KOMENTÁŘ. Litoměřice mají za sebou celkem vydařený týden. Ve čtvrtek tamní zastupitelé definitivně rozhodli, že z parku zmizí obludná socha sovětského vojáka. V neděli se ke stále ještě stojící soše dostavil pochod antisystémových sil a přátel Ruska o celkovém počtu krásných 14 lidí. A v pondělí se v kině Máj promítal film Chvilky naděje, původně zakázaný nebo nedoporučený k produkci, nebo jak vlastně budeme chtít březnový pokus o cenzuru nazývat. Přesto některé nevyjasněné otázky zůstaly.

Rentabilita především. Zapamatujme si to slovo.

Právě nerentabilitou vysvětlovala v březnu ředitelka Městských kulturních zařízení Michala Mokrá, proč se v rámci filmového kinoklubu Ostrov nebude v Litoměřicích promítat snímek režisérky Amálie Kovářové o zákulisí demonstrací Milionu chvilek namířených proti tehdejšímu premiérovi Andreji Babišovi.

Což ve městě, kde je kultura podřízena místostarostovi za hnutí ANO Jiřímu Adámkovi vyvolalo jisté pozdvižení. Psali jsme o tom ostatně na těchto stránkách a při pohledu zpět stále stojí za pozornost vysvětlování litoměřických kulturních činovníků.

Milion chvilek nesmí projít. V Litoměřicích dostal film o Minářovi a spol. stopku

Jsme zpátky u zmíněné rentability coby základní mantry paní ředitelky Mokré. „Jsme povinni vyhodnocovat z ekonomického úhlu pohledu, jaké filmové produkce v naší režii pustit a jaké ne. Je to standardní proces u všech promítání, které v kině realizujeme. Jsme jednosálové kino a z toho vyplývá, že nemůžeme odpromítat všechny projekce, i kdybychom sebe více chtěli. Tento náš zvolený postup nese i ovoce, protože si opakovaně držíme příčku do 10. místa nejnavštěvovanějších jednosálových kin ČR,“ tvrdila.

V pondělí se v kině sešly tři stovky lidí a zaplnily největší kinosál ve městě. Šlo o historicky nejúspěšnější a nejnavštívenější produkci zmíněného kinoklubu. Ti, co měli přijít, přišli. Po promítání následovala beseda s tvůrci i představiteli Milionu chvilek pro demokracii Mikulášem Minářem a Benjaminem Rollem.

Postavení litoměřického Máje v TOP 10 jednosálových kin naštěstí neutrpělo. Což už nelze spolehlivě říct o reputaci ředitelky kulturních zařízení, jejíž argumentace dostala vážné trhliny.

Zaplněné kino Máj sleduje vyvzdorovaný dokument. Foto Rainer Bach (se souhlasem)

Věrná sestra autocenzura

Co je podstatné. Za čtvrtstoletí fungování kinoklubu dosud nikdy nedošlo k tomu, že by kvůli údajné nerentabilitě kdokoli do programu zasahoval. I kdyby se sešlo deset lidí na islandský umělecký noir nebo dejme tomu na Jen počkej zajíci, promítalo se. A městu, potažmo jeho kulturním pobočníkům, to bylo jedno.

Neexistují žádné věrohodné důkazy, že produkci skutečně zamázlo město. Místostarosta Adámek to kategoricky odmítá a my mu můžeme věřit, že žádnou cenzuru nenařídil. V úvaze tak zůstává její věrná sestra autocenzura, předběžná opatrnost nebo před…sebezajištění, nechť si každý vhodný termín dosadí podle svého vkusu, případně podle míry zachování paměti normalizačních praktik.

Co zaznělo od iniciativy Litoměřice aktivně:

Dobrý večer, dámy a pánové, jmenuji se Tobiáš Bruno Galia a vystupuji tu dnes jménem občanské iniciativy Litoměřice aktivně. Za iniciativu bych si nyní dovolil pronést pár slov.

Možná jste zaznamenali, že cesta k dnešnímu večeru nebyla jednoduchá. Promítání tohoto filmu bylo původně odstraněno z programu z rozhodnutím ředitelky městských kulturních zařízení. Oficiálně pod záminkou ekonomických důvodů – my jsme však přesvědčení, že se k takovému rozhodnutí paní ředitelka rozhodla pravděpodobně na základě nepřímých, ale o to zřetelnějších tlaků z radnice. Stačí se rozhlédnout zde po plném hledišti a každému musí být jasné, o jak nesmyslný argument paní ředitelky se jednalo. Ten zákaz je něco, s čím se nemůžeme smířit. Nejde o jednorázové rozhodnutí – jde o princip. O to, jestli dovolíme, aby mocenské zájmy zasahovaly do kultury a svobody slova. Díky tlaku veřejnosti i médiím se situace změnila. A dnes se film promítá. Ne stranou – ale tady v kině Máj, s podporou lidí, kterým záleží na tom, jak vypadá naše město a naše společnost.

My děkujeme tvůrcům filmu, že přijali pozvání a přijeli do Litoměřic osobně a že společně s Kinoklubem Ostrov nakonec našli cestu, jak promítání uskutečnit. A děkujeme vám – že jste tu. Vaše přítomnost je důkazem toho, že občanská společnost žije.

Pokud šlo skutečně o předběžnou opatrnost ředitelky Michaely Mokré, nebylo to zrovna moudré; ekonomicky příliš smysl nedává, nakonec město utržilo jen peníze za pronájem sálu a zbytek výtěžku ze vstupného šel produkci filmu, která si kino musela pronajmout. A pokud někde existoval zájem, aby film o Milionu chvilek neměl velkou publicitu, dostalo se mu jí vrchovatě.

Pak je tu třetí možnost, dodejme pro úplnost analýzy. A tou je kombinace obou variant, totiž že někdo rozhodl a někdo jiný toto rozhodnutí takzvaně přikryl, vzal na sebe.

Což jsou už jen nuance. To podstatné se odehrálo v pondělí: Lidé si cestu k filmu vybojovali a našli. Strůjci zákazu sami sebe usvědčili a svým způsobem i vytrestali. Na všechno ostatní je tu lidská paměť.