Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Foto: Tisková kancelář prezidenta Ruské federace
,

Rusko žije mýtem Velké vlastenecké války. Opírá o něj své velmocenské ambice, i když falšuje historii

Status Ruska jako velmoci a nástupnického státu Sovětského svazu ve značné míře závisí na odkazu Velkého vítězství a plyne z pocitu morální převahy. Jakékoli zpochybňování statusu Ruska jako vítěze a osvoboditele ve druhé světové válce, včetně přílišného zdůrazňování neúspěchů Sovětského svazu nebo vysokého počtu obětí, může potenciálně poškodit vnímání ruské identity a geopolitické ambice. Kreml to ví a podle toho jedná.

Už od sovětských dob Rusové označují Den vítězství jako „svátek skrze slzy“. V Putinově éře se však oficiální narativ o Velké vlastenecké válce (1941-1945) příliš nezabývá tím, co mohlo tyto slzy způsobit. Hrdinství a sebeobětování sice zaujímají v oficiální státní verzi vyprávění o válce významné místo, ale jsou uváděny spíše jako další důkaz ruské výjimečnosti než jako důvod k zamyšlení.

Od roku 2012 ruská vláda používá Velkou vlasteneckou válku jako sjednocující sílu a posvátný mýtus. To vede k tomu, co se popisuje jako „hyper-exploatace historického vítězství“ z roku 1945, která zahrnuje „neustálé zpřítomňování válečné zkušenosti“.

Památka tohoto vítězství a způsobu, jakým ho bylo dosaženo, byla kodifikována v ruských ústavních dodatcích z roku 2020, a státní aparát odsuzuje pokusy o zpochybnění nebo nesouhlas se státem podporovaným příběhem jako snahu o historickou falzifikaci, což může mít i trestněprávní důsledky.

Po Putinově návratu do prezidentského úřadu v roce 2012 dostala státní instrumentalizace Velké vlastenecké války ještě výraznější kontury.

Velké zneužití velkého vítězství

Vojenská přehlídka konaná 9. května u příležitosti Dne vítězství je pravděpodobně ústředním bodem celého válečného mýtu a zároveň skvělou příležitostí pro Kreml, aby připomněl svým občanům, sousedům i vzdálenějším zemím minulou i současnou ruskou vojenskou zdatnost. Od roku 2017 se každý rok koná také druhá přehlídka, která je rekonstrukcí přehlídky konané 7. listopadu 1941 na výročí Říjnové revoluce.

Původní akci nařídil Josef Stalin uspořádat během bitvy o Moskvu; šlo o odvážnou ukázku vzdoru a síly, když nacisté útočili na brány obléhané Moskvy. Moderní rekonstrukce se snaží tento pocit vzdoru znovu oživit – jako kulisa pro defilé současných vojenských sil se na velkoplošných obrazovkách promítají záběry z přehlídky z roku 1941.

Téměř vůbec se však nepřipomíná, jak se však Němci dostali k branám Moskvy. Ruské úřady, stejně jako vyznávají kult Velké vlastenecké války – a živí obecnou nostalgii po Sovětském svazu – často na tyto události roubují sovětské historické narativy. Zejména putinovská verze událostí let 1941-45 široce čerpá z neostalinistické historie z Brežněvovy éry s jejím válečným blouzněním, neustálým připomínáním a důrazem na sebeobětování a slávu.

V tomto vyprávění bylo a je stále jen málo zmínek o hrůzách nacistického postupu, okupace a bojových vítězství. Málo se hovoří o tom, jak se nacisté po invazi 22. června 1941 prohnali západním Sovětským svazem a neuvěřitelným tempem postupovali na Kyjev, Leningrad a Moskvu. Jejich postup za sebou zanechal obrovský počet civilních a vojenských obětí; do konce roku v bojích padlo až 1,75 milionu vojáků.

Toto číslo nezahrnuje miliony zajatců (z nichž mnozí v zajetí zemřeli), ani a stovky tisíc mrtvých civilistů. V zimě 1941 počet obyvatel Leningradu, kteří zemřeli hladem během jednoho měsíce, převýšil celkový počet britských civilistů zabitých během bleskové války.

Bezprostředně po válce stalinistické úřady toto neuvěřitelné trauma zamlčely, aby hrdinství sovětského lidu nezastínilo Stalinovo vůdcovství – nebo, což je ještě horší, aby všem nepřipomínalo zavrženíhodné selhání státu, který se v roce 1941 nedokázal řádně připravit na válku a ochránit svůj lid. Ačkoli se tento přístup za éry Nikity Chruščova, kdy došlo k určitému uvolnění, zmírnil, ústup Rudé armády a postup Němců v roce 1941 byly z rigidního válečného vyprávění Leonida Brežněva vyloučeny. Teprve za glasnosti si obyčejní lidé mohli o těchto strašlivých měsících ústupu a blokád svobodně přečíst.

Koncem osmdesátých let se dějiny změnily tak rychle, že učitelé ve školách zahazovali učebnice a místo nich používali k výuce dějepisu noviny nebo takzvané „tlusté“ literární časopisy. Možnost svobodně diskutovat o historii nevyhnutelně vedla k některým znepokojivým odhalením o válce, která odkryla nejen cenu sovětského vítězství, ale i některé zločiny spáchané ruku v ruce s hrdinstvím – od násilné anexe pobaltských států po masakr polských vojáků v Katyni.

Vichr nových dějin byl vskutku mohutný, ale brzy ho v divokých 90. letech předstihl kolaps Sovětského svazu, životní úrovně a průměrné délky života. V době, kdy se Putin stal prezidentem, pociťovala, částečně v reakci na bezútěšnou realitu šokové terapie, podstatná část Rusů nostalgii po SSSR. V této atmosféře mnozí s potěšením kvitovali návrat sovětské hymny, vojenských přehlídek 9. května a časem i návrat dřívějších historických narativů. V posledních letech zůstala historie jedním z mála sjednocujících prvků ruské společnosti, přičemž 90 % Rusů pociťuje hrdost na Velkou vlasteneckou válku.

Pýcha a předsudek

Mnozí Rusové se za svou minulost již nechtěli stydět; ale jako vždy je hrdost na dějiny na úkor jisté míry historické věrnosti a znalosti. Po Putinově návratu do prezidentského úřadu v roce 2012 dostala státní instrumentalizace Velké vlastenecké války ještě výraznější kontury. V oficiálním narativu sice stále zůstávalo místo pro tragédie, ale ty se zpravidla zúžily na klíčové události, jako byl masakr v běloruské vesnici Chatyň z roku 1943, který spáchali ukrajinští nacističtí kolaboranti.

Tyto tragédie často sloužily jako interpretační rámec pro aktuální dění, přičemž příklad Chatyně byl využíván k evokování analogií mezi tehdejšími ukrajinskými nacionalisty a ukrajinskými nacionalisty v roce 2014 a po něm.

V konečném důsledku může ruská vláda tragédii „využít“, pokud ta podporuje nebo alespoň není v rozporu se třemi hlavními prvky, na nichž je založen kremelský světonázor: že Rusko potřebuje silnou státní moc; že Rusko musí jít svou vlastní, zvláštní cestou; že je Rusko velmocí s globálním posláním. Existuje mnoho důvodů, proč se Velká vlastenecká válka stala v Rusku jádrem využitelných dějin – v neposlední řadě také skutečnost, že válka byla obdobím téměř nepochopitelného hrdinství, statečnosti a sebeobětování ruského národa (a dalších sovětských národů). Pozoruhodné však je i to, že je úzce provázána s výše uvedenými třemi prvky, ba dokonce je pro jejich existenci nezbytně nutná.

Status Ruska, nástupnického státu Sovětského svazu, jako velmoci vysokou měrou závisí na odkazu Velkého vítězství, díky němuž Rusko získalo své místo v Radě bezpečnosti OSN, status sovětské velmoci a pocit morální nadřazenosti. V důsledku toho by jakékoli zpochybňování statusu Ruska jako vítěze a osvoboditele ve druhé světové válce, včetně přílišného zdůrazňování neúspěchů SSSR nebo vysokého počtu obětí, mohlo potenciálně poškodit pocit ruské identity a geopolitické ambice.

V roce 2013 vláda kritizovala opoziční televizní kanál Dožď za debatu o tom, zda se měl Sovětský svaz vzdát Leningradu nacistům, aby se vyhnul zbytečnému utrpení civilistů. Tím byl nastaven zákazový tón pro diskusi o podobných tématech, včetně období léta 1941.

Dokonce i po osvobození Sovětského svazu, když se bývalí váleční zajatci vrátili do vlasti, stát s nimi jednal s pohrdáním a posměchem. Někteří dokonce skončili v gulagu za „zločin“, že byli zajati živí.

Váleční partneři

Ústup (či spíše ústupy) ruské armády v roce 1941 se do Kremlem preferovaného příběhu o válce nehodí, protože chaos těchto měsíců problematizuje verzi, že sovětské vítězství bylo zčásti zásluhou síly stalinistického státu, což je interpretace, která se rovněž snaží dát opodstatnit a ospravedlnit Stalinovu Velkou čistku. To nejenže komplikuje vize dějin, ale také podkopává étos „silného státu“, který prosazuje Vladimir Putin. Nevyhnutelně to také vyvolává nepříjemné otázky týkající se začátku druhé světové války, včetně paktu Molotov-Ribbentrop.

Přesto porážky a tragédie roku 1941 v politickém diskurzu zcela nechybí. Abych lépe porozuměl tomu, jak se k roku 1941 staví stát a s ním spojená a jemu nakloněná média, provedla jsem analýzu narativu, do níž jsem zahrnula všechny zmínky o tomto období od roku 2012 na webových stránkách ruské prezidentské kanceláře, ministerstva zahraničních věcí, ministerstva obrany, ministerstva kultury, státního deníku Rossijskaja gazeta, provládního bulvárního titulu Komsomolskaja pravda a TV Zvezda (státní televize financovaná ministerstvem obrany). Celkem jsem pro analýzu narativu shromáždila data ze 140 samostatných článků, které se podrobně zabývaly tématem prvních porážek Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce.

Na první pohled patrný, i když rozhodně ne překvapivý, je relativní nedostatek článků pojednávajících o ústupech a tragédiích v roce 1941, zejména v kontextu přesycení ruského zpravodajství a politického diskurzu tématem Velké vlastenecké války. Navíc 90 % zmínek pocházelo ze tří médií na rozdíl od státních webů.

Ve všech zdrojích převažovaly tři narativy, které tvořily 89 procent všech zmínek. Největší počet článků (62) se zaměřoval na utrpení sovětských vojáků a civilistů. Dalších 34 popisovalo hrdinské činy během prohraných bojů nebo během ústupu a dalších 28 se pak soustředilo na agresi, zradu nebo krutost nepřítele. Ačkoli tragédie a utrpení způsobené nacisty je v nich jasně patrné, všechny tyto zmínky se soustředí výhradně na černobílý vztah oběť/agresor, aniž by zkoumaly problematické šedé zóny.

Například státní zdroje očividně připisují vinu za válku dílem nacistům a dílem pomalé reakci Západu, přičemž přebírají narativ propagovaný v Putinově kontroverzním článku pro magazín National Interest z roku 2020 o příčinách druhé světové války. U příležitosti 80. výročí nacistické invaze ruské ministerstvo zahraničí zveřejnilo článek, v němž si postesklo nad tím, jak „britské vedení nijak nespěchalo s poskytnutím konkrétní vojenské pomoci Sovětskému svazu během strašlivého a tragicky památného léta 1941, kdy jsme tuto pomoc skutečně velmi potřebovali“.

Pro tato tvrzení není příliš historických podkladů a samozřejmě článek neobsahuje ani jednu zmínku o materiální podpoře, kterou Sovětský svaz poskytl nacistickému Německu během bleskové války, ale to není důležité. Důležité je, že to nahrává argumentu, že Sověti porazili nacisty sami, navzdory Spojencům, a nikoli s jejich pomocí.

Snahy ruské vlády využít památku války k negaci utrpení východoevropských národů jsou dobře zdokumentovány

Včetně zajatců

Tón vůči zemím, které byly okupovány sovětskou armádou v důsledku paktu Molotov-Ribbentrop, je posměšný a odmítavý. Nejsou zde zmíněny ani masové dezerce nebo kolaborace. Místo toho Putin využil svůj projev z roku 2014 k 75. výročí Velkého vítězství, aby prohlásil, že se Sovětský svaz „nedopustil žádné cynické národní zrady a vypočítavé hanebné zbabělosti, na rozdíl od několika evropských zemí, které se vzdaly fašistům bez boje“.

Základní poselství je jasné: Rusko/SSSR muselo tak tvrdě bojovat, protože jiné země tak nečinily, bylo výjimečné svým rozhodnutím tak učinit a jedinečně statečným a odhodlaným způsobem, jakým tak učinilo.

Zatímco Kreml a ministerstvo zahraničí se o roce 1941 zmiňují jen zřídka (byly zde pouze tři, resp. šest zmínek), ministerstvo kultury mělo ve svých dvanácti zmínkách poněkud odlišný přístup. Místo ukazování prstem ministerstvo kultury ve svém obsahu přiznává tragédii (téměř slabost), a dokonce o událostech roku 1941 organizovalo a propagovalo výstavy, které představily „život prostého sovětského vojáka“, včetně trpkého ústupu, a dokonce i koncentračních táborů.

Tento rozdíl v tónu je částečně způsoben aktivitami a odkazem Vladimira Medinského, ministra kultury v letech 2012-2018 a nyní prezidentova poradce v otázkách paměti a historie. Medinskij byl značně kritizován za propagandistické zacházení s historií, ale některé jeho snahy byly pozitivnější, včetně pokusů zahrnout zkušenost sovětských válečných zajatců do oficiálního narativu.

V důsledku rychlosti německého postupu padly do zajetí miliony sovětských vojáků a mnozí z nich v mimořádně tvrdých podmínkách věznění umrzli nebo zemřeli hlady. Dokonce i po osvobození Sovětského svazu, když se bývalí váleční zajatci vrátili do vlasti, stát s nimi jednal s pohrdáním a posměchem. Někteří dokonce skončili v gulagu za „zločin“, že byli zajati živí.

Medinskij a jeho otec Rostislav Medinskij se snažili začlenit příběhy některých válečných zajatců do válečných dějin. K tomu využívali své vedoucí úlohy v Ruské vojenské historické společnosti, mocné a státem štědře financované neziskové organizaci, z jejíž iniciativy byly budovány a restaurovány památníky sovětským válečným zajatcům. Tyto vítané snahy rozšiřují dějinný narativ, i když nelze říci, že by tak činily způsobem, který by vyvolával nepříjemné otázky.

Není nijak zvlášť překvapivé, když (jakékoli) hlásné trouby státu prosazují narativy, které podporují obdiv či sympatie k vlastním občanům, kteří čelili nepříznivým okolnostem, nebo narativy, které protivníka vykreslují v negativním světle. Přesto je pozoruhodné, že v průběhu devíti let se objevilo pouze 21 zmínek o tragédiích z roku 1941, které líčily válečné úsilí Sovětského svazu v negativním světle.

Těchto 21 zmínek, rozptýlených relativně rovnoměrně mezi roky 2012-2021, zahrnovalo šest kritik vysokých důstojníků nebo sovětského vedení, čtyři zmínky o nedostatku, který v těch dnech sužoval armádu, tři zmínky o sovětské krutosti vůči vlastním lidem a dvě diskuse o selháních důstojníků během ústupu. Další unikátní narativy se týkaly sovětské nepřipravenosti, špatných bojových výsledků, zbabělosti, chaosu při ústupu, viny a zrady vysoce postaveného důstojníka.

Státní ministerstva nikdy nepřejala žádný z těchto kritických narativů, které se všechny objevily v listu Rossijskaja gazeta nebo v Komsomolské pravdě. U těchto zdrojů je zařazení (stále relativně malého počtu) příběhů o roce 1941 nejspíše důsledkem soustavné a podrobné publicistiky historických témat zejména z let 1941-1945 u obou zmiňovaných médií. Celkově to odráží i vysokou poptávku veřejnosti po příbězích z války.

Kolaborativní mýtus

Novinář Shaun Walker z Guardianu ve své vynikající knize o politickém využití mýtu Velké vlastenecké války vzpomíná rozhovor s Alexandrem Duginem, v němž zaznělo: „nelze říci, že Putin lidem kult války vnutil, ale také nelze říci, že ho lidé sami o sobě chtěli“. To může být pravda, ale běžní ruští občané nemuseli také sami chtít, aby byl válečný mýtus prezentován způsobem, jak ho prezentuje státní aparát – jak ostatně ukazuje případ Nesmrtelného pluku.

Nesmrtelný pluk, který založili tři nezávislí novináři z Tomsku, je masový průvod ke Dni vítězství, jehož účastníci pochodují s portréty svých příbuzných z druhé světové války. Podle Sergeje Lapenkova, jednoho ze tří zakladatelů a mluvčího této iniciativy, byl pochod zamýšlen jako způsob připomenutí památky rodinných příslušníků, kteří se účastnili Velké vlastenecké války, a to i a zejména v případech, které nezapadají do oficiálního narativu, například když se tito lidé dostali do německého zajetí. Tato idea si získala velkou popularitu a z jednoho ruského města v roce 2012 se do roku 2015 pochod rozšířil do 1 200 měst ve dvaceti zemích.

Schopnost pochodu sjednotit lidi silou sdílené paměti přitáhla pozornost úřadů, zejména když se v roce 2015 blížilo 70. výročí vítězství Sovětského svazu nad fašismem. Moskevské úřady zinscenovaly „nepřátelské převzetí“ celého hnutí – založily jinou organizaci s totožným názvem a donutily dobrovolníky z původního Nesmrtelného pluku, aby se připojili k oficiální „státní“ verzi.

V této nové podobě hnutí začala autenticitu nahrazovat umělost. Školní děti se musely účastnit průvodu s portréty náhodných lidí, nikoliv svých příbuzných. Apolitičnost se vytratila, protože se do čela moskevských průvodů 9. května postavil Putin, často v doprovodu spřátelených zahraničních vůdců. Tímto způsobem stát rozvrátil zjevnou touhu po osobním, apolitickém spojení s válečnou realitou, po příležitosti uctít mrtvé, nikoliv je politizovat.

To byl nakonec možná jeden z nejbolestivějších a nejopomíjenějších důsledků (zne)užívání mýtu Velké vlastenecké války v Putinově éře. Snahy ruské vlády využít památku války k negaci utrpení východoevropských národů jsou dobře zdokumentovány. Mnohem vzácněji se však setkáváme s informacemi o tom, jak intenzivní snahy Kremlu přivlastnit si vítězství z roku 1945 jako své vlastní zároveň ukradly tuto zkušenost ruskému lidu a samotným lidem.

Utrpení a hrdinství sovětských a ruských národů patří jim, nikoliv této vládě, která tuto zkušenost překrucuje pro politické účely a omezuje svobodu svých občanů poznávat vlastní traumatické dějiny, studovat vlastní utrpení a připomínat si své mrtvé bez politizace.


Jade McGlynn je spolupracovnicí Centra pro studium Ruska a Eurasie v londýnském think tanku Henry Jackson Society, který se specializuje na zahraniční záležitosti. Text původně vyšel v angličtině na webu New Eastern Europe, jeho překlad byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR. Z angličtiny přeložila Sabina Pope. Za zprostředkování textu děkujeme Asociaci pro mezinárodní otázky (AMO).

Líbil se vám tento text?
Podpořte nás převodem pomocí QR kódu

Naskenujte QR kód prostřednictvím své mobilní bankovní aplikace a zadejte částku dle libosti.

Děkujeme za podporu!
QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

106 komentářů

  1. antikomunista napsal:

    Pani mlada anglicanka se snazi sice na spravne strane barikady ale nezna fakta.
    Sovetsky svaz prikazal nemeckym komunistum volit soudruha Hitlera , proto se stal kanclerem.
    Sovetsky svaz vyzbrojil nemecke vojsko a vycvicil jeho tankove divize .
    Sovetsky svaz dodaval nemecku ropu v dobe kdy anglie s nemeckem bojovala.
    Sovetsky svaz vyzdvyhl socialistu Hitlera k moci aby jako ledoborec revoluce vyvoval valku diky ktere bude moci Sovetsky svaz osvobodit ……jiste chape kazdy toto slovo v ruskem pojeti….osvobodit Evropu.
    Kdyz to Hitler pochopil zautocil na Sovetsky svaz jako prvni protoze vedel ze za 14 dni by byl jiz smeten.
    Proto Sovetsky svaz pocatek valky prohral , to nebyl omyl , sovetsky svaz se pripravoval na valku ale v prvni chvily priprva a kumulace sil na hranicich mu do toho soudruh Hitler hodil nahle vidle…..
    To je ten skutecny duvod vysokych obeti a ustupu ….Hitler narazil na ohromnou armadu na hranicich ktera se pripravovala k utoku na evropu ale nemela jeste vse na svem miste.
    Bez map….bez naboju….bez spojeni ..,a s rozkazem nestrilet na nepritele kvuli utajeni…..se spatne bojuje.

    • Racek napsal:

      No, předpokládám že jste pilný čtenář fikcí p. Drnka, že. Víte, to jsou mystifikace, jak sám hned v nadpise uvádí. Ale nic, já Vám Vaši víru neberu 🙂

      • A. S. Pergill napsal:

        Drnek sice o tom taky píše, ale faktem je, že rozložení sovětských vojsk za hranicí bylo útočného, nikoli obranného charakteru, to lze objektivně posoudit, protože válka má svá pravidla. Takže je pravděpodobné, že Hitler předběhl Stalina tak maximálně o dva týdny, protože se vojska v útočné formaci moc dlouho držet nedají. Druhou věcí je, že překvapivý útok na útočnou formaci je daleko efektivnější než na organizaci vojsk obranného typu. To věděla i příručka pro poddůstojníky, z níž jsme se šprtali na vojenské katedře.

        • ČERT napsal:

          Tak tu spekulaci, že Hitler svým úderem proti SSSR předběhl Stalina jen o tak krátkou dobu, tu může víceméně podporovat i přímo soudobá německá propaganda z toho června 1941, která prostě pro ten útok proti SSSR měla nějaké argumenty…
          Na druhou stranu, jsou taky dobře známá třeba Molotovova slova směrem k německému velvyslanci v Moskvě, hraběti von Schulenbergovi, po tom útoku: „Myslíte, že jsme si to zasloužili?“
          Tak…???

          Jinak, kdybychom zůstali čistě jenom u vysoké koncentrace jednotek Rudé armády v těch západních regionech SSSR, na které Němci (a jejich spojenci) od toho 22.6.1941 uděřili, tak ta je mj. vysvětlitelná politikou SSSR v těsně předchozích letech právě v těchto regionech, která se pochopitelně bez vysokého vojenského nasazení neobešla – viz anexe západních částí polského státu, zábor Litvy, Lotyšska a Estonska, jižněji anexe rumunské Besarábie a Bukoviny, severněji Karélie a další oblasti v důsledku té zimní války s Finskem…

          • ČERT napsal:

            Jen oprava, samozřejmě „východních částí polského státu“ (a hlavně tedy západních oblastí Ukrajiny a Běloruska)…

          • A. S. Pergill napsal:

            Nešlo jen o rozložení na území. ale o rozmístění jednotlivých druhů zbraní apod. Některé jednotky byly skoro na hranicích. Na pozici, na níž bylo nemožné je včas varovat, že Němci útočí, ale velmi příhodné pro pochod vpřed.

    • JH napsal:

      SSSR nevyzbrojil německé vojsko. A výcvik na území Sovětského svazu byl povolen německé (demokratické) Výmarské republice, po nástupu Hitlera k moci byly tyto možnosti zrušeny. SSSR byl spojencem Československa dle smlouvy z roku 1935 a navrhoval vytvoření protinacistického spojenectví států, což selhalo zejména na arogantních a neschopných francouzských a britských politicích. Nakonec Mnichovská smlouva byla zradou Francie a ohromným selháním Británie, nikoli SSSR, který naopak jako první porazil vojensky stát Osy v létě 1939, militantní Japonsko. Proč dnešní lháři a přepisovači historie jsou líní si ověřovat a zjišťovat fakta… Dostudujte si.

      • Pája Žížala napsal:

        S tím co píšete, se nedá než souhlasit. Tedy pokud něco víte z dějin, a třeba váš děd a strýcové (můj případ) střílel do hitlerovů, nejlépe výrazně déle než od 5.5.1945. Tedy když máte relevantní informace.
        A k vaší poznámce „Proč dnešní lháři a přepisovači historie jsou líní si ověřovat a zjišťovat fakta…“ no přeci proto, že jsme se přesunuli do nové totality progresivistů. Ti vytváří novu „pravdu“ poplatnou jejich zájmům. A jelikož nyní je světové centrum neomarxismu v USA, musí to odpovídat tomuto zadání. Co neulžou, to zcenzurujou.

      • Pavel napsal:

        russovětsko umožnilo vyzbrojit se německu masívními dodávkami surovin. které ustaly až PO zahájení plánu Barbarrossa a jakmily ty ustaly začaly okamžitě do russovětska plynout masivními dodávky strojů, zbraní, surovin a potravin, díky kterým russovětsko vzápětí nepomřelo hlady. Russovětsko bylo spojencem ČSR od roku 1935 a už v té době russovětsko ČSR zrazovalo tím, že se stalin tajně snažil vyjednávat s hitlerem, což bylo dovršeno v roce 1938, když se russovětští představitelé o čs. mobilizaci vyjadřovali, jako o nesmyslu a místní komouši dostali z moskvy rozkaz spolupracovat s německými soudruhy. Brát vážně předstírané vyjednávání russovětů se západními spojenci nelze. Dnes je evidentní, že toto „vyjednávání“ bylo záměrně prodlužováno a sabotováno russověty. Dohodnout se neměli zájem.

        • A. S. Pergill napsal:

          Jste schopen to doložit? Ale nikoli od agentury „JPP“.
          Pomoc od SSSR byla vázáma na pomoc od Francie. Když nás Frantíci předhodili Hitlerovi, tak je jen dobře, že je převálcovaly původně československé tanky, bez kterých by byl „blitzkrieg“ nemožný.

    • martin napsal:

      dovolim si castecne nesouhlasit
      sovetsky svaz pocatek valky vyhral – okupace polska, okupce litvy, okupace lotysska, okupace estonska, okupace rumunska i castecne okupace finska.
      druhou cast valky prohral a treti cast valky s pomoci Zapadnich spojencu vyhral.
      prvni cast valky, kdy byl komunisticky sovetsky svaz spojencem nacistickeho nemecka a jako spojenec nacistickeho nemecka se i choval, ale v oficielni historii ruska, resp. cccp, chybi, a za jeji pripomenuti hrizi v soucasnem putinovskem rusku vezeni

      • JH napsal:

        S pomocí Západu 🙂 Dodávky z Británie a USA do SSSR byly postupné, v roce 1941 minimální (USA také vstoupily do druhé světové války až 7.12.1941, v případě Evropy mu nacistické Německo s fašistickou Itálií vyhlásily válku 11.12.1941, nikoli naopak), a to zejména díky vlastním problémům s obranou v případě Británie, nakonec i čistě objektivně kvůli velké aktivitě německých ponorek. Mnohem víc dostal SSSR až v průběhu roku 1943, následně pak 1944-45. To již ale byly ty nejdůležitější boje na východě vybojovány. Dodávky se týkaly všeho možného, mimo jiné konzerv, materiálu a zejména jeepů a nákladních automobilů. Což pomohlo Rudé armádě zejména při ofenzivě 1944-45 v její rychlosti, tedy zároveň i západním Spojencům a okupovaným národům. Nic méně, nic víc. Náklaďáky a konzervami se války nevyhrávají. V případě dodaných tanků různé, většinou horší kvality, z Británie a USA se jednalo o počet 6, resp. cca 12 tisíc za celou válku. Proti tomu ovšem samotný SSSR vyrobil mnohem lepších, výkonnějších a kvalitnějších tanků a samohybných děl vlastních – a to za celou válku přes 100 tisíc! 🙂 Takže asi tak. Jinak SSSR nikdy nebyl vojenským spojencem nacistického Německa, to by válka vypadala a hlavně dopadla úplně jinak. Smlouva Molotov-Ribbentrop byla podepsána až jako jedna z posledních. Předtím podepsaly smlouvu o spolupráci a vzájemném porozumění s nacistickým Německem například Francie i Británie. A to těsně po podpisu Mnichovské smlouvy… Tolik fakta, dnešním lhářům a přepisovačům historie tak nepříjemná. A poslední tečka na závěr. Sovětští vojáci zničili přes 75 procent veškerých pozemních sil nacistického Německa. Údaje dodané přímo samotnými Němci, kteří si vedli přesnou statistiku. Takže asi tak s výraznou pomocí… Bez Rudé armády by nacistické Německo nebylo poraženo, což uznávali i západní Spojenci, viz. různá prohlášení amerických velitelů z roku 1943. Tečka!

      • josef napsal:

        Ten Váš popsaný „rozum“ má ale jednu zásadní vadu, že vycházíte ze stavu před II.sv.válkou, který ale byl výsledkem té 1.sv.války – a tam byly některé územní zisky a ztráty doplněny nově vzniklými státy (třeba Pobaltské). Rusko před 1.sv.válkou bylo územně na západ až za Lodž a z Pobaltí tam bylo Estonsko a Lotyšsko a dole Besarábie také. Po VŘSR, poté co Lenin prosadil „vystoupení“ Ruska z této války, protože to byla válka „imperialistů, tak „dobrovolně“ přišlo o toto území (zároveň ale uváděl, že někdy v budoucnu se toto území může třeba vrátit…). Pak když Německo napadlo a porazilo Polsko ( a to už jako republika nebylo), tak ne sice už Rusko, ale už SSSR si „vzal“ tehdejší území zpět – jen ale na původní stav před 1.sv.válkou… No a po konci II.sv.války ze sovětské okupační zóny připadlo Polsku (= rozhodl Stalin) bývalé území za Odrou a českou Nisou a tím i nyní „známý“ důl Turow, který -pokud by Stalin jako hraniční řeku určil polskou Nysu, už by byl dávno zavřený, protože by byl na území býv.NDR…

        • ČERT napsal:

          No, „původní stav“… (???) Když toho hodně předtím změnila první světová válka, tak zase můžeme říci, že ten „původní stav“ před ní byl taky výsledkem zase nějakých starších událostí, jako dělení Polska v 18.století, nebo třeba, když zmiňujete tu Besarábii, tak rusko-turecké války z roku 1812…
          Když připomínáte to Polsko a hranici na Odře a Nise… Tak tady je jasné, že Polsko se v roce 1945 tak nějak celkově posunulo, oproti stavu z let 1918-39, na západ (protože SSSR si přece zase ponechal, to co si vzal v roce 1939, čili západní části Ukrajiny a Běloruska, a taky litevský Vilnius)…
          Ale je fakt, že kdybychom se vrátili až ke kořenům polského státu, někam do 10.století, tak si myslím, že ty současné, z roku 1945 pocházející hranice Polska jsou tak nějak, víceméně, plus mínus, historicky docela „spravedlivé“…

          • ČERT napsal:

            Ještě tedy, kdybychom zůstali čistě jen u Polska, je tedy fakt, že z toho pohledu roku 1939 můžeme považovat za takový důležitější faktor tehdy ještě ani ne 20 let staré záležitosti polsko-sovětské války (kdy Poláci krátce po první světové válce táhli na Ukrajinu, pak naopak ustupovali než odrazili sovětskou Rudou armádu u Varšavy, a celé to ukončil mír v Rize v roce 1921) – protože už těsně po první světové válce západní dohodové velmoci určily za východní hranici Polska, jako tehdy po více než 100 letech se obnovujícího státu, tzv. Curzonovu linii, což tahle válka změnila, a která (ta Curzonova linie) se víceméně kryla se západní hranicí toho Stalinova záboru v roce 1939, a tedy i se současnou hranicí Polska s Ukrajinou, Běloruskem, příp. Litvou…
            Taky je tedy fakt, že ten stát, rozparcelovaný předtím definitivně ke sklonku 18.století mezi Rusko, Prusko a Rakousko, a který tehdy zahrnoval např. i podstatnou část Ukrajiny (a ještě předtím dokonce prakticky celou Ukrajinu), byl v jádru polsko-litevský, ne tak ryze polský…
            Tedy pár dodatků čistě k otázce „SSSR (nebo už ruské impérium)-Polsko“…

          • A. S. Pergill napsal:

            Jagello, vítěz od Grunwaldu, byl původně litevský kníže.

    • Trčka napsal:

      Vy jste se neučila že před napadením Ruska Němci, nechal Stalin postřílet tisíce vlastních důstojníků, to se potom blbě bojuje když není velení.

  2. řidič napsal:

    Snažíte se hodně, ale já našim Ruským bratrům budu stejně di konce života vděčný za naše osvobození!

    • Honza. napsal:

      Osvobodily nás dokonce 2 x . A pokaždé to s námi šlo s kopce.

    • milan havel napsal:

      Satan vyhnal ďábla !

    • countryholka napsal:

      Neosvobodili, ale dobyli a ještě jsme za to tvrdě platili.

      • JH napsal:

        Soudruhu, nebýt tohoto „dobytí“, tak by dnes Češi ve středu Evropy nežili. Doučte se dějiny.

      • A. S. Pergill napsal:

        Během šestileté německé okupace tu zahynula přibližně třetina milionu lidí. Během 21 leté sovětské okupace tu zahynulo něco přes 1/3 tisíce lidí, a to ještě většinu z nich neměli na svědomí sověti, ale čeští kolaboranti.
        Trochu rozdíl, ne?

        • skeptik napsal:

          Ano Pergille, rozdíl tu skutečně je. Německá okupace trvala šest let, sovětská okupace 21 let. Zhoubné byly pro nás obě.

          • A. S. Pergill napsal:

            Jistěže byly zhoubné, ale obětí té sovětské bylo podstatně méně. Sověti nás nikdy nechtěli zgenocidovat, na rozdíl od Němců. Ti měli jasný program: 1/3 poněmčit, 1/3 přesunout na Sibiř a 1/3 vybít. A nijak se s tím netajili.
            A sověti odtud odešli více-méně poklidně, zatímco Němce bylo nutno vystřílet, protože tu organizovaně vraždili ještě skoro týden po oficiální kapitulaci.

          • skeptik napsal:

            A to Pergille, že jak vy tvrdíte, nás podle vás Sověti údajně nechtěli zgenocidovat, má být pro Sověty nějakou omluvou? Škody po okupaci sovětské byly za těch více než dvacet let obrovské a její následky se v různých formách projevují dodnes. Vnutili nám svůj mizerný ekonomický systém, vnutili nám svoji zahraniční i vnitřní politiku, rozhodovali o tom, kdo bude u nás nejen prezidentem, ale i tajemníkem UV KSČ, ministrem. Rozhodovali i o obsazení nižších funkcí. Na místa, která měla být obsazena odborníky, dosazovali poslušné hlupáky. Z naší kulturní scény udělali poušť. Ve městě, kde jsem se kdysi narodil, po řadu let rozhodovali i o programech místních kin. Přestože sovětská okupace neměla tolik obětí na životech, následky okupace sovětské byly ještě tragičtější, než ty následky okupace německé a menší počet obětí na životech pro Sověty není omluvou. A že odešli bez střílení? To je zásluhou Michaila Gorbačova, ne sovětských vojáků. Ti by u nás nejraději nadále zůstali a kdyby to bylo jen trochu možné, docela rádi by se k nám nyní vrátili. Vrbětice jsou v tomto ohledu velkým varováním.

    • Milda napsal:

      Ruský bratr je bratr jenom pro fundamentálního Komunistu ze 20 století. Normální střízlivý moderní člověk, který se považuje za Evropana a ne za východního okupačního despotu a barbara, může nazvat ruského bratra maximálně dobyvačným mužíkem chřestícím rezavou zbrojí s níž ohrožuje své sousedy, přičemž chudák občan nevoják v tomto ráji narodivší se, musí přežít to nádherné Putinovo samoderzavie za průměrný důchod 3950 Kč nominální hodnoty bezcenného rublu.

      • A. S. Pergill napsal:

        Problém je, že za Putina se zvedla životní úroveň v Rusku asi na trojnásobek oproti éře Jelcina. Rusové nejsou blbí, a tak ho podporují.

        • skeptik napsal:

          Ale no tak, Pergille, vy, který se tváříte jako velmi informovaný nevíte, že životní úroveň v Rusku se zvedala asi tak do roku 2010, poté stagnovala a nyní již asi tak pět let postupně klesá???

          • A. S. Pergill napsal:

            Během toho zvedání už byl u moci Putin. Dnešní problémy Ruska může, a s trochou benevolence i pravdivě, hodit na krk antiruským fundamentalistům z EU.

          • skeptik napsal:

            Hodit neúspěchy své vlády na někoho jiného je stará metoda snad všech diktátorů. Faktické odpovědnosti za pokles životní úrovně obyvatel Ruska se tím ale Putin samozřejmě nezbaví.

    • Vláďa napsal:

      pane nebo soudruhu, osvobození Vašimi Ruskými bratry se domluvilo už v únoru 1945 v Jaltě. Američan čekal podle domluvy v západních Čechách a Vaši Ruský bratři jeli 3 dny bez zastávky z Berlína nás osvobodit. Dobrá šaškárna na lidi.
      Takže buďte vděčný do konce života. Takový lidi jako jste Vy, potřebují komunisti…..

  3. Zdenál napsal:

    V práci jsme měli ruského vojáka, co si prošel válkou v Afgánistánu. Když vyprávěl, tak jsme měli husí kůži. Když jsem se jednou optal ruského velitele muničáku v Květné, proč nás tam nevzali, řekl na to: stejně by jste se dali na stranu talibánců, nemáte nás rádi.

  4. v napsal:

    Vůbec není špatné připomínat hrdinství vlastních obyvatel, tedy rusů a vojáků jiných národností, kteří po boku SA bojovali proti nacismu. Konečně, je to hrdost oprávněná.
    My, Češi, jsme s výjimkou Místecké posádky nebojovali vůbec, naposledy za husitů.
    My nemáme být nač hrdi, a také velmi rychle zapomínáme. Dnes stavíme pomníky nacistům a bouráme pomníky osvoboditelům. To se v Rusku nestane. A to je dobře. Tam si hrdinů váží.

    • pepa napsal:

      Meleš toho dost a lžeš. Naše ruské legie zatápěli celému bolševickému Rusku jako nikdy a dodnes to nacionálně smýšlející Rusové těžce nesou. A to nebyly zase tak početné 🙂
      Ty vrahy z Katyně, okupanty 1953,1968,1980 atd. ty také považuješ za „hrdiny“ ?
      Píšeš jak komunisté z padesátých let, co se vzájemně vraždili.

    • Stanislav Matějka napsal:

      Prosím napište mi kterému nacistovi se v poslední době postavil pomník.Rád si doplním mezery ve vzdělání.

      • A. S. Pergill napsal:

        Soudruzi v nějaké díře u Prahy postavili dost sporný pomník Vlasovcům.
        Vlasovci jsou minimálně stejně kontraverzní jako celá Rudá armáda, protože dílem působili pozitivně a dílem negativně.

        • skeptik napsal:

          No vidíte Pergille a ta kontraverzní Rudá armáda má u nás tolik pomníků. Proč by tedy nemohli mít pomník kontraverzní Vlasovci?

          • A. S. Pergill napsal:

            Odpovídal jsem na otázku Stanislava Matějky. Jinak nevidím nějaký extra důvod ani pro ani proti tomu pomníku. Faktem je, že se Vlasovci v Praze, na rozdíl od jiných lokalit dříve, postavili Němcům. Je otázka, nakolik by to mělo kompenzovat to, co dělali dřív, a nakolik bylo jejich chování ryze účelové.

          • skeptik napsal:

            Účelové jejich jednání nejspíše bylo. Stejně účelově se ale zachovali na východní frontě i Slováci nebo Rumuni. Jim nikdo účelové jednání ale nevyčítá.

          • A. S. Pergill napsal:

            V tomto nejsem s vámi ve sporu.

  5. Petr C. napsal:

    V zásadě s autorkou souhlasím, doplním nebo poopravím pár věcí, které už jdou zřejmě za rámec toho, co si o problematice nastudovala.

    Z pohledu obyvatel SSSR šlo skutečně o obrovské vítězství dosažené obětavostí, statečností, odvahou, hrdinstvím až sebeobětováním a morální pevností běžných občanů. Vojákům, kteří bojovali na frontě i těm lidem, kteří v týlu udržovali hospodářství státu v chodu a pracovali ve válečné výrobě to ocenění a připomínka toho, co tehdy dokázali, bezpochyby patří.
    Přehmaty a chyby v zahraniční politice, v plánování a ve způsobu vedení vojenských operací jdou za vedením státu a armády, moment překvapení udělal svoje a ty začátky byly hodně zoufalé. To je téma na knihu.
    Postupně se situace stabilizovala a málokdo ví, že vytlačení Němců z území SSSR, resp. za výchozí čáru útoku trvalo i přes absenci momentu překvapení jen o dva měsíce déle, než jejich postup vpřed.
    Šlo to tedy také vcelku rychle. Je to dáno i charakterem krajiny evropské části SSSR.

    Že tehdejší vítězství oficiální místa stále připomínají je pochopitelné, jedná se spolu s kosmickým programem o jeden z mála nesporných úspěchů státu a občanů, i když tvrdě zaplaceným. Putin si musí být vědom, že ne všechno v oficiální verzi války je pravda, ale nechává ji razit dál v nezměněné podobě, protože všechny snahy o vysvětlení a objasnění sporných míst dějin jsou z jejich pohledu zneužívány k očerňování úlohy SSSR ve válce. Taková temná místa v dějinách válek mají i ostatní zúčastněné země a taky se k nim moc nehlásí.

    Tři základní pilíře kremelské politiky jsou vypíchnuty zcela správně a vzhledem ke zvláštnostem Ruska jako státu a k jeho historii to asi nemůže být moc jinak, nemá-li se tento dosti nesourodý stát rozpadnout na vzájemně se hašteřící regiony.

    Vzdát Němcům Leningrad – z vojenského hlediska v žádném případě.
    1.Město mělo obrovský strategický význam, bylo v něm mnoho důležitých průmyslových závodů včetně továrny, která vyráběla tanky.
    2.Ve městě byly i obrovské zásoby materiálu pro válečnou výrobu a mnoho těžkých zbraní.
    3.Leningrad posledním útočištěm Baltské flotily, která by už neměla kam dále ustoupit a musela by být potopena.
    4.Bránící se město blokovalo část německých sil, které nemohly být použity na frontě u Moskvy, včetně jedné tankové skupiny, která byla nakonec k Moskvě stažena, ale došlo k tomu poněkud pozdě.
    5.Obsazení města Němci by mělo obrovský dopad na morálku na obou stranách fronty, u Němců povzbuzující, v SSSR demoralizující. V případě krize na frontě u Moskvy by to mohlo být dosti závažnou okolností.
    6.Ukončení utrpení civilních obyvatel je čistě iluzorní úvaha – kde by vzali Němci potraviny pro 3 miliony lidí navíc? Spíš by je nechali pomřít hlady, zimou a nemocemi jako velkou část zajatců z řad vojáků.
    7.Hitler v té době veřejně hlásal, že Moskva i Leningrad budou po dobytí srovnány se zemí – trhavin měli Němci dost, ještě i v roce 1944 si mohli dovolit téměř srovnat se zemí Varšavu. V severní Itálii němečtí ženisté zaminovali celé město, jméno mi vypadlo. Trhavin bylo prostě dost.

    Se zbývající částí souhlasím – nepamatovat si svou historii znamená nutnost si ji znovu zopakovat. Proto i když směrem ven se oficiálně prezentuje hlavně hrdinství a utrpení lidí, státní instituce by si měly přiznat i problematické stránky války z hlediska velení a řízení a přijmout opatření k tomu, aby se to v budoucnu nestávalo nebo v co nejmenší míře. Základem řešení problému a jeho důsledků je problém správně pojmenovat a popsat. Nalhávat si něco vede k opakování problému.

    • Antihavloid napsal:

      Jen bych doplnil.
      Porážku u Moskvy lze přisoudit pravděpodobně tomu, že se Hitler nechal strhnout počátečním úspěchem a nařídil stočit skupinu armád pod velením Mansteina směrem na jih, čímž zásadně oslabil vojska ve směru hlavního úderu na Moskvu.
      Je otázka zda by dobytí Moskvy mělo z vojenského hlediska nějaký výsledek.
      Bylo by to hlavně politické vítězství, ovšem zbrojovky se stihly přestěhovat za Ural a válka by mohla normálně pokračovat.

      • petrph napsal:

        Že bych tedy doplnil, jak se dá dočíst v některých podrobnějších historických dílech, tak plán Barbarossa neobsahoval od počátku útok na Moskvu ještě v roce 1941. Naopak, ten si jako své cíle vytýčil v tomto roce dobytí Ukrajiny a řady ruských evropských průmyslových center, což se i podařilo, plus tedy mělo dojít k jejich zabezpečení.
        Jenomže právě že příliš rychlý postup a taky slabý odpor demoralizovaných sovětských vojsk, dovedl německou generalitu k názoru, že Rusko je až příliš slabý nepřítel – a že by tedy rychlý útok na Moskvu by tu válku mohl rozhodnout velmi rychle. Takže proto byla velmi rychle vypracovaná operace Tajfun, s útokem na Moskvu – a právě že na ní byly staženy poměrně velké vojenské síly. (která pak třeba byly potřeba jinde, a byly někdy přesouvány tam či sem).
        Jenomže a právě tehdy u Moskvy se podařilo Stalinovi tu krizi překonat, morálně i vojensky. Sice i tam měli Rusové ohromné ztráty, jenomže si tam taky přemístil 30 čerstvých divizí Sibiřanů, taky se mohl spolehnout na heroický odpor obyvatel Moskvy,..On ten ruský styl války „nas mnógo“ přece jen s velkými obětmi začal fungovat.

  6. Mecatz napsal:

    Ja chápu, že poslední dobou strašně oblíbené používat slovo „narativ“, ale pouižit ho 15x v jednom článku je nejspíše rekord.

    • Petr Adámek napsal:

      Přesně to byl můj dojem z článku a překvapilo mě, že mimo Vás to nikdo nekomentoval.

  7. Richard Šebesta napsal:

    Základní rozdíl je,že Putin není Jelcin. Jelcin se snažil o nápravu křivd aspoň v rámci možnosti. Polákům předal dokumenty o Katynu a třeba Havlovi řekl,že mu nebude vadit vstup Česka do NATO.Putin to je jiné kafe jako kagebák načichl Brežněvovým neostalinismem a to přijal jako své náboženství se vším všudy,vraždy nepohodlných novinářů až po falšování dějin ve stalinském duchu i to je dnešní Putinovské Rusko.

    • A. S. Pergill napsal:

      Putin se chová jako typický vládce státu východokřesťanského kulturního okruhu. My jsme někde jinde, od Velkého schizmatu na počátku minulého tisíciletí jsme se vyvíjeli úplně jiným směrem. Tohle je třeba respektovat. Pak nebudete ani zaskočen, ani zklamán.

      • skeptik napsal:

        To se Pergille opravdu všichni ti vládci východokřesťanského kulturního okruhu chovali jako nabubřelí a nadutí týnejdžerští grázlíci z periferie před tím, než je poslali do polepšovny?

        • A. S. Pergill napsal:

          Naprostá většina ano, a ti zbylí byli zpravidla ještě daleko horší 🙂
          Výjimky existovaly, ale vzhledem k nízké relativní i absolutní četnosti skoro nemají význam.

          • skeptik napsal:

            Takové chování ale nelze respektovat. Respektováním takového jednání si pouze zaděláváme na pořádný malér.

          • A. S. Pergill napsal:

            Pokud bychom se k nim snažili vyvézt demokracii západního typu, mohli bychom snadno dopadnout jako v Afghánistánu.
            Berte ono „respektování“ jako ryzí pragmatismus.

          • skeptik napsal:

            Pod jiným vašim příspěvkem jsem Pergille uvedl úryvek z knihy Alexandra Mitrofanova Mrazík s pendrekem v ruce. Mohl jste se tam dočíst, že zavádět v Rusku demokracii je marná námaha nemající žádný smysl. A vědí to už i západní politici. Ti se snaží především udržet Rusko v jeho hranicích a aby Rusko přestalo se svými výboji a s ohrožováním svých sousedů. Pokud toto Rusko pochopí, pak nechť se tam u sebe Rusové třeba staví na hlavu. Jenže toto Rusové nechápou a pochopit nechtějí. To je celý ruský problém.

          • A. S. Pergill napsal:

            Skeptiku,
            jakékoli impérium musí expandovat (nebo se o to alespoň snažit), jinak jde do kopru. To Rusové dobře vědí a mají příklad z Evropy, jejíž některé země po ukončení expanze propadly do totální bezvýznamnosti. V podstatě se to týká i Velké Británie.

          • skeptik napsal:

            Prosazováním této doktríny si Pergille postupně zadělávaly na svůj konec jak starý Řím, tak Čingischán, tak v novější době i Benito Musolini a Adolf Hitler. A vlastně i ta vámi zmíněná Velká Británie. Ono přece jen máme už 21. století. Ne 19. kdy to ještě platilo, ne 20., kdy to už platit postupně přestávalo.

            Sergej Medveděv, Návrat ruského leviathana, vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, Pražská 128, Příbram I, v roce 2019, strana 30 elektronické verze

            Ruská říše, podobně jako Anglie, Francie či Holandsko, rozšiřovala hranice poznaného světa, železem, ohněm a křížem si podrobovala jiné národy, neustále připojovala nová a nová území, až nakonec vytvořila jednu z největších teritoriálních říší celých dějin. Jenže tím podobnost končí. Po zániku britského a francouzského koloniálního panství a bouřlivých sociálních proměnách 60. let minulého století se na Západě definitivně etabloval postkoloniální diskurs. Ten bývá často spojován s knihou Edwarda Saida Orientalismus (1979), v níž ukazuje, jak si Západ Orient vymyslel jakožto objekt studia, kategorizace a kolonizace, a s pracemi Gayatri Chakravorty Spivak, která v 80. letech sobě i jiným položila radikální otázku Mají porobení právo promluvit? (Can the Subaltern Speak?).
            V ruském vědeckém prostředí se postkoloniální teorie s pochopením nesetkala a ocitla se v postavení opovrženíhodné západní tolerance a politické korektnosti. Čistě intelektuálně tak Rusko má půlstoleté, ba možná stoleté zpoždění a ocitá se v dobách Kiplingových s jejich panensky vytříbeným rasismem a kolonialismem, s jejich naivní jistotou, že bílá rasa je každopádně nadřazená. Ostatně Rusko má 50–100leté zpoždění vždy a ve všem, což se týká jak střelného prachu, tak socialismu a nakonec i liberalismu… takže jsme se teprve teď propracovali do vyhrocené fáze prožívání rozpadu našeho koloniálního impéria („největší geopolitické katastrofy 20. století“, jak rozpad SSSR charakterizoval Vladimir Putin), jíž Západ prošel již před půlstoletím.

  8. petrph napsal:

    Tedy, ne že bych nutně záviděl,
    ale mají to Rusové opravdu štěstí, že jim jejich vlády takovou výchovu založenou na silném patriotismu a hrdostí ve vlastní národ a jeho slavnou historii poskytují.

    Když to srovnám s námi, není divu že si naši žáci a rodiče stěžují že , výuka naší vlastní historie je skutečně jen řada letopočtů našich porážek a okupací od začátku až do konce. Zakončené ovšem nutným poučením, že to už se nestane, protože my NaTo máme.
    To se totiž i líp šprtá jako básnička, aby to mohli žáci učitelům na známku pěkně odrecitovat, ale ani se o tom vlastně víc přemýšlet nedá, protože i tu lidovou armádu, kde se mohla většina občanů na obraně státu v případě války podílet, jsme za občana Havla zrušili. Tak k čemu nějakou hrdost?

    • Lucie Rejcova napsal:

      Opravdu chcete pěstovat hrdost založenou na překrucování historie?

      • petrph napsal:

        Kdyby šlo o úplné falšování historie, tak samozřejmě nikoliv.

        Jenomže, tady je ten základ pravdivý. Podařilo se Rusům ubránit svůj stát před německou okupací? Podařilo, Němci neobsadili ani tu Moskvu, jako kapitol.
        Byly ty boje dlouhodobě těžké, a vysilující? Ano
        Stály Rusko mnoho obětí? Ano, ale Rusko přece jen vydrželo a zvitězilo.
        Jenomže právě toto je pro Rusy důvodem k hrdosti na svůj národ a na svou minulost. Samozřejmě, komu z nich se chce (a ty zdroje se dneska neutajují jako za Stalina) si může v historických zdrojích studovat historii té Velké války den po dni, a říkat si „tohle se udělalo špatně, a kdyby se tohle udělalo jinak, tak potom by se ta válka třeba vyvíjela jinak“.. – to jistě. Ale jistě chápete, že na takové negativní hypotetické kritice se hrdost národa budovat nedá.
        Asi bych to připodobnil k otázce jak chcete vychovat z dítěte hrdého a sebevědomého jedince? Samozřejmě a všechny kapacity to doporučují, v prvé řadě ho chválit za to co umí a dělá dobře. A až potom mu citlivě vysvětlovat určité nedostatky (třeba v učení) – ale právě že jen ty, které ještě může aktuálně opravit či zlepšit. A určitě nemá smysl mu pořád připomínat „ty hlupáku, ty jsi před 5 lety udělal špatně to nebo ono“.. Nebo snad ano??

        Jenomže, to je právě to, co mi v naší výuce ne-hrdosti národa děláme.. Píši výuce ono se to totiž jen frázemi nahradit nedá, když fakta chybí…

      • JH napsal:

        🙂 Lhaní a přepisování historie je zejména na straně Evropské unie a současných západních „historiků“. Neznají nic jiného, než pak Molotov-Ribbentrop (britsko-německé a francouzsko-německé smlouvy o porozumění a spolupráci podepsané hned po mnichovské zradě pak nezmiňují vůbec). Co bylo předtím, je jaksi nezajímá. U nás si stačí vzpomenout na trapné šarády s ne-osvobozením Prahy, přitom Plzeň nikdo nezpochybňuje. Opravdu na zvracení.

        • Pavel napsal:

          Tvoje fanatasmagorické představy o „smlouvách“ nic nemění na tom, že jen russovětsko hitlerovská soudužská smlouva měla za cíl agresi a rozdělit si Evropu.

          • A. S. Pergill napsal:

            Co jiného než rozdělování Evropy na sféry vlivu byla likvidace ČSR v Mnichově?

          • skeptik napsal:

            Ano Pergille. Rusko by se tehdy na tom rozdělování Evropy s Hitlerem rádo podílelo.

            Bernard Lecomte, kniha Tajemství Kremlu, kapitola 5 Hitler-Stalin: Nepravděpodobné spojenectví, strana 35 elektronické verze

            Dne 30. května vzkázal velvyslanec Schulenburg Stalinovým nejbližším spolupracovníkům, že Říše je připravená ke „konečnému jednání“ se SSSR. Už den nato kritizoval Molotov v okázalém projevu anglo-francouzské návrhy a pochvaloval si obchodní styky (nezmínil se o politických ani o vojenských vyjednáváních), které jeho země rozvíjí s Německem. Dne 15. června sovětský chargé d ’ affaires Georgij Astachov v Berlíně klidně vysvětloval bulharskému diplomatovi, který často docházel na Wilhelmstraße (takhle se předávají neformální zprávy), čím by Kreml podmiňoval uzavření dohody s Říší; v první řadě by to pochopitelně bylo ukončení anglo-francouzsko-sovětských rozhovorů.
            Komická situace! Od 14. června jednal na moskevském ministerstvu zahraničních věcí zvláštní emisar Chamberlainovy vlády vysoký diplomat William Strang o konceptu francouzsko-anglo-sovětské trojstranné dohody, zatímco obchodní a vojenští přidělenci jmenovaní Říší a Kremlem pracovali v sousedních kancelářích v největším utajení na sblížení německého a sovětského stanoviska! Můžeme věřit velvyslanci Majskému, když ve svých pamětech prohlašuje, že kdyby byl přesně v tuto chvíli lord Halifax ochotný nasednout do letadla a odletět do Moskvy, aby spektakulárně podpořil trojstranné vyjednávání, Stalin s Molotovem by zřejmě změnili plány a dali svůj souhlas, čímž by donutili Hitlera upustit od rozpoutání světové války? Po pravdě řečeno nic není méně jisté.

          • A. S. Pergill napsal:

            Skeptiku,
            jsou věci, které prokazatelně byly, a věci, které prostě prokázat nejde. To, co uvádíte, patří do té druhé skupiny.

          • skeptik napsal:

            Pergille, jsou věci, jejichž existenci budete vždy popírat, i kdyby byly sebevíce prokázané.

      • Vlado1 napsal:

        Historie je taková verze minulých událostí, na které se lidé dohodli. (Napoleon Bonaparte)
        – aneb: každý „zakladatelský mýtus“ kteréhokoli státu může být kýmsi (kdo jeho existenci hodlá zpochybnit) napaden, jako „překrucování historie“. Uvědomte si, že historik je pouze „prorok na zpětný chod“. Pomocí vyzdvihování jedněch a upozaděním jiných skutečností vám sestaví příběh, který vyhovuje vaší účelové optice – relativizaci historie – pokud mu zaplatíte (penězi, nebo pozicí).

        • petrph napsal:

          O to přece jde. Ona totiž znalost historie je postavena na dosti pevném základě, totiž znalosti těch „suchých fakt, názvů a popisů události a jejich letopočtů“. Samozřejmě že čím více a čím do větších podrobností, tím lépe. Protože až potom lze navrhovat a analyzovat nějaké vztahy mezi nimi. A v tom se navíc mohou i odborníci názorově lišit.
          Jenomže, pokud naše školství velice populisticky přijalo ten narativ, že učit se ta surová ´fakta je nesprávné (otravné, demotivující, nudné atd..),, tak potom musí přijmout i ten result, že se ti studenti ani žádné vztahy mezi nimi nemohou nacházet, když o nich ani nevědí.

          Čili a právě potom jsou odkázaní na jakoukoliv propagandu, která jim vždycky poskytne určité vysvětlení na jí vybraných faktech, a z nich uměle vykonstruovaných vztahů.

        • Horymír napsal:

          Víte,ono je víceméně jedno jak se určitá událost udála,ale jaký je její výklad.I na prohru může být národ hrdý,když se učí,že předci bojovali za správnou věc.Naopak lze i vítězství (a mohlo to být také za správnou věc) prezentovat jako počátek úpadku.Záleží jen na tom,co kdo chce tímto výkladem dosáhnout.

      • Horymír napsal:

        Ono to překrucování historie je velice relativní pojem.

  9. Josef napsal:

    Metaláci,jejich kápo Stalin s Hitlerem začal válku, rozebrali si Polsko, předtím SSSR napadla Finy a ti jim naprášili gatě. I přes obrovskou přesilu.Dnes se presentují jako vítězové války, ale i oni mají podíl na 2. světové válce.T o , že je pak Áda napadl je jiná, i přes mírovou smlouvu.To ,že vyhráli , není jen jejich zásluha, USA jim poskytla velmi velkou materiální pomoc, bez která by je asi Němci porazili Dalším je ruská povaha Rusů,mají rádi Rusko a nikdy se nikomu nepodařilo je porazit i genius Napoleon dostal na frak.Ale sovětská propaganda lže jako obvykle.Ano měli mnoho obětí, ale ani ve válce nebylo zabito tolik lidí co jich komouši popravili. A tak mi připadají kluci z Metalic Armija trochu nepatřičně.A naše osvobození,proč tedy Amíci museli čekat na demarkační linii a v Praze bylo povstání a sovětská armáda v Berlíně.

    • Antihavloid napsal:

      Ty jsi jen obyčejný čecháček Pepek Švejk.
      Ty bys utekl z boje vždycky a vždycky se budeš učit klanět se a mluvit tou řečí, kdo si bude o tvoje záda opírat boty.
      Proč stáli Amíci na demarkační čáře?
      Protože se to předem dohodlo. A osvobození země dávno probíhalo,, i když ještě Sověti v Berlíně nebyli.
      Ptej se raději proč to bylo dohodnuto a odpověz si, protože jsme se v roce 39 nebránili.
      Jak prosté, že?

      • Pavel napsal:

        To jsi to josifovi nandal, vašku. Ten se když se dozvěděl, že ho jeho nacionálně socialistický kamarád adolf napadl, tak se psychicky zhroutil a nebyla s ním několik dní řeč. Pak se usilovně snažil s německem dohodnout separátní mír. Je evidentní, že na frontě by byl první, kdo by s rukama nahoře běžel k nepřátelským liniím a při tom kvičel strachy.
        Chápu tě, že se chceš podělit se svým uměním klanění se a otírání se o cizí boty, ale tak dobře jako ty to nikdy nikdo umět nemůže a nebude.

      • petrph napsal:

        Že bych doplnil jednu podstatnou informaci., která ale naprosto přesně ukazuje na rozdíl ve způsobu vedení boje mezi Američany a Rusy.

        Ano, „. Amíci stáli na demarkační čáře, protože se to předem dohodlo. Ten další postup a další vojenské operace na našem území prostě neměli „v plánech“ to by totiž vyžadovalo řadu týdnů plánování, příprav, logistiky, průzkumů , pokud by tam chtěli tvrdě bojovat s Němci, kterých tam bylo ještě dost, a bez toho by riskovali velké ztráty, které už si tenkrát na konci války nemohli veřejně dovolit.
        V tom byl právě ten rozdíl, Rusové často do podobných nepřipravených operací šli, i když v nich pak měli velké ztráty, Stalin vlastní mrtvé nepočítal. (Ono stačí třeba připomenout tu krvavou cestu přes Duklu na podporu SNP). A vlastně i na tu pomoc Praze v květnu 1945 poslali ty tanky od Berlína neplánovaně, ČR měly osvobodit ruské jednotky od východu, které ale tehdy bojovaly ještě na Ostravsku. Ale to už válka stejně skončila německou kapitulací,

        • A. S. Pergill napsal:

          Cesta přes Duklu ztratila jakýkoli strategický význam předčasným prozrazením SNP a odzbrojením východoslovenské divize. Dá se uvažovat o tom, že ten „mlýnek na maso“ měl početně zredukovat svobodovce, protože naprostá většina z nich znala sovětské poměry (mnozí prošli i gulagy) a byla vůči vládě komunistů v podstatě nepřátelská.

          • petrph napsal:

            V tom prvním máte skutečně pravdu, jenomže náhle a na poslední chvíli odvolat už zase přepracovanou velkou operaci, to už zase vyžadovalo notný díl politické, ale i generálské odvahy a zodpovědnosti přiznat předešlý omyl. Za Stalina se to rozhodně nedělo, , a když se podíváte na západní frontu, i tam se to někdy stávalo, třeba na operaci Market Garden (Holandsko , září 1944), tam Spojenci poslali pár desítek tisíc parašutistů Němcům rovnou před kulomety..

        • ČERT napsal:

          Když i třeba výše zmiňujete doslova ten ruský styl „nas mnógo“…
          Tak ale zase na druhou stranu, stačí připomenout (a což bylo za komunistů samozřejmě hodně citelné i u nás), jak se v atmosféře tzv. studené války sovětské propagandě velice hodil celkový číselný nepoměr mezi počtem padlých Rusů (nebo vůbec příslušníků národů SSSR) a počtem padlých Američanů za druhé světové války – která samozřejmě jinak oba státy, SSSR a USA, přivedla do pozice globálních supervelmocí…

    • Sámo napsal:

      Máte pravdu skoro ve všem. Hitler ale udělal strategickou chybu v tom, že šel až do centrálního Ruska, kde jeho armády neměly žádné zázemí a podporu, navíc nebyli němečtí vojáci zvyklí na tuhé zimy kolem -40°Celsia, navíc výhodou Ruska jsou velmi rozlehlé roviny, kde se nedá nikam skrýt. Dalším problémem Německa bylo to, že napadl i západní a severní Evropu a mělo i velkou armádu v Africe, zkrátka a dobře, Hitler si ukousl moc velký kus krajíce. Ale hlavně máte pravdu v tom, že 2. světová válka začala tím, že Rusové a Němci si rozparcelovali Polsko. a ne tím, že Němci napadli SSSR 22.6.1941. To je stejná lež jako to, že Prahu osvobodil maršal Koněv, který v roce 1945 vůbec v Praze nebyl.

    • petrph napsal:

      jen bych upozornil na jednu věc, i když v úvodu píšete „..Stalin s Hitlerem začal válku, rozebrali si Polsko, předtím SSSR napadla Finsko(ono není tak přesné že by jim naprášili gatě)..
      Tak a kupodivu i toto byla území, která předtím (do roku 1917) patřila historicky k ruské imperiální říši. (včetně taky Ukrajiny, a pod..). Vůbec tím samozřejmě netvrdím, že by tím vznikl nějaký nový nárok je znovu přepadnout a okupovat, když si znovu vytvořily své státy, to v žádném případě),
      Jen tedy že on ten národnostní pocit hrdosti má mnohem hlubší kořeny, než se dá odvodit ze současného rozdělení státních hranic na mapách. Nakonec, je to ostatně vidět i z přetrvávajícího pohledu českých patriotů na česko-německou otázku. Zkuste u nich nadhodit takovou teorii, že Mnichovská dohoda byla v pořádku, a měli jsme Německu ty jejich Sudety s německým osídlením nechat . A pak nestačíte zdrhat..

  10. Steelfalco napsal:

    Koukám, že náckové zase zvedají hlavičky. Popírání úlohy Sovětského svazu na porážce Německého národního socialismu je nedílnou součástí moderní germánsko-liberální snahy o zfalšování a přepsání dějin. Ve finále budeme ve škole děti učit jak zlé ruskojazyčné hordy zabránily strýčkovi Hitlerovi ve sjednocení Evropy a její federalizaci pod shovívavým patronátem Berlína.

    • Lucie Rejcova napsal:

      Pokládáte historiky pracující s prameny za nácky? Jak tedy označíte vyznavače nacionálně-socialistické ideologie v Německu ve 30. a 40. letech?

      • Vlado1 napsal:

        Vy se domníváte, že nacističtí ideologové s prameny nepracovali?

        • Pavel napsal:

          Nepracovali. Ti fantazírovali stejně jako jejich russovětští ideologičtí souputníci a soudruzi.

          • A. S. Pergill napsal:

            Jistěže pracovali, ale překrucovali jejich smysl stejně, jak to teď dělají nacističtí (a pronacističtí) historikové.

    • alois napsal:

      hezky polopaticky jste to vystihl

    • Jan Hrzal napsal:

      Když zde píšete o náccích – podívejte se na toto:

      https://www.armadninoviny.cz/rusky-pravoslavny-extremismus-a-neonacismus.html

      A nejzajímavější na tom je, že to Putinovi, přes strašnou (a nejen ruskou), zkušenost, vůbec nevadí. Ví totiž, že by se mu náckové ještě mohli hodit a spolčí se s kýmkoliv, protože je to KGB vycvičený oportunista. Byl kovaným komunistou, teď je kovaným samoděržaví a zítra bude čímkoliv jiným, co ho udrží u moci. Je to „měňavka“ dle momentální potřeby.

      • Steelfalco napsal:

        Už ze samotného principu jakýchkoliv ozbrojených sil je jasné, že výskyt krajně pravicového extremismu v nich bude řádově vyšší, nežli je obecně ve společnosti. Oni se nám totiž kavárenští levicoví liberálové nějak nehlásí do ozbrojených složek. 🙂

    • Pavel napsal:

      ANo náckové opravdu zvedají hlavičky … https://www.armadninoviny.cz/rusky-pravoslavny-extremismus-a-neonacismus.html .. jako obvykle v rusácku.

      • Steelfalco napsal:

        Zkus si jen tak pro srandu dát v Německu inzerát, že prodáš nějaký válečný artefakt s insigniemi SS. S odpověďmi nadšených zájemců budeš moci přehradit Rýn.

        • Pavel napsal:

          To jsi trefil, akorát tu řeku máš špatně. Kdybys pobral odkazovaný článek, tak bys věděl, že nikoli Rýn ale Volha bude plná zájemců.

  11. Tomáš napsal:

    USA žijí mýtem druhé Světové války kdy k vítězství nad cisarskym Japonskem použily JZ a zničily Hirosimu a Nagasaki po jaderném bombardování, které do té doby nebylo použito. Opírají se o vítězství nad Japonskem a Německem své velmocenske postavenía využívají tzv pax Amerika k svetovladnym cílům, které ztrácejí v současnost v ekonomické oblasti, kde jenahrazuje ve svetovem vudcovstvi Čína. Je otázka zda je to správný vývoj. Nicméně tento vývoj byl USA považován za jedině správný a uvidíme zda jej budou bránit a vše tomu nasvedcuje, protože pokračují cílené v zakladani účelových vojenských paktu, kde jsou angazovany i byvale poražené mocnosti II. světové války. To jsou znepokojujici trendy.

    • Pavel napsal:

      Jak trendy tvé mentální choroby vidí psychiatr? Stačí prozatím medikace nebo ti už doporučuje vypolštářovanou celu?

  12. Masák napsal:

    Doporučuji přečíst si Dějiny Ruska 20. století od 100 ruskách historiků.
    Dozvíte se, že ani bitva u Stalingradu by nebyla vyhraná bez americké ( spojenecké podpory ). Nepamatuji si přesná procenta – jen nákladních vozidel bylo u Stalingradu vice jak 75%. Ivan Kožedub – největší letecké eso celé druhé světové války polovinu sestřelů měl na americké stihačce.
    O tom všem se nemluví.

    • JH napsal:

      Samozřejmě, že to není pravda. Konzervy a náklaďáky války nevyhrávají. Zatímco USA dodaly do SSSR postupně (tedy v počátku méně, ke konci války více) kolem 6.000 tanků, samotný SSSR jich vyrobil spolu se samohybnými děly za celou válku přes 100.000.

      • Pavel napsal:

        Samozřejmě, že to je pravda. Bez těch náklaďáků by russověti seděli na zadku, a bez těch konzerv by pomřeli hlady.

      • skeptik napsal:

        Nejen konzervy a náklaďáky dodávali Američané Sovětskému svazu. I spoustu džípů známých i ze západní fronty Američané Rusům dodali. Dokonce většina sovětských vojáků bojovala proti Němcům v amerických a britských vojenských botách. A té munice kolik od Američanů dostali. A další a další ….

    • Pavel Tulach napsal:

      To byl Pokryškin, ne Kožedub.

    • ludy napsal:

      Ivan Kožedub dosáhl všechny svá letecké sestřely na sovětských stíhacích letounech leteckého konstruktéra Lavočkina La-5 a La-7 různých verzí .

  13. Racek napsal:

    No jo, dle autorů se měli Hitlerovi vzdát, však by s ním Churchill sám určitě poradil. Já se picnu.

  14. Marek Loucký napsal:

    K tomuto tématu vřele doporučuji dokument:
    https://www.csfd.cz/film/782630-provincni-mestecko-e/recenze/
    Je zde autenticky zobrazeno toto smutné zacyklení Ruska v minulosti, jeho zaostalost institucionální i civilizační. Všudepřítomná rezignace na posun vpřed, na snahu aktivně vytvářet vlastní osud, rezignace na jakoukoliv změnu a transformaci. Rusům se život a vlastně všechny důležité události dějí zvnějšku, nejsou hybateli (kromě vlastního sebeklamného příběhu vlastenecké války), ale oběťmi, kterými smýkají dějiny. Nezaslouženě samozřejmě. Prostor pro vlastní iniciativu a aktivitu se v Rusku nevytváří…proč taky…nic vlastně nemá smysl. Rusko je synonymen nihilismu. Rusko, země, kde se zastavil čas. Pokud tam vůbec kdy byl. Rusko, země která ztratila identitu a která se bojí si najít a definovat novou. Rusko, jako země které se ztratil kompas, země, která není schopna života a samostatného pohybu vpřed. Kolos na hliněných nohou, který zvládá pouze horko těžko reagovat na svět okolo něj ve snaze předstírat, že přece Rusko tohle umí a zvládá taky a není tudíž nijak odlišné od zbytku světa. Proč tedy nějaké změny, když je tam vše stejné jako všude jinde na světě…Tohle je svět bez budoucnosti. Takhle se velmoc nechová….

  15. JH napsal:

    Neměl by se tento britský „výzkumník“ namísto podobných nesmyslných žvástů o pochopitelné hrdosti nikoli jen ruských, ale i ukrajinských, běloruských atd. obyvatel na vítězství ve druhé světové válce daleko spíš zaměřit na problematiku neschopnosti britské a francouzské politiky třicátých let, která vedla až ke zradě v Mnichově? Ani dnes Britové a Francouzi nemají dostatek slušnosti se tomuto babráctví vlastních dějin přihlásit.

  16. Vlado1 napsal:

    Vy se domníváte, že nacističtí ideologové s prameny nepracovali?

  17. František Šulc napsal:

    MNĚ SE RUS VE VŠECH JEHO STÁTNICKÝCH PODOBÁCH PŘEDSTAVIL DESET ROKŮ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE V BUDAPEŠTI -když nám hned v následném století VOJENSKOU OKUPACÍ KRYMU- SVRCHOVANÉ UKRAJINY DOKAZAL-ŽE ZDALEKA JEŠTĚ NEKONČÍ !

  18. Sergey Gagen napsal:

    Nacisty nikdy neoblehali Moskvu. Dalé nestojí to za čtěni

  19. A. S. Pergill napsal:

    Je zde jeden moment, který, obávám se, nezachytili ani autorka článku, ani dosavadní diskutující:
    Na té válce je nutno rozlišovat pohled prostých Rusů, kteří tu válku za cenu strašlivého utrpění a obětí vybojovali, a velkoruské mocenské hrátky sovětské věrchušky, které šly prakticky zcela mimo ně.

    • petrph napsal:

      Jestli bych si dovolil k tomu něco dodat, ono to tak úplně nebylo, protože ta ruská mocenská věrchuška zase nebyla tak ekonomicky ani společensky vzdálená od obyčejných lidí. V Rusku za socíku neexistovaly rodiny elit s milionovými majetky z podnikání jako na Západě . Tam si byli všichni téměř rovni, a i ty příslušníci věrchušky měli k dispozici leda tak dočasně (po dobu výkonu své funkce)
      lépe vybavené prostory úřadů a přiděleného bydlení, maximálně tak státní dáču za Moskvou (na úrovni našeho chalupáře)..vše navíc pod stálou kontrolou státní bezpečnosti schopné kdykoliv udat a odstranit „na příkaz jiných i je“.

      No a za války ještě míň, za neustálého bombardování a ostřelování, nouzového zásobování, atd. I ta věrchuška na tom byla hlř a i mezi ní byly oběti,

      • A. S. Pergill napsal:

        Pořád měli příslušníci věrchušky spoustu privilegií, na která normální lidé nedosáhli.

Přidávání komentářů není povoleno