V Československu 70. a 80. let byly neoficiální náboženské aktivity pod dohledem StB a byly označovány za protistátní činnost. Víra žitá mimo kontrolu režimu znamenala výslechy, ztrátu práce i postihy rodin. V příběhu Josefa Hanulíka víra pod tlakem moci obstála.

Režim se nebál modlitby; obával se toho, že se lidé modlí, tedy scházejí se bez jeho kontroly, a vytvářejí tak paralelní síť vztahů. Každé neoficiální společenství mohlo být vyhodnoceno jako „protistátní činnost“. Ten, kdo chtěl žít víru naplno, musel počítat s dohledem represivního aparátu, výslechy, ztrátou zaměstnání či omezením studijních možností pro své děti.

Na Jesenicku přesto vznikala malá společenství, která se nenechala odradit. V osmdesátých letech se zde formovalo i charismatické hnutí, do něhož se zapojil také Josef Hanulík.

Dětství poznamenané ztrátou

Josef Hanulík se narodil 14. května 1957 v Jeseníku jako nejmladší ze čtyř dětí. Rodina žila v Písečné. Rodiče Josef a Bohumila přišli na Jesenicko se svými rodinami z Valašska roku 1946 v rámci dosidlování pohraničí. Rodina chodila do kostela a svou vírou se nijak netajila, kvůli čemuž musel otec nastoupit na horší pracovní pozici, práce s louhem ho však stála zdraví.

Dům v Mikulovicích, kde probíhala modlitební setkání. Zdroj: Vít Lucuk, se souhlasem Paměť národa

Když byly Josefovi tři roky, otec zemřel na rakovinu a matka zůstala s dětmi sama. Významnou oporou se stal farář Evžen Štula, který mu nahrazoval otce a rodině pomáhal i finančně. Štula byl stejně jako mnoho dalších „uklizen“ do pohraničí církevními tajemníky pro svůj postoj k režimu.

V Písečné roku 1968 založil skautský oddíl, kam Josef docházel dva roky, než režim organizaci opět zakázal. Štulovi byl později na nějaký čas odebrán státní souhlas k výkonu kněžské služby a poté, co mu byl vrácen, byl umístěn do pohraniční obce Rejvíz, kam se za ním přesto sjížděli věřící. Josef v dospívání inklinoval k trampingu a poslouchal country.

Charismatické hnutí

Začalo se na Jesenicku formovat v 70. a 80. letech jako neformální proud katolické víry, kladoucí důraz na osobní prožitek víry, modlitbu, zpěv a sdílení zkušeností ve společenství. Scházeli se zde mladí lidé i rodiny, kteří se chtěli duchovně setkávat mimo oficiální církevní struktury, a připojovali se i kněží, často tajně vysvěcení nebo dříve věznění. První pravidelné modlitební večery se konaly například u rodiny Šnajdrů v Mikulovicích, postupně se pak společenství rozšiřovalo. Hnutí nabízelo svobodu v duchovním životě a podporovalo propojení věřících.

Setkávání u Šnajdrů

Po vyučení zámečníkem a návratu z vojenské služby v roce 1978 se Josef Hanulík více zapojil do komunity věřících na Jesenicku. Vedle působení v kostelním sboru jej oslovilo charismatické hnutí, které kladlo důraz na osobní prožitek víry, modlitbu a živé společenství.

Jiří Šnajdr roku 2014. Zdroj: Vít Lucuk, se souhlasem Paměť národa

Začal navštěvovat modlitební setkání u rodiny Šnajdrů v Mikulovicích. Scházeli se zde nejen členové rodiny, ale i další věřící z okolí. Zapojili se i kněží, například Rudolf Smahel, Antonín Dohnal či tajně vysvěcený Stanislav Lekavý.

Lekavý i Smahel už byli za své postoje jednou odsouzeni a vězněni, takže tím velmi riskovali. Účastníci sdíleli duchovní zkušenosti, modlili se a postupně organizovali po regionu i větší duchovní večery.

„Dcery byly věřící a stejný zájem k nám přitahoval další mládež, mezi nimi i budoucí manžele dcer,“ vzpomínal Jiří Šnajdr. Jeho dceru Anežku si v roce 1982 vzal právě Josef Hanulík. Manželé poté žili v Písečné a pokračovali v účasti na setkáních.

Státní bezpečnost sledovala příchozí

Režim vnímal aktivity věřících jako ohrožení. StB v té době systematicky sledovala účastníky setkání, zapisovala registrační značky aut i jména. Josef Hanulík vzpomínal, že StB „věděla všechno“ – kdo přijel, kdy i kdo seděl za volantem.

Dne 6. prosince 1982 byl Jiří Šnajdr zatčen a roku 1983 odsouzen spolu s Janem Mokrým na deset měsíců odnětí svobody za trestný čin „maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“ podle § 178 trestního zákona.

Nezůstalo pouze u jeho zadržení. Příslušníci StB začali okamžitě objíždět domy účastníků setkání a odváželi je k výslechům, samozřejmě také odvezli Šnajdrovy dcery a jejich manžele. Josef Hanulík doma nebyl, ale zadržena a předvedena k výslechu byla jeho manželka Anežka.

„Po dvou třech hodinách se vrátila… Ale my už jsme věděli, jak se zachovat – odmítli jsme vypovídat.“

Jan Mokrý, souzen 1982 společně s Jiřím Šnajdrem. Zdroj: archiv Jiřího Šnajdra, se souhlasem Paměť národa

Setkávání přesto pokračovalo, ale střídavě na různých místech, aby účastníci minimalizovali riziko. StB však měla přes všechna opatření společenství stále v hledáčku. Josef Hanulík si v té době dokonce všiml cizích mužů pohybujících se kolem jeho domu během jedné z duchovních zkoušek; když je oslovil, rychle odešli.

Anežka Hanulíková a Helena Dvořáková (další účastnice setkání, žena Václava Dvořáka) byly propuštěny ze zaměstnání ve vojenské ozdravovně v Jeseníku pro účast v sektářském hnutí.

Vedle modliteb se zapojil také do přepisování a šíření samizdatu. Tiskoviny k přepisu získával buď od Václava Dvořáka, ke kterému jezdíval do Jeseníku na bytové semináře, a setkávali se i u Šnajdrů nebo je získával od Augustina Navrátila, kterého osobně navštěvoval v Kroměříži. Šlo například o materiály o Chartě 77, texty duchovního časopisu Velehrad či svědectví o pronásledování věřících.

Texty přepisoval na psacím stroji. S průklepovým papírem se mu dařilo přepsat nejvíce čtrnáct kopií, přičemž poslední strany už byly velmi špatně čitelné. Tiskoviny byly následně distribuovány mezi rodiny a komunity na Jesenicku a dále propojeny s celostátní sítí katolického disentu.

Lidé se pomalu přestávali bát

Silným momentem, který přinesl naději na změnu, se stala Pouť na Velehradě v roce 1985. Desetitisíce věřících vypískaly přítomného ministra kultury Klusáka, jenž je ve svém proslovu nazýval soudruhy. Nikdo proti nim nezakročil. Lidé se po dlouhé době nadechli a pocítili sílu společenství. Josef Hanulík byl přítomen.

V říjnu roku 1988, poté co Augustin Navrátil zveřejnil svou petici za náboženskou svobodu – tzv. Moravskou výzvu, kterou podepsalo neuvěřitelných šest set tisíc lidí – internoval jej režim již potřetí v psychiatrické léčebně. Josef Hanulík se v prosinci 1988 zúčastnil protestu na Horním náměstí v Olomouci, kde se sešlo kolem pěti set lidí.

Policie proti přítomným nezasáhla. Podepsal také petici za Navrátilovo propuštění a v témže roce prohlášení Několik vět. Augustin Navrátil byl propuštěn dva měsíce po konání shromáždění v Olomouci.

Anežka Hanulíková v době procesu s Jiřím Šnajdrem. Archiv Jiřího Šnajdra, se souhlasem Paměť národa

Setkání s Václavem Malým v Rapotíně

Pamětníci z Jesenicka vzpomínají, že 17. listopadu 1989 byla nad regionem vidět polární záře, nezvykle jasná a zbarvená do červena a oranžova. Světlo, které se rozzářilo nad krajinou, zpětně považovali někteří za předzvěst konce jedné éry.

Téhož dne zasahoval na Národní třídě režim proti studentům. Události pak nabraly rychlý spád. Ve stejný den se v Rapotíně u Šumperka konalo setkání věřících s knězem a disidentem Václavem Malým, signatářem Charty 77, účastnil se i Josef Hanulík. Setkání mělo nejen duchovní charakter.

Václav Malý měl přítomným sdělit, že režim brzy padne a prezidentem demokratické země by mohl být zvolen Václav Havel. Připadalo jim to nemožné. Ze Svobodné Evropy poslouchali informace o dění v Praze a Václav Malý následující den urychleně odjel. O několik dní později se Josef Hanulík a jeho přátelé aktivně zapojili do listopadových demonstrací v Jeseníku.

Po listopadu 1989

Sametová revoluce znamenala v životě Josefa Hanulíka zásadní zlom. Vstoupil do veřejného života jako člen Lidové strany a opakovaně byl zvolen zastupitelem obce Písečná. Zkušenosti s dohledem a represemi mu zůstaly hluboko v paměti a ovlivnily jeho přístup k občanské angažovanosti. Roku 2025 žil s manželkou v obci Písečná. Společně vychovali pět dětí.

Příběh Josefa Hanulíka je připomínkou skutečnosti, že i v době, kdy se režim snažil kontrolovat každý záchvěv jinakosti a státem neřízené činnosti, vznikaly zde ostrůvky svobody. Představovaly prostor, který si režim nikdy zcela nepodmanil i přes tvrdou perzekuci a zastrašování těch, kteří chtěli žít svobodně.

Autoři textu Vít Lucuk a Hana Langová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.