ROZHOVOR. Konflikt na Blízkém východě po útocích USA a Izraele na Írán hrozí destabilizací celého regionu. Přímé dopady má i na Evropu, a tak i na Česko. Ekonomové analyzují vývoj cen ropy a plynu a politický geograf Libor Jelen upozorňuje na nepředvídatelnost Donalda Trumpa i hrozbu další silné uprchlické vlny směrem do Evropy.

Podle Libora Jelena íránský režim z útoků nyní paradoxně těží, obrat k demokratizaci země je málo pravděpodobný. „Pokud bude válka pokračovat a dojde k rozbombardování měst, zvedne se obrovská vlna z Íránu i z Libanonu, kde je Izrael v konfliktu s Hizballáhem. To je pro nás mnohem větší hrozba než rakety,“ říká Libor Jelen, politický geograf z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, Katedry sociální geografie a regionálního rozvoje.

Text je písemnou verzí podcastu Makromixér. Připravují jej Robert Břešťan, šéfredaktor HlídacíPes.org a Jan Bureš, hlavní ekonom ČSOB.

Kdy jste naposledy tankoval a za kolik?

Minulý týden jsem bral naftu za 46 Kč. Beru prémiovou, abych šetřil svůj diesel, takže mě to bolí o to víc.

A myslíte si, že bude hůř?

Obávám se, že ano. Přidávám se k názoru o trvající nejistotě a myslím si, že vyšší ceny tu s námi ještě nějakou chvíli budou, možná i dále porostou. Ještě jsme se sice nedostali na úroveň roku 2022, kdy jsem platil skoro 50 Kč, ale ta rychlá reakce mě z hlediska politické geografie nepřekvapuje. Spíše mě překvapuje, že to ještě někoho překvapuje. Od počátku konfliktu na Ukrajině v letech 2014 a 2022 neustále poukazujeme na to, že nejsme žádný izolovaný ostrov a jsme v rámci globalizace politicky i ekonomicky propojeni, ale spousta lidí se tomu pořád diví.

Trump na mě působí jako člověk s ADHD, má neuvěřitelný rozptyl a na nic se nesoustředí dlouho, což je možná naše jediná naděje, že ho to třeba přestane bavit.

Možná pro řadu z nás nebylo překvapením, že USA a Izrael pokračují v konfliktu s Íránem, ale ta forma a současný vývoj mnohé šokovaly. Byl ten útok nevyhnutelný, jak tvrdí americká strana?

Přiznám se, že od nástupu Donalda Trumpa už mě asi nic nepřekvapí. Současný konflikt navazuje na nepředvídatelné kroky jeho administrativy v posledních měsících. On si každý měsíc vybere jiný region – jednou je to Venezuela, pak Grónsko, Ukrajina nebo Gaza. Působí na mě trochu jako člověk s ADHD, má neuvěřitelný rozptyl a na nic se nesoustředí dlouho, což je možná naše jediná naděje, že ho to třeba přestane bavit. Pokud to zní cynicky, omlouvám se, ale ty jeho kroky mi nepřijdou moc promyšlené. Dopady útoku v Íránu byly předvídatelné a šlo jim určitě předejít. Vše nasvědčovalo spíše snaze Íránu se dohodnout. To, že se útočí nejen na vojenské a jaderné cíle, ale na celou zemi a region, je prostě špatně a mělo se o tom diskutovat dopředu.

Nabízí se paralela s filmem „Vrtěti psem“ – tedy že velké události mají zakrýt vnitřní problémy. Jak Netanjahu, tak Trump bojují s domácími kauzami. Dá se to vysvětlit i takto?

Zásadně neodděluji vnitřní a vnější politiku, zejména u zemí jako USA nebo Izrael, a u autoritářských režimů je to ještě nápadnější. Slabost nebo nelegitimnost režimu bývá vyvažována radikálními kroky navenek. Izrael čekají na podzim zásadní volby. Benjamin Netanjahu je podobně jako český premiér trestně stíhaný a v případě prohry mu hrozí vydání ke stíhání Knesetem, nebo dokonce mezinárodním tribunálem.

Režim stále stíhá vůdce i demonstranty, pořád probíhají soudy a popravy. USA s Izraelem s tím nemohou nic udělat a útoky na režimní cíle by k demokratizaci nijak nepřispěly.

Naznačil jste, že íránská akce by Trumpa mohla přestat bavit. Má to ale vůbec ještě pod kontrolou? Analytici mluví o absenci strategických cílů a někteří říkají, že íránskému režimu současná situace paradoxně vyhovuje.

Ano, íránský režim z toho bohužel těží. Co se týče Trumpa, bude hodně záležet na postojích jeho regionálních spojenců. Nejde jen o drahou naftu, ale o stabilitu režimů v Emirátech, Kataru nebo Kuvajtu. Tyto země sice naznačují ochotu se zapojit, ale bojí se o vlastní přežití, protože jejich obyvatelstvo rozhodně nestojí na straně USA a Izraele.

V Íránu probíhaly od začátku roku velké demonstrace s tisíci mrtvých. Útok zvnějšku ale přišel až ve chvíli, kdy bylo povstání de facto potlačeno za cenu desítek tisíc obětí. Existuje po tom všem ještě šance na demokratizaci Íránu?

Jsem skeptický, ale byl jsem takový už v lednu. Nevidím totiž to nejdůležitější – tedy štěpení uvnitř samotného režimu. Írán ovládají restriktivní instituce, které zatím táhnou za jeden provaz, a současný konflikt jim v tom paradoxně pomáhá. Režim stále stíhá vůdce i demonstranty, pořád probíhají soudy a popravy. USA s Izraelem s tím nemohou nic udělat a útoky na režimní cíle by k demokratizaci nijak nepřispěly.

Kdybyste se mohl přenést do Bílého domu ve chvíli rozhodování – co si myslíte, že si od této akce Donald Trump sliboval?

Trump na sebe potřebuje stahovat pozornost, podobně jako Putin. Má vizi, že změní poměry v regionu a zviditelní USA jako globálního lídra. Chybí mu ale intelektuální kapacity předchozích administrativ. Zdá se, že v jeho okolí nejsou lidé schopní mu oponovat nebo nabízet alternativní scénáře pro případ, že se věci zvrtnou, jako se to děje teď.

A ony se zvrtávají. Čekal někdo takto robustní reakci Íránu?

Měli ji čekat. Íránská armáda není žádný „nazdárek“, je to robustní instituce. Revoluční gardy jsou elitní a početné jednotky, Írán má navíc technologicky velmi vyspělý zbrojní průmysl. Skutečnost, že se drží už několik týdnů, dokazuje, že v Bílém domě chyběl někdo, kdo by tyto očividné věci pojmenoval.

Hormuzský průliv – klíčová tepna pro světovou dopravu ropy a plynu – je teď zablokovaný. Jaký je váš odhad, kdy se situace vyřeší?

Tady budu mírný optimista a doufám v řád nižších týdnů. Zvyšující se ceny paliv doléhají i na USA, kde se blíží kongresové volby a republikáni si nevedou nejlépe. V Americe vyhrává plná peněženka voličů, ne válka v Íránu. To bude Trumpa, ale i Netanjahua tlačit ke kompromisu. Potenciál k vyjednávání existuje na obou stranách, jde jen o to najít racio v podobě peněz, které teď utíkají všem.

Vidím riziko, že při oslabení totality vystřelí nacionalismus etnických skupin, kterých je v Íránu mnoho. To by mohlo vést k občanské válce jako jsme to viděli v Sýrii nebo i dříve v Jugoslávii.

Rozumím, ale netrápí peníze íránskou stranu méně, když teď bojuje o samo přežití? Co jim mohou Američané nabídnout?

Mohou nabídnout to, co bylo na stole už před útokem – plán na omezení obohacování uranu a vývoje raket. Íránský režim sice stojí na religiózní ideologii, ale nemůže žít jen „z Alláha“. Potřebují peníze, aby nakrmili Revoluční gardy a armádu. Írán má dvě paralelní, ale provázané struktury: duchovní moc a civilní správu. Volby jsou svobodné jen v rámci předem vybraných kandidátů. To, co režim tmelí, jsou instituce jako Revoluční gardy. Na rozdíl třeba od někdejšího komunistického Československa jsou ale špičky státu zároveň oligarchy – ovládají bankovnictví i těžbu ropy. Jakmile peníze dojdou, začne to erodovat a může dojít k mocenskému rozkolu.

Není tedy současný tlak šancí pro demokratickou opozici?

Role opozice se bohužel přeceňuje. Rezá Pahlaví, syn posledního šáha, žije na západě a má sice mediální podporu, ale v Íránu má více nepřátel než přátel. Vláda jeho otce byla stejně brutální jako ta současná a lidé v exilu i doma mi říkají, že žádného šáha zpět nechtějí.

Je v Íránu šance aspoň na nějaký hybridní režim? Třeba něco na půl cesty k Indii?

Indii bych jako příklad nebral, je to jiný svět. Vidím spíše riziko, že při oslabení totality vystřelí nacionalismus etnických skupin, kterých je v Íránu mnoho. To by mohlo vést k občanské válce jako jsme to viděli v Sýrii nebo i dříve v Jugoslávii. V Íránu chybí něco jako kdysi naše Občanské fórum, které by mělo jednotnou vizi západní orientace. Zájmů je tam příliš mnoho.

Plyne z konfliktu pro Evropu třeba i riziko, že by ji Írán mohl zasáhnout svými raketami? Ty, které by sem dostřelily, totiž má…

Írán nemá zapotřebí útočit na Evropu, jeho cílem jsou „dva Satani“ – USA a Izrael. Hrozba pro Evropu byla zdůrazňována především kvůli naší podpoře Izraele. Hrozit ale mohou hybridní operace, likvidace exulantů nebo kyberútoky, ale ne systematické napadání států. Evropa byla navíc vždy spíše umírněným aktérem při vyjednávání.

Rusko z konfliktu těží: odvádí pozornost od Ukrajiny a rostoucí ceny ropy mu plní válečnou pokladnu.

A co další druhotné dopady, jako je nová uprchlická vlna?

Toho se bojím úplně nejvíc. Pokud bude válka pokračovat a dojde k rozbombardování měst, zvedne se obrovská vlna z Íránu i z Libanonu, kde je Izrael v konfliktu s Hizballáhem. To je pro nás mnohem větší hrozba než rakety.

Jak tento konflikt mění osu Rusko–Írán–Čína?

Tato osa se spíše utužuje. Čína je jasným lídrem a vše hraje do jejích karet. Jejich strategií je trpělivost – všimněte si, jak mlčí a vyčkávají, až budou USA, Rusko i Evropa slabé. Také Rusko z konfliktu těží: odvádí pozornost od Ukrajiny a rostoucí ceny ropy mu plní válečnou pokladnu.

Kdo by mohl v této situaci zprostředkovat mír?

Nejvíce se mluví o Turecku. Recep Tayyip Erdoğan by si tím mohl posílit své ego i domácí pozici diktátora, která je kvůli špatné ekonomice pod tlakem. Cítí se jako nenahraditelný lídr mezi Západem a Íránem.

Vy sám máte v Íránu přátele. Co se od nich z místa dozvídáte?

Hlavně to, že žijí. Komunikace je složitá, internet a elektřina vypadávají. Je vidět, že útoky bohužel zasahují i civilní obyvatelstvo.