Ladislav Bém (2008)
Post Bellum,

Přežil nacistický lágr, v tom komunistickém dohlížel na mukly. Oči mu prý otevřely až vzpomínky vězňů

Jako student byl Ladislav Bém na koleji sousedem zastřeleného Jana Opletala, v pátém patře pražských Hlávkových kolejí měli pokoje vedle sebe. Za účast na Opletalově pohřbu během nacistické okupace se dostal až do koncentračního tábora. Po válce šéfoval v uranových dolech na Příbramsku a skutečnou tvář komunismu prý poznával teprve postupně.

Příběh Ladislava Béma, který zemřel v roce 2012 v nedožitých 95 letech, je výjimečný z mnoha ohledů. Nikoliv jen proto, že podává svědectví o dramatických událostech listopadu 1939. Je také s podivem, jak prožíval druhý totalitní režim 20. století – komunismus.

Na začátku války v roce 1939 se cítil být – jak říká – benešovec, který s oblibou čítával Masaryka. Za své protesty proti nacistickému bezpráví trpěl tři roky v koncentračním táboře jako politický vězeň. Po válce se ocitl v táboře znovu, už ale na opačné straně.

Z dřevěnice do Prahy

Po válce se stal členem KSČ, důlním inspektorem, který pracoval jako vedoucí na šachtě jednoho jáchymovského uranového dolu, kde dřely tisíce politických vězňů. Ladislav Bém jejich problémy přehlížel, nestaral se, považoval je za obyčejné dělníky. Co se dělo na lágrech, to prý nebyla jeho starost.

Ladislav Bém se narodil 27. prosince 1918 v Bartovicích u Ostravy. Jeho dědeček, pradědeček i strýcové pracovali jako horníci v nedalekých dolech. Jeho otec truhlář vyráběl stoly až do hospodářské krize, nějakou dobu byl nezaměstnaný, pak – jak to v rodině bývalo tradicí – přijal místo horníka a stal se zapáleným komunistou. Rodina bydlela ve srubu z klád, tedy „dřevěnici“, u lesa i s několika dalšími příbuznými. V roce 1924 se zadlužili a přestěhovali se do nového rodinného domu, kterou si rodina postavila na vlastním pozemku.

Jejich syn Ladislav už na obecné i měšťanské škole – přestože jeho rodiče byli nevystudovaní řemeslníci – exceloval ve studiu. Talentovaný byl především na matematiku a technické předměty. Zkoušky na Vysoké učení technické v Praze složil hravě, ale neměl peníze na studia a ubytování. Na přímluvu svého profesora získal levný pokoj v Hlávkových kolejích v Praze na Novém městě.

Obdivoval Masaryka

Ladislav Bém si přivydělával doučováním, nouzí netrpěl. Kupoval si především knížky, četl spisy Masaryka, denně noviny v češtině, němčině a francouzštině.

S přáteli vyrážel poznávat noční život v Praze, a tak se poznal i s Opletalem: „Opletal byl sympatický, dobrý kamarád. Na stejném patře o pár dveří dál. Bydlel v ajnclíku, jednolůžkovém pokoji. To mívali studenti, kteří končili studium. My fuksové – kteří byli v nižších ročnících, jsme měli dvojlůžkové pokoje. Já bydlel s nějakým Jihočechem Fatkou, to byl nábožný študent, chodil každou neděli do kostela sv. Ignáce. Když jsme přišli po prázdninách, Opletal říkal: ,Jó hoši! Já vám o té Praze musím taky něco říct. Vy jste přišli z vesnic, tak abyste tady nepropadli do nějakého podsvětí pražského‘,“ popisoval Bém v rozhovoru pro Paměť národa.

Opletalova smrt ho těžce zasáhla. V průvodu s jeho rakví skandoval jako ostatní hesla: „Svobodu!“ „Ať žije Beneš!“ „Ať žije Stalin!“. K tomuto provolání Bém říká, že to tak prostě bylo, po Mnichovu věřil, že jediný, kdo se nacistům postaví, je Sovětský svaz. Když pak SSSR podepsal „Pakt o neútočení“, rozdělil si s Německem Polsko, omlouval ho, že Stalin neměl na výběr, když ostatní spojenci nic proti Hitlerovi nedělali. Sovětský svaz prý potřeboval vytyčit nové hranice, aby se případně ubránil.

Němci byli „jako ožralí“

V noci na 17. listopadu 1939 po půlnoci usnul po dlouhém rýsování. Na židli hned u postele si složil oblečení, aby byl připraven na útěk. Čekali zatýkání. Měli zprávy, že po studentech z demonstrací pátrá policie a vyptává se i v nemocnicích po zraněných. Tu noc ale útěk nestihl. Kolem půl čtvrté ráno vtrhli na koleje jednotky německé policie:

„Připadali mi jako ožralí. Řvali. Byli strašně agresivní,“ vzpomíná Bém. Do náklaďáků museli proběhnout špalírem ozbrojenců, kteří studenty tloukli pažbami. V Ruzyni je nechali celý den stát v konírně až do večera. Pak je odvezli vlakem se začernělými okny z Wilsonova nádraží do koncentračního tábora Sachsenhausen asi 25 kilometrů od Berlína.

Studenty ostříhali, zabavili všechny věci, které naházeli před nimi na hromadu. Do dlouhých baráků umístili přes tisíc studentů, na jednom se tísnilo 160 vězňů, spali na třípatrových palandách, v zimě se na nich tvořila jinovatka:

„Byli jsme stále pod dohledem SS. Občas přišli a dělali jsme takzvaný vězeňský tělocvik. Skákání, dřepy s předpaženýma rukama, válení se po cestě, klus sem, klus zpátky. V březnu nás poslali na práci. Já jsem byl přidělen ke komandu Klinkerwerk, to byla výstavba doku a práce ve fabrice na výrobu cihel. Tam pochodovalo každý den dva až tři tisíce vězňů. Bylo to v březnu, cesta rozblácená. Najednou začaly stráže řvát: ,Hier legen!‘ Všichni padli do bahna, tak jsem rychle padnul i já a vidím, jak přede mnou vyběhl jeden vězeň do lesa. Myslel si, že se v tom lese ztratí a zachrání se. Paf, paf. Namířili a zastřelili. Aufstehen! A šlo se dál na komando pracovat,“ popisuje otřesný zážitek Ladislav Bém.

Vzpomíná, že nejhorší byl mráz, který v koncentráku zažil. Nechávali stát hodiny celý tábor v lehkých vězeňských hadrech na apelu ve velkých mrazech. Sachsenhausenem prošlo celkem přes 200 tisíc vězňů, každý čtvrtý tu nalezl smrt.

Komunistou, jako táta

V lednu roku 1942 byl z tábora propuštěn. Hlásil se na policejní stanici a úřadu práce. Nastoupil do jakési továrny, kde pracoval ve skladu. Další neštěstí jeho rodinu potkalo už na vánoce 1942. Jeho otec Josef Bém, komunista, byl z politických důvodů zatčen a odsouzen na doživotí. Ve vězení ho zachránilo řemeslo – stolařina. Válku přežil.

Po válce Ladislav Bém vystudoval vysokou školu báňskou v Příbrami, vstoupil do KSČ. V roce 1949 dostal nabídku, aby šéfoval jednomu z uranových dolů. Jako ředitel jezdíval často do zahraničí, stal se důlním inspektorem a na začátku 70. let, jako zaměstnanec dolů, šel už v pětapadesáti do důchodu.

Na nepříjemné otázky, jak se stavěl k politickým procesům, třeba s Miladou Horákovou, k politickým vězňům, kteří v 50. letech otrocky dřeli na uranových dolech, odpovídal překvapivě bez okolků, bez podráždění:

„Mohl bych říkat, že se to zveličuje. Mluví se o tom jednostranně. Neměli jsme dostatek pracovníků, tak se do dolů posílali pétépáci. Brali výplaty jako civilní havíři. No a teď jsou z nich mučedníci,“ vysvětloval svůj postoj Bém. Tito lidé však v lágrech pracovali nedobrovolně a za otřesných podmínek, bez ochranných prostředků, řada z nich pak trpěla nemocemi z ozáření.

Bém pokračoval: „K vězňům jsme přistupovali jako ke každému dělníkovi, jako k civilním zaměstnancům. Byl jsem ostražitý, aby se někomu neděla křivda. Říkal jsem si, sám jsi prožil takové věci. Chtěl jsem, aby měli stejné podmínky jako ostatní. Pracovní podmínky byly těžké. S tím souhlasím. Když tam přišel třeba dejme tomu mukl, původně advokát nezvyklý na fyzickou práci, tak to pro něj bylo těžké,“ připouštěl.

Četl vzpomínky vězňů

Mezi civilními zaměstnanci se občas našli i ti, kteří i přes vysoké riziko odhalení a potrestání do tábora pronášeli dopisy, jídlo, oblečení. To ovšem nebyl případ Ladislava Béma.

Tvrdil, že i on se zajímal, kdo a za co tenkrát seděl. Ale jen do doby, kdy mu jeden vězeň odsekl, ať se nestará: „Ptal jsem se jednoho, za co tady je? Někteří mi to i řekli, ale pak mi odsekli, že mě to nemusí zajímat. No tak dobrá! Když nechcete, abych s vámi komunikoval, tak nebudu,“ vysvětloval Bém.

Poprvé o režimu, ale hlavně o StB, začal pochybovat v době procesu s Miladou Horákovou: „S tím jsem nesouhlasil. Říkal jsem si, že to není vůbec možné. Ale co jsem mohl dělat? Nic.“

Prý se také ostře vymezil proti nespravedlnostem, které se děly v 50. letech, a to v době tzv. pražského jara na jedné soudružské schůzi. Straníkem ale zůstával dál.

Jaký je komunistický režim doopravdy, poznával podle svých slov až z memoárové literatury někdejších politických vězňů. Komunistický režim si podle něj pád – za potlačování svobody – zasloužil: „Nemohlo to dopadnout jinak,“ řekl na závěr svého vyprávění pro Paměť národa v roce 2008.


Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

8 komentářů

  1. martin napsal:

    pred 3/4 stoletim, pul roku po konci valky v evrope, zacal v norimberku proces s nacistickymi zlocinci. s komunistickymi zlocinci jsme nebyli schopni zuctovat ani po 31 letech, a tak dnes mame premierem agenta StB, vladu drzi nad vodou komunisti v cele s dalsim agentem StB, mluvcim presidenta je byvaly sefredaktor komunistickeho platku, presidentum kancler je clovek bez bezpecnostni proverky, president se snazi zariznou sefa BIS, protoze poukazuje na nebezpeci z komunisticke ciny a diktatorskeho ruska, a president chodi na schuze KSC.

    meli sjme byt aspon trochu jako oni

    to, ze tenhle soudruh procitnul je hezky, ale svymi postoji ke komunistickym zlocinum prispel

    • Komediant napsal:

      To je na medaii.

    • petrph napsal:

      Morálně máte sice pravdu, právně je to složitější . Musíte si zkrátka uvědomit, že to že se konal norimberský proces, bylo podmíněno právě a jen tím, že vítězní Spojenci tehdy okupovali Německo, takže soudili sami. Ponechat to na samotných Němcích, ti by někoho tehdy odsoudili stěž. Takže, tak to dopadlo i u nás, a je to samozřejmě morálně špatný atribut našeho posametového vývoje, který se projevuje dodnes. Od Havlových vyprázdněných projevů přes oposmlouvu, Nečase a jeho aféru, až k Babišovi a třeba i dál..

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Tleskám Vám. Vaše lži jsou nepřekonatelné, na příklad prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček „je byvaly sefredaktor komunistickeho platku“, to je skutečně gól na entou. Jiřímu Ovčáčkovi totiž bylo v roce 1989, kdy KSČ zanikla a komunistické plátky, se staly nekomunistickými privatizovanými soukromými médii, celých 10 let; narodil se (Ovčáček), jestli jste si toho nevšiml, 13. ledna 1979. Jde tedy o nejmladšího šéfredaktora „platku“ všech dob.
      Poznámka k tomu komunistickému plátku: Na příklad Rudé právo se stalo Právem a je jím dodnes, většinovým majitelem je Zdeněk Porybný, šéfredaktor Práva, který vlastní 59 % akcií společnosti Borgis, která Právo vydává.
      Americkou CIA vyznamenaný šéf BIS, se jako zpravodajec vzdělával takto: „Vystudoval Gymnázium Na Zatlance a následně Fakultu stavební Českého vysokého učení technického v Praze. Školu dokončil v roce 1989 a dva roky pracoval v Projektové a inženýrské organizaci kultury“. Jde zřejmě o nejlepe vyškoleného zpravodajce v ČR, jak je patrno z nedávné kauzy „Ricin“, kvůli které byly na žádost BIS několik měsíců pod policejní ochranou tři, více méně bezvýznamní komunální politici a to za nemalých nákladů z peněz daňových poplatníků. Ti policisté ovšem chyběli jinde, třeba při prevenci a šetření dopravních přestupků i vyšetřování, dnes běžné, kriminality. Při tom šlo o kontroverzního starostu Řeporyj (4 193 obyvatel) a bývalého bulvárního novináře (podílel se na uštvání zpěvačky Ivety Bartošové k sebevraždě), druhým byl starosta Prahy 6, který proslul tím, že nechal v době nouzového stavu za 1. vlny koronavirové pandemie odvést sochu Koněva, jediný trochu snad důležitější byl pražský primátor za Pirátskou stranu, MUDr. Hřib z moravského Slavičína, lékař, který ovšem nikdy nikoho neléčil, ale za to se „proslavil“ tím, že nechal vypustit ze smlouvy o partnerství Prahy s Pekingem, prohlášení o jednotné Číně, načež Peking smouvu vypověděl a Čína vyhlásila něco jako embargo na Prahu a vše pražské. K činům a postojům těch tří chráněnců, mohu jen napsat, že jsou mně (s výjimkou uštvání Bartošové) zcela lhostejné a považuji je za úsměvné, jako třeba ňafání ratlíka na bernardýna.
      Prezidentův kancléř nemá a ze zákona nepotřebuje mít bezpečnostní prověrku.
      A sdělte na které schůzi KSČ byl účasten Miloš Zeman jako prezident, když KSČ po listopadu 1989 prakticky zanikla a on se úřadu poprvé ujal složením slibu 8. března 2013?
      Ještě k Zemanovi krátká informace pro Vás „martin“ z Wikipedie: „Během pražského jara (1968) vstoupil do KSČ, ze které byl dle svých vlastních slov v roce 1970 kvůli nesouhlasu s okupací vojsk Varšavské smlouvy vyloučen. V letech 1971 až 1984 pracoval v tělovýchovném podniku Sportpropag v oddělení komplexního modelování. Také se účastnil přednášek Vědeckotechnické společnosti. Poté byl až do roku 1989 zaměstnán v podniku Agrodat, kde se zabýval simulačními modely zemědělských systémů.[8]
      Od 31. ledna 1984 vedla Správa kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky (součást Státní bezpečnosti) Miloše Zemana jako prověřovanou osobu.[40] Není jasné, co bylo důvodem sledování. Svazek byl skartován na začátku prosince roku 1989“. Třeba Vám to k něčemu bude, ale proč si člověče, nepřečtete dopředu něco o tom, o čem chcete vyhlašovat svá moudra?

  2. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Jak můžete tak hloupě lhát? Babiš-Bureš nebyl agent, ale donašeč StB, což je ještě o něco něco více bezcharakterní, než být zaměstnancem-agentem. proč znevažujete svůj komentář i další lží, tentokrát o J iřím Ovčáčkovi, který nemůže být bývalým šéfredaktorem „komunistickeho platku“, protože se narodil 13. ledna 1979 a v roce 1989, kdy komunisté jako vedoucí síla skončili mu bylo 10 let a pár měsíců, byl by tak nejmladším šéfredaoktorem všech dob. Je sice pravda, že Rudé právo vycházelo až do 18. září 1995, ale bylo už v privátním vlastnictví Zdeňka Porybného (a spol.) a s KSČ už mělo jen vazbu ve společné historii, pak vydavatel uskutečnil závěrečný transformační krok, který se již delší dobu očekával, a přejmenoval deník na Právo. Ředitele BIS, vyznamenaného americkou CIA (jedinný v EU) diskvalifikuje, aspoň co je známo z médií, případ „ricin“, díky němuž byli pod policejní ochranou tři bezvýznamní komunální politici, při čemž nasazení policisté chyběli jinde. KSČ v době Zemanova przidentování už dávno neexistuje, zanikla 7. dubna 1992. Takže informace o jeho „chození na schůze KSČ“ je totální hoax.

    • martin napsal:

      babis – StBak – cislo 25085
      ovce – halo noviny – opravuji – ne sefredaktor ale pouhej redaktor
      eman – sjezd KSC presne mezi narozeninama masovyho vraha hitlera a masovyho vraha lenina. nehezka symbolika

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *