Osmdesát let uplyne od nouzového přistání bombardéru Boeing B-17G, které doprovázelo zabití dvou Američanů příslušníkem gestapa. Událost připomene 13. října 2024 v Napajedlech vzpomínková akce s výstavou a krátkým filmem z produkce Paměti národa.

Školáci z Napajedel seděli po poledni 14. října 1944 na mezi za městem a počítali americké bombardéry na nebi. Tehdy dvanáctiletý Alois Vychodil o mnoho let později vzpomínal, že letadel bylo „opravdu hodně“, připadalo mu, že „víc než sto“. Vracela se z náletu na různé cíle, především na německou rafinerii Blechhammer severně ve Slezsku.

Děti si brzy všimly stroje, který letěl nízko a stále klesal. Pochopily, že je poškozený a zřejmě přistane. Rozběhly se za ním směrem k Prusinkám, kde Boeing B 17-G Flying Fortress opravdu dosedl na rovné pole u lesa zvaného (pro tuhle situaci příznačně) Amerika.

Podle odborníků měl letoun po zásahu německé protivzdušné obrany dva nefunkční motory a ztrácel palivo z nádrží. Pilot nejdřív mířil na letiště v Otrokovicích, odkud začali němečtí vojáci střílet z kulometů. Zvolil tedy nouzové přistání na poli.

Zničili vlastní letadlo

Nebezpečný manévr se podařil, desetičlenná posádka vystoupila bez újmy s výjimkou zadního střelce Wesleyho W. Bangse, který měl zraněné oko. Alois Vychodil popisuje, že když se s ostatními kluky přiblížil k letadlu asi na 200 metrů, „objevily se náhle doprovodné americké stíhačky. Začaly nalétávat a střílet na bombardér z kulometů – tak dlouho, dokud nezačal za obrovského rachotu hořet… Zalehli jsme do příkopu jeden na druhého a třásli se hrůzou z té kanonády. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale bylo to hrozné.“

Kluci se báli o život – nevěděli, že stíhači nepálí po lidech, ale že jejich úkolem je zničit letadlo, aby se nestalo německou kořistí.

Američané se po přistání skryli na kraji lesa, kde se s nimi jako první setkal hajný František Bartošík. Řekl jim, aby šli hlouběji, protože brzy dorazí Němci, snad i přislíbil pozdější pomoc. Neozbrojení letci se rozdělili na dvě pětičlenné skupiny a schovali se v hustším lese. Počítali s tím, že pokud je Němci neobjeví, sejdou se později za tmy.

Jednu skupinu tvořili piloti Victor J. Bieniek a Harold A. Nefe, radista William R. Lawrence, mechanik Howard E. Ott a střelec Edward O. Grant – druhou pak navigátor Arthur B. Sanders, bombometčík Raymond W. Winters, operátor radaru James W. Johnson a střelci Bangs a Dan E. Smith.

Smuteční rozloučení. Foto: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Gestapo začalo pátrat

K hořícím troskám letadla se sbíhali lidé z okolí, ale němečtí vojáci z otrokovického letiště prostor rychle uzavřeli. Alois Vychodil říká, že ve vraku začala vybuchovat munice, a že Němci dokonce stříleli, aby zvědavce odehnali.

Na místo přijeli příslušníci gestapa z Uherského Hradiště, začali pročesávat les a brzy našli první skupinu letců. Ti se bez odporu vzdali: neměli se jak bránit, počítali s tím, že budou v duchu mezinárodních zvyklostí zatčeni a posláni do tábora k dalším válečným zajatcům.

Podle historika Jana Mahra však gestapák Rudolf Müller vytáhl pistoli a ještě v lese střelami do hlavy a do týla zabil Johnsona a Winterse. Navrhoval prý, aby byli zastřeleni i další letci, ale kdosi z přítomných mu v tom zabránil nejspíš kvůli přítomnosti vysokého důstojníka Luftwaffe, který měl na rozdíl od nacistického státního policisty povědomí o vojenské cti a vražda ho zděsila a znechutila.

Tři otřesení letci z první skupiny byli pak odvezeni na policejní stanici v Napajedlech. Němečtí vojáci záhy nato objevili i druhou skupinu letců, kteří o vraždách kamarádů ještě nevěděli, nechali se prý klidně odvést a dělali si legraci z automobilu na dřevoplyn, který Němci používali kvůli nedostatku benzínu.

Zajatí Američané putovali přes Otrokovice k výslechům do Frankfurtu nad Mohanem a nakonec do zajateckého tábora Stalag Luft I. v Barthu. Střelce Bangse převezli kvůli zraněnému oku do nemocnice v Brně. Těla dvou zavražděných ležela v márnici v Napajedlech.

„Hned po vyučování jsme se tam vydali a okénkem se dívali dovnitř.“

Alois Vychodil den poté s kamarády vyrazil k nemocnici: „Letci tam leželi vedle sebe v kombinézách. Měli zvláštní boty. Prý vyhřívané. Na druhý den jsme šli k márnici zase. Letci tam ještě leželi, ale boty již neměli… Po válce v nich chodili hrobařovi kluci.“

Nutno dodat, že hrobník Josef S. po válce před vyšetřovací komisí vypověděl, že mrtvé Američany okradli němečtí vojáci. A že kolem případu se tradovaly a dodnes tradují lidové historky, například občasná tvrzení, že jeden z mrtvých letců byl černoch. Jinou fámu účelově rozšířilo gestapo: němečtí vojáci letce prý zastřelili při útěku.

Dne 18. října 1944 byli Johnson a Winters pohřbeni na napajedelském hřbitově v neoznačených hrobech. Po osvobození Československa probíhalo vyšetřování události spojené s exhumací těl, po níž lékař potvrdil vraždu z bezprostřední blízkosti. Gestapák Rudolf Müller za ni podle dostupných údajů ale nebyl potrestán, po válce se mu podařilo zmizet.

Foto: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Řádné pohřbení

Dne 11. října 1945 se v Napajedlech konal slavnostní pohřeb spojený se smutečním průvodem: za rakvemi, převáženými na trupu letadla a zahalenými do vlajek USA, šli místní politici, vojáci, skauti, školní děti. Těla letců však v Napajedlech dlouho nezůstala: v září 1946 je Američané přemístili k dalším padlým vojákům na spojenecký válečný hřbitov St. Avold ve Francii.

Za komunistického režimu se oběti z řad západních spojenců z ideologických a propagandistických důvodů nepřipomínaly, nicméně na sklonku normalizace se v Napajedlech konala pietní setkání za účasti amerických diplomatů. Dnes tu letce z USA připomíná pamětní deska – a také pomník na kraji prusinkovského lesa.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.