Bengin Ahmad via Foter.com / CC BY-ND, zdroj

Z Barcelony do Kurdistánu. Když touha po samostatnosti končí (pouliční) válkou

Napsal/a Aleš Rozehnal 2. října 2017

Katalánsko a irácký Kurdistán dělí tisíce kilometrů. Společnou mají oba regiony touhu po samostatnosti. Jak v Barceloně, tak na severu Iráku se kvůli tomu v posledních dnech pořádala ostře sledovaná referenda. 

To katalánské skončilo blokádou volebních místností jednotkami španělské policie. Vzduchem létaly gumové projektily, v ulicích byly stovky zraněných.

Referendum o nezávislosti Kurdistánu sice proběhlo podle plánu Kurdů, hrozí ale vyvolat mnohem vážnější konflikt, kde projektily nebudou už jenom gumové.

Pro nezávislost iráckého Kurdistánu na Iráku se vyslovila naprostá většina ze 72 procent oprávněných voličů, kteří k hlasování dorazili. Referendum se týkalo autonomních kurdských oblastí na severu Iráku a také několika míst, na něž si dělají nárok jak Kurdové, tak centrální irácká vláda.

Na první pohled by se mohlo zdát, že nezávislost relativně stabilního iráckého Kurdistánu, zejména ve srovnání s kolabujícím Irákem, by mohla mít pozitivní efekt na stabilitu regionu. Tento stát by byl navíc dalším nearabským státem v západní Asii a mohl by sehrát obdobnou úlohu, jakou hraje Izrael, který je výspou západní civilizace obklopenou asijskými autokraciemi.

Navíc žádná síla nebyla úspěšnější v boji s tzv. Islámským státem, který je zdrojem rozvratu Blízkého východu, než právě kurdská armáda.

Kdo nechce měnit mapy

Irácký Kurdistán je stabilní entitou, která vykazuje mnoho, ne-li všechny charakteristiky státu stanovené montevidejskou Úmluvou o právech a povinnostech států z roku 1933. Podle této úmluvy musí mít suverénní stát stálé obyvatelstvo, definované území, vládu a schopnost navazovat vztahy s dalšími státy. Všechny tyto aspekty státu irácký Kurdistán splňuje, a to po dobu 25 let.

Irácký Kurdistán má fungující, stále rostoucí ekonomiku, funkční vládu a téměř homogenní obyvatelstvo. Kurdské ozbrojené síly, Pešmergové, jsou schopny zajistit bezpečnost území a udržet jeho stálost. Irácký Kurdistán požívá sdílenou suverenitu, rozdělenou mezi regionální vládu v Arbílu a centrální vládu v Bagdádu.

Iráckému Kurdistánu však chybí dva důležité aspekty, aby mohl fungovat jako stát. Prvním aspektem je souhlas Iráku a druhým aspektem je nedostatek uznání ze strany mezinárodního společenství. V mezinárodním právu platí totiž pravidlo, které je samozřejmě někdy porušováno, že jednostranné odtržení území bez souhlasu dosavadního státního suveréna mezinárodní společenství neuznává.

Je očividné, že secese iráckého Kurdistánu by způsobila konflikt s centrální vládou v Bagdádu. Tento konflikt by byl způsoben již pouze tou skutečností, že by Irák ztratil téměř 20 % svého území. Dalším důvodem konfliktu by bylo to, že není zcela jasně stanovena hranice iráckého Kurdistánu.

Kurdové si totiž činí nárok i na bohaté město Kirkúk, které centrální bagdádská vláda nechala napospas tzv. Islámskému státu a které bylo zachráněno pouze díky Pešmergům.

Příklad, který by spustil lavinu

Proti vzniku samostatného státu na území iráckého Kurdistánu jsou i Spojené státy americké, které jsou si vědomy toho, že by tím došlo ke zvýšení nestability na Blízkém východě a v Iráku samotném. Irák je už teď zmítán sektářským násilím, terorismem a válkou s tzv. Islámským státem, na čemž mají Spojené státy lví podíl.

Spojené státy by podporou vzniku Kurdistánu na iráckém území uznaly, že Irák je kolabující stát, a podpořily by secesionistické tendence po celé planetě.

Irácký Kurdistán by se rovněž ocitl v obklíčení nepřátelských států. Vždy v minulosti byla totiž větší autonomie Kurdů v Iráku provázena zvýšením násilí mezi kurdskou populací v okolních státech a centrálními vládami těchto států.

Zejména přijetí nové irácké ústavy v roce 2005, která dala Kurdům velkou míru autonomie, zvýšilo kurdský nacionalismus v Turecku a Íránu.

Obava z propuknutí, resp. růstu násilí v těchto zemích je logickým důvodem jejich odporu proti samostatnosti nového kurdského státu. Dalším důvodem je obava z nestability samotného Kurdistánu. Irácký Kurdistán by mohl být vystaven vojenské akci centrální bagdádské vlády a zcela jistě by byl připraven o příjmy, které od vlády plynou.

I když by irácká vojenská akce byla zřejmě odložena až do vyřešení problému s tzv. Islámským státem, je vysoce pravděpodobné, že by nakonec nastala. Zejména pokud by Kurdové do svého území zahrnuli i Kirkúk.

Nový nechtěný soused

Vznik kurdského státu by přinesl další nepokoje do regionu i z toho důvodu, že by Turecko, které má se svojí kurdskou menšinou mimořádné problémy, zahájilo odvetu na politické, ekonomické a možná i vojenské frontě. Tato odveta by zřejmě neskončila dříve, než by bylo nastoleno příměří mezi tureckou vládou a tureckými Kurdy.

Na nezávislosti Kurdistánu nemá co získat ani Írán. Měl by ale hodně co ztratit. Írán se natolik obává své kurdské menšiny, která žádá větší míru autonomie v rámci íránského státu, že by mohl proti novému státu zahájit vojenskou akci, zejména za použití svých jednotek, které již v Iráku operují.

I Sýrie má strach z růstu kurdského nacionalismu a separatismu, i když její možnosti novému státu škodit by byly značně limitovány kvůli občanské válce, která zřejmě v dohledné době neskončí.

Ani pokud by Kurdové přesvědčili o myšlence své samostatnosti Spojené státy, bezpečnost by to kurdskému státu nepřineslo. Pro tuto bezpečnost jsou klíčové přátelské vztahy s Tureckem, které se stává regionální velmocí. Tyto přátelské vztahy ale nejsou tak nepředstavitelné, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Jen si to nerozházet

Turecko má s iráckým Kurdistánem velmi živé a oboustranně prospěšné ekonomické styky založené zejména na obchodu s ropou. Kurdové dokonce postavili ropovod, který je napojen na ropovod vedoucí přes turecké území až do přístavu Ceyhan.

Redakce HlídacíPes.org připravila exkluzivní publikaci mapující byznys i politické záměry Andreje Babiše.

Podmínkou přátelských vztahů iráckého Kurdistánu s Tureckem je však mír mezi centrální tureckou vládou a tureckou kurdskou menšinou. Lepší předpoklady nezávislosti Kurdistánu by také přinesly vyšší ceny ropy, které by Kurdům v Iráku pomohly zajistit ekonomickou stabilitu bez příjmů z Bagdádu.

Ačkoli se Irák zřejmě nikdy s nezávislostí Kurdistánu nesmíří, mohl by s ním uzavřít Kurdistán dohodu založenou na principu území za mír, na kterém byla založena mírová smlouva mezi Izraelem a Egyptem. Tímto územím by byl již zmiňovaný Kirkúk, jehož ztrátu Irák nikdy nemůže akceptovat.

Jakkoli je snaha Kurdů o vlastní stát pochopitelná, pokud by svoji touhu realizovali nyní, už tak dost vysoká nestabilita Blízkého východu by se ještě dramaticky zvýšila. Kurdové tedy zřejmě budou muset počkat na příhodnější dobu tak, aby se neotevřely nové frontové linie.

 

 

9 komentářů

  1. Tondach napsal:

    Na jedné straně je touha národů po samostatnosti pochopitelná, na duhé straně snaha vlád o udržení celistvosti země také….ani jedna strana by to neměla přehánět, nebo to povede v krajních případech k občanským válkám! A na to v Evropě nejsme zvyklí a už vůbec ne připravení….

    • Weber napsal:

      Tzv. touha národů po samostatnosti vedla vždy k válkám a sporům a nebude to nepochybně jinak i v případě Kurdů, ti ale s válčením za samostatnost mají letité zkušenosti, takže nějaký rok navíc je nerozhází. Skoro by si jeden myslel,že vize beznárodní Evropy (EU) je vizí mírovou. Takže zdá se, že na další průšvih se zadělalo podanou rukou Kurdů ve válce s IS. Ti teď budou chtít „odměnu“ a když se jim nevyhoví, budou to brát jako licoměrnou zradu „šéfy“ světa.

      • Oskar (hanák z Hané) napsal:

        „… když se jim nevyhoví, budou to brát jako licoměrnou zradu „šéfy“ světa“.
        A ona to licoměrná zrada bude, stejně jako je licoměrná klausule o „právu na sebeurčení národů“ v Chartě OSN!

      • ČERT napsal:

        Já bych jen takovou drobnou poznámku, když píšete „beznárodní vize Evropy (EU)“… Tak s těmi Kurdy to tak úplně nejbezprostředněji nesouvisí, protože Kurdistán, třeba ani jeho turecká část, součástí EU není, ale… Ta „beznárodní vize Evropy (EU)“ mi dost připomíná „beznárodní vizi SSSR“. Tak jistě, jsou tam rozdíly. SSSR měl, což se zatím zdá nepochybné, jistě „lepší páky“ než EU na to, aby potlačil všelijaké lokální nacionalismy – a také je tedy pravda, že sám byl alespoň zčásti nástrojem nadvlády jednoho národa, tj. ruského, což v případě EU, jak se mi zatím aspoň rozhodně zdá, říci nelze. Ale víme, že když se začal rozpadat ten „sovětský mír“ („pax sovietica“), jak právě silně ožívaly všelijaké ty dosud potlačované nacionalismy. Tak mě napadá… Kdyby se začal rozpadat ten „bruselský mír“ („pax bruselica“, nebo správněji asi „pax bruxellensis“ nebo jak, latiník by mě asi opravil), jaké by to eventuálně mohlo mít následky. Je fakt, že pesimistických až katastrofických scénářů (kde ta „beznárodnost“ je ještě třeba umocňována tzv. multikulturalismem, což ale v případě SSSR svým způsobem mohlo platit také) se eventuálně může naskýtat řada…

    • ČERT napsal:

      Já bych si jen dovolil takovou úvahu k tomu, když píšete „na to v Evropě nejsme zvyklí a už vůbec ne připravení…“ – a to i když s Vámi v zásadě souhlasím, každopádně vzato z pohledu současnosti, obrátíme-li se několik desetiletí dozadu. Ale kdyby tedy konkrétně k těm Kataláncům, tak Španělsko… (?) Víme, že tam byla velká občanská válka v letech 1936-39. Ano, už je to docela taky dlouho, skončila těsně před druhou světovou válkou, ale kdybychom šli ještě hlouběji do minulosti, do 19.století, tak situace víceméně obdobné se tam opakovaly vícekrát (občanské války zvané karlistické). Každopádně, občanská válka let 1936/39 nebyla první španělskou občanskou válkou a skoro by se dalo říci, pro Španělsko, které ještě předtím bývalo též jednou z hlavních světových a evropských velmocí, se v 19.století občanské války staly skoro typické. Ta ve 30.letech 20.století na tuhle tradici vlastně navázala…
      Tak samozřejmě, taky to vždycky byly celošpanělské problémy, šlo o dost víc než jen o problém konkrétně nějakého katalánského nacionalismu a separatismu… Ale taky víme, jak v případě baskického nacionalismu řádí ve Španělsku už dlouhé desítky let, už od dob frankistické diktatury, ETA (ale zase, samozřejmě, její činnost je jen velmi „slaboučký odvar“ proti tomu, co se dělo a děje v mnoha jiných částech světa)…
      A ještě tedy k té Evropě… Vždyť taky víme, jak se docela nedávno, od r. 1991, na tomtéž principu rozpadla Jugoslávie – a což taky kontrastovalo s tím, jak jsme se ve stejné době rozpadli my (samozřejmě míněno Československo).
      A jinak, článek je věnován hlavně Kurdům, což už je tedy mimo Evropu a navíc v oblasti, kde ten vývoj v posledních letech až desetiletích je tedy obecně hodně dramatický a labilní… Ano, i proto tam to riziko nějaké eskalace se může zdát být dost vysoké… Asi vyšší než kdekoliv v Evropě.

      • Tondach napsal:

        I když se vrátíme tedy pár desítek let zpátky, tak jsou to jen dva ostrůvky nepokojů ústících v krvavou řež v Evropě…. což nevyvrací moje slova, že na to nejsme zvyklí a vůbec už ne připravení.

        • ČERT napsal:

          Vůbec, vůbec jsem Vaše slova vyvracet nechtěl a nechci. Ale prostě jste mě jen jaksi myšlenkově dovedl konkrétně ke Španělsku, kde je v tomto ohledu hodně zajímavá tedy ta minulost (ono kdybychom vzali nějaké problémy okolo Katalánska, bychom mohli jít na jednu stranu klidně i časově ještě mnohem hlouběji před to 19.století, např. cca do roku 1640, ale zase na druhou stranu samozřejmě, jak jsem už i napsal, i ta občanská válka let 1936-39 je z ryze současného pohledu dost vzdálenou minulostí).
          Když píšete o těch „dvou ostrůvcích“ v posledních desetiletích, tak patrně máte na mysli bývalou Jugoslávii a východní Ukrajinu (ono by se dalo hledat i více míst v evropské části někdejšího SSSR, např. Moldova a tzv. Podněsterská republika počátkem 90.let)… Ano, na to už Evropa opravdu „zvyklá a připravená“ po desetiletí není, a vlastně to platilo třeba i v závěru tzv. studené války. Zmínil bych případ samozřejmě odlišný od těchto, protože tady šlo úplně o něco jiného, o povstání proti diktatuře… Když se ve druhé polovině roku 1989 hroutil ve východní části Evropy komunismus pod tlakem lidových manifestací, tak víme, že zatímco u nás nebo např. v NDR dostali demonstranti nanejvýš, jak se říká, přes hubu, ke skutečnému krveprolití došlo v Rumunsku (ostrá střelba do demonstrací, pouliční boje). Za nějakých cca 10 dní bylo zabito asi několik stovek lidí (pravda, ty údaje se různí, někde se uvádí že snad jen cca 100, jinde ale více než 1000) – a víme, že nakonec to odnesl i Ceausescu s manželkou. Tehdy to ale média s tím počtem obětí ještě dost „nafukovala“.
          Ale i tohle rumunské povstání v prosinci 1989 bychom mohli čistě z povahy věci klasifikovat jako takovou malou občanskou válku… A vzpomínám si, jak tehdy naše média, dosud v atmosféře naší tzv. sametové revoluce, byla konsternována, jak „je něco takového možné v Evropě na konci 20.století“…
          Tak to jen takový dodatek k Vašim slovům…

  2. Nemec napsal:

    Také je možnost, že se Kurdové domluví s Ruskem a příští rok budou mít svůj stát.

  3. Tomáš napsal:

    S Katalánskem si nejsem jistý zda jim pomůže referendum k získání nezávislosti.Je možné předpokládat ,že to nebyla většina Katalánců,kteří se zúčastnili referenda a bude následovat proces ,který Španělsko ovládá a bude mít i podporu EU.Bude to zmrazeno za cenu administrativních opatření.
    Poněkud jiná situace je v oblastech kde žijí Kurdové .Nejvíce Kurdů žije v Turecku,tam se to těžko podaří v blízké době, a tak vše směřuje k Iráku ,kde se to může Kurdům zdařit i když v poněkud okleštěném vyhlášení nezávislosti.I to by byl úspěch na který bude možné navazovat v budoucnosti.Exprez.USA Obama vytvořil mnoho brizantních situací ve světě na které už nemají USA sílu,aby je ukočírovaly,zdatně jim v tom sekundovala vláda jejího Veličenstva T.Blaira.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies