Putin jako Kateřina Veliká. Z původně proevropského politika je vzorový autokrat

Napsal/a Robert Břešťan 17. března 2019

ROZHOVOR. Rusko rozvíjí koncept měkké síly a usiluje o opětovné sjednocení postsovětského prostoru. „Z toho také plynou ta podezření na ovlivňování voleb, referend, krádeže dat, šíření manipulací, post-pravdy a lživých zpráv. Proto existují trollí farmy šířící nepravdivé zprávy i xenofobii,“ vypočítává Jaroslav Kurfürst, český diplomat a politický geograf.

V Rusku převládla teorie, že Sovětský svaz se rozpadl poté, co se rozpadl tmel jeho národů – ideologická nadstavba. Důsledkem je přesvědčení, že pokud má nyní Rusko uspět v soutěži se Západem, musí zaútočit proti jeho podstatě – proti tmelu v podobě liberální demokracie.

I o tom při představení své knihy „Příběh ruské geopolitiky s podtitulem Jak se ruská myšlenka zmocnila více než šestiny světa“ mluvil Jaroslav Kurfürst, který v minulosti působil mimo jiné na ambasádě v Moskvě, ve Washingtonu či naposledy v Bruselu.

Pokud je naší sjednocující ideologií liberální demokracie, a proto na ni Rusko útočí, jak píšete ve své knize, co je naopak tou sjednocující ideologií dnešního Ruska?

Rusko svou sjednocující myšlenku, jednotnou ideologii, stále hledá. Ale rýsuje se ve dvou směrech. První je ve směru dovnitř – civilizacionismus. Snaha přesvědčit to pestré civilizační společenství, že my, Rusové, jsme jedna civilizace. Často se při tom operuje s představou společného osudu, který je v ruské historii mnohem více společným utrpením – zážitky předků z gulagů společná tragédie a oběti druhé světové války, společná frustrace i neformální pravidla přežití… Nepochybně to ale ty lidi tmelí.

A pak je to speciální odrůda konzervatismu, která je dnes v Rusku asi nejrozšířenější ideologií. Na liberální demokracii jim vadí hlavně ten přívlastek liberální, s tou konzervativní takový problém nemají. V Rusku jsou různé přívlastky k demokracii módní – třeba suverénní demokracie. O Rusku lze také mluvit jako o hybridní demokracii, která je spíše krytím systému založeném na klientelistických vazbách a vlastně nedemokratických praktikách, i když jsou tam zachovány formální prvky demokracie.

Jaroslav Kurfürst, foto: MZV

Putinismus není filosofický směr

Proč tedy ten ruský boj proti západní liberální demokracií?

Hybridní válka je reakce na celou tu vlnu barevných revolucí. Rusové mají za to, že naším cílem je exportovat demokracii a liberální hodnoty. Putin v OSN v roce 2010 velmi jasně a natvrdo řekl, že sociální experimenty tu už byly, že Sovětský svaz se snažil vyvézt komunismus do různých zemí světa a nepovedlo se mu to, tak nám dejte pokoj s tou vaší demokracií. Hybridní válka je v ruském pojetí obrana proti vývozu liberální demokracie a pluralitní společnosti. Proto byl pro Rusy existenciálním ohrožením Majdan, dění na Ukrajině.

Zlomem byla už oranžová revoluce v roce 2004. Od té chvíle Kreml začal řešit, jak zlepšit svoje politické nástroje a technologie, aby byli schopni ve střetu těch dvou vizí zvítězit. Následovala Gruzie, Kyrgyzstán, Libye, celé arabské jaro… Pro Rusko je každá taková věc, nyní například i Venezuela, momentem, kdy cítí vlastní ohrožení. Bylo to tak i v historii – už Kateřina Veliká ve francouzské revoluci spatřovala hrozbu pro ruskou autokracii. Zavedla cenzuru, zakázala osvícenské autory a byla připravena táhnout proti tehdejšímu pařížskému „Majdanu“.

Takže Putin je jako Kateřina Veliká?

Když se díváte na každého jednoho z dřívějších ruských vládců, řada z nich začínala jako prozápadní liberálové, s tradicí europeismu: Alexandr I., Alexandr II., Kateřina Veliká, Petr I. Začínali tím, že chtěli z Evropy více svobody, a skončili jako tvrdí konzervativci. Trajektorie od člověka, který přijde s nějakými ideály „západnika“, a skončím jako typický, vzorový autokrat, ta je v ruských dějinách častá. Jednou se mne na nějaké debatě někdo zeptal, jak Putin změnil Rusko, ale zajímavé je i to, jak Rusko změnilo Putina. Putinismus není žádný filosofický směr, je to technologický systém způsobu vlády.

Vzájemně jsme se nezajímali a Rusko nás nakonec naprosto podcenilo. Země střední Evropy sehrály významnou roli zejména v rozšíření NATO a vnesly tam i znalost o podstatě Ruska i mementa roku 1956 nebo 1968.

Jak tedy Rusko změnilo Putina?

První Putinova strategie byla proevropská. Po 11. září on opravdu věřil, že by tyto události mohly vést k jakémusi světovému diumvirátu Ruska a USA. Viděl to jako moment, kdy by Spojené státy mohly začít brát Rusko jako rovného partner a budou s ním společně bojovat proti zlu terorismu. Tehdy byl Putin ještě prozápadní. Putin II. byl jiný, Putin III. zase jiný a Putin IV. taky.

Je ale produktem čehosi širšího, hlubšího, podstatnějšího – geopolitické kultury, v níž Putin vyrůstal jako agent KGB a do níž se ponořil jako prezident. Možná měl iluze, že by mohl Rusko na Západ přitáhnout a posílit jeho moc, ale pak zjistil, že vládnout tomuto mnohoetnickému a mnohonáboženskému státu vyžaduje opravdu pevnou ruku a technologie a praktiky, které nejsou slučitelné s demokracií. Z toho jsme dospěli ke stávajícímu střetu.

Česko a rozšíření NATO

Jaká je z vašeho hlediska nynější reakce Evropy na Ruskou hybridní válku?

Kdybychom se třeba před deseti lety bavili o možnosti, že by třeba Evropa uvalila na Rusko sankce, tak by vás považovali za blázna. Byla by to absolutně nemyslitelná idea. To, že Evropa sankce opravdu přijala, je velká a důležitá věc. Evropa postupuje malými krůčky, ale to je při její různorodosti, s jejími různými tradicemi, hranicemi a historickými zkušenostmi, pochopitelné.

Evropa udělal na sobě kus práce, samozřejmě by mohla ve vztahu k hybridní válce vystupovat razantněji, ale rozhodně bych neřekl, že nějak zklamala. Sankce jsou první věc, ale vznikl StratCom East, nazýváme hybridní válku pravým jménem, mluvíme o ní, jednotlivé státy sdílejí své strategie… Je to v Evropě dnes velké téma, pociťují to i samy západní demokracie, není to jen věc Ukrajiny nebo pobaltských států. Takže Evropa udělala velký kus práce, ale kus práce ještě nepochybně zbývá a více politické odvahy by Evropě slušelo.

Jakou roli v ruském přemýšlení hraje střední Evropa a specificky Česká republika?

V Rusku se má už někdy od 19. století za to, že střední Evropa se nikdy neuměla rozhodnout, zda bude nejvyspělejší částí Východu, nebo nejzaostalejší částí Západu. Po roce 1989, po celá devadesátá léta se Rusko střední Evropou nezabývalo. My jsme byli jasně nasměrovaní na Západ, Rusko řešilo rozpad SSSR, nové vztahy v postsovětském prostoru, vztahy s Amerikou, dědictví SSSR, všechny ty velké smlouvy, které se dnes hroutí…

Vzájemně jsme se nezajímali a Rusko nás nakonec naprosto podcenilo. Země střední Evropy sehrály významnou roli zejména v rozšíření NATO a vnesly tam také znalost o podstatě Ruska i mementa roku 1956 nebo 1968. Rusové v tom svém multipolárním vidění světa podcenili to, že i malí jim mohou ve mezinárodních institucích způsobit zásadní problém. To se ale změnilo. Ten okamžik ve vztahu k České republice vidím ve vztahu k jednání o americkém radaru. V té vášnivé debatě se ukázalo, kolik je tady odpůrců a že tu pořád přežívá poměrně velká část stoupenců Ruska.

A nebyla za tím odporem naopak důsledná ruská práce?

Myslím, že se na tom začali učit, jak veřejné mínění ovlivňovat. Také si myslím, že v tom odporu prsty měli, ale teprve se na tématu radaru, ale neměli tu ještě tak dobře jako nyní zmapovanou svou myšlenkovou a mocenskou základnu. Ona se tu tehdy teprve odkopala a ukázala se. Ten rok 2008 byl ale v mnohém zajímavý a byl zlomem v ruském geopolitickém myšlení, v nástupu nové asertivity, přišla invaze do Gruzie a svou roli sehrála i velmi vlažná reakce Západu.

Vaše kniha se jmenuje Příběh ruské geopolitiky. S podtitulem Jak se ruská myšlenka zmocnila více než šestiny světa. Co je v tomto smyslu ten „ruský svět“?

Je to Rusko v různých podobách, slovanské Rusko, asijské Rusko, pravoslavné Rusko, Rusové žijící v zahraničí, ale i takzvaní proxies – jako jsou naši komunisté, ti takzvaní užiteční idioti, kteří pomáhají hybridní válku šířit a přiživují svými články a představami. Rusko se snaží světu něco nabídnout, i když přesně neví co, ale ví, že nechce liberální demokracii. Současní ruští myslitelé říkají, že geopolitika je dnes o síťování, o vytváření virtuálního propojeného impéria, které nemusí být vyjádřeno jasně ohraničeným územím, ale vlivem, zapojením všech, kterým je blízká ruská představa o světě.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

2 komentáře

  1. petrph napsal:

    Samozřejmě, nic proti názoru že Putin se pokouší obnovit zašlou imperiální slávu Ruska (s tím se dá souhlasit).
    Problém je, že se historické Kateřině Veliké “ předhazují termíny 21.století, které tehdy neexistovaly.
    Protože ona byla na svou dobu naopak velice volnomyšlenkářská (dopisovala si třeba s Diderotem, a Voltairem,..) i jako panovnice osvícenecká s  řadou vyhlášených reforem. Jenomže, přesto byla a musela zůstat autokratická a monarchistická, stejně jako ostatní panovníci tehdejší Evropy. To byla forma tehdejší politické stability. I třeba proto, že že onen zmíněný pařížský „Majdan“ se posléze utopil v krvi vlastního teroru a už Napoleon tam znovuobnovil autokratický režim – se kterým mimo jiné, dobyl většinu Evropy.
    Oproti tomu, dnešní Putin -sice může zkoušet řídit stát jako autokrat -jenže je to přece jen pouze zvolený politik, kterého si mohli a mohou Rusové ve volbách odvolat, pokud s jeho politikou nebudou ve většině spokojeni. Ale očividně s ním většina spokojena je – a na tu jeho imperiální politiku jsou hrdi – i když sami nemají ten západní luxus..

  2. Tondach napsal:

    Ano! Kateřina Veliká TAKY ukradla Krym a násilně ho připojila k Rusku!

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama