ROZHOVOR. Zásobníky plynu v Evropě jsou po zimě velmi nízko, dění na Blízkém východě straší trhy a Česko zůstává druhé nejhorší v EU v podílu obnovitelných zdrojů. Hlavní ekonom ČEZ Pavel Řežábek vysvětluje, co to znamená pro českou peněženku i pro průmysl. A říká i to, proč se nám odpor k větrníkům prodraží.

Rozhovor je písemnou verzí ekonomického podcastu MakroMixér. Připravují jej Robert Břešťan, šéfredaktor HlídacíPes.org a Jan Bureš, hlavní ekonom ČSOB.

V lednu 2025 jste odhadoval, že do roku 2030 by plyn mohl zlevnit až na 20 € za MWh díky trumpovské podpoře těžby a výstavbě LNG terminálů. Trump vás asi překvapil, i když trochu jinak, než jste tehdy čekal…

Překvapil určitě celý svět. Málokdo čekal, že se Trump bude angažovat v Íránu a ani hnutí MAGA z toho, zdá se, není moc nadšené. Ale co se týče výhledu do roku 2030, ten se moc nemění. Když se dnes podíváme na forwardové trhy, například na rok 2028, tam si můžete koupit zemní plyn za 28 € za MWh. Obecně lze říct, že trh očekává výrazný pokles cen plynu. Očekávání vysokých cen se tedy týká spíše nejbližšího období. Třeba na červen se plyn obchoduje za 45 €, na červenec za 44 €, ale pak trh očekává – z mého pohledu poměrně optimisticky – zklidnění situace. Vrátí se katarské dodávky, najdou se nové LNG terminály po celém světě, zejména ve Spojených státech, nabídek bude hodně a ceny půjdou dolů.

Pavel Řežábek, hlavní ekonom ČEZ. Foto: se svolením ČEZ

Jaká je strategická role Hormuzského průlivu, jak tam normálně funguje provoz, kdo ho ovládá a jaký je jeho mezinárodní statut?

Hormuzský průliv hrál v našich interních rizikových scénářích vždy významnou roli. Vždy jsme ho vnímali jako velmi rizikový bod – pokud by mělo něco přinést velmi vysoké ceny energií, plynu a následně elektřiny, tak právě problémy s ním spojené. Po světě existuje spousta úžin, kudy pluje velká část světového obchodu. Ty úžiny, byť leží v něčích výsostných vodách, mají mezinárodní statut volného pohybu — třeba La Manche nebo Gibraltar. Hormuzský průliv je asi třicet kilometrů široký, ale mělký a jsou tam dvě plavební cesty — každá široká asi tři kilometry. Tudy musí proplout veškerý provoz a v rámci něj teče 20 % světového obchodu LNG a zhruba 20 % světové ropy. Když to najednou nepluje, je to pro svět zásadní problém.

Lze to nahradit alternativními cestami, u ropy i u plynu LNG?

Je to trochu jako v té pohádce: našli, nenašli, našli, nenašli… Jednou to zablokuje Írán, pak to pustí, pak zablokují Spojené státy, pak zase Írán. Aktuálně je průliv pro velké tankery uzavřený a hledají se alternativní cesty. Určitou část ropy – třetinu až polovinu – lze dostat na trhy jinudy, protože Saúdská Arábie má alternativní trasy vybudované již řadu let, ale ty nepokryjí všechno. Řekněme tak slabou polovinu. U zemního plynu je problém větší. Katar má 14 zkapalňovacích jednotek, které míří výhradně do Hormuzského průlivu. Z těch 14 jednotek byly dvě poničeny a oprava bude podle odhadů trvat tři až pět let. Ty dvě jednotky přitom dodávaly ze světového objemu zhruba 3,5 %, to není málo.

Jak se to vše propisuje do nákupů a byznysu ČEZ?

S Hormuzem jako takovým nic dělat nemůžeme, jen to pozorujeme a musíme být schopni krizi finančně ustát. Vyzkoušeli jsme si to v roce 2022, kdy nás marginační systém na burzách stál obrovské částky — burza totiž vyžaduje průběžné dorovnávání pozic na aktuální cenu. Proto naše krizové scénáře zahrnují Hormuz už řadu let. Aktuální situace je ale méně dramatická, než jsme čekali. Dodávky LNG ze Spojených států dokážou velkou část katarského objemu převzít. Část světové spotřeby samozřejmě vypadne, klíčovou roli sehrají Pákistán a Bangladéš, kteří spotřebu škrtnou, a Čína, kde dochází k přesunu výroby z plynových zdrojů zpět na uhelné.

Zásobníky jsou skutečně dost prázdné. Loni jsme podlehli jistému klidu: všichni čekali, že přijdou nové LNG terminály, cena spadne, tak proč plnit?

Dá se říct, že jsme na krizi připravenější?

Je důležité, že tohle nezažíváme poprvé. Rok 2022 byl první velká krize, přišli jsme o řádově 100 miliard kubíků. Tehdy jsme fyzicky přišli o plyn a přístavy na regazifikaci byly jen ve Francii, Španělsku a Nizozemsku, Německo tehdy spoléhalo na trubkový plyn z Norska a Ruska. Od té doby je situace jiná. V Německu přibyly plovoucí regazifikační terminály, v Evropě už to není otázka fyzické možnosti dostat plyn, ale jen otázka peněz. A Evropa je naštěstí bohatá. Třetí stabilizující faktor je, že při evropské spotřebě elektřiny, řádově jde o 3000 TWh ročně, od roku 2022 přibylo zhruba 300 TWh elektřiny z obnovitelných zdrojů. Ať už jsou panely odkudkoli, jakmile je jednou máte, tak tady vyrábějí.

Ale co kdyby byl Hormuzský průliv zavřený třeba do podzimu? Zvládne Evropa doplnit zásobníky plynu? A za jakou cenu?

Zásobníky jsou skutečně dost prázdné. Loni jsme podlehli jistému klidu: všichni čekali, že přijdou nové LNG terminály, cena spadne, tak proč plnit? Zásobníky se naplnily na evropsky požadované minimum – 90 % od 1. října do 1. prosince, respektive 75 % jako nepodkročitelné minimum v případě přerušení dodávek. Pak přišla relativně tuhá a dlouhá zima. Leden a únor se čerpalo víc, než je obvyklé a výsledek je, že zásobníky jsou nejprázdnější za posledních deset patnáct let. Naštěstí přišel teplý březen a v posledním měsíci se zásobníky znovu začaly plnit. Jsme aktuálně kolem 30 %, což je v historicky přijatelném rozsahu, ale potřebujeme plnit výrazně. Potíž je, že cena plynu na nejbližší měsíce je 45 € za MWh a na prosinec 44 € — tedy skoro stejně. Komerční zájem vstupovat do zásobníků je proto mizivý. V tomto směru musím pochválit českou legislativu, která ukládá dodavatelům povinnost mít buď garantované zahraniční dodávky, nebo fyzicky uskladněný plyn v tuzemských zásobnících. Česká republika je na tom v tomto ohledu docela dobře. A co se týče ceny — v krizovém scénáři experti očekávají rozsah 60 až 100 € za MWh. Tedy žádné 300 € jako v roce 2022 — tehdy to byla panika, poprvé něco takového zažíváme. Dnes ta panika není.

Jakou roli hraje v celé té rovnici ruský plyn?

My v první řadě respektujeme rozhodnutí Evropské unie: žádný ruský plyn — to je náš výchozí bod. Existuje také obecný mýtus, že ruský plyn byl levný. Není to úplně přesné. Rusko velmi dlouho lpělo na tzv. oil-linked formulaci, tedy cenách plynu navázaných na ceny ropy, přibližně na úrovni 70 % energetického obsahu ropy. Jenže když se rozvíjely trhy se zkapalněným plynem, LNG se pohybovalo na 60, pak i 50 %, tedy podstatně levněji. Rusové se přizpůsobili a ceny dorovnali, protože jinak by vypadli z trhu. Rusové prostě nejsou žádní dobrodinci, jsou to normální byznysmeni, kteří prodávají za to, co trh akceptuje.

Hovoří se o tom, že americká produkce LNG by mohla v horizontu tří let nahradit to, co teče Hormuzem. Je to pravda? A může to být důvod, proč jsou trhy relativně klidné?

Je to určitě jeden z nejdůležitějších momentů. Všichni počítají s příchodem nových amerických zkapalňovacích terminálů. Ale zároveň trhy ještě víc sázejí na ukončení konfliktu, protože bez Kataru se to sice nějak vyřeší, ale rozhodně to nebudou nízké ceny. Kdyby ke zklidnění nedošlo, ceny by zřejmě zůstaly někde na úrovni 40–50 € za MWh.

Oproti roku 2022 nečekáme tu paniku, která tehdy vytáhla ceny na 300 € za MWh, to bylo skutečně absurdní. V těch nejčernějších scénářích si umíme představit, že by to mířilo někam na 180 až 200 € za MWh.

Je plyn stále hlavním cenovým faktorem elektřiny, jako po začátku ruské invaze na Ukrajinu?

Je to přesně tak. Pořád platí princip, že cenu elektřiny na trhu určuje takzvaná marginální elektrárna – a často to bývá ta plynová. Cena plynu tedy ovlivňuje ceny elektřiny dost výrazně. Dá se to i demonstrovat: zemní plyn na příští rok je kolem 40 € za MWh, elektřina na příští rok je úměrně tomu relativně drahá – v Česku okolo 95 €. Ale rok 2028: plyn klesá na 28 €, cena elektřiny klesá výrazně pod 90 – v Česku na 84 €, v Německu na 78 €.

Jakou roli hrají v ceně elektřiny emisní povolenky ETS?

Dnes můžeme říct, že cena povolenky se do ceny elektřiny promítá faktorem někde mezi 0,4 a 0,5. Do budoucna, jak bude přibývat obnovitelných zdrojů, očekáváme, že kolem roku 2030 tento faktor klesne někam na 0,3. Historicky byly cena plynu a cena CO2 velmi silně korelovány – korelační faktor byl třeba 0,95 nebo 0,97. Ale posledních několik měsíců se to chová úplně jinak, skoro antikorelovaně: když jde nahoru zemní plyn, CO2 klesá a naopak. Je to proto, že každý ten trh má dnes své vlastní fundamenty.

V krizovém scénáři s plynem na 100 € za MWh – co by to znamenalo pro ceny elektřiny?

Oproti roku 2022 nečekáme tu paniku, která tehdy vytáhla ceny na 300 € za MWh, to bylo skutečně absurdní. V těch nejčernějších scénářích si umíme představit, že by to mířilo někam na 180 až 200 € za MWh. Nepříjemná cena, ale rozhodně ne ta obrovská jako tehdy. Dnes je zajímavé, že fundamentálně vychází cena elektřiny přesně tam, kde by měla být. Žádná panika na trhu vůbec není.

Proč jsou velkoobchodní ceny elektřiny v Česku vyšší než ve většině zemí EU?

Česko je spíš poblíž zlatého středu. Zdaleka nejlevnější jsou velkoobchodní ceny elektřiny ve Skandinávii, pak ve Španělsku a Francii, důvod je ve skladbě jejich energetického mixu. Ve Skandinávii mají spoustu obnovitelných zdrojů, vodní a větrné elektrárny, ve Francii navíc jaderky. Tam jsou ceny pod 50 € za MWh.

Je to tak, že obnovitelné zdroje dokážou výrazně snižovat cenu elektřiny?

Nejlépe se to vysvětlí přes nákladovou křivku. Na trhu se zdroje seřadí podle svých variabilních nákladů: obnovitelné zdroje nabízejí v podstatě nula, jaderné elektrárny nabízejí cenu paliva, což je v zásadě velmi nízká částka a pak teprve přicházejí uhelné, paroplynové a plynové. Poptávka se protne s nabídkou u té poslední, marginální elektrárny, která stanoví cenu pro všechny. To probíhá každou hodinu — nebo dnes už každou čtvrthodinu — a roční cena je průměr z 8760 hodinových cen.

Jedna větrná elektrárna je podle mě krásná. Ale když pak jedete do Berlína a vidíte mraky větrných parků, je naprosto legitimní říct: je to hnusné, nechci to. Zároveň je však dobré vědět, že tím se zbavujeme levných zdrojů a elektřinu pak máme dražší.

Obnovitelné zdroje ale vyrábějí jinak v létě a jinak v zimě, není tohle problém?

Ano i ne. Zdroje se dobře doplňují: fotovoltaika je silnější v letním půlroce, vítr vyrábí zhruba dvě třetiny produkce v zimním půlroce. Ve Skandinávii k tomu přidávají vodní elektrárny, kde Norsko optimalizuje kapacitu přehrad ne mezi měsíci, ale mezi jednotlivými roky. Pro nás by kombinace fotovoltaiky a větru fungovala relativně dobře, ale u větru narážíme na odpor.

Jak ten odpor vůči větrníkům a akceleračním zónám vnímáte?

Některým lidem se to nelíbí a myslím, že je naprosto legitimní to říkat. Mně osobně, když jsem navštívil naše dvě elektrárny ve Věžnici, se naopak líbí. Jedna větrná elektrárna je podle mě krásná. Ale když pak jedete do Berlína a vidíte mraky větrných parků, je naprosto legitimní říct: je to hnusné, nechci to. Zároveň je však dobré vědět, že tím se zbavujeme levných zdrojů na začátku nákladové křivky a elektřinu pak máme dražší. Na rok 2028 má Německo cenu elektřiny kolem 90 € za MWh, Česko 97 €. Je to prostě proto, že oni obnovitelné zdroje mají a my ne. Němci nastavili legislativní podmínky tak, aby se stavělo hodně a levně, a z toho těží.

Mohlo by pomoci větší přeshraniční propojení s Německem?

Přesně tak. Existuje česko-německé propojení a ČEPS připravuje posílení vedení přes Krušné hory. Až se to podaří, naše předběžné výpočty ukazují sblížení českých a německých cen zhruba o 2 € za MWh. Není to úplný game changer, ale je to dobrý krok. Pokud bychom se chtěli dostat skutečně na německou úroveň, potřebovali bychom opravdu velké množství větrných elektráren.

Česko je v instalovaném výkonu OZE druhé nejhorší v EU. Co by mělo být prioritou?

Za námi je už jen Malta, která je velká jako dvě třetiny Prahy, takže to není soupeř, se kterým se chcete poměřovat. Jsme tedy úplně na chvostu EU. Přitom třeba Polsko navýšilo podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů o 4,5 % meziročně, to je neskutečný skok. Poláci pochopili, že uhlí skončí, a dělají vše pro to, aby si zajistili jinou elektřinu: jdou cestou jaderných elektráren i výstavby onshore a offshore větrníků a staví i fotovoltaiku. Do toho šlapou ve velkém. Ta korelace je úplně zjevná: čím více obnovitelných zdrojů, tím levnější elektřina. Francie má 31 % elektřiny z OZE a nízké ceny, Španělsko mix OZE a jádra s cenou kolem 55 € za MWh. Obecně: chcete-li levnou elektřinu, musíte mít bezemisní zdroje. Ty obnovitelné zdroje bychom mohli mít relativně rychle, kdybychom chtěli. Je to spíš o tom chtít — ale to rozhodnutí má svou cenovou visačku. ČEZ nyní pracuje na propočtech, které by ukázaly konkrétní cenový dopad přiblížení se polské úrovni instalovaného výkonu OZE.

Pak přišel Putin, zastavil dodávky plynu a „zachránil“ uhelné elektrárny. Pak to zase vypadalo špatně, jenže přišel Trump, válka proti Íránu, vysoké ceny plynu a opět prodloužil životnost uhelných elektráren. Je tedy možné, že za dva roky se zase objeví někdo, kdo uhelky zachrání.

Nemůže s námi nakonec uhlí zůstat déle, než se čekalo? Třeba skupina Se.ven Pavla Tykače navzdory dřívějším výrokům, s ohledem na aktuální dění, prodlužuje provoz uhelných elektráren…

Stát se to určitě může. Příznaky toho, že uhelkám začíná být na forwardových trzích bledě, přicházely už v roce 2020–2021. Pak přišel Putin, zastavil dodávky plynu a „zachránil“ uhelné elektrárny. Pak to zase vypadalo špatně, jenže přišel Trump, válka proti Íránu, vysoké ceny plynu a opět prodloužil životnost uhelných elektráren. Je tedy možné, že za dva roky se zase objeví někdo, kdo uhelky zachrání. Ale jinak, když se podíváme na forwardy, v roce 2029 je cena elektřiny kolem 78 €, ale cena povolenky je přes 80 €. Když k tomu připočtete cenu uhlí, tak provozovat uhelku je záporný spread. Ekonomicky to těžko obhájíte.

Jaderné elektrárny tvoří přes 50 % výroby ČEZ. Provoz Dukovan se má prodlužit až do roku 2067. Kontrakt s KHNP na nové bloky je podepsán, má se začít stavět, ale dá se říct, že prodloužením životnosti je na vše více času?

Bavíme se o horizontu 2040 a dál, jenže my potřebujeme řešit situaci kolem roku 2030. Tam je cesta nechat tomu volný průběh, kdy ekonomicky nejlepší a nejlevnější je elektřinu dovážet, ale to není dostatečně bezpečné. Osobně mi dává smysl, abychom měli vysoký stupeň energetické bezpečnosti a byli schopni vyrábět tady. Nemusíme nutně všechno vyrábět, ale měli bychom být toho schopni. To by znamenalo mít dostatek řiditelných zdrojů. Dávalo by smysl postavit jednu až tři paroplynové elektrárny, jako jsou v Počeradech. A zároveň rozvíjet všechny tři směry: jádro, fotovoltaiku a vítr, doplněné o flexibilní plynové elektrárny, přičemž samotného plynu spotřebovávat raději méně.

Burza je místo, kde se potkává nabídka a poptávka, protnou se na nákladové křivce a stanoví cenu. Jestli ta burza je v Lipsku, v Brně nebo v Tokiu, je úplně jedno.

Může ČEZ postavit nové paroplynové elektrárny sám, nebo potřebuje státní požehnání?

Jakákoliv firma musí hospodařit s péčí řádného hospodáře a aby to mohla dělat, musí jí to ekonomicky vycházet. Dnes jsou podmínky takové, že když postavíte plynovku, sama o sobě se vám spíš nezaplatí. Proto jsou v Evropě tzv. kapacitní mechanismy: v soutěži dostávají platby ty zdroje, které zajišťují bezpečnost dodávky, i kdyby třeba nejely. V Česku se to také řeší. Zajímavé je, že Německo právě teď dostalo od Evropské komise souhlas vypsat aukci na až 12 GW nových plynových strojů.

Je nějaký energetický game changer na realistickém obzoru: malé modulární reaktory, velká bateriová úložiště?

Určitě se to blíží. Rolls-Royce SMR, v němž má ČEZ 20% podíl, získal kontrakt na elektrárnu ve Wylfa — takže malé modulární reaktory jdou kupředu. Ale ani to nevyřeší situaci kolem roku 2030. Co je skutečný game changer teď, jsou ceny baterek. Bateriová úložiště extrémně zlevňují, podobně jako dříve fotovoltaika (z ceny okolo 400 € za MWh v roce 2008–2010 na dnešních 50 €) tím prochází výroba baterií. Kombinace OZE a bateriových úložišť hodně pomůže. Ale není to úplné řešení pro situaci tzv. Dunkelflaute — kdy týden ani nesvítí, ani nefouká. Na to baterie nestačí, tam potřebujete řiditelný zdroj.

Máte nějaký oblíbený energetický mýtus, který veřejnost nebo politici stále opakují, přitom data říkají opak?

Jeden z takových evergreenů je, že nám Lipská burza zdražuje ceny elektřiny. Burza je místo, kde se potkává nabídka a poptávka, protnou se na nákladové křivce a stanoví cenu. Jestli ta burza je v Lipsku, v Brně nebo v Tokiu, je úplně jedno.