Jako by z každé jedné papírové stokoruny v peněžence zbylo jen sedm korunových mincí… Právě to se stalo v Praze s turisty v roce 2020. Ne, že by všichni ti Němci, Poláci, Slováci, Japonci, Italové, Američané, Číňané nebo Rusové takto zchudli; je to však ilustrace toho, co se stalo s turistickým ruchem v časech covidu: oproti roku 2019 poklesl vloni na jaře o 93%…

Řečí statistiky: v období 2. kvartálu roku 2020 do Prahy podle dat Českého statistického úřadu přijelo pouhých 138 187 hostů. Ani letos to pochopitelně není zatím lepší. Za celý loňský rok se nakonec turistů nastřádalo v součtu pár set tisíc, ale těch zhruba osm milionů lidí ročně je vzpomínkou na minulost. Možná se – až virus dovolí – časem vrátí, což by ale mělo vést v mezičase i k přemýšlení nad tím, jakou Prahu ve vztahu k přepjatému turismu do budoucna chceme.

Text je i průvodní slovem k výstavě fotografií Jana Rasche z cyklu Pražské panoptikum. Ta je součástí tradiční expozice Czech Press Photo. Fotografie jsou k vidění v pražském Národním muzeu od 20.4. (od zahájení zatím jen online) až do 31. října 2021.

Prázdné město v posledních měsících působí nezvykle, nepatřičně, i když na fotografiích i mysticky a vybízí i k přemítání o tom, jak škodlivé jsou všechny extrémy. Jako třeba Karlův most, po němž se přes den málem nelze prodrat, versus liduprostý Karlův most, po kterém se v zimě dá klidně přeběhnout na běžkách…

Prohlédněte si výběr fotografií z výstavy Pražské panoptikum. Autor: Jan Rasch (publikováno se svolením autora)

„Před covidem nešlo pomalu projít přes Staroměstské náměstí kvůli davům turistů a myslím, že duch města se tím vytratil,“ říká britský novinář Misha Glenny, který v Praze nějaký čas žil a jezdí sem pravidelně už od 80. let minulého století.

Praha, město z Instagramu

O podobu omlácené šedivé Prahy z 80. let jistě nestojíme, nechceme ani Prahu covidově vyprázdněnou, ani tu turisty již nezvládající. Prahu s naháněči turistů alias deštníkáři, s obřími plyšovými pandami a ledními medvědy, s mýdlovými bublinami, neúnavnými hráči na dudy, s předraženým pivem, podprůměrně kvalitním a nadprůměrně naceněným jídlem, s reklamním smogem a tramvají číslo 22, do níž se směrem na Pražský hrad nedá už ani vecpat.

Fotograf Jan Rasch, autor výstavy, z níž vám výše nabízíme výběr fotografií, se rozhodl nafotit Prahu právě ještě v době turistické, předcovidové: s Italy na Velikonoce, s autobusy plnými Japonců, co jsou tu jen na skok, s Číňany a Rusy nakupujícími v Pařížské či s opilými mladíky z Británie užívajícími si pro ně stále příznivé ceny piva a jiných městských lákadel a pastí, jež na všechny číhají.

„Projít dnes centrem města je turistická masáž, větší než kdykoliv předtím. Už před lety jsem slyšel větu, že Pařížan nezajde na Eiffelovu věž a dnes by vám podobná slova řekl už i Pražan nejen o Karlově mostě, Staroměstském náměstí, ale také o Petřínské rozhledně. Samotné centrum se stává panoptikem turistických lákadel. Město postupně ztrácí svůj genius loci a stává se popcornovým instagramovým městem na pozadí pražského ateliéru, který turista zanedlouho vymění za kulisu dalšího města,“ popsal Jan Rasch realitu, kterou plánoval zachytit, zdokumentovat a zároveň na pražských reáliích poukázat na problém celosvětového instantního turismu, kdy turisté postupně vytlačují obyvatele z center na okraje měst.

Chtěl ale i hledat a zaznamenávat poslední zbytky skutečného centra Prahy: umělce nebo prodavače, kterým jde o víc, než jen o to odevzdat provizi z vydělané denní tržby.

Až odejde covid

Jenže – jsou to ti samí turisté, kteří teď Praze chybějí. Restaurace jsou zavřené, služby strádají, krámky v centru města nemají z koho a z čeho žít, nájemci odcházejí, výlohy jsou zaprášené a opuštěné. Původní představa fotografa tedy sice byla zachytit zahlcené město, které už nápor zahraničních návštěvníků nezvládá a kvůli „overturismu“ ztrácí svojí tvář, jenže realita byla náhle jiná.

Turisté ze zahraničí zmizeli, Češi a Češky se stali turisty sami sobě, město bylo a je prázdné, žijící v obavě, co bude, s rouškami a ochromeným životem. Je přirozené, že fotograf ve své práci pokračoval, byť se původní plán vynuceně změnil, stejně jako se vynuceně – byť snad dočasně – změnila tvář Prahy.

„Nechtěl jsem dělat umění, ale spíše klasický dokument. Vlastně takové obyčejné fotky, které mě v průběhu času ale baví nejvíce,“ popisuje Jan Rasch svůj přístup. Prohlédněte si tedy obě extrémní podoby velkoměsta a těšme se společně na to, až jednou zase nastane „obyčejný normál“: bez roušek, bez covidu, beze strachu, s živoucím pestrým městem a s geniem loci, který v Praze turismus neničí, ale spoluvytváří.