Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Antonín Husník, porevoluční fotografie v uniformě. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

Věznili ho nacisté i komunisté: „Němci mi dovolili i fotku rodičů. To za bolševika neexistovalo.“

Generála Antonína Husníka poslali do vězení nacisté i komunisté. Oba totalitní režimy 20. století tohoto statečného vojáka považovaly za hrozbu. Věznili ho celkem dvanáct let. Letos 17. listopadu by Antonín Husník oslavil 101. narozeniny, zemřel v devadesáti letech v roce 2011. Zanechal po sobě několikahodinovou strhující výpověď o svém životním příběhu.

Za 2. světové války ho nacisté zavřeli na čtyři roky. V 50. letech putoval do vězení na třináct let, odseděl si osm. V pětaosmdesáti zaznamenal příběh Antonína Husníka archiv Paměti národa.

Ve vyprávění mimo jiné uvedl, v čem se z jeho pohledu totalitní režimy – nacistický a komunistický lišily: gestapo po něm chtělo doznání k tomu, co se skutečně stalo, naproti tomu komunističtí vyšetřovatelé OBZ (vojenská obdoba StB) ho chtěli fyzickým násilím donutit přiznat se ke lži.

V německém vězení dostal k dispozici bibli, cigarety, denní tisk, literaturu a k duchovnímu rozhovoru vězeňského kněze. Do komunistického lágru museli bibli vězni propašovat, ale farářů tam bylo dost mezi odsouzenými. „Komunismus je supersvinstvo! Já o tom ani nemůžu mluvit, protože mi doktor zakázal rozčilovat se, když se rozčílím, blbě se mi dejchá,“ řekl Antonín Husník na závěr rozhovoru pro Paměť národa.

Chtěl jsem být blanickým rytířem

Antonín Husník se narodil 17. listopadu 1921 v Plzni, kde otec tehdy dostal práci. Husníkův otec pracoval jako kriminalista v plzeňském kraji. Svého syna vedl v masarykovském duchu k vlastenectví a lásce ke čtení: „První čtení, které jsem dostal do ruky, byly Staré pověsti české, později Medkovy knihy. Chtěl jsem být blanickým rytířem. Mým velkým vzorem byl od malička plukovník Švec, hrdina našich legií na Rusi,“ vypráví Husník, který od školních let snil o tom, že se stane vojákem.

Německý zatykač na Antonína Husníka z roku 1940. Foto: se souhlasem Post Bellum

V sedmnácti letech zažil německou okupaci v roce 1939. V Sokole a na volejbale, kam pravidelně docházel, zaslechl mluvit starší spoluhráče o vznikajících československých legiích ve Francii v Le Agde. O necelý rok později se dohodl s o něco mladšími kamarády Jiřím Fremrem a Boby Fričem, že se přes Slovensko, Maďarsko a dále tzv. balkánskou cestou vypraví do Francie.

Z Plzně vyjeli 31. ledna. V Hodoníně v jedné hospodě dostali informace, jak dál a v noci překročili řeku Moravu. Ještě před nástupem do vlaku se Jiří Fremer nečekaně ztratil. Nevrátil se z pošty, kam nesl dopisy pro rodiče. Později se ukázalo, že dostal strach a vrátil se zpět. Své kamarády pak na doporučení tatínka šel udat na gestapo v domnění, že již budou jistě ve Francii. Sám byl ale později zatčen a odsouzen na rok do vězení, protože podle gestapa měl udat své přátele ještě před ilegálním odchodem za hranice.

Antonín s Boby Fričem pokračovali jen ve dvou: „Jeli jsme na Budapešť. Při kontrole ve vlaku na nás přišli a vysadili nás na nejbližší stanici. Vystoupili ještě čtyři mladí Brňáci, kteří taky utíkali, a ještě jeden starší pán,“ popisuje Husník zatčení maďarskými vojáky, kteří je eskortovali na slovenské hranice, kde byli donuceni vrátit se zpět: „Jenomže jsme narazili na hlídku pohraničníků. Ti nás zajistili a dopravili do věznice v Nitře.“

Skončili v místní policejní šatlavě, odtud mladíky za pár dní transportovali do věznice v Bratislavě a pak dál do protektorátu, kde si je převzalo gestapo a skončili v pověstných brněnských věznicích na Špilberku a Kounicových kolejích: „Tam jsme byli vyšetřováni gestapem. Profackovali nás, nějakej ten kopanec byl. Nechtělo se jim věřit, že nejsme v žádný organizaci. Ale bylo tam spoustu zatčených lidí, tak nás odeslali do věznice ve Strážnici,“ vypráví Husník.

Pilka v chlebu a křížek z vězení

Antonín Husník s manželkou. Foto: se souhlasem Post Bellum

Strážnický kriminál popisuje Husník až neuvěřitelně. Starému veliteli se neříkalo bachař, ale správce. Jeho manželka nabízela vězňům, ať si řeknou, co by rádi k obědu. „Správce“ se také dozvěděl, že se vězni pokouší o útěk. Když už dělali rámus, tak na ně přišel, aby „neblbli“.

Jeden z uvězněných, Sylva Lakosil, měl díky jednomu dozorci, kterému předával motáky, spojení se světem. Husník tak poslal dopis kamarádům z jedné plzeňské fabriky a požádal je o pilku.

„Byla zapečená v chlebu, říkali tomu ‚anglickej vlas‘. Byl to takový silnější drát, všestranná pilka. Začali jsme pracovat, ale dělalo to kravál. Za nějakou dobu přišel správce: ‚Tak mládenci, takhle by to nešlo, žádný pilování mříží. Jestli s tím nepřestanete, dám vás na samotky.‘ Tak jsme slíbili, že toho necháme,“ vypráví Husník, kterému se ale nechtělo vzdát se cenné pilky: „Kousek, co se vešel kolem zubů pod dáseň, jsem si schoval a ten jsem propašoval až do Německa.“

Husník měl od té doby pilku neustále v puse pod dásní: „Pak jsem ji použil v německém vyšetřovacím vězení. Z rejžáku, který tam byl, jsem vytáhl dráty a z nich upletl miniaturní řetízek. Z kýblu, co sloužil jako záchod, jsem odpáčil kousek plechu a do něj vyřezal křížek.“ Husníkovi se podařilo „medailonek“ pro štěstí dostat i z vězení a dnes je údajně umístěn v muzeu odbojářů v Praze.

Vypil žárovku a pustil si na nohu postel

Antonína Husníka převezli do německé civilní policejní věznice v Alt Moabitu. Po cestě si usmyslel, že se nějak dostane do nemocnice, aby se mohl pokusit o útěk: „Brali nás na vycházky. Tam jsem sebral žárovku a roztloukl ji téměř na prach a to jsem vypil. Čekal jsem, až mě sklo začne řezat v břiše, že začnu řvát, a oni mě odvezou. Nestalo se mi absolutně nic,“ popisoval své marné pokusy o sebepoškození Husník.

Ani nohu se mu nepodařilo zlomit. Na cele si na ni pustil z výšky ocelovou pryčnu. Málem omdlel bolestí, ale nohu nezlomil a soudu se nevyhnul.

U soudu se opět setkali i s Jiřím Fremrem, kterého mezitím Němci rovněž zatkli: „Dostal jsem tři a půl roku těžkého žaláře, Boby Frič jako mladistvý rok vězení a Fremr také rok vězení. Protože byl ale Boby Frič napůl Žid, po odpykání trestu ho odvezli do koncentračního tábora, odkud se už nevrátil,“ vyprávěl pro Paměť národa chvějícím se hlasem Antonín Husník, kterého od soudu převezli do žaláře Weltheim:

„Tam to bylo krušný. Nesmělo se tam mluvit. Dost dlouho jsem byl na samotce. Skoro osm měsíců jako údajný vůdce skupiny. Musel jsem makat jako šroub. Přinesli mi plnou nůši hadrů z fronty, některý byly ještě zakrvácený a od bahna, a ty párat.“

To se Antonínu Husníkovi příčilo. Stěžoval si jednomu starému bachaři, který mu pak zadal jinou práci: plést síťové tašky. V německém vězení se podle Husníka zacházelo s lidmi lépe, než jak to zažil později za komunismu: „Když jsem si zažádal, dali mi fotografii maminky a tatínka. To za bolševiků neexistovalo.“

„Toho necháme běžet, stejně chcípne.“

Propuštěním na konci roku 1943 ale Husníkovo věznění ještě úplně neskončilo: „Bachař mě šel doprovodit k bráně. Tam byli dva pánové v kožeňáku – gestapo – a zatkli mě. Odvezli mě na Pankrác. Tam jsem tvrdnul asi tři nebo čtyři měsíce. Nakonec to dobře dopadlo, neposlali mě do koncentráku.“ Podle Husníka jim šlo o to získat ho ke spolupráci.

Že o něj má gestapo nepříjemný trvalý zájem, Husník zjistil brzy po propuštění z Pankráce: „Řekli mi, že se musím každej tejden hlásit na služebně v Pečkárně. Tam jsem jenom ukázal průkaz a tím to bylo vyřízený. Asi za měsíc, když jsem se hlásil, úředník někoho zavolal a přišel si pro mě jeden chlapík. Vzal mě do kanceláře a tam se vyptával: ‚Co v práci? ‘Začal jsem střihat ušima. Když jsem odcházel, tak mi říkal, abych si dal pozor, že už jsem byl jednou zavřenej: ‚Kdyby měl někdo nějaký protiněmecký řeči, no tak mi to řeknete.“ Husník přišel domů s tím, že uteče k partyzánům.

Antonín Husník v Jáchymově na Karlovarsku v roce 2009. Foto: Profimedia

Rodiče v Plzni ovšem se známými doktory vymysleli, jak z Husníka udělat těžce nemocného, aby ho gestapo nechalo na pokoji. Nejprve dostal nějaké pilulky, které před návštěvou lékaře způsobovaly horečku. „Jednou jsem přijel do Plzně k doktorovi a vytrhli mi nosní mandli. Pak mi vytrhli krční mandle. S tím pak spojovali jakousi nemoc, až mě nakonec poslali na vyšetření do Prahy. Tam u doktora Myslivečka udělali takové ‚vyšetření‘, že jsem byl polomagor.“

Jak celá doktorská organizace fungovala, Husník dodnes přesně neví, ale diagnóza určená pro německého doktora zabrala: „Kousek si ještě pamatuju: karbospinalis multiplex a kromě toho depresivní stavy. Doktor si to přečet a sestře německy řekl: ‚Toho necháme běžet, ten stejně chcípne.‘“

Latinsky učeně znějící diagnóza: „Karbospinalis multiplex“ ve skutečnosti neexistuje. V překladu to znamená lékařský nesmysl: mnohotné zuhelnatění míchy, směje se lékař Jan Hlavička, se kterým redakce Paměti národa záležitost konzultovala. Plzeňský lékař vystavil diagnózu rádoby učeně, ve skutečnosti si z pražského německého lékaře vystřelil a zmátl ho. Antonínu Husníkovi zajistil, že se mohl odhlásit z Prahy, přestat se hlásit na gestapu v Petschkově paláci a odstěhovat se do Plzně k rodičům. Našel si práci v lese poblíž Plzně v Chudenicích, kde bez úhony přečkal až do konce války.


Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

1 komentář

  1. Josef II napsal:

    Pane Kroupa,váš článek mi nějak nepasuje.Kdy pan Husnik přišel ke generálské hodnosti,když válku prožil ve vězení a po válce byl vězněn komunisty.

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.