Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Ghetto Lodž. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

Transport jako přízrak. Před 80 lety začaly systematické deportace českých a moravských Židů

Dne 16. října 1941 odjel první z pěti vlaků, které vezly do ghetta v Lodži celkem pět tisíc lidí. Šoa jich přežilo 277. Pojem „transport“ provázel židovské oběti nacismu nepřetržitě od konce 30. let do roku 1945.

V letech 1939-1941 byli Židé v protektorátu zbaveni majetku a občanských práv. V září 1941 vyvrcholilo jejich vydělení z většinové společnosti příkazem, že musí nosit viditelné označení, žlutou hvězdu s nápisem Jude. Transporty byly dalším stupněm „konečného řešení židovské otázky“: Židé měli být odstraněni z běžného života.

„Schnell, schnell, vy psi.“

František Lederer (1930-2018) se narodil v Teplicích v rodině textilního továrníka. V roce 1938, těsně před německým záborem československého pohraničí, se s rodiči Richardem a Eliškou a bratrem Jindřichem (Heinzem) přestěhoval do Prahy.

20. října 1941 byli všichni čtyři deportováni transportem B do ghetta v Lodži (Ghetto Litzmannstadt). Předtím strávili tři dny na shromaždišti, každý z nich měl padesátikilové zavazadlo, jeli osobním vlakem z nádraží Praha-Bubny a nevěděli kam.

František Lederer, druhý zprava, v sanatoriu v Českém Dubu (1945). Foto: se souhlasem Post Bellum

První měsíc v lodžském ghettu prožili společně s ostatními transportovanými v domech v Łagiewnické ulici. Spali společně na zemi, na seně, pod jednou dekou. Později dostali malý byt ve Wolborské ulici. V ghettu byl hlad, ale dala se sehnat řepa nebo tuřín, jindy lebeda:

„Ta byla jako špenát, a se šlupkami od brambor to matka umlela na takovém malém strojku. Nevím, jestli si ho už přivezla s sebou z domova, nebo jestli ho sehnala v ghettu v Lodži. Zkrátka jsme mleli ten špenát, tu lebedu, s těmi šlupkami, které se také musely koupit, a sacharinem, přidala se trocha mouky a voda a z toho jsme dělali takovou bábovku. Ráno jsme to jedli ke kávě z melty. Sacharin prodávali na ulici polští Židé. Křičeli: ‚Sacharin, cejna, cejne, sacharin orginejle!‘, tak si to aspoň pamatuju,“ vzpomínal Lederer.

V bytě ve Wolborské žili Ledererovi pohromadě od listopadu 1941 do června 1942. „Pak přijela nákladní auta. ‚Schnell, schnell, vy psi! Runter, runter!‘ Všechno dolů, ven z těch bytů. Museli jsme nastoupit do aut a odvezli nás do věznice na kraji ghetta.“

Tam viděli bratři František a Jindřich rodiče naposledy. Spolu s několika dalšími byli odvedeni do kanceláře: „Museli jsme tam něco podepsat, že budeme pracovat… Já jsem pak dělal v elektrotechnické výrobě Rauschengrund a bratr ve šroubárně, která se jmenovala Puckka.“ Bratři se mohli vrátit do bytu. Rodiče – Richard a Eliška – byli spolu s dalšími lidmi odvezeni neznámo kam, patrně je Němci zavraždili v plynovacích autech v Chelmnu. Jindřich Lederer později zahynul v ghettu, František se dostal do Osvětimi a jako jeden z mála deportovaných přežil.

Slovo transport jako přízrak

Slovo „transport“ patří k těm, které vyjadřují hrůzu doby: „Transport, být zařazen do transportu, tahle slova se nad námi pořád vznášela, transport, to byl takový přízrak,“ říká jeden z přeživších.

Asaf Auerbach před panelem výstavy Wintonovy vlaky (2014). Foto: se souhlasem Post Bellum

Termín transport provázel židovské oběti nacismu nepřetržitě od konce 30. let do roku 1945. Po celou tu dobu vlaky s lidmi křižovaly Evropu, dostávaly přednost i před zásobováním armády – a cílová stanice většinou znamenala smrt.

Vymykaly se z nich jen tzv. Kindertransporty, tím, že nepředstavovaly deportaci a znamenaly naopak záchranu. Pronásledovaní Židé (nebo lidé, kteří byli za Židy úředně označeni podle principů norimberských rasových zákonů), neměli kam uprchnout. Svobodné státy až na úplné výjimky utečence před nacismem nechtěly přijímat. Vznikla proto mezinárodní akce na záchranu židovských dětí, několik tisíc se jich díky ní dostalo z nacisty ovládaných území. V letech 1939-1940 se podařilo odvézt z protektorátu 669 židovských dětí.

Patřil k nim i Asaf Auerbach. Narodil se v roce 1928 v Palestině, kam jeho rodiče odjeli jako sionisté. V roce 1930 se s nimi a starším bratrem přestěhoval do Prahy. Po nacistické okupaci se dozvěděl, že s bratrem Rubenem pojede do Anglie. Odjížděli v červenci 1939.

„Nejvíc si z toho pamatuji to, že nás rodiče před odjezdem vzali do restaurace, protože nikdy předtím, ani poté už nás tam nevzali. Odjezd probíhal celkem v klidu. Máma se držela. Kdyby se nedržela, jako mnohé ty mámy, které nevydržely a bulely, tak si myslím, že by mě nikdo nedonutil odjet. Že bych odmítl do toho vlaku vlézt, kdyby začala brečet. To bych nesnesl. Byl jsem na ní hodně závislý. Ale potom asi, když jsme odjeli a blížil se vlak k tunelu na Hlavním nádraží, kde pak zmizel, tak to jsem přesvědčený, že pak už bulela. To asi jinak nešlo. To se asi konečně mohla uvolnit. Ale já jsem si jistý, že si nemysleli, že se už nikdy neuvidíme,“ vzpomíná Asaf Auerbach. V roce 1945 zjistil, že jeho rodiče byli zavražděni v Osvětimi-Birkenau.

Heydrich: protektorát bez Židů za dva měsíce

Ghetto Litzmannstadt. Foto: se souhlasem Post Bellum

První deportací z českých zemí byla tzv. Akce Nisko. 18. října 1939 odjel z Ostravy vlak, který vezl tisíc mužů ve věku 17 až 55 let. Měli budovat tábor v Nisku nad Sanem. Lágr byl zrušen už na jaře 1940, část deportovaných se vrátila domů, někteří však už předtím uprchli (a některé Němci vyhnali) na sovětské území. Mnozí zemřeli, mnozí skončili v táborech gulagu.

Počátek transportů v říjnu 1941 souvisel s nástupem Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora. Novinářka a spisovatelka Ruth Bondyová v knize Jacob Edelstein píše, že Heydrich, „opojený vzrůstající mocí, prohlásil na tiskové konferenci v Praze, že protektorát bude vyčištěn od Židů během osmi týdnů“.

Tak rychle se to nepodařilo, ale Židé byli usilovně a systematicky shromažďováni. Nedlouho po již zmíněných deportacích do Lodže bylo založeno ghetto v Terezíně (v listopadu 1941), kam se postupně dostala většina českých a moravských Židů. Němci jim lhali, že budou v ghettu žít a pracovat, lidé však vzápětí zjistili, že z Terezína opět odjíždějí transporty, nejdřív do Izbice, Lublinu, Malého Trostince či Rigy. Od září 1942 jezdily vlaky s dobytčími vagóny do vyhlazovacích táborů: do Treblinky a především do Osvětimi, přesněji do Auschwitz-Birkenau. Život tisíců deportovaných lidí končil v plynových komorách.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

 

Líbil se vám tento text?
Podpořte nás převodem pomocí QR kódu

Naskenujte QR kód prostřednictvím své mobilní bankovní aplikace a zadejte částku dle libosti.

Děkujeme za podporu!
QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

6 komentářů

  1. Tomáš Krystlík napsal:

    Pan Drda by měl více dbát na osvětu cz-obyvatelstva. S viditelným označením židů na oděvu přišli Češi, říšské úřady jen jejich návrh převzaly. Rasová perzekuce s výjimkou zabíjení byla plně v kompetenci cz-protektorátních úřadů. Neměly ale vliv na transporty z ghett do KZs nebo z ghett do východních obsazených území. Vůbec by bylo by záhodno odlišovat transporty do ghett a po jejich rušení v roce 1942 do KZs. Většina židů ale zahynula mimo německé KZs hlavně zastřelením na okupovaných pláních SSSR, kde je pod taktovkou Einsatzkommand der Sipo und des SD vraždili především statisíce občanů SSSR navlečených do uniforem pomocné německé policie. K nalezení např. u Grunera a Snydera.

    • Tomáš Krystlík napsal:

      Aby to nebylo dvojznačné – Češi navrhli povinné označení židů na veřejnosti, Němci pak tuto povinnost zavedli pro celou Říši.

      • Horymír napsal:

        Označování Židů navrhl šéf zpravodajské služby SS a NSDAP Reinhard Heidrich po křišťálové noci v listopadu 1938. Jako první byli označováni polští Židé na území okupovaném Německem.Od poloviny října 1939 museli nosit na rameni pásku s modrou židovskou hvězdou. Souhlas s identifikací Židů v Německu a Protektorátu dal Adolf Hitler v létě 1941 a 1. září 1941 vyšlo policejní nařízení pro území Německa a Protektorátu se specifikací označení pro židovské obyvatele starší 6 let „Černá,šesticípá hvězda velikosti dlaně,vyrobená ze žluté látky s černým nápisem Jude a má být viditelně umístěna na levé straně hrudi přišitá na oděvu. Od 15. září 1941 museli všichni Židé v Německem okupovaných územích tento symbol viditelně nosit.
        Myšlenkový konstrukt obskurního „historika“ Krystlíka,že Češi navedli samotného Hitlera (o kterém je všeobecně známo,že Čechy opravdu,ale opravdu nemusel) k označování Židů,patří do říše bájí a dehonestací,které tento autor sci-fi dává k lepšímu jako alternativní realitu.

    • petrph napsal:

      Tedy bylo by příliš jednostranné toto svalovat na Čechy (české úřady) , protože jak známo, byli jsme v té době protektorátem Německa, kde byly tyto rasové protižidovské zákony ustanoveny dávno před námi už v letech 1933-1935.
      Takže v tomto česká protektorátní vláda a české úřady pouze přijímaly a administrativně vykonávaly direktivní pokyny nadřízených německých činitelů a institucí, na místě prvním, k tomu ustanoveného říšského protektora

    • A. S. Pergill napsal:

      Kecáte. To označení zavedli Němci už na základě vyhlášení Norimberských zákonů.

  2. Sam napsal:

    V Čechách je rasizmus zakořeněn už od středověku, takže Heydrich padl Čechům do noty, už za hilsneriády na konci 19. století byl v podstatě český národ vyzýván k pronásledování Židů. Vyrostl jsem po válce a na veřejnosti byl Žid , Němec, cikán, ale i Slovák, stále označován za něco zlého a odporného . Myslím, že to podporoval i komunistický režim tím, že umožnil rozkradení majetku českých Židů i českých Němců.

Přidávání komentářů není povoleno
ReklamaBělorusko