KOMENTÁŘ. Hned úvodem musím jako autor přiznat svůj maximální „bias“ v tomto tématu: můj podnikatelský sen vždy byla výstavba komerčně provozované jaderné elektrárny. V Česku to zní jako věc nemožná, ale zkusme se podívat na to, co se odehrálo v jaderné energetice v poslední době a poté na možnosti projektů dostupných privátním investorům.

V Česku se podařilo dotáhnout k podpisu s korejským dodavatelem tendr v Dukovanech. Přes všechny moje výhrady k „lex Dukovany“, smlouvám mezi státem a ČEZ a dalšímu dřívějšímu šlendriánu v tomto tendru je třeba tento krok vnímat pozitivně a nepředpokládám, že by stížnosti francouzského uchazeče a nutnost další notifikace v Bruselu tento výsledek měly zvrátit.

Podobně a pohledem přes hranici svižněji se pohnuli Poláci, kteří zvolili cestu mezivládního kontraktu s americkým dodavatelem a již žádají o stavební povolení.

Zájem stavět další blok s Američany projevilo i Slovensko, poté co se podařilo zprovoznit Mochovce.

Na zadní pozice středoevropského jaderného pelotonu současně patrně míří Maďarsko s jeho vazalskou smlouvou s ruským Rosatom.

Záměry stavět konvenční jaderné bloky mezitím oznamují další evropské země, o tempu výstavbě v Číně nemluvě, jádro zkrátka potřebujeme – jak píše ve své knize o dekarbonizaci Bill Gates, bez jádra to nezvládneme.

Aktuální další konflikty v klíčových oblastech těžby fosilních paliv to samozřejmě podtrhují, bez jádra nejenže nezvládneme dekarbonizaci ale ani energetickou soběstačnost motivovanou ryze geopoliticky.

Konvenční „velké“ jaderné bloky jsou však v zásadě vždy svázány se státy, pokud chceme jadernou energetiku „vyškálovat“, potřebujeme i privátní investice a technologickou soutěž, jak jsme na tom tedy s „malým“ jádrem, resp. modulárními reaktory?

Čekání na smysluplnou cenu

V polovině března zveřejnila Evropská komise (EK) dokument s všeříkajícím názvem Strategie pro vývoj a zavádění malých modulárních reaktorů v Evropě.

První takzvané SMR by na území Unie měly být spuštěny do konce dekády s tím, že jejich celkový výkon by do roku 2050 „mohl dosáhnout“ 17 GW až 53 GW.

Bavíme se tedy o třeba dvou stovkách modulů, které ovšem nemají pouze vyrábět elektřinu, ale najít uplatnění také v „hybridních nebo off-grid aplikacích a pro výrobu tepla v rámci těžko dekarbonizovatelných průmyslových odvětvích a pro vytápění domácností“.

To zní skvěle, jak realistické to ale je? SMR jsou reaktory o výkonu nižších stovek MWe, oproti velké jaderce tedy řádově desetinovém.

Některé typy jsou jen zmenšenými variantami klasických lehkovodních reaktorů, jiné jsou ale založeny na zcela nových koncepcích. Jako chladivo mohou využívat helium, tekutý kov či roztavené soli, a některé si vystačí s pasivním zabezpečením založeným na gravitaci či rozdílu teplot.

Jejich konstrukce tedy má být výrazně jednodušší a vyžadovat jen minimální obsluhu. SMR by tak mohly vyrábět megawatt energie klidně za desetinu nákladů oproti velkým jaderným elektrárnám.

Ty se navíc staví dekádu či dvě, zatímco modulární reaktor by mohl být spuštěn do dvou tří let s tomu odpovídající návratností investice.

Jenže od pilotního projektu k sériové výrobě vede dlouhá cesta, během níž budou SMR naopak mimořádně drahé.

Podle některých odhadů bude třeba sestavit desítky kusů určitého typu, podle jiných však i tisíce jednotek, než pořizovací náklady daného systému klesnou na smysluplnou úroveň.

V břiše lodi Akademik Lomonosov

Rozvoj decentrální jaderné energetiky se tedy neobejde bez obrovských investic z veřejných peněz. Ostatně EU již prostřednictvím agentury Euratom financuje pětici výzkumných programů zaměřených na SMR, ke kterýmžto 30 milionům eur nyní přihodí dalších 15 milionů.

Hlavně ale EK nedávno slíbila do Euratomu nalít dalších 108 milionů eur, z nichž nemalá část půjde právě na SMR. A navíc EK „zváží dodatečné dočasné navýšení programu InvestEU ve výši 200 milionů eur do roku 2028 s cílem dále podpořit zavádění inovativních jaderných technologií“.

Další „bambiliony“ na vývoj SMR se prý vyfundraisují přes vznikající fond Scaleup Europe, s požehnáním EU nedávno uvolnila Francie 300 milionů eur na skomírající projekt konsorcia Nuward, a bez veřejných peněz se neobejde ani systém od Rolls-Royce SMR. Někdy také nazývaný UK SMR.

Tento projekt stál britské daňové poplatníky zatím přes 2,5 miliardy liber již vyplacených či alespoň přislíbených. Jednotka o výkonu 470 MWe se má vyrábět také v Česku ve spolupráci s ČEZ a jím vlastněnou ŠKODA JS. Tuzemskému polostátnímu gigantu mimochodem patří 20 procent společnosti Rolls-Royce SMR.

A co malé startupy? Ty se zatím pouze předhánějí v renderování působivých animací, ostatně v plném provozu se podle všeho nacházejí jen dva typy SMR.

V břiše lodi Akademik Lomonosov si už skoro šest let vesele štěpí dvojice reaktorů od OKBM Afrikantov, dceřinky Rosatomu. Jedná se mimochodem o odvozeninu zařízení, která poháněla už ledoborec Lenin spuštěný na vodu v roce 1957.

I takzvaný vysokoteplotní plynem chlazený modulární reaktor s oblázkovým ložem, jehož dva exempláře slouží jako SMR demonstrátor ve východočínské provincii Šan-tung, je založen na dekády známém principu. A také jeho provozovatel, státem vlastněná skupina Huaneng, patří mezi největší energetické firmy na světě.

Když Bill Gates a Warren Buffet…

I za ostatními jakž takž realistickými projekty stojí velcí hráči a obří peníze z veřejných rozpočtů. Třeba americký NuScale obdržel od federální vlády 400 milionů dolaru jen v letech 2014–2020, plus další přísliby a garance ve výši středních jednotek miliard dolarů.

Letos v únoru oznámil NuScale spolupráci s rumunskou Nuclearelectrica, jejíž rozjezd americká vládní úvěrová EXIM již stačila podpořit necelými 100 miliony dolarů.

Výroba a spuštění šestice modulů má stát dalších šest až sedm miliard dolarů, z nichž polovinu zaplatí Nuclearelectrica vlastněná z 82,5 procenta státem. Slibně se jeví projekt TerraPower, který lze zařadit někam do středu mezi „velké“ a „malé“ jádro.

Vloni v únoru projekt získal stavební povolení od státu Wyoming a to po méně než čtyřech letech od oznámení tohoto záměru, letos v březnu pak první fáze projektu získala i federální povolení, stavební práce již byly zahájeny vloni a projekt by měl být dokončen v roce 2031.

Investory tohoto projektu jsou mj. Bill Gates a Warren Buffet a mělo by se jednat o jadernou elektrárnu o výkonu 345 megawattů, se schopností krátkodobého flexibilního navýšení na 500 MW.

Pokud má uspět komerční jádro, tak největší šanci má tento projekt, mimo jiné proto že dosavadní průběh potvrzuje, že americké regulatorní prostředí je pro investory příznivější.

Vývoj SMR bude však ještě patrně aspoň dekádu z výrazné většiny financován z veřejných peněz. Otevřou se tím nové podnikatelské příležitosti podobně, jako s nástupem bateriových úložišť?

Pro velké hráče ano, ale pro menší firmy obtížně. Bavíme se o jaderných reaktorech, které od provozovatele vyžadují hlubší expertízu než kontejner baterek, o přísném regulačním prostředí ani nemluvě.

Ke zvýšení energetické bezpečnosti Evropy mohou SMR přispět, možná dost výrazně, ale žádné byznysové eldorádo pro firmy „z dlouhého konce“ přinejmenším v Evropě nečekejme.

Autor je národohospodář, podniká v energetice pod značkou Amper, vybudoval několik společností od obchodníka s energiemi až po poskytovatele energetických úspor nebo meteorologických služeb.