Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Foto: Tisková kancelář prezidenta Ruské federace
,

Rusko žije mýtem Velké vlastenecké války. Opírá o něj své velmocenské ambice, i když falšuje historii

Status Ruska jako velmoci a nástupnického státu Sovětského svazu ve značné míře závisí na odkazu Velkého vítězství a plyne z pocitu morální převahy. Jakékoli zpochybňování statusu Ruska jako vítěze a osvoboditele ve druhé světové válce, včetně přílišného zdůrazňování neúspěchů Sovětského svazu nebo vysokého počtu obětí, může potenciálně poškodit vnímání ruské identity a geopolitické ambice. Kreml to ví a podle toho jedná.

Už od sovětských dob Rusové označují Den vítězství jako „svátek skrze slzy“. V Putinově éře se však oficiální narativ o Velké vlastenecké válce (1941-1945) příliš nezabývá tím, co mohlo tyto slzy způsobit. Hrdinství a sebeobětování sice zaujímají v oficiální státní verzi vyprávění o válce významné místo, ale jsou uváděny spíše jako další důkaz ruské výjimečnosti než jako důvod k zamyšlení.

Od roku 2012 ruská vláda používá Velkou vlasteneckou válku jako sjednocující sílu a posvátný mýtus. To vede k tomu, co se popisuje jako „hyper-exploatace historického vítězství“ z roku 1945, která zahrnuje „neustálé zpřítomňování válečné zkušenosti“.

Památka tohoto vítězství a způsobu, jakým ho bylo dosaženo, byla kodifikována v ruských ústavních dodatcích z roku 2020, a státní aparát odsuzuje pokusy o zpochybnění nebo nesouhlas se státem podporovaným příběhem jako snahu o historickou falzifikaci, což může mít i trestněprávní důsledky.

Po Putinově návratu do prezidentského úřadu v roce 2012 dostala státní instrumentalizace Velké vlastenecké války ještě výraznější kontury.

Velké zneužití velkého vítězství

Vojenská přehlídka konaná 9. května u příležitosti Dne vítězství je pravděpodobně ústředním bodem celého válečného mýtu a zároveň skvělou příležitostí pro Kreml, aby připomněl svým občanům, sousedům i vzdálenějším zemím minulou i současnou ruskou vojenskou zdatnost. Od roku 2017 se každý rok koná také druhá přehlídka, která je rekonstrukcí přehlídky konané 7. listopadu 1941 na výročí Říjnové revoluce.

Původní akci nařídil Josef Stalin uspořádat během bitvy o Moskvu; šlo o odvážnou ukázku vzdoru a síly, když nacisté útočili na brány obléhané Moskvy. Moderní rekonstrukce se snaží tento pocit vzdoru znovu oživit – jako kulisa pro defilé současných vojenských sil se na velkoplošných obrazovkách promítají záběry z přehlídky z roku 1941.

Téměř vůbec se však nepřipomíná, jak se však Němci dostali k branám Moskvy. Ruské úřady, stejně jako vyznávají kult Velké vlastenecké války – a živí obecnou nostalgii po Sovětském svazu – často na tyto události roubují sovětské historické narativy. Zejména putinovská verze událostí let 1941-45 široce čerpá z neostalinistické historie z Brežněvovy éry s jejím válečným blouzněním, neustálým připomínáním a důrazem na sebeobětování a slávu.

V tomto vyprávění bylo a je stále jen málo zmínek o hrůzách nacistického postupu, okupace a bojových vítězství. Málo se hovoří o tom, jak se nacisté po invazi 22. června 1941 prohnali západním Sovětským svazem a neuvěřitelným tempem postupovali na Kyjev, Leningrad a Moskvu. Jejich postup za sebou zanechal obrovský počet civilních a vojenských obětí; do konce roku v bojích padlo až 1,75 milionu vojáků.

Toto číslo nezahrnuje miliony zajatců (z nichž mnozí v zajetí zemřeli), ani a stovky tisíc mrtvých civilistů. V zimě 1941 počet obyvatel Leningradu, kteří zemřeli hladem během jednoho měsíce, převýšil celkový počet britských civilistů zabitých během bleskové války.

Bezprostředně po válce stalinistické úřady toto neuvěřitelné trauma zamlčely, aby hrdinství sovětského lidu nezastínilo Stalinovo vůdcovství – nebo, což je ještě horší, aby všem nepřipomínalo zavrženíhodné selhání státu, který se v roce 1941 nedokázal řádně připravit na válku a ochránit svůj lid. Ačkoli se tento přístup za éry Nikity Chruščova, kdy došlo k určitému uvolnění, zmírnil, ústup Rudé armády a postup Němců v roce 1941 byly z rigidního válečného vyprávění Leonida Brežněva vyloučeny. Teprve za glasnosti si obyčejní lidé mohli o těchto strašlivých měsících ústupu a blokád svobodně přečíst.

Koncem osmdesátých let se dějiny změnily tak rychle, že učitelé ve školách zahazovali učebnice a místo nich používali k výuce dějepisu noviny nebo takzvané „tlusté“ literární časopisy. Možnost svobodně diskutovat o historii nevyhnutelně vedla k některým znepokojivým odhalením o válce, která odkryla nejen cenu sovětského vítězství, ale i některé zločiny spáchané ruku v ruce s hrdinstvím – od násilné anexe pobaltských států po masakr polských vojáků v Katyni.

Vichr nových dějin byl vskutku mohutný, ale brzy ho v divokých 90. letech předstihl kolaps Sovětského svazu, životní úrovně a průměrné délky života. V době, kdy se Putin stal prezidentem, pociťovala, částečně v reakci na bezútěšnou realitu šokové terapie, podstatná část Rusů nostalgii po SSSR. V této atmosféře mnozí s potěšením kvitovali návrat sovětské hymny, vojenských přehlídek 9. května a časem i návrat dřívějších historických narativů. V posledních letech zůstala historie jedním z mála sjednocujících prvků ruské společnosti, přičemž 90 % Rusů pociťuje hrdost na Velkou vlasteneckou válku.

Pýcha a předsudek

Mnozí Rusové se za svou minulost již nechtěli stydět; ale jako vždy je hrdost na dějiny na úkor jisté míry historické věrnosti a znalosti. Po Putinově návratu do prezidentského úřadu v roce 2012 dostala státní instrumentalizace Velké vlastenecké války ještě výraznější kontury. V oficiálním narativu sice stále zůstávalo místo pro tragédie, ale ty se zpravidla zúžily na klíčové události, jako byl masakr v běloruské vesnici Chatyň z roku 1943, který spáchali ukrajinští nacističtí kolaboranti.

Tyto tragédie často sloužily jako interpretační rámec pro aktuální dění, přičemž příklad Chatyně byl využíván k evokování analogií mezi tehdejšími ukrajinskými nacionalisty a ukrajinskými nacionalisty v roce 2014 a po něm.

V konečném důsledku může ruská vláda tragédii „využít“, pokud ta podporuje nebo alespoň není v rozporu se třemi hlavními prvky, na nichž je založen kremelský světonázor: že Rusko potřebuje silnou státní moc; že Rusko musí jít svou vlastní, zvláštní cestou; že je Rusko velmocí s globálním posláním. Existuje mnoho důvodů, proč se Velká vlastenecká válka stala v Rusku jádrem využitelných dějin – v neposlední řadě také skutečnost, že válka byla obdobím téměř nepochopitelného hrdinství, statečnosti a sebeobětování ruského národa (a dalších sovětských národů). Pozoruhodné však je i to, že je úzce provázána s výše uvedenými třemi prvky, ba dokonce je pro jejich existenci nezbytně nutná.

Status Ruska, nástupnického státu Sovětského svazu, jako velmoci vysokou měrou závisí na odkazu Velkého vítězství, díky němuž Rusko získalo své místo v Radě bezpečnosti OSN, status sovětské velmoci a pocit morální nadřazenosti. V důsledku toho by jakékoli zpochybňování statusu Ruska jako vítěze a osvoboditele ve druhé světové válce, včetně přílišného zdůrazňování neúspěchů SSSR nebo vysokého počtu obětí, mohlo potenciálně poškodit pocit ruské identity a geopolitické ambice.

V roce 2013 vláda kritizovala opoziční televizní kanál Dožď za debatu o tom, zda se měl Sovětský svaz vzdát Leningradu nacistům, aby se vyhnul zbytečnému utrpení civilistů. Tím byl nastaven zákazový tón pro diskusi o podobných tématech, včetně období léta 1941.

Dokonce i po osvobození Sovětského svazu, když se bývalí váleční zajatci vrátili do vlasti, stát s nimi jednal s pohrdáním a posměchem. Někteří dokonce skončili v gulagu za „zločin“, že byli zajati živí.

Váleční partneři

Ústup (či spíše ústupy) ruské armády v roce 1941 se do Kremlem preferovaného příběhu o válce nehodí, protože chaos těchto měsíců problematizuje verzi, že sovětské vítězství bylo zčásti zásluhou síly stalinistického státu, což je interpretace, která se rovněž snaží dát opodstatnit a ospravedlnit Stalinovu Velkou čistku. To nejenže komplikuje vize dějin, ale také podkopává étos „silného státu“, který prosazuje Vladimir Putin. Nevyhnutelně to také vyvolává nepříjemné otázky týkající se začátku druhé světové války, včetně paktu Molotov-Ribbentrop.

Přesto porážky a tragédie roku 1941 v politickém diskurzu zcela nechybí. Abych lépe porozuměl tomu, jak se k roku 1941 staví stát a s ním spojená a jemu nakloněná média, provedla jsem analýzu narativu, do níž jsem zahrnula všechny zmínky o tomto období od roku 2012 na webových stránkách ruské prezidentské kanceláře, ministerstva zahraničních věcí, ministerstva obrany, ministerstva kultury, státního deníku Rossijskaja gazeta, provládního bulvárního titulu Komsomolskaja pravda a TV Zvezda (státní televize financovaná ministerstvem obrany). Celkem jsem pro analýzu narativu shromáždila data ze 140 samostatných článků, které se podrobně zabývaly tématem prvních porážek Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce.

Na první pohled patrný, i když rozhodně ne překvapivý, je relativní nedostatek článků pojednávajících o ústupech a tragédiích v roce 1941, zejména v kontextu přesycení ruského zpravodajství a politického diskurzu tématem Velké vlastenecké války. Navíc 90 % zmínek pocházelo ze tří médií na rozdíl od státních webů.

Ve všech zdrojích převažovaly tři narativy, které tvořily 89 procent všech zmínek. Největší počet článků (62) se zaměřoval na utrpení sovětských vojáků a civilistů. Dalších 34 popisovalo hrdinské činy během prohraných bojů nebo během ústupu a dalších 28 se pak soustředilo na agresi, zradu nebo krutost nepřítele. Ačkoli tragédie a utrpení způsobené nacisty je v nich jasně patrné, všechny tyto zmínky se soustředí výhradně na černobílý vztah oběť/agresor, aniž by zkoumaly problematické šedé zóny.

Například státní zdroje očividně připisují vinu za válku dílem nacistům a dílem pomalé reakci Západu, přičemž přebírají narativ propagovaný v Putinově kontroverzním článku pro magazín National Interest z roku 2020 o příčinách druhé světové války. U příležitosti 80. výročí nacistické invaze ruské ministerstvo zahraničí zveřejnilo článek, v němž si postesklo nad tím, jak „britské vedení nijak nespěchalo s poskytnutím konkrétní vojenské pomoci Sovětskému svazu během strašlivého a tragicky památného léta 1941, kdy jsme tuto pomoc skutečně velmi potřebovali“.

Pro tato tvrzení není příliš historických podkladů a samozřejmě článek neobsahuje ani jednu zmínku o materiální podpoře, kterou Sovětský svaz poskytl nacistickému Německu během bleskové války, ale to není důležité. Důležité je, že to nahrává argumentu, že Sověti porazili nacisty sami, navzdory Spojencům, a nikoli s jejich pomocí.

Snahy ruské vlády využít památku války k negaci utrpení východoevropských národů jsou dobře zdokumentovány

Včetně zajatců

Tón vůči zemím, které byly okupovány sovětskou armádou v důsledku paktu Molotov-Ribbentrop, je posměšný a odmítavý. Nejsou zde zmíněny ani masové dezerce nebo kolaborace. Místo toho Putin využil svůj projev z roku 2014 k 75. výročí Velkého vítězství, aby prohlásil, že se Sovětský svaz „nedopustil žádné cynické národní zrady a vypočítavé hanebné zbabělosti, na rozdíl od několika evropských zemí, které se vzdaly fašistům bez boje“.

Základní poselství je jasné: Rusko/SSSR muselo tak tvrdě bojovat, protože jiné země tak nečinily, bylo výjimečné svým rozhodnutím tak učinit a jedinečně statečným a odhodlaným způsobem, jakým tak učinilo.

Zatímco Kreml a ministerstvo zahraničí se o roce 1941 zmiňují jen zřídka (byly zde pouze tři, resp. šest zmínek), ministerstvo kultury mělo ve svých dvanácti zmínkách poněkud odlišný přístup. Místo ukazování prstem ministerstvo kultury ve svém obsahu přiznává tragédii (téměř slabost), a dokonce o událostech roku 1941 organizovalo a propagovalo výstavy, které představily „život prostého sovětského vojáka“, včetně trpkého ústupu, a dokonce i koncentračních táborů.

Tento rozdíl v tónu je částečně způsoben aktivitami a odkazem Vladimira Medinského, ministra kultury v letech 2012-2018 a nyní prezidentova poradce v otázkách paměti a historie. Medinskij byl značně kritizován za propagandistické zacházení s historií, ale některé jeho snahy byly pozitivnější, včetně pokusů zahrnout zkušenost sovětských válečných zajatců do oficiálního narativu.

V důsledku rychlosti německého postupu padly do zajetí miliony sovětských vojáků a mnozí z nich v mimořádně tvrdých podmínkách věznění umrzli nebo zemřeli hlady. Dokonce i po osvobození Sovětského svazu, když se bývalí váleční zajatci vrátili do vlasti, stát s nimi jednal s pohrdáním a posměchem. Někteří dokonce skončili v gulagu za „zločin“, že byli zajati živí.

Medinskij a jeho otec Rostislav Medinskij se snažili začlenit příběhy některých válečných zajatců do válečných dějin. K tomu využívali své vedoucí úlohy v Ruské vojenské historické společnosti, mocné a státem štědře financované neziskové organizaci, z jejíž iniciativy byly budovány a restaurovány památníky sovětským válečným zajatcům. Tyto vítané snahy rozšiřují dějinný narativ, i když nelze říci, že by tak činily způsobem, který by vyvolával nepříjemné otázky.

Není nijak zvlášť překvapivé, když (jakékoli) hlásné trouby státu prosazují narativy, které podporují obdiv či sympatie k vlastním občanům, kteří čelili nepříznivým okolnostem, nebo narativy, které protivníka vykreslují v negativním světle. Přesto je pozoruhodné, že v průběhu devíti let se objevilo pouze 21 zmínek o tragédiích z roku 1941, které líčily válečné úsilí Sovětského svazu v negativním světle.

Těchto 21 zmínek, rozptýlených relativně rovnoměrně mezi roky 2012-2021, zahrnovalo šest kritik vysokých důstojníků nebo sovětského vedení, čtyři zmínky o nedostatku, který v těch dnech sužoval armádu, tři zmínky o sovětské krutosti vůči vlastním lidem a dvě diskuse o selháních důstojníků během ústupu. Další unikátní narativy se týkaly sovětské nepřipravenosti, špatných bojových výsledků, zbabělosti, chaosu při ústupu, viny a zrady vysoce postaveného důstojníka.

Státní ministerstva nikdy nepřejala žádný z těchto kritických narativů, které se všechny objevily v listu Rossijskaja gazeta nebo v Komsomolské pravdě. U těchto zdrojů je zařazení (stále relativně malého počtu) příběhů o roce 1941 nejspíše důsledkem soustavné a podrobné publicistiky historických témat zejména z let 1941-1945 u obou zmiňovaných médií. Celkově to odráží i vysokou poptávku veřejnosti po příbězích z války.

Kolaborativní mýtus

Novinář Shaun Walker z Guardianu ve své vynikající knize o politickém využití mýtu Velké vlastenecké války vzpomíná rozhovor s Alexandrem Duginem, v němž zaznělo: „nelze říci, že Putin lidem kult války vnutil, ale také nelze říci, že ho lidé sami o sobě chtěli“. To může být pravda, ale běžní ruští občané nemuseli také sami chtít, aby byl válečný mýtus prezentován způsobem, jak ho prezentuje státní aparát – jak ostatně ukazuje případ Nesmrtelného pluku.

Nesmrtelný pluk, který založili tři nezávislí novináři z Tomsku, je masový průvod ke Dni vítězství, jehož účastníci pochodují s portréty svých příbuzných z druhé světové války. Podle Sergeje Lapenkova, jednoho ze tří zakladatelů a mluvčího této iniciativy, byl pochod zamýšlen jako způsob připomenutí památky rodinných příslušníků, kteří se účastnili Velké vlastenecké války, a to i a zejména v případech, které nezapadají do oficiálního narativu, například když se tito lidé dostali do německého zajetí. Tato idea si získala velkou popularitu a z jednoho ruského města v roce 2012 se do roku 2015 pochod rozšířil do 1 200 měst ve dvaceti zemích.

Schopnost pochodu sjednotit lidi silou sdílené paměti přitáhla pozornost úřadů, zejména když se v roce 2015 blížilo 70. výročí vítězství Sovětského svazu nad fašismem. Moskevské úřady zinscenovaly „nepřátelské převzetí“ celého hnutí – založily jinou organizaci s totožným názvem a donutily dobrovolníky z původního Nesmrtelného pluku, aby se připojili k oficiální „státní“ verzi.

V této nové podobě hnutí začala autenticitu nahrazovat umělost. Školní děti se musely účastnit průvodu s portréty náhodných lidí, nikoliv svých příbuzných. Apolitičnost se vytratila, protože se do čela moskevských průvodů 9. května postavil Putin, často v doprovodu spřátelených zahraničních vůdců. Tímto způsobem stát rozvrátil zjevnou touhu po osobním, apolitickém spojení s válečnou realitou, po příležitosti uctít mrtvé, nikoliv je politizovat.

To byl nakonec možná jeden z nejbolestivějších a nejopomíjenějších důsledků (zne)užívání mýtu Velké vlastenecké války v Putinově éře. Snahy ruské vlády využít památku války k negaci utrpení východoevropských národů jsou dobře zdokumentovány. Mnohem vzácněji se však setkáváme s informacemi o tom, jak intenzivní snahy Kremlu přivlastnit si vítězství z roku 1945 jako své vlastní zároveň ukradly tuto zkušenost ruskému lidu a samotným lidem.

Utrpení a hrdinství sovětských a ruských národů patří jim, nikoliv této vládě, která tuto zkušenost překrucuje pro politické účely a omezuje svobodu svých občanů poznávat vlastní traumatické dějiny, studovat vlastní utrpení a připomínat si své mrtvé bez politizace.


Jade McGlynn je spolupracovnicí Centra pro studium Ruska a Eurasie v londýnském think tanku Henry Jackson Society, který se specializuje na zahraniční záležitosti. Text původně vyšel v angličtině na webu New Eastern Europe, jeho překlad byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR. Z angličtiny přeložila Sabina Pope. Za zprostředkování textu děkujeme Asociaci pro mezinárodní otázky (AMO).

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře