Volný trh má slabiny, přibývá státního kapitalismu a ubývá demokracie. Proč?
Většina západních ekonomů tvrdí, že státní kapitalismus nedokáže dlouhodobě fungovat. A přesto to je právě Čína a Singapur, jejichž ekonomiky se v posledních třiceti letech rozvíjely rychleji než skoro všechny ostatní.
Role státu v ekonomice nemusí být nutně škodlivá a nemůžeme ji zamítnout hned zkraje – říká Joshua Kurlantzick v rozhovoru s Maciejem Nowickim.
Ian Bremmer ve své slavné knize Konec volného trhu (The End of the Free Market) tvrdí, že konflikt mezi státním kapitalismem a volným trhem určí budoucnost světa. Vy ale toto tvrzení ve svém Státním kapitalismu (State Capitalism) ale odmítáte…
S Bremmerem nesouhlasím. Naše budoucnost nezávisí pouze na výsledku bitvy mezi státním kapitalismem a volným trhem. Vezměme si demokracii; ta je po celém světě jednoznačně na ústupu. A jsou vůbec demokracie s volným trhem spojené? Pokud bude více volného trhu, budeme mít i více demokracie? Mnoho důkazů svědčí proti. A další věc – musíme vnímat také rozdíly mezi různými typy státních kapitalismů. Zatím byla zaujímána pouze extrémní stanoviska: tento model nám byl předkládán jako neslučitelný s naším životním stylem a se světovým pořádkem, nebo byl zcela ignorován na základě tvrzení, že nepřináší nic užitečného a časem pod vlastní tíhou zkolabuje. Házet všechny varianty státního kapitalismu do jednoho pytle je ale nesmysl. Známe například Rusko, neefektivní, predátorskou zemi. Známe ale také země velmi úspěšné, třeba Norsko a Singapur. I Čína – navzdory všem výhradám – je pozitivním příkladem. Role státu v ekonomice nemusí být nutně škodlivá. Nemůžeme ji zamítnout hned zkraje.
Proč ubývá demokracie
Demokracie je na ústupu a státní kapitalismus získává rostoucí počet fanoušků, zatímco do devadesátých let se všichni soustředili naopak na privatizaci. Nedokazuje to tedy spojitost mezi státním kapitalismem a úbytkem demokracie ve světě?
Možná že ano, ale státní kapitalismus je nanejvýš jen jedním z více důvodů, proč ubývá demokracie. Sled událostí byl totiž často rozdílný. Ve své knize Demokracie na ústupu (Democracy in Retreat) jsem se pokusil ukázat, že na mnoha místech byly v devadesátých letech demokracii připisovány zásluhy, které jí nepříslušely: lidé tvrdili, že je to nejlepší recept pro hospodářský růst. Nejsou pro to ale žádné důkazy – nikdo nedovede přesvědčivě prokázat, že demokratizace vede k hospodářskému růstu v krátkodobém horizontu, obzvlášť v období pouhých pěti až deseti let. Privatizační vlny navíc obvykle vedou k propouštění, což v mnoha zemích vyvolalo odpor vůči demokracii jako takové. Někde to vedlo k okleštění demokracie při zachování volného trhu, například v Maďarsku. Jinde upadlo v nepřízeň obojí, jako v Rusku.
Text zveřejnil HlídacíPes.org na základě spolupráce se čtvrtletníkem Aspen Review Central Europe, který přináší veřejnosti různé úhly pohledu na aktuální témata. V podání renomovaných autorů a myslitelů střední Evropy nabízí nezávislé komentáře, eseje, analýzy či rozhovory.
Aspen Review vydává Aspen Instute Central Europe. Jde o neideologickou platformu, na níž setkávají představitelé politiky, neziskového sektoru, byznysu a osobnosti z umění, sportu či vědy. Cílem Aspenu je rozvíjet mezioborovou spolupráci a podporovat středoevropské lídry z různých sektorů v jejich osobním a profesním rozvoji.
A pak nám to všechno korunovala finanční krize.
Přesně. Slabiny volného trhu jsou dalším důvodem, proč v mnoha zemích přistoupili na státní kapitalismus. V letech 2008 a 2009 byly západní ekonomiky volného trhu v tak katastrofálním stavu, že jakýkoliv jiný model tím mocně získal na atraktivitě, ačkoliv jeho dlouhodobá úspěšnost nebyla prokazatelná. Mnoho zahraničních bank navíc v té době přestalo půjčovat rozvojovým zemím. Vyschlá koryta na finančním trhu přesvědčila řadu lídrů rozvojových zemí, že přílišná závislost na volném trhu může být nebezpečná.
Čínský ekonomický růst s sebou ale v posledních letech přinesl ještě větší útlak.
Menší svoboda nezaručuje lepší ekonomiku. Ty nejvíce autokratické režimy, mající nulovou schopnost a potřebu reflektovat postoje veřejnosti, jsou také ty nejhorší „státně-kapitalistické“ ekonomie. Pokud chcete zůstat efektivní, musíte si zachovat určitý stupeň otevřenosti. Toho nejsou režimy založené na kultu osobnosti – jako je Putinovo Rusko či Mugabeho Zimbabwe – schopné. A platí to i naopak – ukázkovým paradoxem tohoto modelu je Brazílie pod vedením Luly a Rousseffové. Jakmile je země plně demokratická, jen stěží si dovede udržet státní kapitalismus. Stát může mít buď účinný „státní kapitalismus“ a k tomu politickou svobodu jen do určité míry, anebo může mít skutečnou politickou svobodu, ale jen částečně úspěšný „státní kapitalismus“. Oboje najednou mít nelze.
Čína versus Rusko
Proč je Čína o tolik úspěšnější než Rusko? Začínala jako země mnohem více zaostalá, chudá a s méně vzdělanou populací.
Za Jelcina a Putina se velké firmy podřídily oligarchům napojeným na Kreml. Není tam žádná snaha podpořit soutěživost firem mezi sebou. Jakmile jim někdo vkročí na jejich území, prostě mu useknou nohy. Rusko je kolos, zaostalý desítky let ve všech oblastech: technologie, management, pracovní síla. Není divu, že v dnešním Rusku nenajdeme jediný významný start-up. Přitom Rusové jako takoví jsou velmi podnikaví – emigranti z Ruska jsou na významných pozicích v Silicon Valley a v Londýně.Čína má k dokonalosti daleko. Ale na rozdíl od snahy dominovat na domácím trhu a ve východní Evropě podle nahodilých pravidel jako Gazprom se Čína snaží vybudovat své vlastní konkurenty vůči velikým nadnárodním korporacím. Ostatně Čína má bující soukromý sektor. Rusko je vůči tomu nesrovnatelné. Proto je Čína druhou největší světovou ekonomikou a vynesla 300 milionů lidí z chudoby. V mnoha oblastech (zelená energie, solární energie, malé spotřebiče) už mají čínské firmy silnou pozici na mezinárodním poli. Brzy napodobí další asijské firmy jako LG, Samsung či Hyundai, které dominují na trhu s automobily a počítači. Nevím ale o jediné ruské firmě, která by dosáhla takového postavení. Čína se od Ruska liší natolik, že srovnání jednoduše nedává smysl.
A přesto už řadu let čítáváme, jak Čína dřív nebo později zkolabuje.
Mluvilo se o tom, že levné úvěry a státní intervence v ekonomice musí způsobit rychlý kolaps. Je vidno, že přání bylo otcem myšlenky. Po úvěrové krizi v roce 2013 rostla Čína rychleji než všechny ostatní srovnatelně velké a rozvinuté ekonomiky. Míra korupce je celkem vysoká a je jedním z největších problémů. Nicméně není to tak špatné, aby to ekonomiku ohrozilo. Léta se také tvrdilo, že v Číně vypukne problém s rostoucí nespokojeností střední třídy. Nic takového se neděje. Podobně jako v mnohých jiných zemích s poměrně vysokým tempem růstu (mimo Západu), je to právě střední třída, na níž dnešní autoritářství stojí. Po protestech na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 zavedla Komunistická strana Číny mnoho opatření, která měla zajistit podporu střední třídy. A zabralo to – průzkumy ukazují, že největší podpoře se komunisté těší právě v této třídě.
Ale v Číně se pořád protestuje…
Ano, jde o lidi nově přistěhované do měst nebo žijící v odlehlých rurálních oblastech, kde jsou důsledky čínského boomu sotva znatelné. Úspěch Číny nespočívá pouze v otevření se světu a v jeho dohnání. Ani v tom, že tato země je prostě veliká. Čínská prosperita je výsledkem rozumné ekonomické strategie. Nicméně jednu věc stále ještě nevíme: jak dlouho lze udržet autoritářský stát, když úroveň příjmů a vzdělání obyvatelstva stále roste. Zkrátka – čínský problém je rázu politického spíše než ekonomického.
Když je řeč o korupci, do jaké míry je nevyhnutelným vedlejším produktem státního kapitalismu?
V zemích jako je Rusko, Venezuela a Vietnam, je korupce se státním kapitalismem úzce provázaná. Zkorumpovaní aparátčíci jsou potrestáni jen zřídkakdy, zatímco spolky snažící se o monitoring korupce následky nesou – jejich členové jdou do vězení či prostě zmizí. Celé je to ale ještě komplikovanější. Úroveň korupce v Číně je srovnatelná s Indií. V Singapuru panuje státní kapitalismus, ale míra korupce je mizivá. V Nigérii je volný trh a korupce neskutečná. Lze z toho vyvodit závěr jen jeden: míra korupce se odvíjí spíše od politické kultury než od ekonomického systému.
Trumpova obchodní válka
Je možné, že bude státní kapitalismus nabývat na popularitě?
Až donedávna většina západních ekonomů tvrdila, že státní kapitalismus je dlouhodobě neudržitelný. A přesto je to právě Čína a Singapur, jejichž ekonomiky se v posledních třiceti letech rozvíjely rychleji než skoro všechny ostatní. Jenže jen stěží můžeme okopírovat všechny elementy, které vedly k jejich úspěchu.
To je stejné jako s ekonomikou volného trhu.
Ano. A také bychom měli mít na paměti, že v USA je soukromý sektor velmi silný – nejsilnější na světě. Má ohromný vliv na politiku. Volný trh je schopen neskutečným způsobem bránit své zájmy.
Donald Trump má snad obchodní války v lásce. Obchodní válka s Čínou se zdá být dokonce jeho prioritou. Co to pro nás znamená do budoucna?
Nevěřím, že dojde na nejčernější scénáře. Celní válka by neprospěla ani Číně ani USA. Nedovedu si představit, jak bychom mohli potrestat Čínu, aniž bychom při tom utrpěli sami.
A to není všechno. Začínáme chápat, jakým způsobem dotace a vládní podpora pomáhají firmám fungovat pod křídlem státu. Těžko spočítat, jaká bychom museli nasadit cla, aby to pocítili obři čínského státního kapitalismu. Veřejně to nikdo neřekne, ale v soukromí vám kongresmani přiznají, že předchozí pokusy se neukázaly moc úspěšné.
A ještě neco – jak Spojené státy, tak Čína jsou členy Světové obchodní organizace. Ta všem ukládá velmi přísná omezení a je dalším důvodem pro mé tvrzení, že drastický postup je nepravděpodobný.
Joshua Kurlantzick je Senior Fellow pro jihovýchodní Asii při Koncilu mezinárodních vztahů (Council on Foreign Relations), sloupkař pro Time a mj. autor knihy Státní kapitalismus: Jak návrat k etatismu proměňuje svět (2016)
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Takhle to dál nejde. Německý starosta kritizuje nečinnost Berlína v migrační politice
Věra Jourová o mediálním zákonu, potyčce s Muskem a možné orbánizaci Česka
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
12 komentářů
Je skutečně zvláštní (a stálo by to za velmi důkladný rozbor), že ač v Evropě komunismus, v podstatě ztroskotal a byl prohlášen za nereformovatelný, v Číně překvapivě uspěl právě ekonomicky. Kde „udělali soudruzi chybu“ v Evropě – a proč uspěli soudruzi v Číně?
Není on ten státní kapitalismus nakonec tak trochu podobný komunistickému „všelidovému vlastnictví výrobních prostředků“?
Tak kromě všeho ostatního, asi je také třeba vidět základní rozdíly v některých okolnostech mezi Evropou a Čínou (kterou asi můžeme zařadit i do takového širšího východoasijského kontextu). V Evropě byla studená válka (nebo to „mírové soupeření“ mezi Východem a Západem) právě i dost o ekonomice, příp. sociální oblasti. Ty komunistické státy s centrálně řízenou ekonomikou prostě nestačily udržet krok s kapitalistickými státy EHS a ESVO – a ono stačí připomenout i ten rozdíl, který byl právě v tomto ohledu u nás všeobecně pociťován v závěrečné fázi komunismu, v 80.letech, vůči nejbližším kapitalistickým sousedům, SRN a Rakousku. – – – V té východní Asii situace byla úplně jiná. Tak před půlstoletím a více takový jediný skutečný vyspělý stát (a také jediný, který bychom pokud jde o nějakou hospodářskou vyspělost mohli srovnávat třeba s tehdejším Československem) tam bylo Japonsko, které mělo už vybudovanou rozsáhlou industriální základnu z předchozích období a které se, co vím, stalo i takovým vzorem pro jiné asijské, rozvojové země, které pak prodělaly značný hospodářský vzestup, staly se tzv. „asijskými tygry“; ovšem zatímco v Evropě byl, stal se hospodářský růst a úspěch spojován s demokracií, v těchto státech (Jižní Korea, Tchajwan, třeba i zmíněný Singapur, atd.) většinou té demokracie moc nebylo nebo tam přímo vládly (ovšem nekomunistické) diktatury. No a čínští komunisté, kteří namísto dřívějších maoistických experimentů začali experimentovat s kapitalismem, tak vlastně přešli od centrálně řízené ekonomiky k tomu státnímu kapitalismu (tady je asi úplně prostá, ale možná i hlavní odpověď k tomu úspěchu), také v podmínkách nedemokratického režimu jako tomu dříve bylo např. v Jižní Koreji – a zatím se zdají být velice úspěšní. Ale k podobným reformám přistoupili přece i komunisté ve Vietnamu – a také o Vietnamu se dnes mluví jako o jednom z nových, ekonomicky úspěšných „asijských tygrů“.
Možná tedy upozornit na rozdíl mezi státním kapitalismem – a státním vlastnictvím a řízením všech podniků ve státě. A to tedy zejména z důvodu účelu.
Neboli, není vůbec žádný problém, aby stát vlastnil nějakou omezenou množinu podniků a ty všemožné podporoval a protěžoval. Ať už přidáváním peněz na investice, vhodnými zákony, omezováním zahraniční konkurence, clem na dovoz konkurenčního zboží, a podobně. Přičemž jediným sledovaným kritériem je finanční zisk toho podniku. To je dnešní státní kapitalismus.
Jiný případ je komunismus když stát vlastní všechny podniky (žádné soukromé nejsou), a stát tedy musí skrze naplánování jejich produkce zajistit potřeby všech svých obyvatel (od jídla přes ošacení, bydlení, stavby, komunikace, energetiku, dopravu, atd atd). To už je poměrně náročný úkol a jeho centrální řízení skutečně nebylo a nemohlo být tak efektivní jako to soukromé na Západě – kde toto stát vůbec řešit nemusel. Nemluvě třeba o Číně, kde nechat pár milionů lidí o hladu nebyl problém– Ale tak hluboko zase středoevropský rozvinutý socialismus nikdy neklesl, a v těch jeho státních obchodech se vždycky něco k jídlu koupit dalo…
Tak ono lze asi zjednodušeně říci, že zatímco tak před třemi desetiletími a dříve u nás vládl ten systém centrálně řízené, plánované ekonomiky (a u nás ten systém byl ještě rigidnější než v mnoha, asi většině jiných komunistických zemích, kde byly přece jen silnější tržní prvky, jistá role soukromého sektoru), tak ve většině ostatního světa se tak nějak lavírovalo mezi volným trhem a státním kapitalismem (něco se zestátnilo, pak zase zprivatizovalo…). Ale když píšete o tom rozvinutém socialismu (oni u nás zhruba tenhle termín používali i komunisté, přičemž tím tedy mínili až situaci od r. 1960)… Tak je pravda, že životní úroveň v ČSSR třeba někdy v 80.letech v nejglobálnějším srovnání až tak úplně špatná nebyla. Nejenže to nepokleslo k nějakému hladu, ale celkově se mluví o tzv. socialistické konzumní (spotřební) společnosti. Určitě životní standard v ČSSR byl o dost vyšší než v Číně (která ale už tehdy s těmi kapitalistickými reformami experimentovala) – a jako úplně konkrétní příklad, někdy ke sklonku 80.let naše televize v jedné reportáži zpravovala, že v Šanghaji, mnohamilionovém čínském městě, jezdí pouze 60 soukromých automobilů (s dodatkem, že tedy Čína se na druhou stranu snad alespoň vyhne negativům spojeným s automobilismem). V každém případě, 60 soukromých automobilů ve městě mnohem větším než Praha, to se i z pozice ČSSR 80.let zdálo dost málo… – – – Ale tady byl jiný problém. V zemích západní části Evropy se v desetiletích po druhé světové válce, s jejich vyspělými ekonomikami a zároveň i dost sociální politikou (extrém v tomto ohledu bylo Švédsko za sociálních demokratů), se také nejenže nekleslo k nějakému hladu, ale vytvořila se tam i tzv. kapitalistická, západní konzumní společnost – a proti té ta naše socialistická konzumní společnost vypadala velice omezeně. Ono se na tohle poukazovalo tak v 80. anebo na přelomu 80. a 90.let, hlavně v konfrontaci se situací Západního Německa nebo Rakouska (např. daleko větší výběr zboží na Západě atd. atd.). – – – K tomu všemu, co píšete, bych možná ještě dodal, že také za jeden z hlavních důvodů selhání té komunistické centrálně plánované ekonomiky vůči západní tržní ekonomice se uvádí absence jakékoliv konkurence v prvním případě.
V Číně je státní kapitalismus, zatímco ve východní Evropě nic takového v době RVHP neexistovalo. Proto tu vzniknul tak enormní tlak na změnu.
Významným rozdílem mezi Čínou a např. Ruskem je vnitřní politická opozice. V Číně probíhá neustávající vnitropolitický boj který sám o sobě je dobrým prostředkem pokroku. Umožňuje růst schopný (v případě Číny všehoschopných) lidí do pozici moci, ale i jejich výměnu. V tomto je Čínský způsob bližší demokraciím než se zdá. Hlavní deviza demokracií je právě střídání lidí v čele. Růst a pokrok není možný bez neustálého přísunu nových myšlenek a střídání „použitých“ lidí. Svým způsobem je Čínský způsob efektivní. Přežití ve vražedném vnitropolitickém boji je určitou zárukou kvalit. Toto je i jeho největší slabinou. Totální výtězství jedné strany znamená katastrofu. Nemyslím si, že pád Číny bude náhlý. Spíše naopak, stejně jako vždy v historii pád bude spíše pomalý. Výsledek kompletního vnitřního rozkladu. Mají s tímto systémem (masivní vnitropolitický boj pod záštitou sjednocujícího systému – dříve císař nyní komunistická strana – nyní komunistická doopravdy jen dle jména) několika-tisíciletou tradici a zkušenost. Čína je Číně největším nepřítelem.
Je naprosto jasné, že rozdíl mezi státním kapitalismem a volným trhem je v míře zlodějny. Navíc náš kapitalismus s idiotskými dotacemi je paskvil jako čínský kapitalismus . Čínský kapitalismus funguje díky dokonalé špionáži.
Až se v Rusku přestane chlastat vodka a občané se tam budou vzdělávat jako lidé v Číně, tak mají šanci dosáhnout jejich úrovně.
Tak ono je to snadné, někde provozují státní podniky stylem zisky jsou státu, ztráty podnikatele a někde obráceně :)))
Vy snad narážíte na současnou ČR!
Myslíme-li státním kapitalismem něco jako centrální plánování hospodářství a volným trhem živelnost, která optimalizuje hospodářství ke spokojenosti aktérů na trhu, pak bych řekla že tento protiklad nevystihuje pozici, z níž je třeba různé státy posuzovat. Ztratilo se tu ze zřetele, že jsou tu aktéři nad státy i nad trhem a to jsou nadnárodní korporace, které ovlivňují stát lobováním zákonů a trh reklamou a vlastními (netržními) pravidly. Velké korporace, dnes už mocnější než některé státy nepozorovaně ovládají naše životy.
Čína se otevřela globalizaci, ale svým specifickým způsobem, zatímco Rusko bylo nadnárodními firmami za Jelcina téměř zničeno, za Putina se pomalu vzpamatovává i přes uvalené sankce.
Když je řeč o korupci, do jaké míry je nevyhnutelným vedlejším produktem státního kapitalismu?
Jistěže nevyhnutelným. Korupce je nevyhnutelným vedlejším produktem každého lidského sdružování. (Otázka není dobře položená.) Člověk z podstaty nadržuje těm svým a snaží se získat pro sebe a ty své neoprávněné výhody. Každé vládnutí je doprovázeno klientelizmem a korupcí. Byla už ve starém Řecku, je nevymítitelná. Podobně jako každý parazit by ale neměla zničit svého hostitele, čili neměla by rozložit instituci, kterou napadla, ať už je to stát, korporace či jiná společenská jednotka.
Lepší otázkou by bylo: Jak velké úplatky mohou lidé v daném uskupení nabídnou? A tady pak jasně vyplyne, že velká příjmová nerovnost vede k velké zkorumpovanosti instituce. Existuje totiž pak menšina, která je schopná vysoko přeplácet, zatímco většina lidí ostrouhá.
Tak zrovna finanční krize nebyla důsledkem působení volného trhu, ale Clintonových zásahů do trhu s hypotékami.