Facebook: Andrej Babiš, zdroj

„Všeci kradnú“ není dobré heslo ani pro výběr daní. V Česku chybí odpovědnost úřadů k poplatníkům

Napsal/a Robert Břešťan 25. ledna 2020

V poslední době stát rezignoval na to, že by daňoví poplatníci měli zároveň chápat smysluplnost placení daní, tvrdí  Richard Jahoda, majitel společnosti Grinex Advisory a člen Komory daňových poradců. Nemělo by se podle něj sázet jen na represi. „Pokud poplatník bude vědět, že s vybranými penězi bude rozumně naloženo, dá se počítat s tím, že lidé budou daně platit ochotněji,“ věří.

„Jsem možná takový daňový romantik,“ připouští Richard Jahoda v rozhovoru pro HlídacíPes.org a ekonomický pořad Řečí peněz Českého rozhlasu Plus.

Na politické výroky typu „našla jsem peníze“ či „přidal jsem důchodcům“ už je každopádně poněkud alergický. „Jsou to naše peníze a stát má být servisní organizace občanů,“ zdůrazňuje.

Setkáváte se stále s tím, že si lidé neuvědomují příčinnou souvislost mezi penězi ze státního rozpočtu, jak se říká „ od vlády“, a tím, že jsou to vlastně jejich peníze?

Bohužel se s tím setkávám. Málokdo si uvědomuje, že finanční správa a celé ministerstvo financí je pouze správcem finančních prostředků, které vybírá od občanů, daňových poplatníků. Takže formulace typu „přidala jsem hasičům“ nebo „zvýšil jsem důchody“ prostě nejsou pravda, protože ty peníze dali daňoví poplatníci.

Popuzují vás takové výroky politiků, nebo jste si už zvykl?

Na takové věci si nechci zvykat.

Jaké daně jsou spravedlivé

Před několika dny oznámila ministryně financí Alena Schillerová výsledky pokladního plnění státního rozpočtu za rok 2019 – celkový schodek je 28,5 miliardy korun, což je o 11,5 miliardy méně, než bylo plánováno. Je tato vláda – podle vašeho expertního pohledu – dobrým výběrčím daní?

Státní rozpočet, tak, jak je posledních zhruba pět let plánován, je spíše jen mediální veličina. Rozpočet jde svou vlastní cestou a finální plnění se zpravidla odlišuje od čísel, které byla původně plánována. To, zda jsme oproti plánu mínus deset, nebo mínus třicet, není podstatné. Důležité je, co za ty peníze může občan čerpat. Finální pokladní plnění je navíc ovlivněno různými jednorázovými transakcemi, které vláda provedla během roku. Takže řešit, zda je to to o 11,5 miliardy lepší, než se plánovalo, není rozhodující.

V čem by se tedy daňové příjmy státu měly ideálně odrazit?

Obyčejného člověka vůbec zprávy ministerstva financí o plnění státního rozpočtu nemusejí zajímat. Stát je servisní organizace občanů. Občana má zajímat to, jakým způsobem se o něho stát stará. Výrazem skóre státního rozpočtu je to, po čem jezdíme našimi auty, kam chodíme k lékaři, jak se staráme o důchodce, o postižené a tak dále. Každý může sám posoudit, že je tu řada věcí, které se dají dělat mnohem lépe.

Ovšem poptávka po tom, co chceme po státu, se liší v tom, kdo jste – jestli je vám osmdesát nebo třicet, jestli žijete v odloučeném regionu nebo ve větším městě…

To jistě ano. Střetávám se také s názory a diskusemi o tom, co jsou to spravedlivé daně. Upřímně řečeno mne to téma moc nebaví, protože se tam řeší to, zda se mají víc zdanit mladí či staří, nebo banky, nebo nějaké aktivity… Podle mne jsou spravedlivé ty daně, které stát maximálně využije pro své občany. A o tom v dnešním Česku nejsem přesvědčen. Z toho titulu se mi zdá, že naše daně nejsou spravedlivé.

Pokud byste tedy byl Harry Potter, podobně jak po tom ve svém novoročním projevu zatoužil premiér Andrej Babiš, jak byste české daně optimálně upravil?

V první řadě bych se podíval, co se s těmi penězi, které od našich občanů vybíráme, děje. Kolik stojí ten transfer od občanů, kteří se tím de facto dobrovolně zříkají části svého majetku, a co s tím stát dělá. Zda výstupy, které získáváme ze strany státu, odpovídají tomu, co od nás stát vybírá. A to skóre není příliš pozitivní. Další věcí je to, čemu říkám kultura výběru daní – za jakou cenu stát od nás ty daně vybírá. Bohužel v posledních pěti šesti letech bylo nastaveno takové klima podle hesla „všeci kradnú“. Stát vsadil na represi, vyhrožování; daně vybírá s nedůvěrou nejen vůči poplatníkům, ale i vůči samotným výběrčím daní. Systém je to velmi rigidní a represivní.

Poplatník před průšvihem

Zvyšují se i náklady na správu daní. Podle Nejvyššího kontrolního úřadu například v roce 2017 tvořily výdaje na správu daní 23,2 miliardy korun – meziročně to bylo o skoro šest miliard více… Zároveň ale inkaso daní setrvale roste. Pokud vyšší náklady znamenají i vyšší daňové příjmy, je to v pořádku, nebo to vidíte jinak?

Výběr daní meziročně roste. Nemělo by ale zapadnout, že jsme v roce 2019 nevybrali tolik, kolik jsme plánovali. Bylo to asi o 11 miliard méně. Osobně si myslím, že se přeceňuje vliv výběrčího daní na samotný výběr daně. Jsem přesvědčen, že výběr daní závisí hlavně na úspěších ekonomických subjektů. Pokud žijeme v době konjunktury, je naprosto logické, že výběr daní stoupá. V poslední době stát rezignoval na to, že by daňoví poplatníci měli zároveň chápat smysluplnost placení daní. Nemělo by se sázet jen na represi. Jsem možná takový daňový romantik, ale pokud poplatník bude vědět, že s vybranými penězi bude rozumně naloženo, dá se počítat s tím, že lidé budou daně platit ochotněji.

Plus asi platí, že když jsou daně srozumitelné, jednoduché, uživatelsky vstřícné, jsou lidé i firmy ochotnější daně řádně přiznávat. Protože se jistě shodneme na tom, že daně se platit mají.

To samozřejmě souhlasím. Úloha daňových poradců nespočívá v tom, aby radili svým klientům, jak se daně neplatí, ale jak se daně platí – ve výši, jaká odpovídá zákonu, a tedy ne zbytečně moc.

Už zmíněný NKÚ upozorňuje i na to, že příjmy státního rozpočtu jsou až příliš závislé na ekonomickém růstu a na plné zaměstnanosti a že udržitelnost rozpočtu může být do budoucna problém. Hrozí podle vás s ohledem na to, s příchodem nějaké krize, výraznější růst daní?

To hrozí vždycky. Ostatně, i když současná vláda říká, že se daně nezvyšují, daňová kvóta roste, to je prostě fakt. Bohužel jsme také nevyužili poslední léta konjunktury k vytvoření rezerv, které bychom mohli čerpat v letech, kdy se nám tak dobře dařit nebude. Takže odpověď na vaši otázku je ano, zvyšování daní určitě hrozí.

Ještě jednou NKÚ: ten vloni v červenci konstatoval, že se výběr daní sice zlepšil, ale že „daňovým subjektům narůstají administrativní povinnosti a administrativní náročnost“. Mají daňoví poradci více práce než dříve?

Znělo by kuriózně, kdybych si stěžoval na to, že máme více práce, ale určitě jí více máme. Daně jsou složitější a stále více dochází k tomu, že rizika spojená s výběrem daní stát přenáší na poplatníky. To jsou ta kontrolní hlášení nebo EET, celá řada různých reportů, oznámení, které nesmírně zatěžují podnikatelskou sféru. Některé daně jsou dokonce konstruovány tak, že riziko nevybrání daně je přímo přenášeno na obchodní partnery těch, co daně neplatí. To se týká hlavně DPH. Náročnost je tedy mnohem vyšší a některé oblasti jsou doslova minové pole, kde se musí dávat velký pozor, aby poplatník nespadl do nějakého průšvihu.

Letos se má spustit 3. a 4. vlna EET. To znamená, že se povinně zapojí i podnikatelé, kteří doposud měli díky rozhodnutí Ústavního soudu výjimku. Jde například i o advokáty, lékaře, zemědělce či řemeslníky. Znamená to, že v EET už budou všichni, kdo v rámci podnikání přijímají hotovost?

Ano, tak to je. Můj komentář k EET je ale celkově ten, že jdeme s kanónem na komára. Principiálně proti elektronizaci výběru daní nic nemám. Doba se vyvíjí a nástroj typu EET v rukou správce daně je správný. Problém u našeho EET je ale ten, že stát – a já nechápu proč – ho zavádí s urputností, kdy nechce akceptovat výjimky pro subjekty, které EET přespříliš zatěžuje. Jsem přesvědčen, že vhodná hranice pro zavedení EET by byla od ročního příjmu milion korun, tedy pro plátce DPH. Kdo není plátce DPH, nemusel by mít EET. U nás místo toho dochází k naprosto kuriózním situacím, že podnikatelé, kteří vlivem paušálů a nezdanitelných částek zcela v souladu se zákonem neplatí daň z příjmu, sice nemusí vést účetnictví, ale musí vést EET. To je absurdní.

S tím se ale už asi dá těžko něco dělat, stát to tak vymyslel a prosadil. Když se podíváme čistě na finanční bilanci, osvědčilo se podle vás EET za ty tři roky fungování? Údajně to podle ministerstva financí přineslo 33 miliard navíc…

To je problém dnešní doby, že ministerstvo financí vždy dokáže vytáhnout jakousi analýzu, nějaká čísla… Já ale silně pochybuji, že existuje nějaká smysluplná kvantifikace EET. Protože těch vlivů na zvýšený výběr daní je daleko víc a nedá se říkat, že těch 33 miliard je vlivem EET.

Daň není dobrovolný příspěvek

V jednom dřívějším rozhovoru jste řekl, že se zde vytvořila atmosféra, že „každý podnikatel je potenciální zloděj a musí na něj být tedy přísnost, ale že chybí přísnost na druhé straně“. Kdo je ta druhá strana – úředníci, daňová správa?

Chápu, že úkolem daňové správy je vybírat daně. Ale základním principem není vybrat daň co nejvyšší, ale vybrat ji správně. Tomuto principu práce úřadů bohužel často neodpovídá. Nechci říkat, že je na straně výběru daně beztrestnost, ale rozhodně tam chybí odpovědnost vůči poplatníkům za pochybení, která jsou jimi způsobena.

Co jsou ta pochybení? Myslíte tím třeba nadužívání zajišťovacích příkazů, které v některých případech vedly i k likvidaci firem?

To je jeden z do očí bijících příkladů. Ale třeba i Nejvyšší správní soud konstatoval, že finanční správa v některých případech nerespektuje jeho judikaturu, která má být přitom závazná. Nebo tu byla třeba vnitřní směrnice finanční správy, která motivovala své zaměstnance k co nejvyššímu výběru daní a udělovala jim za to odměny.

Někdy se ale sousloví „optimalizovat daně“ používá jako eufemismus pro krácení daní, či třeba umělé navyšování nákladů za účelem snížení daňové povinnosti. Hraje se v oblasti daní jen na literu zákonů, nebo i na morálku?

Jsem přesvědčen, že v rámci zákonů má každý daňový poplatník právo uspořádat své obchodní záležitosti tak, aby jeho daňová povinnost byla co nejnižší. Je pak záležitostí státu, aby posoudil míru, kam až může daňový poplatník zajít. Daně na druhé straně nemají charakter dobrovolných příspěvků, je to společenská dohoda, stát je má hlídat a vybírat. Je tedy třeba hledat nějaký rozumný kompromis.

Nabízí se možná příklad nezdaněných korunových dluhopisů. Nyní se má 15% zdanění nově týkat i dluhopisů vydaných před 1. lednem 2013, které vydaly stovky firem. Z těchto dluhopisů Agrofertu získává Andrej Babiš ročně zhruba 90 nezdaněných milionů. Vnímáte to nové zdanění právě jako jakési vyrovnání rozporu mezi tím, co je sice legální, ale lze považovat za nemorální?

Mě spíše překvapuje to, že zdanění výnosů z těchto dluhopisů přichází až teď. Několik let jsme slyšeli, že zavedení zdanění těchto dluhopisů je obrovský technický problém, který nelze vyřešit a tak dále. A teď to poměrně jednoduchou technickou novelou daňového zákona najednou jde.


Celý rozhovor v rozhlasové verzi si poslechněte ZDE.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

2 komentáře

  1. Tondach napsal:

    Skvělá úvodní fotka…..! Grafy, grafy, grafy a nesmyslné blábolení ….. nic jiného ti dva nedovedou!

  2. petrph napsal:

    Jen bych ale dodal, a v tom je právě celý ten průšvih..
    cituji „..Jsem přesvědčen, že v rámci zákonů má každý daňový poplatník právo uspořádat své obchodní záležitosti tak, aby jeho daňová povinnost byla co nejnižší. Je pak záležitostí státu, aby posoudil míru, kam až může daňový poplatník zajít. “
    Což tedy znamená, příšernou věc, protože -a vyplývá to i z předešlého textu, ono „posouzení“ znamená že stát tímto může své poplatníky touto cestou perzekuovat až kriminalizovat, a to zcela mimo kontrolu ústavní ochrany, protože soudy se k tomu mohou vyjadřovat až se značným zpožděním. Což nedělá dobrou vizitku jakési ideové demokracii, kterou se zde zaklínáme…

Přidávání komentářů není povoleno