Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Bývalý ambasador USA v Praze Norman L. Eisen před rezidencí amerického velvyslance. Dům nechal jako sídlo své rodiny původně vystavět bankéř Otto Petschek. Eisen o historii spojené s místem napsal román Poslední palác. Foto: Michal Růžička / MAFRA / Profimedia
,

Ukradené vily bankéře Petschka. Za americkou stát zaplatil, za ruskou dodnes majitelům dluží

Osud několika reprezentativních vil v pražské Bubenči věrně ilustruje novodobé české dějiny, poválečné události i rozdíly v tom, jak k soukromému majetku přistupuje stát demokratický a totalitní.

Symbolem jsou zejména dvě vily: první patřila Ottu Petschkovi, druhá Jiřímu Popperovi, bohatým bankéřům židovského původu. V jedné od konce války až dones sídlí ruská ambasáda, druhá je od roku 1945 rezidencí amerického velvyslance.

Zatímco za tu americkou nakonec dostal syn původního majitele přiměřené odškodnění, potomci někdejšího vlastníka „ruské“ vily se náhrady stále domáhají marně.

Kouzlo posledního paláce

I když rodiny původních vlastníků, jimž majetek ukradli nacisté, druhou světovou válku díky včasné emigraci přežily, budova dnešní rezidence amerického velvyslance byla po válce zabavena jako údajný německý majetek; kvůli vile Jiřího Poppera, dnešní ruské ambasádě, vznikl 2. června 1945 dokonce speciální prezidentský dekret číslo 8.

V jeho prvním paragrafu si vilu přivlastňuje Československo, ve druhém ji jako výraz díků dává Sovětskému svazu a v závěrečném slibuje zákonnou úpravou vyřešit nároky původních vlastníků. To se ale nikdy nestalo.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Osud obou domů ve svém románu Poslední palác na základě důkladného studia historických pramenů popsal bývalý americký velvyslanec v Česku Norman Eisen, muž s československými kořeny. V některých pasážích tohoto textu z knihy vycházíme. I Eisen v někdejší vile Otty Petschka strávil z titulu své funkce několik let svého života.

Pro Spojené státy ji dokázal vytrvalým úsilím získat první poválečný americký velvyslanec v Československu Laurence Steinhardt. Vila, či spíše palác, jej okouzlila ihned po jeho příjezdu v červenci 1945.

Reprezentativní palác se stavěl komplikovaně, s problémy a s vysokými náklady. Bankéř a jeden z nejbohatších mužů tehdejšího Československa Otto Petschek jej dokončil v roce 1930 takřka za cenu osobního bankrotu, ale výsledek stál za to: architektonickým záměrem, zpracováním, použitými materiály či unikátní vysouvací prosklenou stěnou propojující halu s velkolepou zahradou.

Původní majitel si však přepychové novostavby moc neužil; v roce 1934 při zahraniční cestě náhle zemřel na srdeční příhodu.

Když pak rodina v roce 1938 uposlechla varování a včas odjela do zahraničí – přes Rakousko, do Británie a dále do Kanady a USA – uprázdněnou vilu si po vzniku protektorátu za své sídlo vybral pražský velitel wehrmachtu Rudolf Toussaint.

V květnu 1945 jej vystřídala sovětská armáda. Během pár dní stihla stavbu zdemolovat a vyplenit, později se přesunula doslova o dům dál – do sídla dnešní ruské ambasády. I s ní je spojené příjmení Petschek. Vilu nechal vystavět Ottův mladší bratr Friedrich (taktéž člen úspěšné bankéřské rodiny, která roku 1920 založila bankovní dům Petschek), už v roce 1927 ji ale přeprodal jinému významnému bankéři své doby Jiřímu Popperovi.

Sám Friedrich pak od února 1931 bydlel jen kousek vedle, v ulici Pod Kaštany, v takzvané Blochově vile, která je nyní též součástí komplexu ruského velvyslanectví.

Ani rodina Jiřího Poppera se z poklidu bubenečské vily s rozhlehlou zahradou u parku Stromovka netěšila příliš dlouho; správně odhadla věci budoucí a po vzniku protektorátu se jí podařilo zemi opustit a válku přežít v Jižní Americe.

Otcovo životní dílo

Také potomci Otty Petschka válku přečkali v emigraci. Syn Viktor dokonce dobrovolně narukoval do americké armády, dva roky se aktivně účastnil bojů druhé světové války a získal americké občanství. Díky své znalosti němčiny se mimo jiné podílel na výsleších zajatých nacistů.

Velvyslanec Steinhardt jej po válce v USA kontaktoval a vyžádal si od něj souhlas s tím, že si americká vláda jeho vilu pronajme a on ji díky tomu jednou bude moct dostat zpět „v dobrém stavu a s nepoškozeným vybavením, případně za ni jednou dostane od české vlády přiměřenou kompenzaci“.

Viktor Petschek souhlasil a otcův zhmotněný sen dal Spojeným státům k bezplatnému užívání. Jenže práva na vilu si tou dobou už dělal stát; Ministerstvo obrany Američanům naúčtovalo roční nájemné 150 000 Kčs.

Nakonec ale Steinhardt dosáhl svého: palác získal jako rezidenci amerického velvyslance výměnou za odpuštění jinak nedobytných dluhů Československa vůči USA. Součástí dohody bylo ale i vyrovnání pro Viktora Petschka – od československé vlády měl dostat osm milionů dolarů (zhruba ekvivalent dnešních 93 milionů dolarů). Finanční náhrady se však „Viky“ reálně dočkal až o desítky let později; v roce 1982 v rámci celkového vypořádání účtů mezi USA a Československem.

Naopak Popperovi, dědicové původního majitele „ruské“ vily, neměli čtyři desítky let vůbec žádnou šanci se čehokoli domáhat. A o náhradu škody se marně snažili i po pádu komunismu.

Chcete se soudit? Plaťte

Nárok vůči České republice i Ruské federaci na vrácení vily, pozemků i vybavení vznesla Lisbeth Popper, dcera původního majitele, prvorepublikového bankéře Jiřího Poppera, až v roce 2008. V předchozích letech se ale marně snažila o to, aby s ní byl vůbec někdo ochoten mluvit. Nakonec zbyla jen soudní cesta.

Vedle pozemků a budovy chtěla Lisbeth vrátit i dochované vnitřní vybavení, nábytek, historické nádobí či stříbrné příbory a servis. „Existují záběry, kterak ruský velvyslanec vítá v hale ambasády Václava Klause. A za nimi jsou jasně vidět Popperovy starožitnosti,“ řekla už před lety advokátka potomků rodiny Popperů Irena Benešová.

 

 

Lisbeth Popperová v průběhu vlekoucích se sporů zemřela, její místo ale zaujala další generace, vnuci Jiřího Poppera. Vloni v červnu dospěli až k Ústavnímu soudu. Zde věc dostal k řešení ústavní soudce Radovan Suchánek, který restituční kauzy řeší nápadně často a prakticky vždy ve prospěch státu a teze „nic se vracet nebude“.

V předmětném sporu šlo ovšem „jen“ o to, že stát neodpustí žalující straně poplatky, které s ohledem na požadované miliardové vyrovnání byly v řádu milionů korun. Podstatou věci – ukradením vily bez náhrady – se soud nezabýval.

Dnešní Rusko se k historickému daru prezidenta Beneše hlásí a nikomu nic vracet nehodlá. „Samotná budova velvyslanectví je zajímavá— je to architektonická památka z počátku 20. století. Budova byla předaná Sovětskému svazu československou vládou jako vděčnost za osvobození země od nacismu,“ popsal současný velvyslanec Zmejevský sídlo v rozhovoru pro kremelský web Sputnik před svým příjezdem na misi.

Potomci původního majitele se ale stále nevzdávají. Jak upozornil web Seznam Zprávy, od roku 2018 mají české soudy řešit novou žalobu – s ohledem na výši správního poplatku záměrně podanou jen na malou část pozemku tak, aby se soudy vůbec zabývaly podstatou. Zatím se ale podle právničky rodiny Ireny Benešové stále probírají pouze procesní záležitosti.

Od Rusů gesta nečekejme

Celá tato přetahovaná s potomky původního vlastníka působí dosti nedůstojně. Je nepochybné, že nemovitosti v Bubenči už Ruské federaci zůstanou.

Je to ale Česká republika, kdo na jedné straně odmítá jakékoli zpochybnění Benešových dekretů, na straně druhé ignoruje fakt, že v dekretu, který se týká explicitně vily bankéře Poppera, je jasně zmíněna budoucí náhrada, která ale nikdy nepřišla.

Od Ruska se žádná vstřícná čekat nedají, bylo by však záslužným činem i (ne)obyčejnou slušností, pokud by závazek revanšovat se za státem ukradený majetek naplnila Česká republika. Více než tři čtvrtě století poté je nejvyšší čas. Mantra českých soudů o „nepřekročitelné hranici“ roku 1948 nemůže v tomto případě ve světle historických faktů obstát.


Osud nemovitostí rodiny Petschků

Palác Otty Petschka byl dostavěn v roce 1930 členem jedné z nejbohatších rodin v prvorepublikovém Československu. Cena stavby se vyšplhala na tehdy zcela astronomických 300 milionů korun. Rodina utekla před nástupem nacismu, vilu zabavili nacisté, později jako německý majetek československý stát. Po krátké přítomnosti sovětských vojsk vilu získaly jako rezidenci velvyslance Spojené státy.

Vila Friedricha Petschka, Ottova bratra, reprezentační vila postavená ve 20. letech v Praze-Bubenči ve slohu inspirovaném francouzským klasicizujícím barokem. Stavebníkem vily byl Friedrich (Bedřich) Petschek. Již v roce 1927 však vilu přeprodal jinému významnému bankéři své doby Jiřímu Popperovi. Od roku 1939 užívalo vilu gestapo, od roku 1945 ve vile sídlilo Velvyslanectví Sovětského svazu, poté Velvyslanectví Ruské federace.

Friedrich Petschek od února 1931 bydlel ve vile čp. 473 Pod Kaštany 19, v takzvané Blochově vile, která je též součástí komplexu Ruského velvyslanectví.

I vila třetího z bratrů Hanse Petschka v ulici Romaina Rollanda je dnes v majetku Ruské federace.

Vila Isidora Petschka v Pelléově ulici (před začátkem 2. světové války vlastnil vilu Isidorův vnuk Viktor) je součástí areálu amerického velvyslanectví.

Vila Berty Petschkové (manželka Julia Petschka, strýce výše zmíněných bankéřů, spoluzakladatele průmyslového a těžebního impéria) v ulici Pelléova je ve vlastnictví České republiky, respektive Diplomatického servisu Ministerstva zahraničí, bezplatně ji ale užívá jako své velvyslanectví Čínská lidová republika.

Petschkův palác v Praze, postaven v letech 1923–1929, kdysi sídlo bankovního domu Petschek a spol., za protektorátu hlavní budova gestapa, nyní sídlo Ministerstva průmyslu.


Tento redakční text serveru HlídacíPes.org vyšel dnes v rámci spolupráce exkluzivně i na webu Forum24

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

8 komentářů

  1. Jan napsal:

    Platit to měla Benešova vláda.

  2. Krkowitz fon Milowitz napsal:

    Nic ve Zlem NĚMCká (AŠKENÁSká) dinastie Petschků DOBROvolně odešla z  ČESKOslovenska v den kdy byl PREZIDENTem svěřen osud českého národa do rukou říšského vůdce,
    Odchodu předcházelo nejen studijum angličtiny ale i zbavování se majetku obchodních společnosti ješ získali ve spoluparáci s BANkstery CITY domu SION během několika krizí znic některé znich nejen využili k bezpracenému obohaconí ale některé sami i spoluvyvolali jak tu na VIDEŇské burze .
    Vzhledem ABRHÁMovskému vyznaní otců jejich otců a Haavara Agreement kníš jme téš přistoupili majetek a jejich výnosi mněli tak jako tak připadnou na účty na PŘESÍDLENÍ teda MARX-IStické Internacionále SION-IStů a později z části cetrání BANKa STÁTu IZRAEL kde dodnes zůstali spící učty za ty ješ do zemně zaslíbené v poslednim řešení letěli proti své vůli.

  3. virus napsal:

    Proč to kapitalistický stát nezaplatil hned po roce 1945 ? Proč do toho taháte Rusko ?

  4. Radomír napsal:

    Je to politikum. Skoro jako návrat Černých hor nebo bilionová náhrada Siouxům.

  5. petrph napsal:

    Jo, jo vítejte v drsném kapitalismu. Mně se hned zdálo divný, že by naši komunisti za totáče dobrovolně platili za ten emerickej palác v tom roce 1982 v rámci nějakého vyrovnání účtů mezi USA a Československem.
    Jenomže, jak se píše, to vyrovnání bylo opravdu dost drsný, tenkrát v tom roce 1982 nám Amíci vraceli náš zlatej poklad, kterej nám sebrali za války Němci a Spojenci ho pak od konce války zadržovali. A v rámci jednání o vracení si taky hned řekli o tohle zmíněné odškodnění pro své občany, pěkně z ručky do ručky….
    To je asi ten hlavní důvod- .
    Jinak by se asi potomci soudili jako v tom druhým případě..

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Jistě by se našlo v archivních novinách, nejspíše v Rudém právu, že USA zadržovaly československé zlato, a jeho vrácení podmínilo zaplacením Benešova dluhu za nemovitost své ambasády. To vrácené zlato sloužilo, spolu s ostatními aktivy ČNB, ke krytí Kčs, což na nich na rozdíl od Kč, bylo natištěno, a to zlato bylo pak po roce 1989 demokratem Tošovským levně prodáno. zaplacením za původním majitelům současné pražské ambasády USA. Rusové žádné československé zlato po 2. s.v. nezadržovali, tudíž jsme museli za nemovitosti ambasád , které jsme po válce darovali (jak USA, tak SSSR) platit jen tu USA, protože SSSR nemělo, co by nám zadržovalo. Jinak to ani být nemohlo.
      K českému zlatu ještě poznámka:
      „V sejfu České národní banky zbývá 7,8 tuny zlata. Autor: Ing. Štěpán Křeček, MBA (BHS),25.05.2020 18:57:39
      „Česká národní banka prodala podstatnou část zlatých zásob, aby zvýšila likviditu a posílila stabilitu výnosů devizových rezerv. Centrální banka tím naplnila své poslání. Nemůžeme jí proto vyčítat, že prodejem zlata odmítla spekulovat na budoucí růst hodnoty zlata,“ říká hlavní ekonom BHS Štěpán Křeček. České národní bance připadlo po zániku Československa před více než 27 lety 70 tun zlata. V letech 1997 a 1998 došlo k prodeji 56 tun zlata. Jednalo se o nejvýraznější pokles zásob zlata v novodobé historii České republiky. V následujících letech docházelo k dalšímu snižování množství zlata až na současnou úroveň 7,8 tuny.“
      https://zlato.kurzy.cz/zpravy/545790-v-sejfu-ceske-narodni-banky-zbyva-7-8-tuny-zlata/

  6. brambůrel napsal:

    a jak se bankéři nadřeli, než na to poctivě vydělali… až je mi jich líto

  7. Jan napsal:

    USA, Rusko rozdíl žádný, tam i tam drsný kapitalismus, jen Rusi jsou jako celek kultivovanější, zbylo tam trochu z carské noblesy a do Ameriky šel kořistit, zabíjet původní obyvytelstvo a krást mu jejich zemi, šunt Evropy, prostě, až na asi deset výjimek, šunt tehdejšího světa. Dodnes je to na obyvatelstvu USA patrné.

Přidávání komentářů není povoleno