Český lékař Václav Jordán působí jako primář gynekologicko-porodnického oddělení v nemocnici Schiers ve Švýcarsku, spolupracuje i se Světovou asociaci pro medicínu katastrof. Na pražském CEVRO Institutu pak absolvoval bezpečnostní management. HlídacíPes.org s ním v souvislosti s koronavirem mluvil poprvé zhruba před dvěma týdny. Nyní Jordán hovoří o vývoji situace ve Švýcarsku i o tom, co pro Česko znamená sousloví „promořit společnost“.

Vy jste v našem minulém rozhovoru dával Švýcarsko za příklad – hlavně v tom, jak se chovají a jak jednají ve vztahu k veřejnosti tamní politici. Na druhé straně, pokud se podíváme na čísla, Švýcarsko má v přepočtu na počet obyvatel veliké množství nakažených…

To je ale do značné míry dáno tím, jak důsledně a hodně se ve Švýcarsku testuje. Ale chtěl bych zdůraznit něco jiného: celý svět se ponořil do strachu z pandemie, z virové infekce. Základní problém vidím v tom, jak to vytahování různých čísel působí na vědomí lidí. Lidé jsou neustále politiky i médii krmeni absolutními čísly. Jenže když si to zaměníte za procenta, nabídne nám to úplně jinou optiku. Věřím, že pak lidé přestanou mít strach.

Jak byste tedy touto jinou optikou popsal situaci ve Švýcarsku?

Tak, že se tady od počátku důsledně separovaly domovy důchodců, a doposud se tam žádný výskyt koronaviru neobjevil. Cíleně se chrání skupina, která je nejzranitelnější, a to se absolutně daří. Střídají se tam týmy, testuje se okamžitě každý, kdo nahlásí fyzickou slabost, teplotu. Není tu sice doporučeno chodit s rouškou, ale zejména s ohledem na cílovou skupinu seniorů je doporučeno nevycházet a neshlukovat se ve skupinách více než pěti lidí. Aspoň v našem kantonu je vidět, že to dodržují.

Na Švýcarsku je obdivuhodné to, jak funguje jejich konfederace. Jsou to různé kantony, různé národy, různé jazyky, ale když jde do tuhého, drží pospolu. Myslím ale, že i Češi prokázali obrovskou vůli. Národ, když je v problémech, tak se semkne a vidíme i u nás ohromnou invenci – domácí roušky, výroba masek, štítů i plicních ventilací, nezapomínal bych ani na učitele a jejich nasazení při domácím učení pomocí nových médií.

To jistě, na druhé straně mezilidské vztahy nejsou vždy ideální. V Česku, ale třeba i ve Francii je vidět někdy až nenávist vůči lidem z měst přijíždějícím do přírody, na venkov, případně výhrůžky vůči lidem, co se nakazili koronavirem…

To je samozřejmě nepřijatelné. Neměli bychom nechat strach, aby naplnil naše srdce a naši mysl. Nikdo nemůže za to, jakou má barvu pleti, hlas, pohlaví… a nikdo nemůže za to, že je zdravý nebo nemocný. Podobné lynčování je zcela hloupé. Zdravý člověk má tisíc přání a má i čas někoho hejtovat, ale nemocný má přání jen jedno – aby se uzdravil a rozhodně mu nepomůže, když ho někdo takto odsouvá na okraj společnosti.

V našem předchozím rozhovoru jste se vyjadřoval poměrně kriticky ke krokům vlády, k nedostatečným zásobám ochranných pomůcek, mluvil jste i o obavách z autokratických tendencí politiků… Nevrátilo se vám to třeba taky formou nějakých nenávistných vzkazů?

Samozřejmě mám na svém Facebooku poznámky nejrůznějších lidí, kteří mně nazývají tak, že to nehodlám zveřejňovat. A pochopitelně se mi snaží předhazovat i mé trestní stíhání z minulosti.

Tu vaši kauzu bychom asi měli rozvést. Vy jste byl v Česku dokonce v minulosti ve vězení…

Nemám rád, když se mluví o „mé kauze“, je to spíše životní příběh. Teď už jsem rehabilitován a jsem opět i členem Lékařské komory a mohu s klidným svědomím říct, že jsem byl neprávem nařčen a obviněn, krutě vydírán (lidmi spojenými s takzvaným Toflovým gangem, pozn. red.) gangsterskou skupinou, kterou nechci pojmenovávat tak, jak se jí mediálně říká, protože si myslím, že tam hráli roli jiní. Vydíráni byli i ostatní členové mé rodiny, můj tatínek, bývalá žena i mí synové. Naši rodinu museli hlídat policisté z ÚOOZ Praha. Troufám si říct, že jejich tehdejším detektivům vděčím za život svůj i své rodiny.

Byl jsem pak nucen odejít do zahraničí. Když jsem si v Německu našel v nemocnici zaměstnání, chodily na mne anonymní dopisy. V roce 2009 jsem byl policisty spojenými s gangem obviněn z toho, že nemám ani vystudovanou medicínu, že jsem podvodník. Zatkli mě v Německu a vydali do Česka. Po tragédii s plukovníkem Toflem jsem byl propuštěn. Ještě před tím mne David Rath stihl vyloučit z lékařské komory. Pracoval jsem od té doby na své rehabilitaci a nyní mám opět čistý rejstřík. V mezičase jsem aspoň vystudoval medicínu katastrof, udělal doktorát věd a získal atestaci švýcarského horského záchranáře. Věřte, že si mne Švýcaři dobře prověřili. Chtěl bych ale s naprostou pokorou říct, že všem, co mi něco provedli, jsem už dávno odpustil. Nechovám zášť vůči nikomu z nich, ani vůči České republice.

Zpět ke koronaviru. Když jsme mluvili o tom, jak se Švýcarsko snaží primárně chránit starší občany a že zbytek populace by mohl být postupně promořen, tento týden jsme něco podobného slyšeli i u nás. Překvapuje vás to?

Je zajímavé, že po třech týdnech přijde vláda s takovým vyjádřením… Domnívám se, že stojíme na rozcestí, kdy nám koronavirus umožňuje jakýsi restart společnosti. Je jenom na nás, zda se vydáme cestou diktátu, kdy budeme čekat, že za nás vždycky někdo něco udělá, nebo se dáme cestou, na níž jsme už třicet let, kdy cílem je cesta samotná – protože na horizontu stále zůstává demokracie. Demokracie je cíl, tudíž i cesta. Přestáli jsme různé nákazy – rudou i hnědou, musíme se vyrovnat i s tou biologickou. Jsme třicet let na cestě a stále nepromořeni.

To chápu jako metaforu, ale jak je to teď opravdu s tou promořeností? To slovo vyvolalo u části veřejnosti velké obavy…

Nevím, co si kdo z českého establishmentu myslí, do hlavy jim nevidím, nevím, proč teď z některých výroků plyne změna v přístupu, a z jiných zase ne. Ale pokud jde o promořenost, ta už tady je. Neexistuje ani 100% promořenost, ale ani 100% ochrana. Viru nezabrání ani zavření hranic, on nemá cestovní pas. Nutné je proto stále myslet na hlavní ohroženou skupinu – na seniory. Jinak ale nemá smysl likvidovat ekonomiku a být pořád zavření doma.

Myslíte, že Česko v ochraně seniorů selhává?

Obecně vzato, ochranu musíte cílit na klíčové ohrožené skupiny. To jsou ty s nejnižší imunitou: novorozenci a kojenci, menší děti, teenageři v pubertě, protože tam jsou metabolické proměny, a právě staří lidé. Když víme, že tento virus má největší dopady ve skupinách seniorů, je zcela jasné, že se právě oni musejí separovat. A v tom skutečně selhání vidím; ale nejen v Česku, i v jiných zemích v Evropě.

Zároveň je do budoucna nutné myslet na nemyslitelné. Vypadá to, že jsme na Západě propadli dojmu, že už všechno víme. Vidíme, že nevíme. A musíme se připravit, dělat zásoby, připravovat se. Dnes víme, že žádné zásoby nebyly a ještě nám o tom vláda lhala.

Říkáte, že nás útočí v podstatě ribonukleová kyselina, ale že proti virům bojuje lidstvo odnepaměti. Není to, co se teď děje, vlastně návod pro řekněme zlovolné státy, či teroristy, na to, jak tuhle civilizaci ekonomicky i psychicky zdeptat – prostřednictvím biologických zbraní, cíleným šířením virů?

Biologické zbraně zcela jistě mohou být využity novým způsobem, třeba v rámci teroristických útoků. Na druhé straně to, co se stalo, nás může naplňovat i optimismem v tom, že to zvládneme. Zabývají se tím už ostatně všichni v oboru bezpečnosti i medicíny katastrof, sám se teď účastním několika diskusí a workshopů na toto téma. Mnohokrát v historii chtěl svět někdo ovládnout, ale věřím, že si s tím poradíme. Což neznamená, že bychom na tyto věci neměli myslet. Mysleme na nemyslitelné, ale používejme svůj rozum, svá srdce a nenechme se zachvátit a ovládnout strachem.