce 2008 místo uvolnění a tolerance přineslo v zemi zesílení represí. Také bylo zcela zřejmé, že Čína se stává mocností, jejíž ambicí je určovat podobu mezinárodních pravidel a sdílených hodnot.

Přístup čínského vedení vůči vlastnímu obyvatelstvu je zřetelně v rozporu s principy Olympijské charty. Souhlas s pořadatelstvím olympijských her v Pekingu tak znamená zároveň tichý souhlas s potlačováním základních občanských práv a svobod a etnickou diskriminací.