Ruská ambasáda v Praze, dar prezidenta Beneše – bez náhrady skutečným majitelům. Příležitost to napravit
Ruskou ambasádu a rezidenci amerického velvyslance v Česku spojuje nejen adresa v pražské Bubenči. Obě instituce mají společné i to, že od konce 2. světové války sídlí v reprezentativních vilách patřících původně bohatým bankéřům židovského původu, Otto Petschkovi a Jiřímu Popperovi. Jenže zatímco za „americkou“ vilu nakonec dostal syn původního majitele přiměřené odškodnění, potomci někdejšího vlastníka „ruské“ vily se náhrady stále domáhají marně.
I když rodiny původních vlastníků, jimž majetek ukradli nacisté, druhou světovou válku díky včasné emigraci přežily, budova dnešní rezidence amerického velvyslance byla po válce zabavena jako údajný německý majetek; kvůli vile Jiřího Poppera, dnešní ruské ambasádě, vznikl 2. června 1945 dokonce speciální prezidentský dekret číslo 8.
V jeho prvním paragrafu si vilu přivlastňuje Československo, ve druhém ji jako výraz díků dává Sovětskému svazu a v závěrečném slibuje zákonnou úpravou vyřešit nároky původních vlastníků. To se ale nikdy nestalo.
KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG
Osud obou domů ve svém románu Poslední palác na základě důkladného studia historických pramenů popsal bývalý americký velvyslanec v Česku Norman Eisen, muž s československými kořeny. V některých pasážích tohoto textu z knihy vycházíme. I Eisen v někdejší vile Otty Petschka strávil z titulu své funkce několik let svého života.
Pro Spojené státy ji dokázal vytrvalým úsilím získat první poválečný americký velvyslanec v Československu Laurence Steinhardt. Vila, či spíše palác, jej okouzlila ihned po jeho příjezdu v červenci 1945.
Přepych v předvečer války
Reprezentativní palác se stavěl komplikovaně, s problémy a s vysokými náklady. Bankéř a jeden z nejbohatších mužů tehdejšího Československa Otto Petschek jej dokončil v roce 1930 takřka za cenu osobního bankrotu, ale výsledek stál za to: architektonickým záměrem, zpracováním, použitými materiály či unikátní vysouvací prosklenou stěnou propojující halu s velkolepou zahradou.
Původní majitel si však přepychové novostavby moc neužil; v roce 1934 při zahraniční cestě náhle zemřel na srdeční příhodu.
Když pak rodina v roce 1938 uposlechla varování a včas odjela do zahraničí – přes Rakousko, do Británie a dále do Kanady a USA – uprázdněnou vilu si po vzniku protektorátu za své sídlo vybral pražský velitel wehrmachtu Rudolf Toussaint.
V květnu 1945 jej vystřídala sovětská armáda. Během pár dní stihla stavbu zdemolovat a vyplenit, později se přesunula doslova o dům dál – do sídla dnešní ruské ambasády. I s ní je spojené příjmení Petschek. Vilu nechal vystavět Ottův mladší bratr Friedrich (taktéž člen úspěšné bankéřské rodiny, která roku 1920 založila bankovní dům Petschek), už v roce 1927 ji ale přeprodal jinému významnému bankéři své doby Jiřímu Popperovi.
Sám Friedrich pak od února 1931 bydlel jen kousek vedle, v ulici Pod Kaštany, v takzvané Blochově vile, která je nyní též součástí komplexu ruského velvyslanectví.
Ani rodina Jiřího Poppera se z poklidu bubenečské vily s rozhlehlou zahradou u parku Stromovka netěšila příliš dlouho; správně odhadla věci budoucí a po vzniku protektorátu se jí podařilo zemi opustit a válku přežít v Jižní Americe.
Otcovo životní dílo
Také potomci Otty Petschka válku přečkali v emigraci. Syn Viktor dokonce dobrovolně narukoval do americké armády, dva roky se aktivně účastnil bojů druhé světové války a získal americké občanství. Díky své znalosti němčiny se mimo jiné podílel na výsleších zajatých nacistů.
Velvyslanec Steinhardt jej po válce v USA kontaktoval a vyžádal si od něj souhlas s tím, že si americká vláda jeho vilu pronajme a on ji díky tomu jednou bude moct dostat zpět „v dobrém stavu a s nepoškozeným vybavením, případně za ni jednou dostane od české vlády přiměřenou kompenzaci“.
Viktor Petschek souhlasil a otcův zhmotněný sen dal Spojeným státům k bezplatnému užívání. Jenže práva na vilu si tou dobou už dělal stát; Ministerstvo obrany Američanům naúčtovalo roční nájemné 150 000 Kčs.
Nakonec ale Steinhardt dosáhl svého: palác získal jako rezidenci amerického velvyslance výměnou za odpuštění jinak nedobytných dluhů Československa vůči USA. Součástí dohody bylo ale i vyrovnání pro Viktora Petschka – od československé vlády měl dostat osm milionů dolarů (zhruba ekvivalent dnešních 93 milionů dolarů). Finanční náhrady se však „Viky“ reálně dočkal až o desítky let později; v roce 1982 v rámci celkového vypořádání účtů mezi USA a Československem.
Naopak Popperovi, dědicové původního majitele „ruské“ vily, neměli čtyři desítky let vůbec žádnou šanci se čehokoli domáhat. A o náhradu škody se marně snažili i po pádu komunismu.
Chcete se soudit? Plaťte
Nárok vůči České republice i Ruské federaci na vrácení vily, pozemků i vybavení vznesla Lisbeth Popper, dcera původního majitele, prvorepublikového bankéře Jiřího Poppera, až v roce 2008. V předchozích letech se ale marně snažila o to, aby s ní byl vůbec někdo ochoten mluvit. Nakonec jí zbyla jen soudní cesta.
Vedle pozemků a budovy chtěla Lisbeth vrátit i dochované vnitřní vybavení, nábytek, historické nádobí či stříbrné příbory a servis. „Existují záběry, kterak ruský velvyslanec vítá v hale ambasády Václava Klause. A za nimi jsou jasně vidět Popperovy starožitnosti,“ řekla už před lety advokátka potomků rodiny Popperů Irena Benešová.
Lisbeth Popperová v průběhu vlekoucích se sporů zemřela, její místo ale zaujala další generace, vnuci Jiřího Poppera. Vloni v červnu dospěli až k Ústavnímu soudu. Zde věc dostal k řešení ústavní soudce Radovan Suchánek, který restituční kauzy řeší nápadně často a prakticky vždy ve prospěch státu a teze „nic se vracet nebude“.
V předmětném sporu šlo ovšem „jen“ o to, že stát neodpustí žalující straně poplatky, které s ohledem na požadované miliardové vyrovnání byly v řádu milionů korun. Podstatou věci – ukradením vily bez náhrady – se soud nezabýval.
Dnešní Rusko se k historickému daru prezidenta Beneše hlásí a nikomu nic vracet nehodlá. „Samotná budova velvyslanectví je zajímavá— je to architektonická památka z počátku 20. století. Budova byla předaná Sovětskému svazu československou vládou jako vděčnost za osvobození země od nacismu,“ popsal současný velvyslanec Zmejevský sídlo v rozhovoru pro kremelský web Sputnik před svým příjezdem na misi. Nyní přibývají hlasy, že by Česká republika měla v souvislosti s vojenskou agresí a invazí Ruska na Ukrajinu kompletní osazenstvo ruského velvyslanectví vyhostit. Otevřít by se tak mohla i možnost náhrady, či dokonce vrácení původního majetku.
Potomci původního majitele se totiž stále nevzdávají. Jak upozornil web Seznam Zprávy, od roku 2018 mají české soudy řešit novou žalobu – s ohledem na výši správního poplatku záměrně podanou jen na malou část pozemku tak, aby se soudy vůbec zabývaly podstatou. Zatím se ale podle právničky rodiny Ireny Benešové stále probírají pouze procesní záležitosti.
Od Rusů gesta nečekejme
Celá tato přetahovaná s potomky původního vlastníka působí dosti nedůstojně. I když nemovitosti v Bubenči už Ruské federaci zůstanou, je to Česká republika, kdo na jedné straně odmítá jakékoli zpochybnění Benešových dekretů, na straně druhé ignoruje fakt, že v dekretu, který se týká explicitně vily bankéře Poppera, je jasně zmíněna budoucí náhrada, která ale nikdy nepřišla.
U českých soudů však stále převládají teze o „nepřekročitelné hranici“ roku 1948. Ve světle historických faktů spojených s Popperovou vilou by neměla obstát.
Osud nemovitostí rodiny Petschků
Palác Otty Petschka byl dostavěn v roce 1930 členem jedné z nejbohatších rodin v prvorepublikovém Československu. Cena stavby se vyšplhala na tehdy zcela astronomických 300 milionů korun. Rodina utekla před nástupem nacismu, vilu zabavili nacisté, později jako německý majetek československý stát. Po krátké přítomnosti sovětských vojsk vilu získaly jako rezidenci velvyslance Spojené státy.
Vila Friedricha Petschka, Ottova bratra, reprezentační vila postavená ve 20. letech v Praze-Bubenči ve slohu inspirovaném francouzským klasicizujícím barokem. Stavebníkem vily byl Friedrich (Bedřich) Petschek. Již v roce 1927 však vilu přeprodal jinému významnému bankéři své doby Jiřímu Popperovi. Od roku 1939 užívalo vilu gestapo, od roku 1945 ve vile sídlilo Velvyslanectví Sovětského svazu, poté Velvyslanectví Ruské federace.
Friedrich Petschek od února 1931 bydlel ve vile čp. 473 Pod Kaštany 19, v takzvané Blochově vile, která je též součástí komplexu Ruského velvyslanectví.
I vila třetího z bratrů Hanse Petschka v ulici Romaina Rollanda je dnes v majetku Ruské federace.
Vila Isidora Petschka v Pelléově ulici (před začátkem 2. světové války vlastnil vilu Isidorův vnuk Viktor) je součástí areálu amerického velvyslanectví.
Vila Berty Petschkové (manželka Julia Petschka, strýce výše zmíněných bankéřů, spoluzakladatele průmyslového a těžebního impéria) v ulici Pelléova je ve vlastnictví České republiky, respektive Diplomatického servisu Ministerstva zahraničí, bezplatně ji ale užívá jako své velvyslanectví Čínská lidová republika.
Petschkův palác v Praze, postaven v letech 1923–1929, kdysi sídlo bankovního domu Petschek a spol., za protektorátu hlavní budova gestapa, nyní sídlo Ministerstva průmyslu.
Tento redakční text serveru HlídacíPes.org vyšel v rámci spolupráce exkluzivně i na webu Forum24.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Útoky, žhářství i vraždy: Kreml se v Evropě vrátil k metodám z dob SSSR
Rusové, končíte, rozhodli Poláci. Kreml mluví o „chorobné špiónománii“
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
11 komentářů
Děkuji za článek. Skutečnosti jsou mi sice známé, ale jsem ráda, že je připomínáte.
dobrý den budoucí čtenáři není mi dvacet ale jedno si dovolím říci, kdy se odhodláme říci pravdu v pravý okamžik. Rusko je a bylo původcem všech malérů v Evropě. Jen ho Hitler předešel. Seberme jim ambasádu a zbude po nich jen trapná vzpomínka.
No tak podle toho co jste napsal bych řekl, že Vám není ani deset ! Co tak popsat ty Ruské “ maléry „. Víte také něco o roku 1917 a Mnichovské zradě našich dnešních spojenců? To bylo také ruské dílo ? Nepředcházely snad tyto události druhé světové válce ? Myslím, že by jste měl konečně ve svých dvaceti letech začít používat svůj mozek a nevěřit nějaké ubohé a ryze účelové lživé propagandě, protože to je hlavní, předpoklad a důvod každé vojenské zběsilosti !
postoj Madarska k napadení Ukrajiny
Jak mohli být tito Židé Němci , když je Hitler posílal do koncentráku_ Beneš byl podělaný ze Stalina a proto umožnil Klémovi truhláři vtáhnout do chřtánu SOVĚTŮM.Vše jim vrátit nebo zaplatit.
Je na čase velvyslanectví poslat Putinovi. Pěšky!!!
Beneš jim lezl do rektální roury stejně ochotně jako všichni pozdější komunističtí prezidenti Gottwaldem počínaje a Husákem konče. A po Havlovi se to spustilo znovu! Už je čas na silného českého prezidenta a veškeré styky se zahraničím srovnat podle veřejného mínění a potřeb naší společnosti.
Dar je dar a vrácení daru je pohrdání dárcem. V tom případě je třeba přehodnotit osobu Beneše jako ruského trolla.
Beneš byl původcem mnoha zla. Utekl před zodpovědností a nechal zde napospas Němcům starého, nemocného muže a sám si užíval v exilu. Po válce se podílel na smrti tohoto muže. Ihned po válce dopustil, aby tahalo za nitky NKVD a tím poslal na smrt spoustu nevinných lidí. O jeho úlozr v roce 1948 není potřeba psát- opět ubabělý útěk.
Podle českého právního řádu je možné vzít si dar zpátky, pokud se obdarovaný vůči dárci chová zjednodušeně řečeno nemístně, či zachází s darem v rozporu s dobrými mravy. Protože uvedený majetek nedaroval prezident Beneš jako osoba, ale Československá republika, neměl by asi být problém, aby česká republika, jako nástupnický stát ČSR, si vzala uvedený dar zpět. Jen chtít …
Beneš se urazil, když po Mnichovu ho generální štáb čs. armády žádal, aby ukázal spojence, jimiž se léta oháněl, Beneš převzal dar sovětského velvyslanectví 12.000 dolarů a odletěl do Paříže. Po válce se revanšoval, sovětům dal, na co si ukázali, a generály nechal popravit a uvěznit.