V ponurých chodbách drážďanské věznice v roce 1944 seděl padesátiletý Valentin Meerwald a snažil se sepsat svá poslední slova. Před ním ležel předtištěný formulář s hlavičkou vězeňského zařízení – jediná možnost, jak se naposledy spojit se svými blízkými. Jeho manželka se nacházela ve stejné situaci jako on, někde v jiné věznici, také za účast v odbojové činnosti. Valentin nevěděl kde přesně. Proto svůj poslední dopis adresoval své sestře.

Valentin Meerwald (1895–1944) se stal jednou z téměř devíti set československých obětí nacistické justiční mašinérie, které byly popraveny gilotinou v Drážďanech během let 1934 až 1945.

Jeho příběh je součástí tragického obrazu masového využívání trestu smrti, který se v nacionálně socialistickém Německu stal běžnou součástí každodenní justiční praxe.

Když byl Valentin Meerwald odsouzen k trestu smrti, čekala ho procedura, kterou prošly stovky Čechoslováků.

Po vynesení rozsudku byl převezen do Drážďan, kde musel odevzdat všechen svůj majetek a civilní oděv výměnou za vězeňské šaty. Poté byl odeslán do cely smrti – speciální cely na konci chodby s přísnými bezpečnostními opatřeními. Na rukou měl trvale pouta, která mu byla sundána pouze při osobní hygieně a při psaní posledního dopisu.

Poslední hodiny ve zvláštní cele

Valentin Meerwald se narodil 24. října 1895 do německé rodiny v Arnoštově (součást Křižanova) na Prachaticku. Povoláním byl brusič skla. V mládí vstoupil do sociálně demokratické strany, od roku 1923 byl členem KSČ. Po polovině 30. let se stal vedoucím funkcionářem v komunistických odborech

Po Mnichovu a následné okupaci československého pohraničí byl přechodně internován v koncentračním táboře Dachau. Od roku 1941 se zásadně podílel na vzniku odbojové skupiny složené ze sudetoněmeckých komunistů, sociálních demokratů a dalších. K této skupině patřila i jeho manželka Emma.

Valentin Meerwald, foto Státní okresní archiv Karlovy Vary, se svolením ÚSTR

Systematicky rozšiřovali zprávy zahraničního rozhlasu a vyráběli ilegální letáky, v nichž mimo jiné obviňovali Hitlera, Henleina a NSDAP z rozpoutání války. Tajně pomáhali válečným zajatcům, jimž opatřovali potraviny, šatstvo a informace.

V posledních hodinách svého života byl Valentin Meerwald převezen do zvláštní cely v přízemí vězeňské budovy, kde byl pod stálým a bezprostředním dohledem. Kontakt s ním měli již jen duchovní a obhájce – rodinným příslušníkům zůstal přístup v zásadě odepřen. Právě v této cele dostal možnost napsat svůj poslední vzkaz na předtištěný formulář.

Psaní dopisu bylo fyzicky náročné – v cele nebyl žádný stůl, takže musel psát s papírem přitisknutým ke zdi nebo na podlaze. Ačkoli mu k psaní sňali pouta, jednalo se o velmi namáhavou činnost. Věděl, že jeho slova projdou cenzurou, přesto se rozhodl využít tuto poslední možnost komunikace se svými blízkými.

Skutečnost, že Valentin Meerwald adresoval svůj poslední dopis sestře Wilhelmine Paulickové místo manželce, odhaluje tragickou realitu protinacistického odboje.

Jeho žena byla totiž ve stejné době také vězněna za účast v odbojové činnosti. Podle záznamů vězeňského katolického duchovního pátera Bänsche Valentin nevěděl, kde se jeho manželka nachází.

Tato situace nebyla ojedinělá. Například jiný z popravených Stanislav Brunclík adresoval svůj poslední dopis tchyni a malému synovi, protože i jeho manželka i rodiče byli uvězněni. Celé rodiny se tak stávaly obětmi nacistického teroru, což ještě více prohlubovalo tragédii jednotlivých osudů.

Duchovní péče v posledních chvílích

Stejně jako mnoho dalších odsouzených i Valentin Meerwald měl možnost využít duchovní péče pátera Franze Bänsche. Tento katolický duchovní se snažil stát odsouzeným v posledních hodinách po boku, navzdory tomu, že od října 1942 vězeňský řád zakazoval, aby byl u popravy přítomen duchovní.

Páter Bänsch nabízel odsouzeným možnost zpovědi, sháněl pro ně české modlitební knížky nebo cigarety a umožňoval jim modlitbu ve zvláštní cele.

V posledních válečných letech, kdy bylo v Drážďanech denně popravováno kolem 18 osob, už nebyla možná intenzivní individuální duchovní péče, ale Bänsch odsouzené shromáždil na improvizované společné bohoslužbě.

Téměř všichni pisatelé žádali své blízké o odpuštění za utrpění, které jim způsobili. Vyjadřovali dík za společně prožitý čas, lásku a náklonnost. Někteří děkovali i za úsilí, které příbuzní vyvinuli ve snaze o udělení milosti.

Opakujícím se tématem bylo místo pohřbení. Mnozí vyjadřovali přání být pohřbeni v rodné zemi nebo v rodinném hrobě. Všechny dopisy svým způsobem kroužily kolem témat vzpomínání, zapomnění a opětovného shledání. Pisatelé se pokoušeli ovlivnit budoucí rodinné záležitosti a promýšleli, jak bude jejich role v narušené rodině kompenzována.

Finanční důsledky pro pozůstalé

Tragédie rodin odsouzených nekončila smrtí jejich blízkých. Podle zákona o soudních poplatcích rodiny nesly i procesní náklady, pokud nebyly uhrazeny z peněz a cenností odsouzených držených v úschově věznice.

Náklady za rozsudek smrti činily 300 říšských marek, k tomu se připočítaly další poplatky za vazbu a samotnou popravu. Cenné osobní věci popraveného byly příbuzným vráceny pouze tehdy, byl-li účet vyrovnán. Řada rodin se tak ocitala ve finanční nouzi.

Valentin Meerwald zemřel v roce 1944 jako jeden z tisíců Čechoslováků, kteří zaplatili životem za svůj odpor proti nacistické okupaci. V jeho případě konkrétně za účast v komunistickém odboji – Meerwald byl zakladatelem KSČ v Karlových Varech.

Jeho dopis sestře Wilhelmine Paulickové se stal součástí jedinečné sbírky téměř osmdesáti dopisů na rozloučenou, které se podařilo shromáždit v rámci projektu dokumentace československých občanů popravených v Drážďanech.

Tyto dopisy představují mimořádný historický pramen, který nám umožňuje nahlédnout do posledních hodin života odsouzených, pochopit jejich mentalitu, úděl jejich rodin i každodennost nacistické perzekuční praxe.

V roce 1956 byla u příležitosti 12. výročí smrti Valentina Meerwalda z iniciativy okresního vedení KSČ v Karlových Varech umístěna na domě, kde dříve bydlel, pamětní deska. Ulice, v níž dům stojí, nese od té doby jeho jméno (V. Meerwalda). Pamětní deska byla po roce 1989 novým majitelem domu odstraněna.

Příběh sudetského Němce Valentina Meerwalda je založen na historických dokumentech a výzkumu ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů). Všechna uvedená fakta odpovídají historické realitě. Článek vychází z textu autorek, historiček Birgit Sack a Pavly Plaché.