Pošleme vás do lágru a převychováme prací. Jak Čína zneužívá práci vězňů pro komerční účely

Napsal/a -pes- 17. července 2019

Německý list Der Spiegel zpracoval fascinující časosběrný dokument o třech obyčejných Číňanech, převýchově prací a ztracených iluzích. Jde o obsáhlou reportáž vycházející ze svědectví tří bývalých vězňů čínského systému „lao-ťiao“ neboli „převýchovy prací“. Tři muži, Li I-wen, Sie Sun-ming a Sun Jung-ta (jména byla s ohledem na bezpečnost zdrojů změněna), byli v roce 2009 zatčeni za „přečiny“, které by ve svobodné zemi nebyly považovány za trestné činy a nevedly by k trestu odnětí svobody.

Čínská lidová republika však na to, aby své občany poslala na „převýchovu prací“ (tedy do lágru), soudy nepotřebuje. Lidé jsou v těchto zařízeních drženi bez řádného procesu a po „převýchově“ odcházejí fyzicky i psychicky zmrzačení.

Převýchova prací zrušena, “detoxikace” vzkvétá

Systém “převýchovy prací“ v ČLR existuje již od jejího založení v roce 1949 (respektive jeho počátky lze vysledovat už ve válečné komunistické základně v Jen-anu). Podle Spieglu tímto systémem za celou dobu jeho existence prošlo zhruba 50 milionů lidí a v dobách jeho největšího rozkvětu bylo po Číně rozeseto na tisíc takových lágrů.

Systém „nápravy prací“ byl sice oficiálně na podzim 2013 zrušen, nicméně podle četných svědectví zařízení fungují i nadále, jen pod jinými názvy, například jako „detoxikační centra“. I ta se však nadále dopouštějí stejného porušování lidských práv jako dřívější nápravné tábory.

Podle zprávy Amnesty International z roku 2013 jsou navíc jako „černé tábory“ využívány i navenek neškodné prostory jako hotely nebo kanceláře. Organizaci Chinese Human Rights Defenders se dokonce podařilo pořídit záběry takových utajených zařízení.

V západní Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang zase v posledních letech vznikají jako houby po dešti „rekvalifikační centra“. V nich je podle odhadů násilím drženo (pravděpodobně za velmi podobných podmínek) až milion a půl turkických muslimů.

Takováto „právně-edukační centra“ jsou však i v jiných částech Číny. Existují i zařízení určená speciálně stranickým funkcionářům, kteří upadli v nemilost, jak dokazuje reportáž CNN z roku 2016.

Li I-wen byl jedním z několika tisíc obyvatel lokality poblíž západočínského Čchung-čchingu, které vláda přesídlila kvůli stavbě vodní nádrže. Spolu se svojí rodinou byl přinucen opustit rodný dům a pozemky, jež jeho rodině dávaly obživu po generace. Nezbývalo mu než se přestěhovat do nedalekého města, kde se ženou provozoval malý obchod s elektronikou.

Celá rodina tam přežívala v provizorních podmínkách v maličkém prostoru přiléhajícím ke krámku, kde pět lidí spalo na matracích na zemi. Li I-wen nebyl spokojen s kompenzací ve výši asi 120 tisíc jüanů (zhruba 360 tisíc korun), kterou od vlády za opuštění svého domu s pozemky dostali, a spolu s několika příbuznými a bývalými sousedy sepsal petici.

Tu předložili na místním úřadě. Během předání petice však byl Li s dalšími muži napaden policejními složkami a poté zatčen a obviněn z provokace. Krátce nato ho převezli do tábora Si-šan-pching asi hodinu a půl cesty severozápadně od Čchung-čchingu.

Sun Jung-ta pracoval jako řidič kamionu. Jednoho dne, když zrovna vyjížděl s naloženým nákladem aut z továrny, ho zastavili policisté. Tvrdili, že při manévru poškodil obrubník a požadovali po něm zaplacení pokuty ve výši tisíc jüanů. Sun se bránil, ale policisté jej fyzicky napadli. Se svou prchlivou povahou na ně vytáhl dýku, kterou vozil v kamionu na obranu proti případnému přepadení. Krátce nato byl zatčen a odvezen do stejného tábora, jako předtím Li.

Sie Sun-ming zase se ženou úspěšně provozovali menší textilní továrnu, která ročně vydělávala několik milionů jüanů. Jednoho dne byl zatčen za to, že na čínském internetu napsal pod článkem sarkastický komentář o zkorumpovanosti tehdejšího čchungčchingského starosty Wang Chung-ťüho.

Oběti kariérního vzestupu pana Po Si-laje

Všichni tři muži se mezi lety 2009-2010 sešli v nápravném táboře Si-šan-pching. Až pár let po propuštění se dozvěděli, že jejich zatčení a poslání na „převýchovu“ souviselo s později sesazeným stranickým tajemníkem Čchung-čchingu Po Si-lajem, který se v té době pokoušel vyšplhat na nejvyšší příčky stranické hierarchie a prosadit se do Ústředního výboru.

Jedním z prostředků k dosažení tohoto cíle měl být jeho efektivní boj s organizovaným zločinem, čehož důkazem byly mimo jiné právě počty lidé poslaných do nápravných táborů. Všichni tři muži byli po zatčení Po Si-laje v roce 2012 zpětně očištěni a byla jim vyplacena kompenzace, která je však nemohla zbavit traumat, která v táboře prožili a vrátit jim víru ve spravedlnost čínského systému.

Následky – jak fyzické, tak psychické – si nesou dodnes, spolu se stigmatem propuštěných vězňů a neustálým monitorováním ze strany policie a úřadů.

Reportáž německého Spieglu se zaměřuje zejména na sugestivní multimediální líčení kafkovské absurdity všech tří „procesů“ a také do detailu popisuje kruté a ponižující zacházení v táboře, včetně bití a mučení.

Navzdory tvrzení, že „zařízení mají jeden primární cíl: zlomit vůli lidí, kteří se odvažují ohrožovat všemocný stát“, je evidentní, že se podařil pravý opak. Muži, kteří na počátku důvěřovali čínskému systému a vládě (jeden z nich byl dokonce v mládí u policie), po „převýchově“ a jejích následcích tuto důvěru zcela ztratili.

Hlad, zima a noční hlídkování

Muži se po zadržení dostali nejprve do tzv. kchan-šou-suo, tedy jakési vazby, kde strávili třicet dní ve strašných podmínkách, kdy se v jedné malé místnosti tísnilo až 50 lidí, takže si ani na holé zemi nebylo kam lehnout. Tato zařízení většinou nejsou státní, nýbrž jsou spravována místní vládou. Neplatí zde tudíž žádné právo a nikoho příliš nezajímá, co se uvnitř děje.

Po třiceti dnech byli přemístěni do samotného tábora, kde je čekalo uvítání v podobě svlečení donaha a několikahodinového dřepění v nevytápěné místnosti. Vězni trpěli nedostatkem pití i jídla, často dostali jen nejlevnější zeleninu jako zelí nebo ředkve, nebo jednu misku rýže.

Li I-wen také popsal obvyklou formu mučení, jež se mu opakovaně vrací ve snech: vězeň dostane misku vařící rýže a za ním stojí dozorce a počítá do deseti. Vězeň se snaží sníst, co za tak krátkou dobu může, i navzdory tomu, že mu horký pokrm bolestivě popálí celý zažívací trakt.

Na lůžku mohou vězni trávit pouze čas od půlnoci do šesti do rána, během krátkých šesti hodin spánku se však ještě musí střídat v hlídkování, aby se někdo ze spoluvězňů nepokusil o sebevraždu.

Kdo vyrábí věci, které používáte?

Každodenním chlebem vězňů je studium politických sloganů a ideologie, stejně jako zpívání písní oslavujících Komunistickou stranu. Jinak však tráví až 14 hodin nucenou prací v táborové továrně.

Provázání systému lao-kaj s průmyslovým sektorem bylo již v minulosti dobře zmapováno a popsáno, viz např. obsáhlá zpráva Laogai Research Foundation z roku 2010. V Si-šan-pchingu bylo náplní práce vězňů pájení LAN portů. Požadovaná kvóta byla 380 portů za směnu, a to bylo mnoho z vězňů nerealizovatelné. Takže u montážního stolu museli často sedět dlouho do noci, aby denní kvótu naplnili.

Li I-wen potvrdil, že nucená práce vězňů je využívána pro komerční účely. Lágry jsou oficiálně registrované coby sídla komerčních firem (v případě Si-šan-pchingu se jednalo hned o čtyři), v jejichž dozorčích radách sedí zpravidla celé vedení tábora a zainteresováni jsou i dozorci. Lágry pak své výrobky posílají dál do Číny nebo dokonce přímo exportují, jak dokázal mediálně známý případ vězně z tábora Ma-san-ťia v severovýchodní Číně.

Do několika balení modelů náhrobků určených pro oslavy Halloweenu ve Spojených státech se mu podařilo propašovat dopis, v němž hovoří o zneužívání nucené práce vězňů. Jeden z dopisů našla ve svém balení hrobečků jistá Julie Keith z města Damascus v Oregonu, která se po mnoha peripetiích nakonec s propuštěným vězněm, jemuž byl později poskytnut azyl v Indonésii, setkala.

I přes tyto známé skutečnosti však dosud EU (na rozdíl od USA, Austrálie a Nového Zélandu) nemá podle reportérů Spieglu žádnou legislativu, která by zakazovala dovoz zboží vyráběného nucenou prací, a tyto výrobky se prokazatelně dovážejí i do Německa.

Ryba smrdí od hlavy

Reportáž dále popisuje otřesné podmínky v táboře, které vedení naprosto přehlíží, nebo spíše cíleně vytváří a podporuje: bití a šikana ze strany tzv. skupinových vedoucích z řad samotných vězňů, složitou vězeňskou hierarchii založenou na úplatcích a kuan-si neboli konexích.

Ale také například zkorumpované prostředí, v němž ženy dozorců provozují krámek se základním zbožím, kde si vězni mohou za několikanásobně vyšší ceny než venku nakoupit – pokud jim peníze od příbuzných někdo z dozorců či skupinových vedoucích ještě před tím nesebere. V táboře jsou povoleny i návštěvy, ovšem jen jednou za měsíc na deset minut.

Jak dokazují rozhovory Amnesty International s bývalými vězni, zveřejněné ve zprávě z roku 2013, podobné podmínky panují zřejmě ve všech táborech.

Sun Jung-ta byl “skupinovým vedoucím“ a jeho kumpány několikrát zbit až do bezvědomí. Podle Amnesty International mají tábory dokonce kvóty na počty vězňů, které dozorci a jejich přisluhovači mohou umučit k smrti bez toho, aby čelili jakýmkoli důsledkům.

O jednom případu přímo v Si-šan-pchingu dokonce informovala organizace Human Rights in China. Jedinou možností, jak v táboře přežít, je zajistit si ochranu pomocí konexí a úplatků, což se třem mužům z reportáže během pobytu v táboře podařilo. I přesto však žádný z nich neunikl pravidelné šikaně a občasným tvrdým trestům.

Sie Sun-ming například musel několik dní stát celý den bez hnutí v pozoru. Sun Jung-ta byl zase jednou potrestán třicetidenní samotkou. Strávil ji v holé místnosti bez jakéhokoli vybavení, kromě kýble nahrazujícího záchod, který se vynášel jen jednou týdně. Vězni nebylo po celou dobu povoleno se převléknout, umýt nebo si vyčistit zuby. Celý den od šesti ráno do osmi večer musel stát v pozoru čelem ke zdi.

V poledne měl sice na dvě hodiny přestávku, během ní si však nesměl lehnout, pouze se posadit. Místnost nebyla vytápěná a on musel spát na studené zemi, přikryt jen tenkou špinavou dekou. K snídani dostával dva napařované knedlíky a k obědu a večeři jednu misku rýže s trochou zeleniny.

Až bude vše pod totální kontrolou

Všichni tři muži se po propuštění vrátili do života. Li I-wen dál provozoval svůj krámek s elektronikou, kde i s celou rodinou bydlel. Sie Sun-ming si znovu otevřel svoji textilní továrnu, kterou jeho žena musela po jeho uvěznění zavřít. Ani jeden z nich však už nikdy nedokáže zapomenout na to, čím si v táboře prošli.

„Převýchova“ je zlomila a oni ztratili víru v Čínu, v niž věřili předtím coby prostí občané. Sie Sun-ming na internetu získal kontakt na uznávaného právníka Pchu Č‘-čchianga, který se angažoval v případech porušování lidských práv. Pchu se pokoušel rozšířit povědomí o nápravných táborech a shromažďoval svědectví propuštěných vězňů. Sie Sun-mingovi se po zveřejnění rozhovoru s Pchu Č‘-čchiangem podařilo dosáhnout toho, že byl očištěn z obvinění, kvůli kterým byl v táboře držen.

Samotný Pchu Č‘-čchiang byl však v květnu 2014 zatčen. Nejprve ho víc než rok drželi ve vazbě a v prosinci 2015 odsoudili ke třem rokům vězení. Coby těžkému diabetikovi mu však byla odpírání lékařská péče a on, který svůj život zasvětil pomoci obětem bezpráví, se proti rozhodnutí soudu ani neodvolal.

Sun Jung-ta měl několik dalších konfliktů s policií a skončil téměř slepý na jedno oko a s těžkými popáleninami způsobenými pepřovým sprejem. Poté, co na čínském mikroblogu Weibo zveřejnil fotografie následků svého mučení, je na každém kroku je sledován policií. I přesto však Sun dostal po odsouzení Po Si-laje přes třicet tisíc jüanů odškodného za neoprávněné uvěznění.

Byl jednou z mnoha Po Si-lajových obětí, poté však jeho případ – spolu s dalšími – posloužil jako prostředek k vypořádání Strany s Po Si-lajem. Celý vzorec až příliš připomíná rehabilitaci obětí „bandy čtyř“ z doby Kulturní revoluce, k níž došlo po nástupu Teng Siao-pchinga v roce 1978.

Reportéři Spiegelu v závěru reportáže shrnují: „Existuje pouze jediný důvod, proč by zařízení na mučení vězňů a nucenou práci mohla ztratit svůj význam: Až je stát jednou nebude potřebovat.”

To by podle autorů mohlo nastat už za pár let, po zavedení celostátního systému společenské důvěryhodnosti. To by mělo uskutečnit do roku 2020. Ani to však není příliš růžová budoucnost.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama
Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno
Reklama