Andrej Babiš jako mistr politického marketingu ovládá i podpásové zbraně, jak promlouvat k masám. Říká se jim řečnické triky nebo také argumentační fauly. Ty jsou součástí výbavy politiků, propagandistů, psychopatů a manipulátorů všeho druhu.

Miloš Zeman jmenoval Andreje Babiše podruhé premiérem. Politickou i osobnostní výbavu předsedy vlády připomíná série textů z publikace HlídacíPes.org „Babiš. Vůdce pro 21. století“.

Tentokrát na téma argumentační fauly. Jejich smyslem je porazit názorového oponenta, aniž bych nutně v ruce držel trumf v podobě pravdivého tvrzení.

Přehlídkou argumentačních faulů byl třeba Babišův projev na sněmu ANO v březnu 2017. Pojďme si je rozebrat.

„Co o problémech obyčejných lidí vědí politici, kteří sedí ve sněmovně 20 let? Copak mohou něco vědět o problémech běžných rodin, když se od školy nikdy neživili ničím jiným než politikou?“

Tak se Andrej Babiš ptal ve svém projevu, v němž představil svou vizi České republiky do roku 2035. Argumentem o politicích, kteří sedí ve sněmovně 20 let, podkládal své návrhy na změnu volebního systému.

Ve skutečnosti je mezi dvěma sty poslanci takových jen sedm – z nichž pět se od školy živilo i jinak než politikou. Jde tedy o řečnický klam, který se jmenuje unáhlené zobecnění: řečník podsouvá publiku vlastnost celku na základě příliš malého vzorku.

Ušlápnutý disident?

Jakých dalších faulů se Andrej Babiš tehdy dopustil?

„Letos to bude už šest let, kdy jsem nevydržel mlčet a přestal se bát a začal jsem hlasitě kritizovat naše polistopadové politiky.“

Jde o klamný argument ze skupiny útočících na city. Konkrétně o argument vzbuzující soucit. Vytváří se zde dojem, že hlasitá kritika polistopadových poměrů je čímsi, co s sebou neslo strach a nutnost ho nějakým impulsem překonat.

Publikace „Babiš. Vůdce pro 21. století“ přináší přehled byznysových aktivit a vazeb Andreje Babiše, mapuje kořeny jeho podnikání i politického vlivu, včetně unikátních grafických prvků, tzv. pavučin.

Ve skutečnosti nejsou známy případy, kdy by byl někdo postihován za vyjadřování politického názoru; Babiš navíc ve stejné době úspěšně budoval své hospodářské impérium a není o něm možné uvažovat jako o ušlápnutém disidentovi.

„Vládly tu tradiční politické strany, které si 25 let dělaly z veřejných peněz koryto.“

Jde o další příklad již zmíněného unáhleného zobecnění. Babiš podsouvá vlastnosti celku – v tomto případě tradičním politickým stranám, na základě malého vzorku nebo excesu.

Případy zneužívání veřejných peněz, a to jak ty domnělé, tak skutečné, pravomocně odsouzené, se ovšem nevyhýbají ani nezávislým politikům v komunále, úředníkům bez stranické příslušnosti a podobně. Jinými slovy – nejde o rys charakteristický tradičním politickým stranám, které by ho měly ve svém „genetickém kódu“.

„Kdybych nerozuměl lidem, kdybych jim s pokorou nenaslouchal, tak bych nikdy nevybudoval od nuly firmu, která se stala jednou z největších ve střední a východní Evropě a zaměstnává 35 tisíc lidí!“

Babiš kombinuje dva fauly: emotivní klam oslavující úspěch a tzv. společný efekt. Ten první předpokládá, že bohatství nějak nutně souvisí s pravdivostí tvrzení. Ve druhém případě jde o sloučení zdánlivě souvisejících jevů, které ovšem nemají společnou příčinu.

Jinými slovy: Babiš zde vystavuje na odiv svůj podnikatelský úspěch, který ale těžko může být způsoben tím, že seděl a s pokorou poslouchal, co mu kdo říká.

Máte jenom dvě možnosti

„Já jsem od roku 2011 potkal tisíce lidí.“

Zde není zcela zřejmé, co tímto údajem, navíc vágním, chce Babiš vůbec říct. V projevu jím opět podkládal svou schopnost naslouchat; mohlo jít buď o dovolávání se falešné autority (každý, nejen Babiš a nejen ostatní politici, potkal od roku 2011 tisíce lidí.)

Co to o nich říká? A co říká Babišova věta o oněch lidech, jejich složení, „kvalitě“, důvodech k setkání? Nebo opět tzv. společný efekt: Jak kvalita programu, osoby vůdce souvisí s počtem lidí, které potkal?

„Ta volební rovnice pro podzimní volby je velmi jednoduchá. Buď voliči budou chtít pokračování hnutí ANO ve vládě, anebo si zvolí návrat k vládnutí tradičních politických stran.“

Klasické falešné dilema. Babiš nám předkládá dvě možnosti a vyvolává dojem, že existují pouze ony. Dělá to samozřejmě proto, aby vyvolal dojem, že ANO může prosadit svůj program jen tehdy, pokud volby vyhraje přesvědčivě a v ideálním případě nebude potřebovat koaliční partnery.

Ve skutečnosti už v tu chvíli (na jaře 2017) bylo vysoce pravděpodobné, že i jako vítěz voleb bude ANO muset vládnout v koalici (ani po půl roce vyjednávání o vládě ale Babiš nesehnal koaličního partnera a jeho kabinet nemá důvěru sněmovny). Nemluvě o tom, že coby součást minulé vlády bylo ANO také právě jednou z těchto „tradičních stran“.

„Jaká náhoda, že zrovna teď pan premiér začal řešit rychlovlaky a daně. A dokonce si vzpomněl na poplatky za služby mobilních operátorů. Vždyť je to lidem jenom pro smích,“ pouštěl se dále Babiš do tehdejšího předsedy vlády Bohuslava Sobotky z ČSSD.

Typické zesměšňování. Předkládání argumentů či skutků oponenta v takové podobě, aby vyvolaly posměch. Mimochodem – na tento typ klamné argumentace je vhodné si vzpomenout, kdykoli řečník pronese slovo absurdní.

„Důchodce dneska vydá pomalu všechny peníze za nájem a léky, ačkoliv 40 let předtím poctivě pracoval a platil daně.“

I kdyby bylo nesporné, že důchodci vydávají většinu peněz za nájem a léky, je zde problém ve vztahu příčiny a následku. Babiš podsouvá platnost následující věty: Kdo poctivě pracuje a platí daně, má nárok očekávat, že většina jeho výdajů nepůjde právě na nájem a léky. Taková věta ovšem nemá žádnou oporu, jde tedy o nevyplývající tvrzení (non sequitur).