Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
printscreen: YouTube,

„Už pošel?“ ptali se ruští vojáci nad postřeleným Čechem v srpnu 1968 v okupované Praze

Okupace Československa, jejíž 50. výročí si v těchto dnech připomínáme, představuje klíčovou českou zkušenost. Se společenskými následky normalizačního marasmu se potýkáme dodnes. V rámci Příběhů 20. století přinášíme vzpomínky dalších dvou přímých svědků tehdejších událostí. Třeba slavný herec Pavel Landovský v osudný večer seděl v hospodě s Karlem Gottem. Následující léta se ale jejich životy odvíjely úplně jiným směrem.

Herce Pavla Landovského netřeba příliš představovat. Narodil se roku 1936 v Havlíčkově Brodě, vyučil se nástrojařem, po maturitě na strojní průmyslové škole se pokoušel o studium herectví na DAMU, ale nebyl přijat.

Hrál pak v divadlech v Teplicích, v Šumperku, v Klatovech a v Pardubicích. Nakonec se dostal do Prahy do Činoherního klubu a od roku 1966 spoluvytvářel jeho nejslavnější éru. V roce 1968 byl také úspěšným a známým filmovým hercem. V noci na 21. srpna 1968 seděl v putyce – v rozhovoru pro Paměť národa líčil počátek okupace a všeobecný šok s příznačným zápalem a dosti plasticky:

Jiný život než Karel Gott

„Seděl jsem v baru Bystrica, byli tam taky Karel Gott, a muzikanti Laco Tropú a Laco Deczi. Hádali jsme se, kdo má nepořádnější manželku, a do toho v rozhlase běžela nějaká hra. Říkal jsem: ´Zacpěte tomu hubu, teď pijeme…!´ A snad Karel Gott povídá: ´To je nějaká hra o přepadení…´ A najednou někdo jiný říká: ´To není hra… to si snad někdo dělá srandu…´  Zkrátka poslouchali jsme vysílání, jak k nám lezou Rusové,“ popisoval Landovský dále:

„Tak jsem vyběhl  ven – a tam, na Národní třídě, stál zbloudilý tank, a do něj dvě ženské mlátily deštníkama a křičely: ´Jděte domů!´ V tu ránu jsem vystřízlivěl, sedl jsem do auta – měl jsem tenkrát Tatru dvanáctku, historické vozidlo, z roku 1926 – objel jsem ten tank a mířil na Václavák, kde už jsem viděl nějaké ´hnutí´ lidí. Pak jsem dorazil k režisérovi Pavlovi Juráčkovi. Bydlel kousek, v Krakovské, vedle stanice SNB, a já řval: Pavle vylez!!!  A on na to: ´Já chci spát!!!  Já zas: ´Ne, jsou tady Rusové!!!´ A on: ´Nekecej!!!´ Z té stanice vyběhl policajt a křičel: ´Ano, pane Juráček, jsou tady Rusové, byli jsme přepadeni!´“


HlídacíPes.org chystá další exkluzivní publikaci, po Babišovi a Zemanovi je na řadě

TOMIO OKAMURA – nekorunovaný král českých populistů. Podpořte nás!


Landovský se pak rychle dostal na místa, kde se shromáždily davy lidí a kde se střílelo: „Viděl jsem prvního mrtvého, střelili do nějakého kluka, a všichni ho vzali na ramena, nesli ho, a pak ho na autě přikryli vlajkou, byla celá zkrvavená… Táhli jsme na Václavák. Rusové tam začali střílet na Národní muzeum, přes nás, přes hlavy…  Bylo to jasně vidět…  Viděl jsem i ty mrtvé, u rozhlasu, postřílené…“

Sovětská okupace určila další Landovského osudy: patřil k lidem, kteří nespolupracovali s normalizačním státním aparátem, jeho život byl docela jiný než například osud srpnového spolustolovníka Karla Gotta.

Na počátku normalizace měl Pavel Landovský ještě role v několika filmech, pár let směl veřejně vystupovat, postupně byl však od veškeré práce jako politicky nežádoucí persona odstaven, což vyvrcholilo vyhazovem z divadla v roce 1976.

Herec, který začal také psát divadelní hry – například Hodinový hoteliér (1969), Objížďka (1978) – se pak podílel na zveřejňování Charty 77, kterou rovněž signoval. Jako disidenta ho opakovaně zatýkala, předvolávala a vyslýchala Státní bezpečnost. Nakonec ho vyhnala do Rakouska, kde hrál ve vídeňském Burgtheatru. Vrátil se domů až po listopadu 1989, zemřel v říjnu 2014 na srdeční infarkt.

Jiří Kolda: „On uže padachnul?“

Jiří Kolda přišel na svět roku 1942, stal se inženýrem a v létě 1968 pracoval jako úředník na ministerstvu dopravy. V noci z 24. na 25. srpna 1968 držel spolu s kolegou Václavem Vilímkem noční pohotovostní službu v pražském sídle úřadu. Nad ránem vtrhli do liduprázdné budovy sovětští vojáci – z propagandistických důvodů potřebovali „objevit“ sklad zbraní, které by mohli později vydávat za „výzbroj kontrarevolucionářů“ a na ministerstvu byly zbraně Lidových milicí.

Dva Rusové vstoupili do přízemních kanceláří ve chvíli, kdy Jiří Kolda zrovna odpočíval na lehátku. Musel se postavit, a zatímco jeden voják prohledával Václava Vilímka, druhý poručil Koldovi, aby dal ruce vzhůru a následoval ho. Nevedl ho před sebou, ale couval, v ruce odjištěný samopal.

Potom narazil zády do psacího stolu, zřejmě se lekl a zmáčkl spoušť: „Zrovna jsem procházel úzkými dveřmi, byl jsem natočený bokem, a to mi zřejmě zachránilo život. Dostal jsem zásah do levé části hrudníku, naštěstí to byl tečný průstřel, a také do levé ruky.“

Těžce zraněný Jiří Kolda pak ležel na zemi, zatímco Sověti prohledávali kancelář. Za nějaký čas ho vojáci odnesli na nosítkách a se zakrytou hlavou do sanitky. Neodvezli ho však do nemocnice, nýbrž do areálu sovětského velvyslanectví. Tam ho nechali asi hodinu bez pomoci, občas ho někdo zkontroloval, Jiři Kolda si pamatuje, že odkudsi zaznívala otázka: „Uže padachnul?“ Vypadalo to, že Sověti čekají, až zemře. Pak ho ale znovu odvezli pryč – na letiště ve Kbelích.

Operace ve světle žárovky

Do případu totiž tehdy zasáhl velitel pražské vojenské posádky, který měl potřebné styky a intervenoval u Sovětů. Jiří Kolda se v Kbelích dostal do sovětské polní nemocnice – a ze všeho nejdřív prodělal výslech. Teprve pak začala operace (trvala tři hodiny), při níž byl pacient při vědomí, dostal jen injekci na místní umrtvení:

„Dozvěděl jsem se, že kulky mne zasáhly asi centimetr od srdce, díval jsem se, jak mi vyndávali roztříštěné kousky žeber… Potom to pokračovalo operací ruky. To všechno v polních nehygienických podmínkách, ve světle žárovky, napojené na autobaterii.“

Navečer, po dalších peripetiích a pohovorech, zastavili Rusové na silnici prázdnou českou sanitku, která Jiřího Koldu naložila a odvezla do nemocnice. Léčil se dlouhé týdny, a když se vrátil do práce a do běžného života, shledal, že jako oběť okupace bude mít potíže.

V zemi se už měnil režim. Stejně jako Pavel Landovský a Petr Maišaidr patří i Jiří Kolda k lidem, kteří se po zbytek života drželi svého „určujícího prožitku“. Nevstoupil do KSČ, nepodporoval normalizační garnituru, 20 let žil skromně – a slušně.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

8 komentářů

  1. Dan napsal:

    bylo to svinstvo,to je fakt,přesto mám názor,že nelze házet všechny Rusy do jednoho pytle,tak jak se to dnes propaguje,nedělalo se to s Němci,nedělá se to s muslimy,nedělejme to ani s Rusy,odsuzujme strůjce této skázy svobobody,to je Brežněv,vedení RVHP, a také české zbabělé politiky,kteří nejprve hlásali svobodu a pak vlastně zradili svoje občany i svoje ideje,i když zase připouštím,že jsou v životě momenty,kdy člověk volí menší zlo,když příjde ještě větší,i dnes by se tak zbaběle zachovalo mnoho politiků i poslanci,nelze však jen nadávat,kritizovat a nenávidět,musí se i myslet,rozebírat,odpouštět a měnit dění a dokud nebudeme spravedlivý a nebudeme reálně uvažovat,z této minulé šlamastyky nikdy nevybředneme,odpustili jsme německému národu,odpusťme i ruskému lidu___to je můj názor___a kromě toho,dnešní mladá generace je lhostejná k minulosti,je vedena lásce k penězům,volnosti,adrenalinu i k nezodpovědnosti, a to se v budoucnosti vrátí právě jim a k jejich škodě,bohužel,i výuka na školách je v tomto špatně směruje,navíc rodiče jen „makají a makají“ a honí prachy,na děti a výchovu jim nezbývá čas,klasická rodina se vytrácí,někdy ani nemají také zájem oni sami____“pak zbývá už jen otázka“…..“to máme mládež,kam to vede se ptám….“

    • skeptik napsal:

      Němci svůj názor na 2. světovou válku a německou roli v ní už dávno radikálně změnili. Dnes jsou z Němců takoví pacifisté, až jsou z toho jejich spojenci v NATO nervózní. Co se Rusů týče, 60% Rusů dodnes okupaci Československa podporuje a jsou přesvědčeni, že nás tehdy „zachránili“.

  2. Petr Kaminsky napsal:

    Na postave Karla Gotta by slo pekne ukazat, jak smysli „vetsina“. Karel Gott cely svuj zivot kazil vkus svou preslazenou limonadou, oportunismem a prisluhovanim rezimu. Na oplatku bude Zlate slaviky vyhravat i davno po smrti.

  3. Národní prudič napsal:

    Zrovna takhle se vysmíval „veterinář“ Bělobrádek paní, které uhynul pes.

  4. Martin Linhart napsal:

    Takových příběhů jsou desítky.Pamatuji si srpen 1968 jako malý kluk,další informace jsem si posháněl.Je hrozné,že se najdou lidé,kteří tuto událost bagatelizují,omlouvají
    a ještě s tehdejšími okupanty škodí,kde mohou.Takové jednání je nejen vlastizradné
    (to už je trochu vyčpělý pojem),ale zejména odporné.Veřejně se s tím nepochlubí ( až
    na slabomyslnou soudružku Semelovou),leč v anonymitě internetových portálů ( Aeronet,Parlamentní listy a podobný neužitečný odpad ) si zařádí.A při volbách podpoří Senilního ochmelku (kníže je sice starší,občas usne,ale schody narozdíl od
    Miloše zvládá) a Pitomia.

  5. Vladimír Plhal napsal:

    Ve veřejném zájmu je, abychom mohli v klidu poracovat, nebyli denně stresováni vymyšlenými hrozbami, nebyli zasypáváni agresivními reklamami, nebyla přepisována historie, nebyly vydávány zákony preferující podvodníky a trestající postižené, nebyla dána možnost každému psychopatovi aby manipuloval s lidmi, aby v mediích byly podávány vyvážené informace o vývoji ve světě ……atd atd.

  6. emil weiss napsal:

    v texte je preklep -> V noci na 21. srpna 1986 seděl v putyce…zrejme islo o 21.srpna 1968…

    za korekturu dakujem uz vopred.

Přidávání komentářů není povoleno