My jsme si s manželem prostě zbyli, říká drobná dvaadevadesátiletá žena. V padesátých letech si odseděla šest let v komunistických kriminálech. Poté potkala muže s podobným osudem. Vyšetřovatelé na něm veřejnosti předváděli nový mučící vynález – elektrické boty.

Rok 1948 se stal osudným desítkám, stovkám, tisícům lidí, kteří se nesmířili s nástupem totality střižené podle sovětského vzoru. Jejich životy končily v žalářích i na popravištích. Své si také prožili všichni živnostníci a sedláci, které komunistický režim oloupil o majetek a ocejchoval je jako vykořisťovatele a nepřátele socialismu.

S tímto stavem se ale mnoho lidí odmítalo smířit, nová doba dala vzniknout různým ohniskům odporu. Na Moravě byla zřejmě největší protikomunistickou skupinou Světlana, která je dodnes předmětem sporů a teorií o tom, zda nebyla od svého počátku uměle vytvořena tajnou komunistickou policií.

Jisté však je, že v průběhu její několikaleté existence ji režim dokázal infiltrovat a později také rozbít. Někteří členové Světlany byli popraveni, jiní mučeni a zavíráni na mnoho let do nejtěžších žalářů.

Začalo to jedním výstřelem

Příběh devatenáctileté Marie Zhofové (roz. Štrbíkové) se začal psát ve chvíli, kdy její otec Karel Štrbík ve svém domě poskytl úkryt raněnému, hledanému a později také popravenému odbojáři Jaromíru Vrbovi (1920–1950).

Ten byl jako výše postavený člen Světlany na útěku před Státní bezpečností: v rozhovoru pro Paměť národa jeho syn Jan Vrba říká:

„On zabil policajta a to se nepromíjí ani v Americe, ani jinde ve světě.“

Jaromír byl tehdy zatčen na vsetínském nádraží a eskortován na služebnu. Strážmistr Hýl, který jej odváděl, udělal chybu – neprohledal ho. Vrbovi se v parku podařilo tasit zbraň a policistu smrtelně postřelil, při boji sám dostal ošklivý zásah do pravého ramene.

Utíkal řekou, aby zmátl psy, a po několika dnech dorazil do hájovny revírníka Karla Štrbíka, otce Marie, která pro raněného odbojáře napsala dopis určený jeho ženě. Těch několik řádků ji později stálo šest let života.

​​​​Marie Zhofová v roce 2022. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Tatínka umučili

Jaromíra Vrbu bylo potřeba odvést k dalšímu úkrytu – do Pulčína (dnes je to část obce Francova Lhota):

„Protože už jsem byla doma ze školy, tatínek řekl: ,Pojď s námi, ať to není tak blbé, že jdeme dva chlapi, kdo ví, co se stane…‘“

„Tak jsem s nimi šla. Na Pulčínách jsme toho Vrbu nechali a šli jsme domů. A pak, já nevím, asi za týden, pro nás přijeli a vzali nás i s tatínkem.“

K zatčení Karla Štrbíka a Marie Zhofové došlo 14. června 1949.

Otec s dcerou se ocitli v uherskohradišťské věznici, tehdy nechvalně proslulé krutostí a brutalitou vyšetřovatelů. Marie zde pět týdnů čekala na svůj první výslech:

„Víte, cela, to je taková kobka, kde jsou tři postele, jeden stoleček, dvě židle, umyvadlo, záchod a kamna. Nejhorší tam byl hlad. Každé ráno jsme dostaly [Marie sdílela celu s Miladou Badurovou, Miladou Palovou a Anežkou Slezákovou] jeden vojenský chleba, komisárek, a ten se rozřezal na čtyři díly. To bylo strašně málo. Suchý chleba a černé kafe. Tak jsme to měly jednou denně ráno a bylo to na celý den.“

Později se Marie od kuchaře, který vězňům rozvážel jídlo, dozvěděla, že její otec je v nemocnici. Nějakým zázrakem se jí podařilo uprosit vyšetřovatele, aby jej mohla navštívit. Tehdy ho viděla naposledy:

„Jedno odpoledne mne takový estébák, hnusný a škaredý, odvedl do nemocnice. Tatínek už ležel na posteli, ale ještě jsme si stihli říct, že se máme rádi.“

Karel Štrbík podlehl těžkým zraněním, které mu způsobilo mučení během výslechů. Oficiální zpráva uváděla, že zemřel na zánět srdeční nitroblány.

V mléce plavali potkani

Marie Zhofová dostala u soudu dvanáct let kriminálu a z toho si odseděla šest. Prošla věznicemi v Uherském Hradišti a Pardubicích, kde se spřátelila s herečkou Jiřinou Štěpničkovou, již režim odsoudil k patnácti letům odnětí svobody.

Poslední vězeňskou zastávkou byly Želiezovce na Slovensku, známé nedostatkem jídla, vody a hygieny, ale také celodenní úmornou dřinou na mnohahektarových lánech s tabákem a řepou.

„Tam byl konec světa. Byly jsme v takové boudě, kde se dřív chovaly ovce. Nebyla tam voda. To bylo nejhorší – a v létě! Tam se nebylo čeho napít, v čem umýt. Nic. Tam byl konec.“

Díky známosti se nechala přeložit na práci do kuchyně: „Ale tam bylo ještě větší peklo. Tam se muselo ve tři hodiny vstávat a topit v kotli, to bylo stokrát horší než někde na řepě. Byla tam nádoba, do které se dávalo mléko, a v ní bylo strašných potkanů. Taková velká potkaniska, to bylo hrozné! Byla utopená v té kádi.“

Marie Zhofová byla z Želiezovců propuštěna na amnestii. V teplácích podšitých dekou a v haleně, kterou si sama ušila z vězeňského prostěradla. Protože neměla peníze na příplatek na rychlíkový spoj, putovala domů více než čtyřiadvacet hodin lokálními vlaky. Bylo 15. srpna 1955.

Předváděli na něm vynález – elektrické boty

Mariin pozdější manžel Bohumil Zhof (1928–2022) byl zadržen Státní bezpečností za to, že jako člen katolické tělovýchovné organizace Orel šířil protikomunistické letáky.

„To začalo tak nevinně. Scházeli jsme se na chatě, tam jsme cvičili, měli jsme tam ohně, zpívali a tak dál,“ vzpomíná v rozhovoru pro Paměť národa. Skupina, jejíž byl tehdy členem, dostala jméno Blaník a jejím cílem byla distribuce letáků, které měly veřejnost informovat o narůstající moci komunistického režimu.

Jejich činnost probíhala v době, kdy strana a vláda již tvrdě likvidovaly své oponenty a stejně tak drsně zasahovaly i proti živnostníkům a sedlákům.

Státní bezpečnost si pro něj přijela necelý rok po Vítězném únoru. „Ráno 27. prosince 1948 jsem šel do práce a asi v půl desáté přijelo auto a sebrali mě. Odvezli mě na Vsetín na zámek, tam byla vyšetřovna. A v té vyšetřovně pracovala hradišťská Státní bezpečnost. Zpočátku probíhal výslech normálně. Potom jsem se musel vyzout, byla tam taková železná postel, na ní mě připoutali takovými úvazky, aj ruce, potom si vzali dva obušky a mlátili mě do bezvědomí po patách. Dostal jsem dvakrát na ty nohy, dvakrát jsem byl odvázaný, a potom jsem musel ‚létat‘, dřepy dělat, a ptali se: ‚Jak to bylo?! Kdo tam byl?!‘ A zase mě uvázali. A když jsem si nevzpomněl ani podruhé, tak mi dali elektriku.“

Elektrické boty vynalezl a jako vyšetřovací metodu zavedl Ludvík Hlavačka, tehdejší vedoucí úřadovny StB v Uherském Hradišti. Bohumil Zhof měl smůlu: tento mučící nástroj na něm předváděli jako horkou novinku.

„Prezentace“ se zúčastnili někteří komunističtí úředníci, ale i jejich řidiči a další lidé zvenku. „Vyzul jste se a do bot vám dali taková želízka s drátama. A přes nějaký přístroj do vás pouštěli elektriku.“

„Já jsem už potom ani nevnímal. Ani tu bolest už jsem nevnímal. Ještě jsem jim dokonce řekl, že jsou gestapáci. A oni přidávali. Ubírali, přidávali… A předváděli se, co na nás mají.“

Marie Zhofová s fotografií svého manžela Bohumila v roce 2022. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Nebe a dudy

Bohumil si odseděl rok a půl těžkého žaláře při práci v jáchymovských uranových dolech. Když vyšel na svobodu, musel nastoupit jako „pétépák“. Pomocné technické prapory (PTP) byly místem, kde režim trestal své odpůrce a kam muži nastupovali místo klasické vojenské základní služby.

Často zde zažívali nelidskou dřinu, šikanu a špatné pracovní podmínky. Někteří příslušníci PTP se dostali na svobodu za mnohem déle než za dva roky.

S Marií se seznámil ve své rodné vesničce Hovězí na Valašsku. Marie měla stejně jako on na čele vězeňský cejch. Lidé s podobným osudem pak často nemohli najít práci – podniky se bály je zaměstnat, jejich bývalí známí a přátelé přecházeli na druhý chodník, měli strach se s nimi byť jen pozdravit.

Zhofovi v Hovězí prožili celý život. Bohumil Zhof uzavírá své vyprávění: „Pro nás je důležité, abychom to v klidu dožili. Aby nám zdraví sloužilo aspoň tak, jak slouží. Já už po ničem netoužím. Chci klidně dožít a jsem rád, že to tak všechno je.“

„Proti tomu jaké to bylo a jaké to je…. To je nebe a dudy! “

Autor textu František Vrba působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.